Nová liberecká Tosca: klasická, ale předvedená ve stylu opera-forte

Prerekvizita: V pátek večer v televizi nic nedávali a na premiéře Toscy 12. prosince 2025 bylo v šesté řadě uprostřed jedno zapomenuté místo – tomu, jistě uznáte, nešlo odolat. Nicméně mi onoho večera nebylo nejlépe, takže jsem byl rozhodnut, že žádná operní moudra sepisovat nebudu a vyčkám na zprávu od klasického recenzenstva. Ještě v pondělí večer žádná recenze nevyšla, což byla škoda, protože inscenace je velice dobrá… a tak jsem sepsal pár „poznámeček“.

—

Pucciniho Tosca měla premiéru léta páně 1900; je to typický zástupce operního stylu verismu. Italsky by to znamenalo něco jako „pravdivý“ – a to velmi dobře vystihuje charakter díla. Není romantická, je poměrně přízemní až syrová. Staví na odiv divákovi sílu a hrůzu zlovůle autoritářství a bezmocnost těch, kteří se dostanou do spárů absolutní moci.

Příběh sleduje malíře Cavaradosiho, jeho milenku Florii Toscu – ta je mimochodem operní pěvkyně – a samozřejmě samotné zlo: barona a šéfa policie Scarpiu. Ten původně pátrá po politickém vězni Angelottim, ale ve chvíli, kdy spatří Toscu, se jeho pozornost přesune k ní a jeho následující činy už mají s Angelottim pramálo společného.

Je to opera naprosto klasická a poctivá, takže na konci jsou všichni mrtví – Scarpia zavražděn, Cavaradossi popraven a vražednice Tosca v bezvýchodné situaci za volání Boha i ďábla – O Scarpia, avanti a Dio! – spáchá sebevraždu skokem z Andělského hradu v Římě. Ano, toto je poctivá opera.

Příběh sice začíná jako politický thriller, ale není jím. Tento příběh není o politice, ale o něčem zcela odlišném. Je to příběh o životě. Právě o životě jsou ty slavné árie z prvního a třetího jednání: Cavaradossiho árie Recondita armonia a E lucevan le stelle. Totéž de facto platí pro slavnou árii Vissi d’arte, vissi d’amore, kterou v závěru druhého jednání musí představitelka Toscy „prozářit“ operní sál, aby o to více vynikla hrůza Scarpii, který jinak doslova vládne druhému jednání. Zajímavé je, že toto arcizlo a chodící zlovůle v zásadě nemá žádnou pořádnou samostatnou árii. Puccini mu přisoudil jinou roli: až démonické zlo a temno, které naprosto kontrastuje s mileneckou dvojicí Cavaradossi a Tosca.

Příběh začíná jako politický thriller, ale s politikou samotnou nemá prakticky nic společného. Italové se na dílo budou pravděpodobně dívat trochu odlišně. Děj je zasazen do roku 1800. Velmi zkráceně historický kontext: na italském poloostrově se nejprve objevuje Napoleon (zmínka v libretu – slavná bitva u Marenga), následují různé revoluční pokusy a ke konci 19. století samotné sjednocení Itálie. Právě to je pro Italy 19. století – století revoluční, století sjednocení. Premiéra Pucciniho opery proběhla roku 1900. Pro Italy tedy dílo s výraznějším politickým přesahem; pro všechny ostatní platí předchozí odstavec.

Podrobněji se ději věnuji v textu o olomoucké Tosce z října tohoto roku. Tento operní příběh je obecně známý, o to více mě překvapilo, když jsem se v programu dočetl upozornění, že v inscenaci zazní výstřel a jsou použity kouřové efekty. Byl jsem nadšen, čekal jsem tedy, že tvůrci vymysleli něco nového… a tak jsem čekal přes dvě hodiny na ten nečekaný výstřel hodný upozornění diváka – snad abych se nelekl! Byl jsem zklamán: výstřel přišel – zcela „čekaně“, přesně dle libreta, když vojáci mířili na Cavaradossiho a vypálili. V samotném závěru třetího jednání, tedy přesně v tu chvíli, na kterou už 125 let diváci čekají. Nepřeháníte to, divadla, s těmi upozorněními? Jedna ze dvou inscenací obsahuje z principu prostor pro kouř, v každé třetí se střílí a všechno jsou to příběhy staré minimálně sto let a tedy známé a pořád stejné. V Tosce to bez výstřelu nejde. Příště snad bude varování, že se Traviata odehrává v jiném světě – 19. století – a že zazdít zrádce Radamese do hrobky je skutečně odpovídající egyptskému světu před pěti tisíci lety.

A protože děj je pořád stejný a dnešní diváci jsou asi útlocitní – alespoň podle toho, jak poslední dobou sleduji operní scénu – pojďme se podívat, jak se s touto nanejvýš násilnou operou poprala liberecká operní scéna v režii Josefa Doležala.

Velice dobře. Začněme od scény – Milan David, Pavel Morávek – protože ta je na dnešní poměry naprosto klasická. V prvním jednání je bílá, až symbolistická stylizace kostelního interiéru, a to před černým pozadím. Druhé jednání černé pozadí vymění za rudé a tři výrazné barokní obrazy, které umocňují velikost Scarpii a jeho moci i malost všech ostatních. Ano, oni ti dávní stavitelé katedrál i klasičtí malíři – od gotiky přes baroko a dál – moc dobře věděli, co a proč staví i malují a jaký to má na lid efekt. A ví to i liberecká scénografie a naštěstí nevymýšlí nic převratného.

Puccini a jeho libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa to také moc dobře věděli, proto tato opera začíná v kostele Sant’Andrea della Valle, a ne na louce kdesi nad římskými hradbami… Samozřejmě Italové v tom uvidí ještě mnohem více – pád republiky a opětovné propojení církve a státní moci v roce 1799, které de facto ztělesňuje Scarpia. Proto Cavaradossi oslavuje vítězství Napoleona v bitvě u Marenga v červnu 1800 – potenciální návrat republiky. Nicméně celé je to pouze kulisa pro skutečné téma: moc, bezmoc a život v tom všem. A proto tato opera stále funguje, a to bez ohledu na znalost konkrétních italských historických reálií. A proto ani není důvod studovat titulky – operní inscenace musí být udělaná tak, aby byl příběh pro diváka zcela jasný a přehledný.

Třetí jednání: na scéně je nádvoří a hnědošedá hradba. Tak to má být – scéna zcela odpovídá příběhu i době, do níž děj patří, kam zapadá a kde funguje přesně tak, jak má.

Bylo by ale mylné myslet si, že liberecké divadlo nic „navíc“ nepřineslo. Ve druhém jednání je velmi výrazně představen Scarpiův… řekněme… „charakter“. Zajímavé je, že na tento násilný (a přidaný) výjev program neupozorňuje. Třetímu jednání potom dominuje zakrvácený kříž. V prvním jednání je pak pěkně využit malířský žebřík – jednoduché a účinné využití rekvizity v mileneckém duetu.

Symbolický prázdný rám obrazu nad závěrečnou scénou už je jen třešnička na pomyslném scénickém dortu – zcela správně ztvárněné scény. Není to přitom žádné prázdné moderní „nic“, ale skutečná scéna odpovídající příběhu. Přitom nese jasný význam a pohled tvůrců na dílo.

Inscenace je tedy klasická, přičemž zdůrazňuje samotné poselství hry a dává vyniknout ději bez ohledu na jazykovou „bariéru“. Vždyť je to v italštině, ještě navíc se zpívá v italštině – tak proč ty uvozovky? To je přece jazyková bariéra, nebo ne? Není. Klasická opera, jakožto dokonalá kombinace zpěvu, příběhu, hudby a herectví, je univerzálním jazykem, kterému divák porozumí bez ohledu na jazyk libreta. A Tosca je dokonalý příklad – jednoduchý a přehledný děj, který je jasný a silný. Drama. Opera. Tosca.

Je ale třeba zmínit, že se inscenace drží klasického libereckého „musteru“. Co tím myslím? Pokud má divák vstupenku do přízemí či na první balkón, musí projít okolo nástěnek (jsou dvě, na každé straně divadla), na kterých jsou fotografie z inscenací. Podle popisků by jich mělo být na každé tabuli asi deset, každá s přibližně osmi fotografiemi. Dohromady to může být i kolem 160 snímků z přibližně dvaceti operních, baletních i činoherních titulů. A přitom jsou všechny prakticky stejné: černé pozadí, stylizovaná scéna v temných barvách a kontrastní barevné postavy v popředí. Nová Tosca je de facto totéž. Přestože Pucciniho opera je – vzhledem k temnému příběhu – pravděpodobně jediné dílo, k němuž tento temně laděný styl skutečně sedí. Nicméně vizuální liberecký styl je spíše téma do jiného textu, a to pro někoho, kdo ty inscenace všechny viděl – to já nejsem.

A přesto by právě Tosca jistě snesla i pravý opak. Proč třeba jednou nezkusit: Scarpia v božské bílé, ve sněhově bílém paláci Farnese… Když už se polovina díla odehrává na půdě „boží“, nešlo by pro jednou tu temnotu trochu otočit? Tosca skáče z Andělského hradu v bezvýchodné situaci a její poslední slova patří Bohu i Scarpiovi… Neříká si to trochu o něco víc než o univerzální (a módně moderní) černou a rudou?

Kostýmy (Marianna Stránská) jsou klasicky symbolické a dobově odpovídají pouze tomu, že patří do divadelní inscenace z roku 2025. Zásadní jsou: šedá pro Cavaradossiho, černá pro Scarpiu a samozřejmě (ve druhém jednání) rudá pro Toscu. Stylem je to mix napříč 20. stoletím. Dohromady je to celé jednoduché, ale odpovídající a vcelku pěkné na pohled. (Pouze Kostelník kostelníka připomíná tím, že je na scéně, která připomíná kostel – možná by si tato postava zasloužil trošičku víc.)

Výprava je skvělá a herecké obsazení také: Jiří Sulženko, František Zahradníček, Michal Lehotský, Martin Bárta. V ústřední roli Toscy pak Kateřina Hebelková. Než se dostaneme ke zpěvákům, je třeba zmínit sbory: představily se dva dětské pěvecké sbory, Severáček a „Iuventus, gaude“ – dohromady velmi pěkný a živý výkon. Dětský „sólista“ se v roli Pastýře ocitl v nesnadné pozici: zaujmout diváky po velmi ohlušujícím druhém jednání – a o tom budou následující odstavce.

Jiří Sulženko – tuším, že jsem ho naposledy v hlavní roli slyšel právě v Tosce ve Státní opeře, v roli Scarpii. V Liberci představuje Kostelníka, malou úvodní roli, předvedenou přesně tak, jak je u pana Sulženka zvykem – přesně do role, tentokrát na poměrně lehké basové notě.

Pro mě trochu nečekaně vběhl na jeviště v roli vězně Angelottiho František Zahradníček. Proč nečekaně? Role je to malá a zpravidla bývá svěřena začínajícím zpěvákům. Co vedlo k obsazení pana Zahradníčka – z mého pohledu vynikajícího a velmi zkušeného basbarytonisty – mi je záhadou, ale společně s panem Sulženkem nakonec jako jediní pěvecky doručili přesně to, co jsem od Toscy očekával.

A nyní se dostáváme k onomu „opera-forte“. Hlavní hvězdy večera (Lehotský, Bárta a Hebelková) přinesly příběh technicky vpravdě skvěle, ale prakticky v jediné pěvecké rovině – forte, forte a do třetice forte. A toho forte – tj. česky „silně“ – bylo na malé liberecké divadlo moc. Stejně tak orchestr (Zbyněk Müller) nikdo nekrotil: hráli nádherně, živě, ale stejně jako sólisté: velmi moc a mocně. Ať už to bylo akustikou malého divadla, do něhož promlouvaly hlasy připravené pro pražskou Státní operu a dost možná i pro ještě třikrát větší Vídeňskou státní operu, či pěveckým záměrem, utrpěla tím krása i pestrost pěveckého projevu.

Michala Lehotského i Martina Bártu jsem slyšel mnohokrát. Lehotský zpívá Kalafa (tedy postavu, které náleží slavná árie Nessun dorma) v Turandot (Puccini) v Národním divadle – a na to už je třeba mít hlas. Martin Bárta je zpěvák vládnoucí mocným barytonem; v Národním divadle jako Chrudoš v Libuši (Smetana) je fantastický. Kateřinu Hebelkovou jsem slyšel poprvé před dvěma týdny (6. 12. 2025) ve Státní opeře v Mefistofelovi (Boito) – jako Markétku. Její projev mě zaujal. Internet ji prezentuje jako mezzosopranistku a my všichni víme, že Tosca je role pro soprán. Ať už je pro ni „přirozená“ jakákoli hlasová poloha, dle mého to vysvětluje její poměrně ostrý pěvecký projev v hlavní roli. Totéž platí i pro její Markétku – ale o Mefistofelovi možná někdy jindy.

Jedna věc je ono „forte“ a s ním související hlasitost a síla, druhá věc je plasticita projevu a práce s výrazem, kterou účinkující poctivě předvedli až ve třetím jednání. To bylo pěvecky skvělé. Co tím myslím? Zpěv by měl následovat noty, ale v nich není všechno. Všechno je na scéně. Pokud Tosca ještě relativně poklidně diskutuje se Scarpiou, měla by znít jinak než ve chvíli, kdy na konci volá o pomoc. Scarpia by měl předvést celou paletu výraziva, protože je to zatracený bídák, který hrozí, vysmívá se všemu okolo a především Tosčině bezvýchodné situaci. Úvodní Cavaradosiho árie Recondita armonia v podání pana Lehotského nebyla nejpovedenější, zpěvák ze začátku působit, že není ve formě. Dohromady by také zasloužila pestřejší výraz – není to árie v jedné úrovni s pucciniovskou korunou na závěr, ale prakticky líčení lásky.

Přitom Lehotský i Hebelková v závěrečném duetu ukázali, že umějí zpívat i jemně, procítěně a s lehkostí. Tosca je opera o životě – a ten není nepřetržité forte.

Méně je často více – v opeře to platí obzvlášť a často se na to zapomíná. Otřásat se má srdce diváka, nikoli zdi divadla. Anebo ještě přesněji: zdi se mají otřást jen v těch vypjatých chvílích, kdy nastane okamžik, aby se rozechvělo srdce divákovo.

Ne že po představení bude vibrovat celý Ještěd! Mimochodem, o kráse operního zpěvu jsem se rozepsal – možná až příliš poeticky – po koncertní verzi Normy nedávno ve Státní opeře. Rozhodně tím však nesrovnávám belcantovou éru Belliniho s verismem Pucciniho. Opera je ale vždy o kráse zpěvu, nikoli o jeho fyzické síle.

Liberecká Tosca je vynikající. Je tím, čím má být. Pokud zpěváci – a také orchestr – uberou na síle a sólisté přidají na pestrosti výrazu, může z toho být fantastická inscenace, která, pevně věřím, vydrží na repertoáru libereckého divadla mnoho sezón. Protože Tosca – to je opera. Klasika. A režie Josefa Doležala k ní právě tak přistoupila.

Opera-FORTE.

Puccini: Tosca

První premiéra: 12. 12. 2025; Divadlo F. X. Šaldy, Liberec

Hudební nastudování a dirigent: Zbyněk Müller; Režie: Josef Doležal; Scéna: Milan David, Pavel Morávek; Kostýmy: Marianna Stránská

Hlavní účinkující:

Floria Tosca – Kateřina Hebelková; Mario Cavaradossi – Peter Lehotský; Baron Scarpia – Martin Bárta; Cesare Angelotti – František Zahradníček; Kostelník – Jiří Sulženko

—

PS: Poslech ze šesté řady uprostřed, sepsáno tři dny po představení zpaměti.

PPS: Slovo „recenzenstvo“ z úvodu textu je otřesné a už ho nikdy nepoužiji.