Povedené operní obrazy z Trubadúra v Plzni

Poslední „valentýnský“ týden se nesl na romantické notě… Na Valentýna, 14. 2. 2026, americká sopranistka Nadine Sierra předvedla své vrcholné pěvecké umění v Obecním domě v Praze. Chvílemi byla dokonalá, chvílemi trošičku méně. Čtyři přídavky – co více si přát? Árie Violetty byla fantastická, sice trochu v osobitém a až příliš živelném podání americké sopranistky, ale rozhodně dechberoucí, jak má být. Den nato, 15. 2. 2026, uvedli v Brně v repríze nově nastudovanou Čertovu stěnu Bedřicha Smetany – velice povedenou novou inscenaci Jiřího Heřmana, která se drží především komediální linky a romantickou část nechává spíše stranou. Má snad jedinou „mini“ vadu: je na ní velice silně vidět rukopis inscenačního týmu a často jsem měl pocit, že už jsem tu inscenaci vlastně někde viděl. Pár poznámek k obojímu připojím na konec textu.

Smetana napsal krásnou prostonárodní pohádku, která z dobrých důvodů světová jeviště nikdy nedobude, mě ale mnohem více zaujal plzeňský Trubadúr – trochu problematický Verdi na malém jevišti Velkého divadla přinesl 17. 2. 2026 skutečně poctivou operu. Ne dokonalou operu, ne dokonalou inscenaci, ale dohromady poctivé představení skutečné opery.

—

Verdiho Trubadúr, v originále Il trovatore, je typické romantické tragické drama. Ostatně v tom byla nejen Verdiho síla, ale i obecná síla klasického operního žánru jako takového. A přestože se jedná již o skladatelovu sedmnáctou operu, je zde citelný návrat ke starším belcantovým kořenům. Hudba není příliš výrazná, není v ní mnoho – či vůbec žádné – pamětihodné momenty. Vše stojí a padá na pěveckém, ale také hereckém projevu sólistů.

Samotné Verdiho dílo je trochu problematické…

Děj je poměrně komplikovaný, staví na staré křivdě, která je divákovi vylíčena úvodním recitativem – a pokud se tedy divák nechce proměnit ve čtenáře titulků, horko těžko pobere, o co vlastně jde. Ano, v případě tohoto díla rozhodně stojí za to nastudovat z programu, Wikipedie či odkudkoliv jinud, o čem je děj, a následně si již jen užívat krásný zpěv a velké romantické drama, které Verdi zhudebnil. Předlohou mu byla divadelní hra jeho současníka Antonia García Gutiérreze, vycházející ze skutečných historických událostí 15. století ve Španělsku. Pro samotné Španěly je to už pouze dávná historie, a proto se touto regionální historií nebudeme zabývat. Samotnému Verdimu nešlo o politickou ani historickou výpověď, ale o silné osobní drama. Zůstaneme tedy čistě u zápletky, která je rámována pomstou jisté Azuceny. Nad rámec pomsty je děj celkově pěkná telenovela – ostatně která klasická opera není? – v níž je prakticky všechno: velká láska, nějaký ten sok v lásce, ale i v politice, trocha nenávisti, upálení na hranici (dvakrát až třikrát, podle inscenace), záměna dětí, utajený bratr, dobytí hradu, a vše končí obětí ve jménu lásky (dvakrát), popravou a – což je zásadní – úspěšnou pomstou.

Je toho docela dost na dvě hodiny a deset minut líčení v klasickém operním stylu: dlouhé árie, dramatické duety, několik poctivých sborů… Stručně vzato: pro tento styl vyprávění je toho děje dohromady trochu moc. Ideálně by se také měla scéna asi desetkrát proměnit, aby korespondovala s dějem. A pokud se zamyslíme nad chováním postav, nad polovinou z nich zůstává rozum stát.

A aby toho nebylo příliš, sám Verdi svému dílu vrazil tak trochu kudlu do zad…

… protože premiéra proběhla v lednu 1853, nicméně tento rok je spojen s úplně jiným dílem. Ano, necelé dva měsíce po uvedení Trubadúra poprvé nakráčela na jeviště jistá Violetta a Verdiho La traviata následně převálcovala prakticky vše. A válcuje dodnes. (Pokud nemáte tu smůlu a nežijete v Olomouci.)

Díla nemohou být v řadě ohledů rozdílnější. Trubadúr má děj velice komplikovaný, Traviata už jednodušší být nemůže. Historické a těžko uvěřitelné drama versus sociální komentář, který rezonuje společností dodnes.

Přesto sdílejí jednu zásadní podobnost: obě jsou strhují, pokud jsou správně předvedeny.

Nejprve se ale podíváme na to, o čem tato oldschoolová telenovela o trubadúrovi Manricovi vlastně je – v rozumné míře pro orientaci v ději, která je dostatečná k pochopení toho, co se děje na jevišti a co to tam ti herci v italštině zpívají.

Děj opery

V úvodním recitativu a sborech se od Ferranda dozvíme, že před mnoha lety starý hrabě Luna nechal z určitého důvodu upálit jistou cikánku. Její dcera se pomstila: unesla jednoho ze dvou synů hraběte a vhodila ho do ještě doutnající hranice své matky. Druhý ze synů je pak otcem zavázán k pomstě, nicméně má aktuálně jiné starosti – nyní dospělý muž a vojevůdce – se zamiloval Leonory.

Dvorní dáma Leonora však potkala neznámého rebelujícího trubadúra a zamilovala se do něj. Z toho hrabě Luna není nadšen. Navíc se ukáže, že trubadúr je jeho nepřítel Manrico. Luna vyzve Manrica na souboj. Trubadúr zvítězí, ale z nějakého důvodu nemůže Lunu zabít…

Manrica vychovala cikánka Azucena, kterou stále pronásleduje vzpomínka na popravu své matky. Líčí Manricovi události oné osudné noci, kdy přišla o matku, i svou pomstu, ale zmíní také svůj omyl: v plamenech tehdy skončil její vlastní syn namísto syna hraběte.

Manrico obdrží rozkaz bránit hrad Castellor. Leonora se mezitím domnívá, že padl v bitvě, a chce vstoupit do kláštera. O tom se dozví jak Manrico, tak Luna. Manrico k ní dorazí první a odvádí svou milenku pryč. Luna přísahá pomstu.

Castellor je obléhán Lunou. Na hrad se pokusí dostat Azucena, je však zadržena a navíc poznána Ferrandem jako ona cikánka-únoskyně. Azucenu čeká jediný možný osud: upálení na hranici.

To vše se dozví Manrico a následně vyrazí „matku“ zachránit – následuje bitva. Luna zvítězí a Manrico je zajat.

Leonora se vypraví za Lunou a chce vyměnit sebe za Manricův život. Luna souhlasí. Manrico ji nejprve proklíná, ale následně pochopí, že se Leonora předem otrávila, aby Lunovi nikdy nepatřila. Leonora umírá a Luna nechá Manrica podle původního plánu popravit. Ve chvíli, kdy padne sekera, Azucena Lunovi vítězoslavně oznámí, že právě popravil svého bratra. Pomsta je dokonána.

Pokud jde o děj, je třeba říci, že dohromady dává smysl. Jeho slabinou není pouze značná komplikovanost, ale především fakt, že polovinu celé zápletky se divák dozvídá postupně z vyprávění hlavních postav. Pokud se režie nepokusí scénicky či jinak vysvětlit, o čem to Ferrando a Azucena promlouvají, výsledkem bude divácký klub čtenářů titulků.

Co na to režie?

Pomineme režijní poznámky v programu k inscenaci a podíváme se na to, co je vidět na jevišti, neboť tak je to vždy nejlepší – a úplně nejlepší je, když inscenace dělá dobrou službu dílu, nikoli nějaké doplňkové myšlence. To se v plzeňském Velkém divadle povedlo a – pomineme-li moderní, nutně temnou stylizaci – vlastně velmi dobře. Verdiho dílo je ale obecně temné. Přestože se jedná o vyloženě romantickou operu, světlých momentů je v ní (překvapivě) málo, a celá stylizace tak odpovídá naturelu díla.

Inscenační tým režiséra Michala Lieberzeita na malém jevišti nevymýšlí nic převratného; vlastně to chvílemi vypadá, že nevymýšlí vůbec nic. Prakticky prázdná scéna, na níž jsou po většinu času kdovíproč matrace, je obklopena ze všech stran panely se čtvercovými reliéfy, na něž je promítána kulisa. Klasická scénická dekorace tak absentuje, stejně jako rekvizity – s výjimkou mečů a dvou kovadlin, které neodmyslitelně patří ke sborovému číslu Vedi le fosche notturne spoglie.

Kostýmy Dany Haklové se obecně drží současné romantické představy o středověkém odívání a dohromady odpovídají charakteru opery. Výjimkou jsou sboristé představující cikány, kteří vypadají, jako by utekli z postapokalyptického Mad Maxe. Pokud bylo cílem odlišit tuto skupinu od zbytku sboristů, kteří představují Lunovy vojáky (mimochodem velice znuděně pochodující), pak se úkol podařil na sto až dvě stě procent. Jistou divokost a nespoutanost této skupině ale nelze upřít jak vizuálně, tak ani ve výkonu sboristů: chvílemi lepším, chvílemi o něco slabším, ale dohromady správně sborově živelném.

Bohužel scéna Daniela Dvořáka skutečný život postrádá. Samozřejmě víme, že moderní operní přístup hlásá návrat k naivní představě temného středověku, v němž absentují barvy (a často i obsah). Pravděpodobně je cílem moderních umělců v těch několika lidech, kteří ještě mají sílu vyrazit do divadla, vzbudit pořádnou dávku deprese v těchto světlých časech, ve kterých žijeme.

Scéna je řádně tmavá. Jediným skutečně světlým prvkem jsou šaty a paruka Leonory a případný osvit této postavy. Nezáleží na tom, zda představitelka Leonory zpívá svou zamilovanou árii Tacea la notte placida, je právě „zachraňována“ před životem v klášteře, či v závěru umírá v náručí Manrica – promítaná kulisa zůstává stále temná. Liší se prakticky jen použitý motiv. Ten nejsvětlejší představuje černobílou variaci na gotický – patrně romanticky míněný – hřbitov. Videoprojekce je jinak po grafické stránce povedená a kromě temného až depresivniho charakteru ji lze popsat už jen slovy „decentní“ (s jednou, zbytečně násilnou výjimkou); velmi rychle však vyprchá z paměti. Přitom právě videoprojekce nabízí obrovský prostor pro dotvoření scény, případně její rychlé proměny, které by korespondovaly s – dle libreta – neustále se měnícím prostředím. Teoreticky jich je asi deset. Vybavuji si však pouze hřbitovní výjev. Minimálně výstupy Leonory a Azuceny by šlo prozářit barvami – nejsou to temné figury, právě naopak: obě jsou živelné, jedna zaslepená láskou, druhá plamenou pomstou…

Pojďme raději k hereckému a pěveckému podání.

Obecně vzato režie s postavami pracuje – pokud vůbec pracuje – ve víceméně statickém stylu. Protože se mi to však vlastně líbilo, nazvu toto režijní (ne)vedení klasickým scénickým rozvržením. Postavy se většinou nikam nepohybují: na začátku příslušného obrazu dorazí na své místo ve scéně, tam se zastaví a v rámci klasického operního herectví postupně předvedou divákovi všechny dramatické výjevy Verdiho díla. Tyto statické obrazy nakonec komplikované opeře sluší a dávají divákovi prostor soustředit se na herce, jejich zpěv a výraz, jimiž musí zprostředkovat to, co by si jinak musel přečíst na titulkovacím zařízení.

A přesně tak to má v klasické romantické opeře být. Drama, gesta, emoce na scéně. Plné soustředění diváka na hlavní postavy, bez žádných moderních doplňkových baleťáků… tímto zdravím první i druhou českou operní scénu.

Začnu od barytonisty Martina Bárty. Naposledy jsem ho viděl v Liberci v Tosce, kde se v roli Scarpii jeho projev nesl v mocném, avšak celkově nepříliš zajímavém podání. Jistě, projev ve veristické opeře není z principu takový, jaký přísluší romantickému Verdimu, nicméně i proto mě zaujal masivní rozdíl mezi oběma rolemi.

Jako antagonista hrabě Luna, doručí poctivé drama – od exponovaných dramatických pasáží až po lehčí a především vyšší tóny – pravděpodobně ve slavné árii Il balen del suo sorriso nebo v následujícím Per me ora fatale. (Zde je však třeba přiznat, že recenzent netuší, o kterou konkrétní pasáž šlo – zatraceně dobře se bavil, titulky zcela ignoroval a výstup si prostě užíval. Vzpomínka na zmíněný Bártův moment navíc neodpovídá ničemu zcela jednoznačně identifikovatelnému v celé opeře. Ať už to bylo cokoli, překvapení jsou vítána – přesto by recenzenta zajímalo, co to vlastně bylo.) V této vysoké poloze však Bárta nepůsobí zcela komfortně; není to lyrický baryton, jemuž by právě tento typ kantilény byl vlastní. Pravděpodobně i díky tomu v této poloze působí trochu nuceně, bez ohledu na to krásný zaujatý projev mu upřít nelze. Poctivá barytonová dramatická linka mu ale sedí rozhodně více.

Dohromady skvělé podání a ztvárnění role, s výrazem nepřítele, kterému se nechcete dostat do cesty.

Tenor Mickael Spadaccini mě posledně zaujal v Tosce v Olomouci v roli malíře Cavaradossiho. Opět ta Tosca a verismus… Spadaccini se drží víceméně stejného projevu, ve kterém příliš nezabíhá do pěvecky lehkých pasáží; většina přednesu se pohybuje ve střední poloze. Co nedává do obecně větší dynamiky projevu, to nahrazuje hereckým nasazením a dohromady krásným procítěným projevem, který roli Manrica sluší.

Role Leonory připadla sopranistce Ivaně Veberové. Zpěvačka krásně ztvárnila svoji úvodní árii Tacea la notte placida, kladla důraz především na vykreslení vyšších poloh a na větší dynamiku jinak pestré árie nedošlo. Ve vrcholné lyrické árii D’amor sull’ali rosee v závěrečném dějství se pokusila předvést i náročnější, až belcantový projev s výraznějším legátovým držením hlasu, nicméně nepůsobila jistě a bylo na ní patrné značné soustředění na výkon a pěveckém podání se to projevilo. Role Leonory je předepsána dramatickému sopránu a paní Veberová by pro ni měla mít předpoklady, nicméně Leonoru jsem jí jako celek vůbec nevěřil. Nemohu se zbavit dojmu, že vlastně pořádně nevěděla, co se po ní herecky na jevišti chce. Působila spíše jako statická figura než jako živoucí postava. Možná i z tohoto důvodu zůstala pěvecky za očekáváním.

Pokud ale některá postava skutečně žila, pak to byla Azucena – zásadní a stěžejní postava – v podání Jany Foff Tetourové. Nádherně prokreslený projev v celém rozsahu, jak po stránce pěvecké, tak herecké. Oba duety se Spadaccinim ve druhém i čtvrtém dějství byly fantastické. Provedení Tetourové bylo celkově skutečně strhující.

Poslední z větších rolí je Ferrando – bas Andrij Charlamov ve znělém, temnějším, ale jednoduchém pěveckém projevu.

Vzhledem k tomu, že v díle hraje prim zpěv, hudební stránku jsem příliš neřešil, ale je třeba zmínit, že dirigent Jiří Štrunc vedl orchestr velmi citlivě a v žádnou chvíli nepřekrýval zpěváky.

Scéna nescéna, kostýmy nekostýmy – z plzeňského divadla jsem odcházel nadšen, protože mě představení jako celek velmi bavilo, a to především díky zpěvákům, jejich pěveckému přednesu a také hereckému projevu.

Zpěv nemusí být dokonalý, scéna nemusí být dokonalá a představení se rozhodně nemusí odehrávat na tom největším jevišti. Zásadní je, zda režie a zpěváci doručí to, o čem operní dílo je, a proč ani po mnoha desítkách let nezmizelo v propadlišti dějin.

Jednoduché režii Michala Lieberzeita a sólistům v čele s Tetourovou se to nakonec, možná až nečekaně, podařilo. Jestli ono „méně“ není sem tam vlastně „více“…

Opera.

—

Verdi: Trubadúr

17. 2. 2026, 19:00, Velké divadlo, Divadlo Josefa Kajetána Tyla Plzeň

Režie: Michal Lieberzeit; Scéna: Daniel Dvořák; Kostýmy: Dana Haklová; Videoprojekce: Ondřej Brýna; Světelný design: Antonín Pfleger

Hlavní účinkující:

Azucena: Jana Foff Tetourová; Leonora: Ivana Veberová; Manrico: Mickael Spadaccini; Luna: Martin Bárta; Ferrando: Andrij Charlamov; Dirigent: Jiří Štrunc

—

PS: Poslech ze čtvrté řady uprostřed, sepsáno dva dny po představení zpaměti.

PPS: Vydal bych text dřív, ale musel jsem vyřešit zmíněnou záhadu s výstupem barytonisty. Padla na to celá cesta do Drážďan na Dialogy karmelitek, a stejně netuším…

—

Na Valentýna… ještě pár myšlenek z víkendu…

… 14. 2. 2026 americká sopranistka Nadine Sierra předvedla vrcholné pěvecké umění v Obecním domě v Praze. Operní klasika sice (a bohužel) ustoupila ve druhé části muzikálovým dílům, ale jak orchestr, tak hlavně americká zpěvačka dokázali stoprocentně zaujmout i touto „modernou“. Příště bych ale nezačínal árií È strano! … Sempre libera, neboť začít tím nejlepším, co kdy kdo napsal, jistě vede k tomu, že záběru chybí skutečný highlight. Ne, Pucciniho árie O mio babbino caro, kterou Sierra zakončila koncert, skutečně nemůže soupeřit s dechberoucí Verdiho árií o lásce, životě a naději. U ní ještě chvilku zůstanu: Sierra předvedla sice pěvecky vyšperkované, ale poměrně osobité a až příliš „živelné“ podání, které trochu zakrývalo celkovou dynamiku a pestrost vrcholné koloraturní árie. Možná to byl záměr, možná se chtěla na úvod předvést a tak trochu „přestřelila“ start, nicméně stále to byla nejlepší verze, jakou jsem za hodně dlouho slyšel. Pokud bych měl vybrat dokonalou árii večera, byla by to rozhodně Dieu! Quel frisson court dans mes veines z Gounodova Romea a Julie. A vypadá to, na základě muzikálové části programu i přídavků, že sopranistka inklinuje k tenorovému repertoáru – co příště zkusit Rossiniho La danza? Je to živé, rychlé, dohromady strhující a náročné, sopranistkám nikoli neznámé; nelze nevzpomenout na Patricii Janečkovou, jak jí to šlo…

Den nato, 15. 2. 2026, uvedli v Brně v repríze nově nastudovanou Čertovu stěnu – velice povedenou novou inscenaci Jiřího Heřmana. Pohádka pro dospělé od Bedřicha Smetany ožívá v moderním scénickém zpracování a upřednostňuje komickou složku nad romantickou linií. Režisér (a jeho tým) se ale drží „zuby nehty“ svého osvědčeného postupu, a tedy se často dostavuje pocit, že tohle už divák někde viděl. To a především nadbytečné (a nesmyslné) používání baleťáků–„smrťáků“ k závěru budiž jedinou výtkou k výbornému zpracování, které se celé odehrává na půdě Vyšebrodského kláštera. Nemohu se zbavit dojmu, že role Hedviky a její představitelka Kateřina Kněžíková, zůstaly vcelku nevyužity, až upozaděny. Je to škoda, vzhledem k tomu, že role Hedviky může být strhující. Nejspíš to bude celkovým dojmem vzhledem k odsunu romantické části chvílemi na vedlejší a chvílemi na komediální kolej. Doubravka Novotná ztvárnila roli Katušky s mladickou energií a krásným, čitelným projevem bez ostrých vokálních špiček, ke kterým dle mého často inklinuje. Vytvořila tak sympatický pár s Peterem Bergerem v roli Janka. Jiří Brücler v hlavní roli pana Voka pak působil herecky trochu stroze, pěvecky jeho lyrickému barytonu není co vytknout – jeho provedení árie Jen jediná mě ženy krásná tvář tak dojala je prostě nádherné. Zbylé obsazení je z mého pohledu odpovídající standard. Po dlouhé době jsem viděl Jarmilu Vantuchovou – velmi sympatický projev, snad se v Brně objeví častěji. Propojení se současným klášterem je pěkné a vkusné vůči povaze díla. Jihočeští kapříci jsou skvělý nápad – hlavně ten vlevo nahoře; inu komedie v první řadě. Dohromady zatraceně dobré oživení této neprávem opomíjené pohádky pro moderního diváka.

Do romantické třetice pak ČT Art v sobotu 21. 2. 2026 vysílala záznam Rusalka z opery ve francouzském Toulouse (z roku 2022; záznam je zatím dostupný). Inscenace italského režiséra Stefana Pody je dokonalou ukázkou moderního přístupu – od technických možností, o nichž se Jaroslavu Kvapilovi s Antonín Dvořákem ani nesnilo, až po oslnivý vizuál, který jemně propojuje moderní divadelní svět s Dvořákovou hudbou a Kvapilovou básní o snu a utrpení jedné vodní víly… A nezbývá než doufat, že česká divadelní scéna jednou doručí něco tak promyšleného, nápaditého, celkově úžasného, přitom naprosto moderního a zároveň decentního. Inscenaci, která s magickou lehkostí zvládá to, co se české scéně nedaří, a která prakticky vzdává hold této české opeře a jednomu z nejkrásnějších uměleckých děl vůbec.