Otello ve Státní opeře – poctivý operní zážitek

Otello – to je vrcholný Verdi a pozdní romantismus, a tedy opera ještě naposledy v té klasické romantické podobě: velká gesta, život, nenávist, a to vše následované nevyhnutelným koncem a pádem všech. Je to ten správný koktejl pro ten správný dramatický zážitek, včetně překrásného zpěvu, bohaté hudby a té jedinečné katarze, kterou dokáže zprostředkovat pouze opera.

Současná inscenace v režii Martina Čičváka ve Státní opeře měla premiéru 26. 9. 2024 a poprvé jsem tuto verzi viděl 9. 10. 2024. Proč jsem vyrazil na Otella podruhé 20. 11. 2025? Na dobře udělanou operu je radost se vracet, protože pokaždé je to jiný zážitek. Zpěv není nikdy stejný, zpěváci se mění a každý umělec přináší trochu jiný prožitek. V tomto případě ale Státní opera uvádí Otella ve zcela totožném obsazení… To ale znamená více zkušeností s hrou, a tedy by to mohlo a mělo být pěkné – a lepší, než to bylo před rokem. A bylo!

A abychom ty recenze měli pestřejší, a protože je příběh jednoho mouřenína obecně známý, vezmu to od toho, co mě vlastně zaujalo ve čtvrtek nejvíce: od interpretů – od pěveckých a hereckých výkonů. Protože právě hereckých výkonů a opravdového prožitku se mi naposledy velmi nedostávalo ve Vídeňské státní opeře, ale to není pražský případ. Ve Státní opeře v Praze bylo všechno na nejlepším pořádku. Postupně se potom snad i dopracujeme k tomu, proč byste si skutečně neměli nechat Otella ujít.

Vezmu od těch pěvecky nejlepších po ty velmi, ale velmi dobré.

Mikołaj Zalasiński — ukázkový projev barytonu, relativně jasný „ze staré školy“ (nyní jsou v kurzu temnější hlasy; obojí má své kouzlo a sílu). Je nádhernou ukázkou nejen pěveckou, ale i hereckou. Operní zpěvák a herec předvádí přesně to, co má: od malých, lehkých, hravých gest až po to velké, efektní operní herectví, bez kterého ten největší zrádce Jago být prostě nemůže.

Olga Busuioc v roli Desdemony od loňského roku vyzrála; jejímu lehce ostřejšímu sopránu podle mého lépe sluší lehčí dramatické role, jako je například Madama Butterfly (také ve Státní opeře), ale byla vynikající. Skutečně překrásně předvedla Willow Song – to je velice oblíbená, ale také poklidná, a přitom působivá árie, při které Desdemona čeká na svůj neodvratný konec. Vloni mi nepřišel její výkon nijak zvláštní (přestože byl na očekávané úrovni první české scény!), ale letos – skutečně nádherné, procítěné, lehké, přitom s emoční silou, kterou do not Verdi napsal a kterou se pěvkyně od té doby snaží i mimo noty předat divákům. Ale tato role není pouze o Písni o vrbě. Krásně se zpěvačce podařilo divákům zprostředkovat i část na slavnosti s velvyslancem Lodovicem – krásné a procítěné A terra!

Denys Pivnickij má velice zajímavý projev, takový drsnější tenor. Docela by mě zajímalo, zda zpěvák takto zní běžně, nebo má tuto verzi pouze pro Otella. Tak či onak, jeho projev k roli vyloženě sedí a je málo co vytknout. Herecky je potom taktéž vynikající. Mění výraz podle scény: od romantických pohledů přes zjevnou zlobu až po šílenství, až po pohled násilníka, při kterém byste ho nechtěli potkat ve dvě ráno v temné ulici.

Klasické romantické trio soprán–tenor–baryton máme tedy za sebou. Ostatní byli také výborní.

Martin Šrejma pěvecky i nádherně herecky předvedl roli Cassia, který se ne svou vinou prakticky stává středobodem celé hry a příběhu. Přestože role nebývá v centru diváckého zájmu, podle mého je třeba ji obsadit schopným a zkušeným interpretem – a to se zde rozhodně povedlo.

Zbylé role jsou již menší, doplňkové; všichni si vedli výborně a byli odpovídající dílu i inscenaci.

Povedená jsou také sborová čísla, jak po pěvecké stránce, tak po herecké a choreografické. Druhé sborové číslo dává spoustu prostoru pro taneční či jiný výstup. Scéna oslavuje příjezd Otella, a je tedy třeba začít řádně zvesela, protože potom už bude příběh jen temnější a temnější. Choreograf tedy nepřinesl jen nějaký veselý tanec: tanec se nakonec i proměňuje a odráží, jak se v kyperském přístavu postupně vyprazdňují sudy vína… Na to právě tak trochu doplatí Cassio – i když ten hlavně doplatí na Jaga, tak jako tak jako všichni ostatní v této hře.

Pěkné je i zapojení dětských zpěváků (část oslava Desdemony Dove guardi splendono raggi), které „diriguje“ Kateřina Jalovcová coby Emilia – Jagova manželka. Krom dirigování předvedla také krásný, silný pěvecký projev, především pak v závěrečné scéně odhalení Jaga. A když jsem u těch dětských herců a hereček: režie se toho nebála a Jagův světonázor Credo in un Dio crudel na lid je krásně ilustrován na malé slečně s kulometem v ruce. Povedená scéna a malé poselství, které je čitelné i bez studia titulků.

A tak to v opeře má být. Klasická opera by měla být předvedena tak, aby jí divák rozuměl i bez soustavného čtení.

To se zde režii i scénografovi daří – Hans Hoffer. Ve skutečnosti totiž nevymýšlí nic nového. Scéna je sice moderní – umírněně; a účinkující jsou oblečeni (kostýmy Georgios Vafias) do směsice oblečení z 20. století a stylů od obleků a šatů západního střihu až po typický středomořsko-arabský střih. Typický příklad: marocký fez.

Je to tedy směs, nicméně jasně rozlišuje tu nižší přístavní vrstvu a potom bohatou honoraci, okolo které se příběh točí. Různorodost stylů také odpovídá tradičně pestře složené populaci ve středomořských přístavech. A tento nestárnoucí příběh se odehrává na středomořském Kypru.

A tomu odpovídá i – opět – moderní kulisa. Tedy žádná kulisa. Prakticky se jedná o typ „prázdná scéna“, který je pro několik scén vhodně doplněn rekvizitami. Celé scéně ale dominují obrovské dveře – dvě křídla, která se zavírají a otevírají přes celou scénu a vytvářejí malý prostor pro menší – sólo a duetové – scény, anebo v otevřeném stavu dávají prostor davovým scénám. Vše je pak barevně laděné do chladnější palety bledě zelené a pískové a barevně to připomíná vyprahlý ostrovní svět a středomořský prostor. Je to vcelku nápadité, odpovídající a funkční. Sborové číslo (choreografie Silvia Beláková) a výstup od Fuoco di gioia! je „navíc“ doplněno výraznějším tancem přidané postavy – Adéla Abdul Khaleg, možná až trochu „navíc“; mimochodem: je nazvána Vedovella, a to je italské označení pro „mladou vdovu“. A ani o to fuoco – italsky oheň – není divák ochuzen.

Zmíním krásnou rámcovou kompozici pro Otella a Desdemonu s bílým závěsem, který hraje roli v milostném duetu Già nella notte densa v první části a režie ho potom nápaditě použije i na závěr. Duet je scénicky, pěvecky i herecky velice povedený a je vlastně jedním z důvodů, proč jsem se rozhodl napsat o rok staré inscenaci: protože Olga Busuioc a Denys Pivnickij přinesli na jeviště právě to, co ve Vídni chybělo Lucii z Lammermooru – drama i vášeň.

Takže ano, jde to i zcela moderně a zcela „operně“.

K Otellovi se samozřejmě váže dnes již klasická kontroverze – je to mouřenín. Jak dnes uprostřed Evropy (a světa obecně) ztvárnit černou postavu, aby si nikdo nestěžoval? V Brně (inscenace z roku 2022) ho lehce potetovali ve tváři a v Praze mu nasadili dredy a bílé tílko. Vypadá to vcelku stylově; účel „on je jiný“ to sice plní pouze málo, ale v současné době to divákovi podle všeho bude muset stačit. Otázku, zda původ hlavní postavy hraje v operním příběhu vůbec nějakou roli bude už muset rozluštit každý divák sám.

Nicméně jako každý klasický operní příběh je tragédie Otella, Jaga a Desdemony v základu univerzální. Je to příběh o zradě, nenávisti, a především varování o tom, kam až žárlivost a závist mohou zajít. Inu – celý Shakespeare. Tentokrát ve Verdiho podání.

Libreto napsal Arrigo Boito, který klasický divadelní příběh sice zjednodušil, ale většina zásadního zůstala zachována, byť zhuštěna. V libretu tedy zcela chybí první benátská část a opera začíná – nutno podotknout, že hudebně velmi efektním – příjezdem Otella na Kypr. Což je moment, který v Praze vyřešili moc pěkně a originálně.

Úvod je také doplněn silným kouřovým efektem – nechápu, jak v tom účinkující dokázali zpívat, ono to není vyloženě příjemné ani pro diváky v prvních řadách; ale rozhodně to zapadá do scény. To u sledování záznamu nezažijete :) Nicméně mě k tomu napadlo, když už jsem zmínil tu vídeňskou Lucii: záměr (jeden z mnoha) režiséra Pellyho byl „mezi snovým a reálným“, ale zpěváci mu nedovolili použít kouř. Taková kuriozitka…

Oproti předloze – Shakespearův Othello, mouřenín benátský – je intrikaření Jaga a jeho samotná postava zjednodušené. Zcela vypadla například část s Biancou, milenkou Cassia, která je ve středu Jagových plánů. Shakespeare rovněž mnohem podrobněji prokresluje Jagovu motivaci a charakter. V opeře Jago představuje na jednu stranu „zjednodušený“ charakter, ale právě díky tomu na stranu druhou až archetypální zlo a nihilismus – to je právě ta část Credo in un Dio crudel. A tak to opeře sluší: jít přímo na „krev“!

Přes to všechno je podle mého soudu právě komplikovanost děje jedinou slabinou tohoto díla – je poměrně upovídané. Jedná se o Verdiho předposlední operní dílo z roku 1887 a je na něm patrné, že doba se už posouvá dál a velké árie a duety, kterými klasická a romantická opera proslula, jsou již na ústupu. S trochou nadsázky můžeme říci, že celkovým skonem klasických „ariózních“ děl je potom Verdiho poslední dílo Falstaff (1893), které už přichází s jiným stylem ve všech ohledech (je to navíc komedie a ta opeře sluší méně než silné drama…; ale je to pěkná komedie).

Otello je ale poctivé operní drama; přežije jenom zrádce Jago.

Pro úplnou korektnost by operní recenze měla obsahovat i pár řádků o ději, kdyby náhodou někdo nevěděl.

Otello se vítězně vrací na Kypr. V přístavu ho vítá dav a Cassio je povýšen – a to se velmi nelíbí Jagovi. Velmi nelíbí. Také se v rychlosti seznámíme s Desdemonou, manželkou Otella; ta je všemi oblíbená a milovaná.

Jago začne plánovat pomstu. Cesta ke zničení Otella povede právě přes Desdemonu. Jago si vymyslí, že Cassio a Desdemona jsou milenci, a intrikařením tuto myšlenku vnucuje Otellovi. Ten to zprvu odmítá, ale Jago je schopný manipulátor, a tak ho přesvědčí – a „důkaz“ i vyrobí. Ukradený kapesník – corpus delicti – je na stále váhajícího Otella už moc. Otello je navíc zbaven velení a jeho roli má převzít právě Cassio. To je samozřejmě moc jak na Jaga, tak na Otella. (Jagovo intrikaření je ještě o něco rozsáhlejší, ale nemyslím že je třeba řešit každý detail.)

Otello nakonec Desdemonu, která svou vinu stále smířlivě odmítá, uškrtí. Je přitom přistižen služebnou a manželkou Jaga, Emilií, která mu nakonec řekne, že Jago je lhář a ničema. Následně i Cassio potvrdí, že se mezi ním a Desdemonou nic nestalo. Otello spáchá sebevraždu.

Jak to dopadne s Jagem, jsem již naznačil; nicméně nejlepší bude, když vyrazíte do divadla přesvědčit se o síle žárlivosti do Státní opery sami.

Inscenace je tedy rozumně moderní, má myšlenku a možná i lehký přesah. Pěvecky i herecky je na úrovni odpovídající Státní opeře, a i v prázdné kulise režie i pěvci zvládnou doručit ten správný dramatický zážitek se vším, co ke klasické opeře patří: velká láska, velké zlo a z toho všeho plynoucí násilí — a dohromady to poctivé a zničující drama, které by měl každý zažít pouze na divadelním jevišti. Protože pouze tam patří.

Opera.

Verdi: Otello

20. 11. 2025, Státní opera, Praha

Režie: Martin Čičvák; Scéna: Hans Hoffer; Kostýmy: Georgios Vafias; Světelný design: Jan Dörner; Choreografie: Silvia Beláková

Účinkující:

Otello – Denys Pivnickij; Jago – Mikołaj Zalasiński; Desdemona – Olga Busuioc; Emilia – Kateřina Jalovcová; Cassio – Martin Šrejma; Roderigo – Josef Moravec; Lodovico – Oleg Korotkov; Montano – Jan Hnyk; Hlasatel – Libor Novák; Vedovella (taneční role) – Adéla Abdul Khaleg

Kühnův dětský sbor; Dirigent: Hermann Bäumer

—

PS: Poslech a pohled ze třetí řady střed. Sepsáno den po představení zpaměti.