Pelléas et Mélisande v Paříži: pěvecký, hudební a vizuální spektákl

Opera Pelléas et Mélisande, česky Pelleas a Melisanda, je lyrická impresionistická divadelní hra z pera Clauda Debussyho na námět Maurice Maeterlincka. Do nadpisu jsem se rozhodl použít původní název, protože řada lidí toto hudební dílo považuje za francouzskou národní operu. A na takové dílo musí divák kam jinam než do Paříže – do Opéra national de Paris? Dnes se podíváme na první reprízu 4. března 2025 v operním domě Opéra Bastille.

Debussyho hudba je pomalá, a jistě se najde řada lidí, kteří by ji označili za nudnou. Neobsahuje žádné typické árie, neboť ty již vyšly z módy, a skladatel se v roce 1902 chtěl – tak jako mnozí jiní – odlišit od představitelů belcanta (například Belliniho, o jehož Puritánech si řekneme brzy) a verdiovské klasiky. A v neposlední řadě také vystoupit proti Richardu Wagnerovi, jehož díla tehdy na francouzských jevištích dominovala.

Výsledkem je tříhodinové lyrické dílo, ve kterém se střídají pozitivní hudební výjevy s temnějšími. V závěru pak přijde i drama, neboť jako v každé správné opeře to pro hlavní hrdiny – Pelléase a Mélisandu – a vlastně pro nikoho, nedopadne dobře.

Pojďme se společně podívat na to, jak se podařilo režisérovi Wajdi Mouawadovi pomalou lyrickou operu s triviálním dějem zpracovat tak, že diváci tři hodiny ani nehlesnou. (Mimochodem, pařížská Opéra Bastille jich pojme 2745.)

Režie přitom divákům nabídne víceméně pouze prázdnou scénu, kde hlavní roli hrají tma a světlo, doplněné videoprojekcí. Do fungujícího celku to propojí pěvecké hvězdy – především přední francouzská sopranistka Sabine Devieilhe, pravděpodobně dokonalý lyrický lehkohlasí soprán, a tři pěvci: Gordon Bintner, Bernard Richter a Jean Teitgen.

Než začneme, pojďme se v rychlosti podívat na to, o čem je toto impresionistické drama.

Děj opery

Golaud, vnuk krále Arkela, při lovu narazí na záhadnou plačící dívku Mélisandu. Neznámou si posléze odvede s sebou na zámek a vezme si ji za manželku. Nicméně Golaud není tím pravým, a Mélisandu to táhne k jeho nevlastnímu bratrovi Pelléovi.

Pelléas a Mélisanda k sobě cítí rostoucí přitažlivost. Golaud začne postupně žárlit a dokonce využije svého mladého syna Yniolda, aby zjistil jak to mezi Pelléasem a Mélisandrou je.

Pelléas se rozhodne raději odejít ze zámku. Naposledy se schází s Mélisandou. První a jediný polibek. Přistihne je Golaud, který v záchvatu žárlivosti Pelléase probodne.

Mélisanda je zničená, ulehne a již se neprobudí. Nakonec porodí dceru. Golaud se od ní snaží zjistit, zda ho podvedla, ale ona odpovídá neurčitě. Nakonec v tichosti umírá.

Inscenace a scéna

Nyní se podíváme na několik zásadních scén a jejich mistrnou realizaci.

Scéna je postavena ve třech horizontálních úrovních. Spodní je na úrovni jeviště, není zásadní, ale spíše doplňková. Režisér vyhradil samotné jeviště víceméně pro realizaci podtextu, který chce divákovi představit po svém – tedy mimo tradiční inscenační pojetí, protože pojem „tradiční“ zde nelze aplikovat.

Druhá a hlavní úroveň je plocha či pódium asi půl metru nad tou první. K této úrovni přiléhá projekční „plocha“. (Důvod pro uvozovky bude vysvětlen později.)

Třetí úroveň – doplňková – se nachází přibližně v polovině projekčního prostoru. Režisér ji využívá pro realizaci několika scén, které libreto divákovi předkládá.

Zásadní pro inscenaci je již zmíněná úroveň s projekcí. Jednak právě zde působí většinu času zpěváci, a za druhé: celou inscenací provázejí animace a filmové záběry (Stéphanie Jasmin). Zčásti jde o záběry přírodního charakteru, především pohledy na les a vodní živel. Voda má v této inscenaci velký význam, což odpovídá impresionistickému naturelu operního díla.

Obecně – symbolika je v tomto hudebním díle všude. A moderní inscenace to vše posunuje ještě dál. Samotná projekce je přímo doplněna (pouze) francouzskými titulky, které jsou vhodně zakomponovány do jednotlivých záběrů. Dále tu máme prostřihy s hrdinkou ve vodním živlu, nasnímané artově a zpomaleně – modrobílá postava padající modrobílou vodní masou. A do třetice plocha slouží k dotvoření scény a je de facto úžasnou, avšak stále decentní kulisou.

Aby projekce mohla fungovat a řádně zapůsobit, na scéně už není nic dalšího. Vše je ponořeno do tmy, osvíceny jsou pouze hlavní postavy a po čase dorazí jediná dekorace, o které bude zmínka.

Ano, na této inscenaci se nešetřilo.

Postavy, herci a herecké ztvárnění

Inscenace je zpočátku statická. Režisér těží z toho, že jeho zpěváci jsou umělci první ligy, ale nejsou to jen pěvci, kteří odříkávají text – recitativy – libreta. Některé scény jsou i herecky propojené s projekcí. Především v první části postavy přicházejí a odcházejí skrze projekční „stěnu“ tak, že vizualizace plynule navazuje na jejich pohyb. Divák tak například vidí do dálky odcházející Mélisandu a Golauda v prvním jednání.

Ve chvíli, kdy dojde na zradu, si režisér vypůjčí motiv z libreta – zastřeleného jelena. Tato kulisa padlého a posléze vykuchaného jelena (a nakonec i další zvěře) symbolicky odkazuje na zradu, kterou vnímá Golaud. Vše se odehrává v popředí, v efektním nasvícení. Výjev zůstává v popředí jeviště po zbytek představení a působí tím syrověji, čím více se divák ponořuje do hlubin temných myšlenek nad vztahem Pelléase a Mélisandy – vztahu, kterému, jak praví libreto, na začátku sám Golaud pomohl a svým chováním ho i nadále de facto podporuje.

Představení začíná

Úvodní výstup seznámí diváka především s Mélisandrou – má bílorůžové šaty a vlasy platinové blond. Éteričtější vzhled drobná (je menší, než vypadá na záznamech) lyricko-koloraturní sopranistka Sabine Devieilhe snad už ani dostat nemohla. Nicméně operní dílo by nemělo být pouze o vzhledu, ale především o zpěvu. Devieilhe má lehký hlas s krásnou výslovností v měkkém podání a výjev snad ani nemůže být působivější, přestože překrásný hlas zpěvačky je z pohledu vyznavače belcantových árií v tomto díle spíše nevyužit. (Ale ono to teprve vše přijde…)

Její kolega Gordon Bintner, který představuje Golauda, je silný lehce zastřený basbaryton, pro české uši jakoby s „francouzským“ přízvukem. Brilantní. Dohromady, téměř staticky, s minimem pohybu, předvádějí ztracenou vílu a jejího prince.

Nicméně pro Mélisandu to není ten správný princ.

Druhou scénu, kterou nemohu nezmínit, je Mes longs cheveux descendent (volný český překlad: Mé dlouhé vlasy z věže splývají) ze třetího dějství. Devieilhe stojí vertikálně v polovině projekční plochy, je osvětlena pouze ona, za ní jsou promítány zlaté vlasy, které vizuálně doplňují její vlastní platinové kadeře. Jinak tma. Jak scéna postupuje, vlasy se vlní a reagují na libreto.

Zmíním úvod tohoto duetu Mélisandy a Pelléase. Jsou to čtyři verše bez orchestru, pouze zpěv lyrickým sopránem ve střední poloze – při pohledu na text libreta nic extra:

Mes longs cheveux descendent jusqu'au seuil de la tour;
Mes cheveux vous attendent tout le long de la tour,
Et tout le long du jour,
Et tout le long du jour.

Výsledek? Čtyři nejkrásnější verše, jaké jsem kdy slyšel zazpívat. (To by byla Rusalka, ale vypadá to, že Francouzi mají svou vlastní Vílu…)

Pak se zapojí i Bernard Richter coby Pelléas – silný tenor, ukázkový projev, rozdíl mezi ním a Golaudem nemůže být větší. Přestože se postavy nehnou z místa (zpěvačka nemá kam, a zpěvák tedy také nikam neutíká), duet je fenomenální – hlasy se krásně prolínají, doplňují, drobná gesta a mimika jsou dotažené k dokonalosti. Efekt zlatých vlasů, které scénou provázejí, je už jen vizuální třešnička na pěveckém dortu.

Nicméně každá krása jednou skončí, protože na scéně se nyní musí objevit Golaud. Famózním projevem Bintner dotváří scénu – ve strašlivé, statické kompozici, kterou umocňuje tma a přesně cílené nasvícení postav.

Mélisanda se propadá do vodního živlu – symbolika, kterou zprostředkovává projekce, je všeříkající.

Na tento dokonalý divadelní výjev navazuje scéna, kde Golaud vyzvídá u Yniolda (Anne-Blanche Trillaud Ruggeri – vysoko posazený dětský soprán, vzhledem k věku a rozsahu role, výborný výkon), zda viděl Mélisandu a Pelléa společně. Nakonec z něj udělá svého zvěda – defakto ho vysadí do „okna“, aby je sledoval a hlásil, co vidí.

Výjev je komicko-mrazivý. Pár diváků se směje – ano, úsměvné to rozhodně je, nicméně zároveň z toho mrazí. Opět se jedná prakticky o statickou scénu, ve které režie z daného tématu doslova vyždímá maximum.

Nicméně po přestávce, kdy začíná jít do tuhého, se statické chování herců promění. Divák již ví, kdo je kdo a jakou hraje v pomalém příběhu roli.

Poslední dvě z pěti dějství opouští zatím převažující statický projev, a začíná to pravé operní drama.

Čtvrté dějství prakticky otevírá ariosní výstup Maintenant que le père de Pelléas krále Arkela (Jean Teitgen), který – tak jako jeho kolegové – předvede bezchybný výkon, jeho hlas není příliš hluboký, ale jeho jasný projev se k postava starého krále vyloženě hodí. První vyloženě operní výstup, hlasově i herecky. A sklízí bouřlivý potlesk.

Následuje drama – Mélisande sražena k zemi, Golaud šílí, Pelléas je probodnut mečem.

Lehkohlasá Devieilhe ukáže, že kromě andělského projevu dokáže ztvárnit všechny polohy – zvládá drama, naléhavost, thriller i závěrečnou netečnost, a to netečnost k životu samotnému. Tak odejde tajuplná Mélisande.

Nakonec v pátém dějství i Bintner ukáže, že kromě silného hlasu vládne i lehounkým (bas)barytonem – ve chvíli, kdy Golaud procitne ze šílenství a pochopí, co způsobil. I když… byl to skutečně on?

Pro pořádek je třeba říci, že celá inscenace je plná dalších drobností, úžasných výjevů a precizního herectví. Samotné zakončení by stálo za rozbor – není na rozdíl od libreta vyloženě přímočaré, a nechává poměrně prostor pro divákovu fantazii.

Ale to všechno již čeká diváky v pařížské Opéra Bastille.

Diváci sedící kdesi daleko od jeviště budou za nižší cenu vstupenky ochuzeni o detailní gesta a herecký projev, který je dotažený k dokonalosti. V tomto případě se nevyplatí šetřit – inscenace je stejně tak herecky, jako vizuálně a hudebně oslnivá.

Režie vytvořila divadelní, pěvecký, hudební a vizuální spektákl. Ve famózním pěveckém obsazení oživila tři hodiny dlouhé, pomalé, lyrické impresionistické dílo Clauda Debussyho. Hudba a libreto jsou protkány přírodní symbolikou, a vizuální zpracování vše jen umocňuje. Videoprojekce po celou dobu pouze doplňuje pěvce – nikdy neoslňuje a ustupuje do pozadí, pokud je na scéně pěvecký výstup.

Pěvce doplnil famózní orchestr pod taktovkou Antonella Manacordy, který hrál na úrovni studiové nahrávky. Hudebníci jasně a dynamicky předvedli jak světlé, tak dramatické momenty – tiché okamžiky i řádné drama.

Velice dlouhé dílo, a přitom žádná monotónnost, žádná nuda – přestože Debussyho hudba nehýří desítkami motivů. Naopak, je jich jen pár, několik ústředních hudebních témat, která dávají vyniknout osudové tragédii plné emocí, vyřčených i nevyřčených.

Bravo.

Výsledek bych spíše označil za hudební divadlo než za tu „klasickou“ operu. Nicméně je to fantastická inscenace, která vzdává hold francouzskému skladateli, a i přes všechny moderní efekty zachovává jeho pomalé poetické impresionistické dílo pro současného diváka.

Opera.

—

Kde jsem se vzal v pařížském operním domě? Chtěl jsem vyrazit na Belliniho Normu do Vídeňské státní opery, ale žádný termín mi nevyhovoval (navíc bylo okamžitě vyprodáno). Nicméně na Normu jsem chtěl… Pak jsem náhodou zjistil, že v Paříži uvedou Belliniho I Puritani a v roli Elvíry bude Lisette Oropesa. Tomu nešlo odolat – to byl prvořadý cíl. Poslední termíny tohoto vrcholného belcantového díla se navíc kryly s uvedením Pelléas et Mélisande se Sabine Devieilhe – jistě uznáte, že této kombinaci nešlo odolat.

—

V předchozích textech jsem několikrát uvedl, že prázdná operní scéna je výmysl nadužívaný, zbytečný a prakticky nesmyslný. A stojím si za tím stále, a po zhlédnutí této inscenace – vcelku ironicky – ještě více. Ani tato mistrovská inscenace se neobešla bez pár rekvizit. Zpěvákům silně pomohla decentní videoprojekce, ale hlavně: bylo to celé vymyšlené a zrealizované do nejmenších detailů. A hlavně podruhé: zcela smysluplně a přirozeně vůči inscenovanému opernímu dílu. Žádné chladné postavy, žádné nové pohledy, pouze verze využívající moderní divadelní možnosti. A to dokonale.

—

Debussy: Pelléas et Mélisande

První repríza, 4. 3. 2025, 19:30; Opéra Bastille, Opéra national de Paris, Paříž, Francie

Režie: Wajdi Mouawad; Scéna: Emmanuel Clolus; Video: Stéphanie Jasmin; Světelný design: Éric Champoux; Kostýmy: Emmanuelle Thomas

Hlavní účinkující:

Sabine Devieilhe – Mélisande; Bernard Richter – Pelléas; Gordon Bintner – Golaud; Jean Teitgen – Arkel; Sophie Koch – Geneviève; Anne-Blanche Trillaud Ruggeri – Yniold; Dirigent: Antonello Manacorda

—

V textu je uveden úryvek z libreta opery Pelléas et Melisande (Claude Debussy, 1902, 3. dějství).

PS: Poslech a „pohled“ ze sedmé řady, přímo proti Zlatovlásce ve věži ztracené…

PPS: Rád bych uvedl na pravou míru, že diváci sice ani nehlesli, nicméně pokašlávali o sto šest – na začátku prvního březnového týdne v Paříži ráno mrzlo a ani přes den nebylo žádné teplo.