I Puritani v pařížské Opéra Bastille: Belcantový opus magnum

Napsat odpovídající a všeříkající titulek, který se musí vejít do 70 znaků, je ta nejtěžší věc na psaní recenze. Nicméně v tomto případě – představení Les Puritains, v italském originále I Puritani – to není problém. Inscenace Opéra national de Paris je starší, z roku 2013, letošní cyklus ale přinesl světové pěvce. Derniéra letošní série představení (viz dovětek) 5. března 2025 v pařížském operním domě Opéra Bastille byla to nejlepší, co jsem kdy viděl a hlavně slyšel. Verdiovské hlasy, nekonečné legato, dokonalé belcanto. A především, moderní inscenace, která byla přesně tím, čím být měla: operou I Puritani od Vincenza Belliniho.

Pojďme si rychle shrnout, o čem je toto dílo z vrcholného období belcanta a de facto i klasických oper – tedy divadelních her plných árií, duetů, sborů a fantastického zpěvu obecně. Bellini napsal dramatickou love story především ve druhé polovině roku 1834, premiéra pak byla v roce 1835 v pařížském divadle Théâtre-Italien. Existují dvě verze: původní pařížská a pozdější neapolská. Asi je jasné, že v Opéra national de Paris nastudovali pařížskou verzi – ta je ostatně běžně používaná. (Velmi stručně pro zajímavost zásadní rozdíly: Neapolská verze je delší – obsahuje i to je, co se do pařížské premiéry nedostalo; a rolím přisuzuje jiné hlasy, především je zde změna ze sopránu na mezzosoprán pro Elvíru.)

Libreto napsal Carlo Pepoli na základě hry Têtes rondes et cavaliers (Kulaté hlavy a kavalíři, 1833), která vychází z románu Waltera Scotta Old Mortality (1816). S tímto románem však má opera pramálo společného. Waltera Scotta uvádím proto, protože by ho operní divák určitě měl znát. Právě na námět jeho jiného, de facto společenského románu Nevěsta z Lammermooru (1819), napsal Belliniho konkurent Donizetti své mistrovské belcantové dílo: Lucia di Lammermoor. (Donizetti přebral pouze tragickou linku, která ve Scottově díle ve skutečnosti hraje menší roli, ale o to efektnější závěr tvoří – pokud se k němu tedy pročtete.)

Zajímavé je, že Belliniho I Puritani nekončí žádnou smrtí ani strašlivým či strastiplným osudem, jak tomu u dramatické operní tvorby bývá (například u výše zmíněného Donizettiho).

Děj opery

Elvíra miluje Artura. Elvíru ale miluje Riccardo. Do toho se lehce plete její strýc Giorgio, který však straní Elvíře. Následuje drama: Arturo musí z politických důvodů uprchnout a Elvíra zešílí. Přichází konflikt dvou rivalů – Artura a Riccarda. Za přispění strýce a díky obratu na politické scéně vše nakonec dopadne dobře: Elvíra spočine v Arturově náruči.

Tak jednoduché dílo to ve skutečnosti je.

Čtenář si možná řekne: Kde jsou ti puritáni? To jsou ony politické důvody – děj vychází ze skutečné občanské války v Anglii v 17. století, kdy proti sobě stáli puritáni (stoupenci parlamentu proti králi) a royalisté (kavalíři, stoupenci monarchie). Arturo je stoupenec royalistů, Riccardo je puritán, strýc Elvíry Giorgio Valton je také puritán (a tedy i Elvíra). A tedy představa, že by royalista měl skončit s puritánkou – navíc s dcerou velitele vojenské posádky (Gualtiero Valton, který je z hlediska děje nepodstatnou figurou) – není všem po vůli. Především Riccardovi, kterému je ale politické smýšlení všech vcelku „ukradené“ – jemu jde o Elvíru. A právě v tom je ten paradox: v tomto díle, v italském originálně I Puritani, česky Puritáni, vůbec nejde o politiku. Je to romantické drama z vrcholného věku belcanta a opery obecně. (Nicméně si živě umím představit – na základě řady zkušeností – že by se někteří režiséři byli schopni pokusit o realizaci ve stylu Hry o trůny…)

Inscenace

Jak se k dílu postavila režie – Laurent Pelly? Co hledal za symboliku? Jaké myšlenky chce divákovi představit?

Režie zinscenovala italskou operu z první poloviny 19. století s názvem I Puritani. Žádné… žádné myšlenky, výklady ani symboly tu nejsou. Je tu dvě stě let stará opera v moderním kabátu s famózními zpěváky.

Pojďme si je zběžně představit, detaily budou později.

Lisette Oropesa v roli Elvíry: Famózní americká operní sopranistka kubánského původu účinkující po celém světě v těch největších a nejlepších divadlech. Důvod? Je prostě dokonalá. Má, z mého pohledu, neutrální hlasový projev – není ostrý, není měkký ani žádný jiný. A právě díky tomuto neutrálnímu základu je schopná neskutečně pestrého barevného projevu. Duet s J. D. Florézem Parigi, o cara z La traviaty ve Vídni (mimochodem v koprodukci s Opéra national de Paris) byl mimo měřítka. Je to ten typ sopranistky, kterou můžete poslouchat non-stop i ve vrcholných sopránových polohách. (Na rozdíl od jiných, ze kterých vás po deseti minutách začne bolet hlava.)

Dál je tu mužské obsazení.

Lawrence Brownlee v roli Artura: Americký tenor specializující se na belcantový repertoár – a je to slyšet, neskutečně slyšet. Není to ale žádný „překrásný tenor“ na první poslech. Nicméně: nekonečné legátové party, brilantní vibrato a dohromady famózní pěvecký projev. Herecky – dostanu se k tomu – vyplní prázdné jeviště s naprostým přehledem.

Andrei Kymach v roli Riccarda: Ukrajinský zpěvák a verdiovský baryton první třídy. V Čechách obdobný typ hlasu není. Má mohutný, drsný temnější projev, přesto s krásnou, jasnou výslovností. Hlas, který rezonuje celým divadlem pro 2 745 diváků.

Vsuvka: Český divák měl v poslední době možnost slyšet obdobný hlas. V Obecním domě se 28. února 2025 představil Amartuvshin Enkhbat – mongolský fenomenální baryton. Jeho duet z La traviaty s Julianou Grigoryan byl dechberoucí. Byl to jeden z těch výstupů, kdy divák pochopí, co kdo vidí na přes dvacet minut trvajícím duetu Violetty Valéry a Giorgia Germonta, který nemá daleko k recitativu. Ano, je-li tento duet předveden na té správné úrovni, pro jakou ho F. M. Piave napsal a G. Verdi zhudebnil, pak každý – i kdyby to nebyl jeho šálek kávy – musí pochopit, co lidé vidí na opeře. Bravo.

Enkhbat je sice famózní na koncertní scéně, nicméně pro operní představení mi přijde jeho hlasový projev vlastně „až moc“ (i když by bylo, samozřejmě, úžasné ho v nějaké roli slyšet). Naopak Andrei Kymach byl přesný – ten typ hlasu, který utáhne celovečerní představení. Bez až přehnaně masivního objemu, ale se s tím správným rozměrem a silou, aby jeho hlas rezonoval téměř třemi tisícovkami posluchačů v Opéra Bastille.

Roberto Tagliavini v roli Elvířina strýce Giorgia: Ukázkový italský bas. Sice má nejméně prostoru ze všech výše uvedených zpěváků, nicméně svou roli zvládá dokonale a je špičkový. Jeho hlas je v neutrální basové rovině, a zcela odpovídá vyloženě otcovské figuře, kterou v tomto díle představuje.

Nejvyšší čas podívat se na scénu (Chantal Thomas). Ta pracuje se dvěma prvky: (opět) prázdná scéna a rozměrná kovová konstrukce (bez jakékoliv další výplně či materiálu), která v prvním dějství představuje pevnost či zámek, v němž Elvíra přebývá. V dalších jednáních konstrukce lehce zeštíhlí a zbyde z ní jen subtilnější část. Je umístěná na točně, a celé je to vhodně nasvíceno tak, aby se divák dokonale orientoval v příběhu. Jinak je scéna laděná do šedé s modrým pozadím.

Kovová konstrukce, pokud bychom chtěli hledat symboliku, může připomínat Eiffelovu věž – obě jsou lehké, kovové, průhledné struktury plnící svůj účel. Eiffelovka slouží turistům, zatímco tato konstrukce na scéně patří především Elvíře. Představuje její pokoj, její prostor pro vyjádření zpěvu, scény, emocí – a především: šílenství. Ostatně, jak lépe demonstrovat operní mistrovství? (Ano, Belliniho doba byla érou operních heroin sužovaných démony šílenství. Nelze nevzpomenout na The Mad Scene z Donizettiho Lucie z Lammermooru v Královské opeře v Londýně.)

Sboristé obdrželi v podstatě klasické úbory z poloviny 50. let 17. století: širší kalhoty, klobouk a kazajku ve stejné barvě (černá a dva odstíny šedé) s krajkovým bílým límcem. Dámy mají obdobnou verzi v sukních. Hlavní trio sólistů je oblečeno ve stejném stylu jako sboristé, jen každý ve vlastní barvě. Kostýmy jsou od režiséra Pellyho, a odpovídají příběhu, a nic víc.

Hlavní postava, Elvíra, bude – pod světly doslova – zářit v lehkých, čistě bílých šatech. Žádnou hlubší symboliku bych v tom nehledal; je to esteticky smysluplné v rámci zvolené barevné palety a významu postav. Vizuálně, je to s ohledem na černou kovovou konstrukci a svícení vynikající kombinace. Elvíra je tak nepřehlédnutelná – ať už stojí před, za, či uvnitř svého „zámku“.

Scéna (včetně menší verze konstrukce) i kostýmy jsou vidět na závěrečných fotografiích z potlesku.

Pojďme se podívat, jak má vypadat operní představení absolutní úrovně. Inscenace má za sebou pro tuto chvíli derniéru, tak snad režisérovi nebude vadit, když ji rozeberu podrobně – velice rád bych totiž něco podobného jednou viděl i na českém jevišti. A bude to velmi podrobně, i proto, že na české scéně belcantový repertoár prakticky chybí, což je škoda. Nejsou zpěváci? Pravděpodobně ano, i když si myslím, že pár velmi schopných jmen máme. Pokud ne, pak je to pochopitelné – a vlastně i lepší, než se pokoušet o nejisté experimenty.

Představení začíná…

… mužským sborem O di Cromvel guerrieri. A upřímně? Nezní vůbec dobře. Je zde znatelný nesoulad, chybí unisono. Sbor následně ohlašuje (A festa!), že Elvíra se má provdat za Artura. V rámci prvního obrazu se objeví (vlastně on začíná celou pěveckou část) Manase Latu v roli Bruna, je to průměrný začínající pěvec. Má pouze několik replik a bohužel pro něj právě v tomto okamžiku přichází na scénu Andrei Kymach v roli Riccarda – pastelově modrá kazajka. Následuje krátké dueto, jehož obsah není podstatný. Klíčový je totiž masivní rozdíl mezi oběma pěvci, který okamžitě dává tušit, že v postavě Riccarda právě vstoupila na jeviště pěvecká persóna.

Hned nato přichází árie Riccarda Ah! Per sempre … Bel sogno beato. Ano, verdiovský baryton par excellence. V mohutném temnějším projevu zvládá jak exponované, tak jemné pasáže. Jediné, co je zvláštní, je naprostá absence potlesku. Přestože já marně vzpomínám, kdy jsem na divadelním jevišti slyšel něco podobného, publikum zůstává zcela chladné. Inu, jiný svět.

Elvíra – Lisette Oropesa – je po celou dobu ve své kovové místnosti, nepodobné kleci (nemá to žádný hlubší význam, jde jen o ilustraci pro čtenáře). Nyní, už plně osvětlena, probíhá svým zámkem až dolů na jeviště a připojuje se v duetu se svým strýcem Giorgiem (Roberto Tagliavini) – O mio amato zio … Sai com'arde in petto mio.

Tento duet je zajímavý tím, že sopranistka v žádném případě nehraje prim – naopak, hlavní slovo tu má basový hlas. Strýc Elvíře sděluje, že bude mít svatbu s (jejím vyvoleným) Arturem. Jeho herecký projev je úsporný, bez velkých gest a emocí – přece jen jde o duet neteře a strýce. Basová linka i herecké podání tomu zcela odpovídají. Oproti tomu Oropesa v jednu chvíli chybuje – v místě, kde by neměl být slyšitelný pokles mezi tóny, je slyšet zřetelný propad.

Následuje především sborový výstup A te, o cara, amor talora. Na jevišti je už celý sbor: mužská i ženská část – a je znát, že mužští zpěváci potřebovali ženskou ruku, protože sbor, kterého je nyní na scéně dobře přes šedesát členů, zní fantasticky. Podle mého soudu a zkušeností se pohybují na hranici možností unisona při tak masivním počtu zpěváků. Krásná příčná flétna v krátkém sólu.

Tento výstup ale není jen sborem – na scénu přichází i Lawrence Brownlee jako Arturo. Zpěvák, barevně odlišen v bažinaté zelené, se představí famózním legátovým držením hlasu, a to včetně poctivého operního herectví. Oropesa zdaleka nezůstává pozadu, naopak, závěr jejich duetu je bezchybný. Vše doplněné o zatím úsporné herectví, které ale nenechává nikoho na pochybách, kdo je tady ústřední dvojice a komu má divák držet palce.

Aby bylo o čem hrát, děj se následně zkomplikuje. Přichází neznámá vězeňkyně. Arturo v ní poznává Enrichettu (začínající mezzosopranistka Maria Warenberg) – samotnou královnu. (Skutečná Henrietta Marie Bourbonská, žena Karla I. Stuarta a v letech 1625–1649 anglická královna – pokud by někdo chtěl sledovat politickou linku puritánů a royalistů. Nicméně zajetí královny je zcela smyšlené.) Výstup začíná recitativem, který nepřináší nic výjimečného – ani není důvod, aby tomu bylo jinak.

Zásadní je, že duet Enrichetty a Artura Non parlar di lei che adoro, di valor non mi spogliar uvádí skutečný příchod hlavní hrdinky. Šťastná Elvíra zpívá Son vergin vezzosa v nádherném živém předvedení – těší se na svatbu. Nádherné legato ve střední části (nicméně toho bude ještě spousta). Tradičně v tomto výstupu hraje zásadní roli závoj, který má Elvíra na sobě.

Enrichetta pod závojem utíká se svým stoupencem Arturem, ale jsou zastaveni Riccardem. To je samozřejmě ideální prostor pro souboj tenoru a barytonu – duet pěvců, a když souboj, tak řádný: oba s mečem v ruce. Riccardo je nakonec nechá utéct – chce se Artura zbavit. Arturo s královnou jsou však spatřeni davem (sbor). Elvíře se hroutí svět, protože to znamená pro Artura rozsudek smrti.

Následuje desetiminutový sopránový výjev Ach, vieni al tempio, fedele Arturo, v němž Elvíra promlouvá ke svému milenci a představuje si ho. Dechberoucí belcantový výstup – operní herectví, překrásný hlas. Nádherný jemný projev ve střední části. Čisté, příjemné vysoké party – je tu vše. Titulky už nikdo nesleduje.

Přestávka. To nejlepší totiž ještě přijde.

Druhé dějství začíná árií Cinta di fiori, ve které Giorgio líčí divákům, že Elvíra na tom není dobře a jedinou nadějí pro ni je znovu zažít radost, aby se mohla uzdravit. Plynule přecházíme do duetu basu a barytonu, v němž se Giorgio snaží přesvědčit Riccarda, že existuje jen jedna cesta k záchraně – měl by odložit nenávist vůči Arturovi, vzpomenout na svojí lásku k Elvíře, a pomoci jí se uzdravit. Ten to odmítá.

A následuje highlight večera: árie šílenství pro soprán – první část Rendetemi la speme … Qui la voce sua soave. Sopranistka při zpěvu sbíhá ze svého kovového pokojíčku a divákům předvádí, jak má vypadat operní herectví a zpěv. Zpočátku poklidně, posléze při tanci – Elvíra ve svém šílenství v přítomných vidí svého otce a samotného Artura, které obletuje. Výstup je dlouhý a dechberoucí, čistý ve všech intonačních změnách, s famózním legátovým držením hlasu. Zpěvačka přitom působí, jako by to byla ta nejlehčí věc na světě – a to vše, jak již bylo řečeno, při (lehkém) tanci.

Následuje procitnutí, kdy Elvíra zjistí, že tu žádný Arturo není. Giorgio a Riccardo se jí snaží uklidnit a přichází druhá část šílenství, v níž Elvíra sní o tom, že je s Arturem – Vien diletto, è in ciel la luna. Jasné neostré výšky, jemné a barevné provedení. Víceméně statický projev při plném hereckém nasazení zpěvačky korunuje druhé dějství.

Nicméně druhé dějství zdaleka nekončí.

Po dlouhém bouřlivém potlesku následuje opět výstup Giorgia a Riccarda. Giorgio na něj naléhá, aby Artura zachránil Il rival salvar tu dêi, jinak to s Elvírou nedopadne dobře. Riccardo to stále odmítá. Vracejí se i sboristé, protože Giorgio před všemi varuje Riccarda, že byl viděn, jak Artura a vězenkyni nechal utéct. Riccardo následně ustoupí (Se tra il buio un fantasma vedrai) a oba si přísahají, že budou držet pospolu (Suoni la tromba). Bas a baryton jsou prakticky na prázdné scéně, kterou ale oba zaplní nejen pěvecky, ale i herecky, protože rozhodně nestojí jako kůly v plotě uprostřed ničeho. Naopak, dramatickým bojovným výstupem vyplní celou obrovskou plochu jeviště. To vše jasně a přehledně do hudby.

Druhé dějství tedy představilo vrcholné výstupy Elvíry, Giorgia a Riccarda. Nezapomněl Bellini na Artura?

Proměna. Třetí dějství, kovová konstrukce nyní hraje pouze doplňkovou roli kdesi v pozadí. Stále prázdná scéna.

Elvíra zpívá starou milostnou píseň A una fonte afflitto e solo ze zákulisí. Arturo, který je na scéně, ji slyší a přidává se. Následuje výstup – belcantový opus magnum pro tenor: La mia canzon d'amor Elvira … Son gia lontani. Zpěvák je sám na jevišti a dělá operu operou. Samotný pěvecký výstup je vrcholný, a to vše ještě doplněno ukázkovým operním herectvím. S trochou nadsázky lze říci, že jeviště 30 na 25 metrů je mu malé, přestože se prakticky nehne z místa.

Následuje duet milenců Fini mi lassa … Vieni fra queste braccia, kdy Elvíra pochopí důvod Arturova odchodu a vše je zalité sluncem. Duet nemá chybu, končí ve vzájemném objetí.

ELVÍRA, ARTURO
Sempre con te vivrò d'amor!
Vivrò con te d'amor,
vivrò d'amor,
con te d'amor,
con te vivrò,
con te,
d'amor…

Bouřlivý potlesk a prakticky to vypadá, že opera skončila. Pěvci to po chvíli nevydrží, usmívají se na diváky, Oropesa vymetá kolegovi z hlasů nějakou konfetu, která mu tam zapadla, a ve výsledku ještě umocňují milenecký dojem. (Je to derniéra, a tak si to i mohou dovolit.)

Nicméně to ještě není konec a diváci sál zatím nezbořili, takže můžeme pokračovat…

Objeví se stráže. Arturo je zatčen, víme z druhého jednání, že je odsouzen k smrti, a on to přiznává. Stejně tak si uvědomuje, co tím způsobil Elvíře - to vše ve výstupu Credeasi, misera! Da me tradita. Zde je třeba si říci, že v této části Bellini napsal pro tenor noty nad C5 – kdesi ve stratosféře F5. Jedná se tak jeden nejnáročnější výstupů pro pěvce tohoto hlasového oboru. Brownlee (který tento vrchol má na repertoáru), přestože je viditelně unavený, tento olympijský tón, byť v kratší expozici, předvede. Nicméně mu není co vytknout – už ukázal o čem je opera a o této notě určitě není. Oropesa, poprvé melancholicky, krásně doplňuje.

Po potlesku po Credeasi hudba už poměrně spěchá ke konci – není tu žádný významný hudební motiv, který by udržel diváka déle v napětí, a navíc víme, že tento příběh skončí dobře. V zápětí přichází posel (Suon d'araldi?) a oznamuje všem (na scéně jsou prakticky všichni účinkující), že puritáni zvítězili a všichni odsouzení byli omilostněni. Arturo je zachráněn. Následuje rychlé radostné zakončení bez většího výstupu hlavních postav.

A takto mají vypadat Puritáni a opera obecně.

Orchestr pod vedením Corrado Rovarise hrál fantasticky, jasná předehra, posléze již poklidněji (nicméně s plným zachováním projevu) a vždy až de facto v druhé řadě za zpěváky, neboť toto Belliniho dílo je především o zpěvu. Drobná kuriozita může být to, že v porovnání s představením ze včerejšího dne Pelléas et Mélisande (Debussy) bylo orchestřiště skoro prázdné - je na tom vidět vývoj operní (a i klasické) hudby za sedmdesát let, které dělí díla Belliniho a Debussyho.

Pojďme si to shrnout

Brownlee se předvedl jako mistrný interpret belcantového zpěvu a operního herectví, i když bude pravděpodobně rád, že sérii náročných představení má za sebou. Kymachovi by k dokonalosti slušelo přidat na hereckém projevu – především na prezentaci jeho (odmítnutého) vztahu k Elvíře. Bylo vidět, že se zpěvák soustředí na pěvecký projev, což se mu rozhodně povedlo. Tagliavini byl dokonalý – citlivá otcovská figura je přesně to, co se od basu v této roli očekává.

Oropesa předvedla dechberoucí výkon bez samoúčelné sopránové exhibice. Naopak – famózním, dynamicky barevným projevem dokázala vyjádřit jak tragédii, tak radost a vdechla své hrdince život. Přestože na jevišti stáli mimořádní pěvci, ona sama se představila jako vlastní pěvecká kategorie.

Zbytek obsazení podal solidní standard, nicméně je třeba říci, že u těchto menších rolí, obsazovaných začínajícími zpěváky, se ani více neočekává.

A nyní zapomeňme na veškerou kritiku řešící malicherné detaily a zopakujme si kapitolu z textu o jiné šílené heroině – Lucii z Lammermooru… Proč to bylo tak úžasné?

Je to první inscenace a představení po mnoha a mnoha letech, na kterém bych nic nezměnil, nad ničím se nepozastavil, nad ničím nekroutil „nepochopením“ hlavou. To může být čistě osobní pohled na věc, jaké jsou však věcné a snad objektivní důvody?

Ve výsledku je to celé čisté, uvěřitelné, vše dává dohromady smysl a přináší divákovi klasický romantický příběh v tom správném operním provedení. Když pominu druhý bod, vlastně na tom není nic extra – a přesto: mistrovské.

Opera.

—

Kde jsem se vzal v pařížské opeře? Chtěl jsem vyrazit na Belliniho Normu do Vídeňské státní opery, ale žádný termín se nehodil do mého kalendáře (a navíc bylo okamžitě vyprodáno). Nicméně na Normu, nějaké poctivé belcanto, jsem opravdu chtěl… Pak jsem náhodou narazil na informaci, že v Paříži uvedou Belliniho I Puritani, a v roli Elvíry bude Lisette Oropesa. Už jenom tomu se nedalo odolat. Navíc, den předtím byla na programu pařížské opery první repríza Pelléas et Mélisande se Sabine Devieilhe. Jistě uznáte, že takovou dvoj-příležitost nešlo odmítnout (a nebyl jsem jediný).

—

Dovětek pro staromilce (ukázali se letos na experimentu Médea ve Stavovském, ale o této nepovedené inscenaci a obsazení raději taktně pomlčím): Možná by stálo za to si říci, jak velký rozdíl je mezi projevem Oropesy a kupříkladu Callas, Sutherland či dalších velkých jmen, která tuto roli zpívala a pro současného posluchače ji de facto definovala. Ve skutečnosti je obrovský – a zcela odlišný. Oropesa nepředstavuje přehnaný, až zastřený srdceryvný thriller (Callas), ani silný projev s ostřejšími špičkami (Sutherland). Naopak: její zpěv je jasný, přehledný, technicky brilantní – a to vše v překrásné barvě hlasu.

—

V ČR se termín „derniéra“ zpravidla používá pro označení posledního představení dané inscenace. V zahraničí se však tento termín chápe obecněji – označuje konec konkrétního cyklu inscenace, tedy obvykle s určitou sestavou účinkujících (hlavních hvězd). Pro diváka je to pozitivní zpráva: existuje vysoká šance, že se tato inscenace (s jiným obsazením) na jevišti Francouzské národní opery znovu objeví.

—

Bellini: Les Puritains

Derniéra, 5. 3. 2025, 19:30; Opéra Bastille, Opéra national de Paris, Paříž, Francie

Režie: Laurent Pelly; Scéna: Chantal Thomas; Kostýmy: Laurent Pelly; Světelný design: Joël Adam

Účinkující:

Lisette Oropesa – Elvira; Lawrence Brownlee – Lord Arturo Talbo; Andrei Kymach – Sir Riccardo Forth; Roberto Tagliavini – Sir Giorgio Valton; Vartan Gabrielian – Lord Gualtiero Valton; Manase Latu – Sir Bruno Roberton; Maria Warenberg – Enrichetta di Francia; Dirigent: Corrado Rovaris

—

V textu je uveden úryvek z libreta I Puritani (Vincenzo Bellini, Carlo Pepoli, 1835).

PS: Poslech z deváté řady. Základ o hudbě a zpěvu sepsán den po představení. Zbytek později v letadle. Následně jsem se text pokoušel zkrátit – úspěšně, se záporným výsledkem.

PPS: Proč je v dnešním textu zmíněno tolikrát „legato“ a co to je? Nedávno jsem četl nějakou recenzi, kde kritička vychvalovala pěvcovo legato. Byl jsem na tom stejném představení, a rozhodně to bylo pěkné. A tak jsem si řekl, že až něco pořádně „legátového“ uslyším, tak to také odborně nazvu. A vida, netrvalo to dlouho :) Mimochodem, legato označuje pěveckou techniku, kde – zjednodušeně řečeno – pěvec bez přerušení nádechem mění tóny. Neplést s vibratem.

PPPS: Eiffelova věž ve skutečnosti plní více rolí, než pouze turistický cíl. Je to vysílač, navigační bod, sleduje počasí, v minulosti to byl i prostor pro reklamu…

—