Guerra, Guerra,… Norma! Státní opera nabídla nezapomenutelný večer

Norma je typická romantická opera klasického střihu. Láska, zrada a smrt – to vše v pěveckém, ale v tomto případě i orchestrálním balíčku, který bere dech. Operu napsal Vincenzo Bellini v roce 1831. I z tohoto důvodu ji řadíme mezi belcantové opery – ta operní díla, která stojí a padají na mimořádném pěveckém projevu. To u Normy rozhodně platí. (Ostatně to platí o každé klasické opeře, ne-li o úplně každé.) Je to zároveň i slabina tohoto typu děl: aby fungovaly správně, vyžadují mistrovské pěvecké provedení; cokoli méně nestačí. Dějově bývají jednoduché a orchestrálně vlastně také. A proto je tu prostor pro zpěv, či až pěveckou exhibici, která ale samozřejmě zapadá do děje a vytváří jedinečný – tedy operní – zážitek.

V této Belliniho hře ale hraje výraznější roli orchestr (samozřejmě i v závislosti na dirigentovi a samotném hudebním nastudování), a to je u belcantových děl netypické. Je tedy Norma skutečné či ryzí belcanto, anebo dokonce jeho manifestace?

Podle soudu recenzenta není. Proč? Nejprve si ve zkratce řekneme, o čem dílo je, a potom si dáme pointu.

Děj opery Norma

Jsme historicky velmi neurčitě v Galii, někdy v prvním století před Kristem. Zásadní je, že Caesar ještě do dnešní Francie nedorazil – anebo že by to byl přece jen on, ten římský konzul Pollione, v této zromantizované představě libretisty Felice Romaniho o „ušlechtilých barbarech“ toužících po svobodě? Toto dílo však v žádném případě není lekce historie… (Tu si kdyžtak dáme jindy; dějiny Říma jsou stejně pestré a zajímavé jako operní příběhy. Navíc Římská říše je jediný souměřitelný historický „objekt“ s naším současným západním světem, ale to sem nepatří.)

Nicméně Římané už do Galie pronikli. Ale v tomto starověkém světě a příběhu je hlavní naše hrdinka – Norma. Je to velekněžka a matka dvou dětí. Ty má s Pollionem, římským konzulem – prakticky vojenský velitel. Takže, ve zkratce: je to zrádkyně svého lidu.

Nicméně Pollione se musí vrátit do Říma a nechce s sebou vzít Normu, ale svoji milenku Adalgisu. Ona je také kněžka a je také zamilovaná do Polliona, ale ví, že je to špatně, ale opět… láska.

Adalgisa se svěří Normě a během hovoru vyplyne, že Norma a Adalgisa milují překvapivě podobného muže. A aby to nebylo málo, ve dveřích se objeví Pollione. Atmosféra by se dala krájet…

Adalgisa nic netušila a své lásky se vzdává. Ale Pollione naléhá, aby s ním přesto do Říma odjela. Norma a Adalgisa jsou usmířené.

Norma chce v pomstě zabít své děti, ale nedokáže to. Nakonec plánuje, že je pošle s Adalgisou za otcem, tedy Pollionem. Adalgisa se ještě pokusí přemluvit Polliona, aby se k Normě vrátil. To ale nedokáže, a protože sama odmítá s Pollionem odcestovat, pokusí se ji Pollione unést; přitom je zadržen galskými bojovníky.

Norma svolává všechny do boje! Guerra, guerra! Velekněžka ale musí nejprve provést obřad – s obětí. Je přiveden Pollione, který ji stále odmítá. Norma zuří, vyhrožuje, že zabije jich děti. On žádá, aby zabila raději jeho… to je ale pro Normu málo! Norma ve zlosti, hněvu či náboženském zápalu – vyberte si – určí jako oběť Adalgisu, kněžku, která přece zradila svůj lid. Budiž zapálena obětní hranice! Nakonec Norma prozře, že zradu i hřích spáchala především ona sama. Norma vstupuje do plamenů a Pollione ji následuje se slovy: „Tvá hranice je i mou. Tam začne svatější a věčná láska.“

Je to prostě opera – tedy spíše Opera. Děj není vyloženě z těch jednoduchých, ale hudba a zpěv jsou takové, že to prakticky nebudete řešit, protože nespustíte oči z jeviště. Pokud bude vše na takové úrovni, pro jakou to Bellini napsal. Celé je to navíc napsáno tak, že i recitativy znějí de facto „ariózně“ – to je neklamný symbol těch nejlepších děl a jejich provedení.

Proč? Protože zpěv a hudba. Ale belcanto?

Belcanto a opera

Mezi belcantové hrdinky řadíme Lucii z Lammermooru, náctiletou, uzavřenou šlechtičnu. Elvíru z Puritánů, prakticky ten samý případ, jenom její příběh končí svatbou, a ne šílenstvím a smrtí. Co tam máme dál? Náměsíčnou Aminu. Poslední dvě jmenovaná díla jsou také Bellini. Všechny tyto hrdinky jsou mladé slečny… Vidíte ten vzor?

Ale Norma: velekněžka, dvě děti. To je jiný typ ženy, že ano? A to vyžaduje jiný projev.

To je však pouze příběhové pozadí pro zpěvačku, v tomto případě pro sopranistku. A ten zpěv samotný je vlastně jaký? Poslední dva roky bojuji s tím, jak slovy vyjádřit, jak popsat zpěv a pěvecké výkony. To aby člověk byl básník…

Představme si jednu mladou Lucii. Donizetti a scéna Šílenství. Průzračně čistý, mladistvý zpěv, který dokáže kolísat od nuly na sto procent ve zlomku vteřiny, mění nejen tóny, ale i celý projev; je plastický, pestrý a dynamický, je v něm všechno… Zpěvačka si hraje s hlasem – a proč? Aby vyjádřila za postavu něco nepřirozeného, ale pěvecky pro posluchače až nadpřirozeně krásného. Z pohledu postavy je to vyjádření právě toho stavu, ve kterém se hrdinka nachází – nepřirozený stav šílenství… či lásky? (Určitě to nesouvisí.) Je to tedy čisté vyjádření emocí. A co to není? Pokus rozbíjet hlasem skleničky! Monumentální pěvecké expozice, které mají všichni se sopránem spojené, nejsou známkou belcanta, ale schopností z úplně jiné kategorie (třeba zpívat Wagnera). Známkou belcanta je tedy především čistota zpěvu a vyjádření života – především toho mladistvého a živého, plného emocí a všeho… To je belcanto.

A na to je třeba mít jednak dokonalou techniku, ale i vhodný hlas.

Nyní si již může každý odpovědět sám: odpovídá takový projev Normě – velekněžce a matce dvou dětí? Nebo by jí spíše seděl monumentální Wagner? (Mimochodem, Wagner měl Belliniho Normu moc rád… proč asi?)

K velekněžce rozhodně sedí „větší“ hlas. Ty mladistvě znějící „zpěvandy“ mají své role – své Lucie, Elvíry… Samozřejmě další věcí jsou samotné noty, a technika kterou vyžadují po zpěvácích. Ale v notách také rozhodně není všechno. To by jinak každé představení i každá zpěvačka zněly stejně – a o čem by se pak fanoušci (a sem tam šílenci) do opery jinak hádali, že ano?

Poetický popis belcanta je jedna strana mince, a ta druhá jsou pěvecké schopnosti, bez kterých takové vyjádření nelze provést: legatové držení hlasu, schopnost rychle a dynamicky měnit výšku, sílu i charakter hlasu; a mohli bychom doplnit i další italská slovíčka z hudební teorie…

Koncertní provedení Normy

Státní opera v Praze udělala vše proto, aby přinesla fantastickou Normu, ale propagovala manifestaci belcanta u de facto silně dramatické opery a hlavní role, která není z principu mladičká víla, a tedy tak nemusí nutně znít. (Ale, samozřejmě, mohla by.) Marigona Qerkezi tak ale skutečně nezní – je to lehce tmavší koloraturní soprán. Zpěvačka ale rozhodně zní jako galská velekněžka Norma! Rozhodně zní jako Norma. K její samotné pěvecké technice se dostaneme.

Koncert se konal ve dvou termínech: 18. a 23. 11. 2025, text se týká toho druhého, nedělního termínu.

Začněme ale orchestrem. Všichni jsou usazeni na jevišti, takže jsou vidět – to je v opeře nezvyk. Za nimi je prostor pro sboristy; kdy dorazili, netuším, užíval jsem si hráče. Vždycky je krásné slyšet jednotlivé nástroje, protože právě to je krása plastického zvuku, který orchestr naživo vytváří. A skutečně to ve třetí řadě slyšet je.

Předehra byla prvotřídní a neměla chybu. Ve stejném duchu se pod vedením Hermanna Bäumera nesl celý koncert: podařily se krásně jak výraznější pasáže, tak ty lehoučké, místy až hravé. Celkově hrál ale výrazněji, než by se na skutečnou belcantovou verzi slušelo, ale v tom byli vcelku za jedno se zpěváky. Orchestr se předvedl a Normě to slušelo.

Při předehře, kdy byl ještě prostor a čas sledovat hráče, bylo na řadě z nich vidět, jak je to baví! (To na koncertech nebývá pravidlem. Nešlo by sem tam členy orchestru při děkovačce vyvést z orchestřiště na jeviště? Vypadali, že si pozornost diváků docela užívají.)

Snad jedinou slabinou byli sboristé, ale pouze v jejich prvním vystoupení – špatný souzvuk. Ale vše vrchovatě vynahradili po přestávce: fantastické unisono. Slavné Guerra, guerra! opět, včetně sólistů – špička. Právě na tomto výstupu je krásně vidět, že do titulní role se Qerkezi vyloženě hodí. Samozřejmě, že to dokáže zazpívat i ta typická lehkohlasá belcantová „mladice“, ale zrovna v této části to tolik nevyzní (zcela osobní soud autora textu). Tady musí stát na jevišti dáma a vší silou sopránu vyhlásit válku všemu a všem. A to belcantové zpěvačky už z principu nemohou udělat s takovou energií, aby se i velký Řím otřásal. Tyto myšlenky a hlasové obory jdou proti sobě.

Ale nyní již pojďme na sólisty.

A začneme módní policií, protože ve Státní opeře nepodcenili vůbec nic.

Pánové nastoupili samozřejmě v černém slavnostním společenském oděvu, protože – jak bonton praví – veškerá pozornost musí být vyhrazena ženám.

Marigona Qerkezi přišla v temně zelených šatech, které vyloženě křičí: „Galie!“ A sama zpěvačka od pohledu vypadá, že před touto velekněžkou nebudou utíkat jenom Římané, ale i sami její bohové. Přišla dáma.

Adalgisa do příběhu vstupuje později; Štěpánka Pučálková ve výrazných růžových šatech. Jak tento výběr souvisí s Normou, netuším, ale zpěvačka v nich vypadá, že by jeden pohled na ni odzbrojil celou římskou armádu.

To by ale byla trochu škoda, protože potom bychom nedostali Belliniho příběh o Normě. Ale operu už máme, takže nyní – ano!

Dohromady vzato: šaty, účes i krásné šperky vytvářejí jasný „kostým“ pro zpěvačky – postavy, které představují: dospělá Norma, velekněžka a matka; a mladší Adalgisa, milenka.

Vše je tedy připraveno pro impozantní zážitek. Kapitolu módní policie máme za sebou a už se k ní nebudeme vracet; pojďme na pěvecké výkony.

Zde je třeba připomenout, že všichni účinkující podali špičkové výkony, a budeme tedy řešit prakticky bezvýznamné nuance a drobnosti, které – počítám – běžný divák vůbec neřeší. Ale třeba zjistí něco nového…

Nejlepší výkon – a také šaty – přinesla a vynesla Štěpánka Pučálková, mezzosopranistka v roli Pollionovy milenky Adalgisy. Pěvecky byla naprosto dokonalá, nenapadá mě vůbec nic, co dodat. Krásný, čistý, jasný projev. Nádherná italština i technika. Dechberoucí. Roli Adalgisy zpívá v Semperově opeře v Drážďanech; je vidět, že má v této roli praxi, sebevědomí a dokonalý výstup od začátku do konce.

Nádherné představení s árií Sgombra è la sacra selva. Následně nelze nezmínit celou část od Va, crudele po Vieni in Roma v prvním dějství. Je to výměna názorů s Pollionem, které se de facto zvrhne v milostný duet. Oba zpěváci své role nejen zpívají, ale i hrají, a výsledkem je duet plný síly a vášně. A to jsme na koncertě!

Nyní se podíváme na Stefana La Collu v roli římského velitele Polliona. Zpěvák se představil v recitativu s Martinem Šrejmou (Flavio). Zpěvák je ukázkový tenor, technicky vynikající; u Itala asi nemá cenu řešit italštinu – byl fantastický, od lehčích částí po vypjatější. Nicméně v jeho projevu převažuje silný výraz, forte. Opět to trochu podrývá ono propagované „belcanto“; očekával bych napříč hrou více poloh, většinu večera prošel naladěn na tento výrazný styl. Nicméně několikrát ukázal i lehčí polohy, včetně plastického projevu odpovídajícího změnám v libretu. Ale upřímně řečeno: co jiného od vojenského velitele očekávat? To musí mít sílu. Byl špičkový.

Na třetí místo umístím hlavní hvězdu večera Marigonu Qerkezi. Zpěvačka má výrazný koloraturní soprán a od pohledu vypadá, že její projev bude silný, jasný a mocný. A cokoli jiného by bylo až zvláštní, vzhledem k dámě, která stojí na jevišti. Tím pádem její projev není (a pravděpodobně ani nemůže být) vyloženě, až poeticky, belcantový. To ale není problém, naopak – její projev je Norma.

Zamrzela dynamika, kterou prezentovala. Všechno zpívala obecně silně a výrazně, a to včetně pasáží, které by si zasloužily niternější projev – typicky Casta diva. Zazpívala tuto slavnou árii víceméně v jedné základní úrovni jako předchozí recitativy (minimálně začátek této árie by měl být na lehké „notě“). A to přesto, že zpěvačka ukázala, že umí i ty jemné části, a to především – byť krátce – (tuším) ve druhém jednání v duetu s Adalgasií Vado al campo (v této části se de facto chce vzdát dětí, aby si je Adalgasia vzala s sebou).

Výkon Qerkezi na mě působil, jako by zpěvačka stále zpívala scénické provedení opery, se kterým slavila úspěch ve frankfurtské opeře. Tedy stav, kdy musí jednak zpívat přes (nemalý) orchestr, a tím pádem je i relativně daleko od diváků. Působila dojmem, že místo rozsahu 0–100 jede v režimu 30–100; dohromady tedy chyběla ta lehkost, ta pianissima, právě pro která je v koncertním provedení prostor. A je třeba říci, že orchestr jí ve mnoha případech dával prostor, a tedy nebyl důvod „tlačit na pilu“, takže zpěvačka nevyužila příležitost přinést obecně pestřejší – skutečně belcantový – projev.

Pokud jde o ryze technickou – typicky belcantovou – záležitost, chybělo mi výraznější legátové držení hlasu. Vzpomínám si pouze na jeden případ skutečně legatového vyjádření, kdy zpěvačka v kratší expozici předvedla, že umí. (Konkrétní místo si nevzpomenu, ale bylo to ve druhém jednání, tuším v Mira, o Norma.)

Podobným stylem – spíše silné scénické než koncertní provedení – působil často i La Colla, ale jeho tenorové roli silný projev sluší více než sopránu.

Velice potěšilo, že koncert se nesl ve výrazném hereckém duchu a zpěváci tak jen nestáli u pultíků. Byla tu ta správná operní gesta, zpěváci spolu komunikovali, vyráželi i přes celé jeviště, aby i scénicky zprostředkovali divákům, o čem zpívají. Ve výsledku nebylo možné odtrhnout oči od jeviště; byla to dokonalá ukázka, jak má vypadat koncertní verze velkého operního díla. (Vlastně by to pro některé operní produkce mohla být i ukázka, jak má vypadat scénické provedení opery.)

Basista Iurie Maimescu v roli Orovesa, menší role druida, ale hlavně otce Normy. Ukázkový čistý, a přitom silný bas. Navrhuji příště najmout do role Vodníka – zpěvák na mě působil, že by dokázal naplnit moji představu o bědování nad osudem Rusalky, při kterém se otřásají zdi divadla.

Martin Šrejma byl rovnocenným partnerem La Colly v úvodním výstupu; jeho role Flavia je ale malinká, a tedy nemá smysl se jí více zaobírat. Nicméně i on, přestože měl jen krátký výstup, přinesl i účastný projev – nestál pouze u pultíku, ale vhodně doplňoval recitativ s La Collou.

Velice mě překvapila Sylva Čmugrová, kterou si pamatuji především jako zpěvačku z vedlejších rolí v La traviatě. Zpívala Norminu služebnou Clotilde a byla rozhodně odpovídající partnerkou hlavní hvězdě večera. Bylo na ní vidět, že se na výkon soustředí, a oba její výstupy se jí rozhodně povedly.

Mezi pamětihodné momenty patří Guerra, guerra! – provolání války Římanům (a z pohledu Normy asi i celému světu) ke konci hry. Sboristé a orchestr fantastičtí. Do tohoto sborového výjevu několikrát vždy v krátkosti promlouvá i Norma: zpěvačka otočená ke sboristům, výrazná gesta, mocný hlas, kterým doplnila dechberoucí výjev, jenž se všem účinkujícím podařil.

Závěrečný výstup s Orovesem, Pollionem a Normou byl také vynikající. Poslednímu výstupu – Norma a Pollione na hranici – chyběla k dokonalosti už jen poloprůhledná opona s projekcí plamenů; pak bych koncertu dal asi 150 %. Myslím, že by šel využít ten plamenný záznam pro slavné Der Hölle Rache kocht in meinem Herzen z Kouzelné flétny z inscenace ve Stavovském (snad se nepletu, naposledy viděno za kovidu v roušce).

Účinkující do puntíku naplnili moji myšlenku, kterou jsem tu již několikrát prezentoval, především pak u Madamy Butterfly, kde je to naprosto očividná one-woman show. Myšlenka zní: dobře provedená opera klasického střihu nepotřebuje nic víc než skvělé zpěváky a herce. Ty nejlepší stačí postavit na jeviště a nechat je hrát a zpívat, a není třeba nic dalšího; obecně není potřeba žádná kulisa a hlavně žádné doplňkové myšlenky. Ale samozřejmě: k opeře patří velká scéna, která by měla být tak bohatá a nádherná jako sama hra.

Hudba a zpěv mluví samy za sebe, i když vše má svá „ale“… a Norma je krásný příklad. Tato opera totiž obsahuje výraznou dějovou linii, která stojí poněkud v pozadí základního trojúhelníku Norma–Pollion–Adalgisa; a to jsou děti kněžky a konzula.

A pokud bych měl na koncertním řešení hledat nějakou „chybičku“, pak by to bylo to, že v této podobě není prakticky prostor přímo představit – na jevišti – část s dětmi, která je silnou a nedílnou složkou příběhu a samotného charakteru této opery. A kdo tedy nezná libreto či jazyk, a nechce si kazit zážitek čtením titulků, tomu v celém tom velkém pěveckém a hudebním závěrečném vyvrcholení může lehce uniknout skutečná hrůza její plánované závěrečné pomsty. Ale to je už daň za koncertní provedení. Titulky byly k dispozici.

Pokud to shrnu všechno dohromady, pak byl tento koncert byl po celkové stránce to nejlepší, co jsem ve Státní opeře za poslední dva roky zažil, protože opera není jenom o dokonalém zpěvu, ať mu říkáme belcanto či jinak – můžeme o tom vést spory, můžeme s tím nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat. Předtím to byla Traviata s Marií Fajtovou, ale ta byla ještě z jiného vesmíru.

Pěvecky to bylo dohromady fantastické a všichni předvedli výkony, které se na jevišti Státní opery vidí zřídka. Ne proto, že by v Praze neuměli, ale proto, že Verdi, Puccini a Dvořák s Rusalkou, kteří tvoří „od oka“ možná i padesát procent repertoáru Národního divadla a Státní opery; a tato díla nenabízejí prostor pro vrcholný virtuózní zpěv. Tato díla mají jiné kvality než mistři belcanta – Donizetti, Bellini a Rossini.

V neděli to tedy byla vynikající Norma, ale více ve stylu Wagnera než Belliniho. Ale ne, večer plný belcanta to rozhodně nebyl – s výjimkou paní Pučálkové.

A to je ve skutečnosti ten důvod, proč Normu nepovažuji za ryzí belcanto či jeho manifestaci, Norma totiž bude znít skvěle i ve wagnerovském stylu, na rozdíl od těch Lucií, Elvír… a přesně tak to bylo ve Státní opeře. Norma je totiž především ryzí opera.

Termín belcanto máme zpravidla spojený především se sopránem, ale v tomto případě musí jít uznání tohoto typu za mezzosopranistkou Štěpánkou Pučálkovou, protože jediná z hlavních tří hvězd večera dokonale naplnila myšlenku i techniku toho krásného zpěvu.

Pokud ale chcete skutečné – sopránové – belcanto, doporučím především jiná díla, než je Norma, která z principu silně směřuje mimo tyto vody; a to možná skutečně až někam k Wagnerovi.

Zkuste Donizettiho Lucia di Lammermoor, Belliniho I Puritani či La Sonnambula. Ale hlavně jiné zpěvačky s lehkým, jistým a průzračně jasným hlasem, který je ten správný belcantový: Lisette Oropesa často vystupuje v Německu, její naprosto čistý soprán a technika jsou mimo měřítka. Fantastická je i Nadine Sierra s lehce vřelejší barvou hlasu, než má Oropesa, což možná řada posluchačů ocení; a bude brzy vystupovat v Obecním domě. Nedávno jsem ve Vídni slyšel Adelu Zaharia, také fantastická. Z českých zpěvaček k nim má nejblíže, řekl bych, paní Kněžíková, ale ona představuje jiný styl zpěvu.

Chcete-li ale Normu? Pak je tu Marigona Qerkezi, ten její výraz v poslední části – v In mia man alfin tu sei nebo v Qual cor tradisti z úplného závěru, to znamená „Srdce, které jsi zradil“ – ten výraz, ten zpěv… proto se přece chodí do divadla a na operu. Norma.

Kdy si to zopakujeme? Kdy bude scénicky? A ještě bych prosil tu Lucii z Lammermooru nebo dokonce Puritány – když už belcanto, tak to pravé!

Bravo. Bravo. Bravo!

Opera.

—

Bonus: Guerra, guerra!

Před časem jsem objevil jedno video – asi to nejlepší operní video na internetu. Co říkáte na toto provedení? Modrobílou „pěvici“ zpívá slavná Joan Sutherland, úplně jiný typ hlasu a podání než Marigona Qerkezi. Ale obě fantastické. Nicméně já mám nejradši, jak si vykračují ti ježci. Co vy?

—

Bellini: Norma [koncertní provedení]

23. 11. 2025, Státní opera, Praha

Účinkující:

Norma – Marigona Qerkezi; Pollione – Stefano La Colla; Adalgisa – Štěpánka Pučálková; Oroveso – Iurie Maimescu; Clotilde – Sylva Čmugrová; Flavio – Martin Šrejma

Dirigent: Hermann Bäumer

—

PS: Poslech ze třetí řady střed; sepsáno den po koncertu podle poznámek o zpěvu zapsaných ještě ten večer po představení. Třetí řada je ideální pro Belliniho, ale pro Wagnera je už trochu moc.

PPS: Belcanto… to je sice „krásný zpěv“, ale také „sto lidí, sto názorů“.

PPPS: Pro jistotu doplním, že guerra je italsky „válka“; a tedy „Guerra, guerra“ je provolání války a boje. Přestože opera nemá se samotnou válkou a bojem přímo nic společného, libreto i hudba tímto podtrhují sílu, nenávist a hněv Normy, zrazené (a trochu pomstychtivé) velekněžky.