Článek
Evžen Oněgin je operou na pomezí romantismu a realismu. Podle mého názoru je to dílo romantické, avšak dospěle romantické. Není to žádná pohádka. Také nekončí dobře. Anebo vlastně… končí dobře, nebo jak to vlastně je? Nejprve si řekneme, o čem jsou ty – jak je uvedeno v podtitulu díla – lyrické scény, které Petr Iljič Čajkovskij zhudebnil, a potom, jak se s nimi popasovali v Liberci.
Čajkovskij napsal Oněgina podle stejnojmenného románu A. S. Puškina. Vzhledem k veršovanému originálu skladatel nevymýšlel nic převratného a do libreta jednoduše převzal velké množství textu z úspěšné předlohy, včetně oněch veršů… I to je, podle mého názoru, jeden z důvodů jeho úspěchu – neobjevoval kolo. Puškina dnes už nejspíš nikdo číst nebude, ale Čajkovskij jeho hlavní myšlenky shrnul do dvouapůlhodinové operní verze. Výsledkem je dílo světové a nadčasové.
První ze tří částí Evžena Oněgina se odehrává na ruském venkově na bohatém statku. Jsou zde dvě dcery: starší Taťána (soprán) – obyčejná dívka hledající lásku, a mladší Olga (mezzosoprán), která už lásku našla – Lenského (tenor). Ten jednoho dne přivede svého přítele Oněgina (baryton), do kterého se Taťána na první pohled zamiluje, a to přesto, že prakticky netuší, kdo to je, a sotva s ním promluví. Lásku mu vyzná v dopise. Ano, to jsou ty slova: „Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati?“. Tyto verše, které nepotřebují komentář, jsou zakomponovány do překrásné árie Taťány. (V této árii zpěvačka může – a musí – předvést, o čem je operní žánr.) Oněgin ji však odmítne, a to nijak hrubě – z dnešního pohledu vlastně poměrně vlídně.
Druhé dějství – oslava Taťániných jmenin. Tančí se. Oněgin je přítomen, ale nudí se. Na bále je Triquet (tenor), který přednese veselý oslavný popěvek na počest oslavenkyně. Jak se musí cítit odmítnutá Taťána, snad netřeba rozepisovat. Znuděný Oněgin se navíc rozhodne, poměrně nevybraně, tančit s Olgou. Tančí spolu, a Oněgin dál nepokrytě uráží Lenského. Ten ho vyzve na souboj, a po své fantastické árii je Oněginem v duelu zabit.
Třetí část. Uplynulo několik let. Jsme opět na plese, a i tentokrát je Taťána středobodem veselí. Nyní je však vdaná za staršího knížete Gremina (bas); je to bohatá, krásná a šťastná dáma. Na ples dorazí také Greminův vzdálený příbuzný Oněgin – netuší, koho si kníže vzal. Oněgin je Taťánou ohromen a situace se obrací: nyní je to on, kdo vyznává lásku Taťáně. A toto je prostor pro fantastický duet, protože Taťána ho odmítá. Ona šla dál a on… ne.
Skoro to působí tak, že Čajkovskij dal vzniknout dílu, které snad ani nejde špatně uchopit. Je zde vše: drama, láska, zklamání, zrada, smrt, a nakonec jeden promarněný a jeden naplněný život.
Děj je tedy velice jednoduchý, lyrický a přímočarý, a přesto obsahuje všechny prvky, které by velká klasická opera měla mít: krásné árie vyjadřující nálady a myšlenky, vynikající duety – je zde spousta prostoru pro konflikt, ať už mezi Taťánou a Oněginem, nebo mezi Lenským a Oněginem. Nechybí ani veselý part, který odlehčuje situaci (o to více vynikne následující drama). Skladatel vytvořil prostor pro sborová a taneční čísla – vždyť jsme na plese – a to dokonce dvakrát! A celé to krásně plyne, bez zbytečných komplikací, a dává smysl od naivního mladistvého začátku až po dospělý a rozumný závěr.
Proč stále „omílám“ ty nálady a emoce? Jednak proto, že k opernímu žánru neodmyslitelně patří, a jednak proto, že liberecká režie (Ivan Krejčí) tento názor nesdílí. Bohužel pro Taťánu a Oněgina, protože potom jim show ukradne Lenský – zvláště pokud se role ujme zkušený zpěvák. A přesně to se děje v této inscenaci a stalo se i na představení 8. prosince 2024, které jsem viděl.
Zvedá se opona. O obecné nesmyslnosti a nadužívanosti prázdné operní scény (Martin Šimek) si povíme jindy, ale přesně tento přístup zvolili v Divadle F. X. Šaldy v Liberci (dále DFXŠ). Dřevěné pódium a poctivá dřevotříska v pozadí. Jinak prakticky nic. Tato „krásná“ moderní scéna samozřejmě má svůj smysl – prázdná scéna dává prostor postavám pro vyjádření… ano, opět: života a nálady postav.
A tato opera je pro tento přístup jako stvořená. Problém je realizace, protože v této verzi hlavní postavy nežijí. Ne-život a opera nejdou dohromady.
Taťána (Lívia Obručník Vénosová) je oblečena do hnědých dlouhých šatů a těžké obuvi, ve které se sotva hýbe. Vzhledem k tomu, že zalíbení hrdinky v románech není cesta do (soudě dle jejích šatů) kláštera, tak to musí být odkaz na tu „zádumčivost“, která je veršem v libretu jednou zmíněna. Nicméně ta by měla zmizet s příchodem Oněgina (Daniel Kfelíř).
Bohužel nemizí a hrdinka dál nežije. Během celého prvního dějství postava používá pouze dva strnulé výrazy: univerzální úsměv a univerzální „zmatení“. Taťána se na Oněgina snad ani nepodívá. Režijní záměr odosobnění postavy je tak dokonán.
S postavou Oněgina je to složitější. Puškin skutečně napsal prázdnou a znuděnou postavu, která život pouze předstírá a má ho vyčtený z knih. (Je to pravděpodobně také jediná informace – „zbytečný člověk“ – kterou si běžný divák o jeho díle pamatuje ze školních hodin literatury.) To ale není důvod, aby operní Oněgin měl prázdný výraz. Jde o vnitřní motivaci románové postavy, kterou skladatel téměř neřešil, až na zmínku ve třetím dějství. Ta na svém místě má svůj smysl vzhledem k pokračování s Greminem a nijak se nevztahuje k začátku, kde je naopak Oněgin uveden jako normální, vlastně akční, osoba. Román není libreto.
Na scéně je přitom tolik prostoru žít – nebo alespoň ten život předstírat. Vyplnit celou tu dřevotřískovou plochu. V opeře se standardně přehrává, mimo jiné i proto, aby zamýšlená kombinace hudby, zpěvu (slov) a výrazu zprostředkovala příběh tak, jako to nedokáže žádný jiný žánr. Je to jeden z důvodů, proč se vydat na 145 let starou divadelní hru, místo sezení u Netflixu nebo „zírání“ do tiktokových nesmyslů, na které si už za deset minut nikdo nevzpomene.
A pak je tu Lenský (Martin Šrejma), který se zdá, že ignoruje nastíněný chladný pohled režie, přestože ho libreto nepopisuje zrovna jako živel, spíš naopak. Na rozdíl od svého přítele – libereckého Oněgina – žije, chová se přirozeně a svým projevem dokáže zaujmout.
Umělecká vize se dotkla i kostýmů (Jana Hauskrechtová), které – i přes směsici stylů – ale odpovídají režijnímu záměru a postavy výrazně rozlišují.
Celé první dějství zanechává prázdný dojem – a to je z pohledu operního žánru zásadní problém: je tedy nefunkční. Prakticky si ani nevybavím, jak pěvci (s výjimkou Šrejmy) zpívali, protože na jevišti se dohromady nic nedělo. A to je velká škoda, protože následující dvě části jsou vlastně povedené a pravděpodobně mnohem více odpovídají zamýšlenému režijnímu záměru.
Druhé i třetí jednání jsou také scénicky moderní, ale již nejsou vyloženě prázdné a scéna a provedení dává mnohem větší smysl. Vše je zahaleno do depresivní palety černé a odstínů zelené. Výrazně kontrastní a zcela smysluplný je výstup Triqueta (Vincent Ignác Novotný). Novotný zpívá, tančí a hraje s úsměvem, celá scéna funguje na výbornou.
A tím se dostáváme, předčasně, k vrcholu večera. Šrejma převzal představení: od konfliktu Lenského s Oněginem přes árii Lenského Kde jste, kde jste, zlaté dny mého žití… až k závěrečnému duetu druhého dějství. Zpěvák předvádí přesně to, co se od něj očekává: živě, jasně, krásně. Čistě v celém rozsahu. Jsou tu gesta, pohyb, projev, emoce.
Výsledek? Fantastický! Bouřlivý potlesk zcela po právu. Tohle je přesně ten důvod, proč lidé chodí na operu.
O to více vyniká, jak moc Taťána a Oněgin zanikají ve vlastní hře. A to jistě nebylo cílem.
Ve třetím jednání režijní tým odhodí zcela zábrany a jasně v úvodním tanečním čísle vyjeví, že toto dílo je v jejich představě temné.
Gremlin v podání vynikajícího Jana Štávy je sympatická figura. S Oněginem promlouvá o svém životě – životě s milovanou Taťánou – a chová se přirozeně a zcela odpovídajícím způsobem situaci a scéně. Ne tak prkenný Oněgin. Tuto část uzavírá slavná árie Láska kvete v každém věku – provedení Štávy je výborné.
Nakonec následuje velkolepý duet Taťány a Oněgina. On jí vyzná lásku. Ona mu odpoví, že ho stále miluje, ale odmítá, protože má skutečný život a je šťastná. Oněgin je zničen. První polovina výstupu je opět strnulá. Nicméně v druhé části závěrečného obrazu – asi aby diváci nechtěli vrátit vstupné – přece jenom dojde i na tu správnou operní scénu a končí se velkým gestem, vzájemným objetím obou a velkým odmítnutím. To vše v černých barvách, na černé scéně. Duet byl pěvecky prvotřídní, ale stále chladnějšího rázu, tak jako zbytek inscenace. Poprvé jsem měl dojem, že Vénosová ten večer skutečně zpívá operu.
Kfelíř zpíval, i přes ten nucený ne-výraz, technicky na úrovni, ale v celkovém výsledku vyzněl bohužel nudně. V prvním dějství drobná chybička, ale v závěrečném duetu byl skutečně výborný. Stejně jako Vénosová – oba se na závěr konečně mohli opřít do role, a tedy i zpěvu a bylo to poznat. Myslím si, že k Taťáně by se hodil trochu jiný typ hlasu, lehce měkčí. Přišlo mi, že hlasově trošku nižší role Cio-Cio-San (byla vynikající v představení Madama Butterfly, DFXŠ, 25. 5. 2023) je pro ni vhodnější. Velice dobře zněla i Petra Vondrová v roli Olgy, a také kostýmem vytvářela živý protipól k Taťáně – to se režii povedlo na jedničku. Sborová čísla byla skvěle provedená, krásná jasná výslovnost a souhra. Temný baletní výstup se také povedl. Orchestr hrál spíše poklidně, ale to nemusí být vyloženě chyba, protože potom může více vyniknout ta divadelní část a především zpěv.
Ať už cílem bylo vytvořit inscenaci moderní, temnou, chladnou, psychologickou, blízkou Puškinovi, či jakoukoliv jinou, nebo rozpočet menší liberecké scény nestačil – záměr nedošel odpovídající realizace. Přitom si myslím, že myšlenka odhodit klasickou „prvoplánovou“ romantickou interpretaci nebyla špatná. To by ovšem vyžadovalo mnohem více zapracovat na scéně, kostýmech, světle a především na výrazu zpěváků. A vytvořit tak chladnou, či klidně zádumčivou, ale přitom stále operní scénu.
Celkově bylo představení pěvecky na vysoké úrovni, a poměr cena-výkon byl velmi dobrý, zvlášť když se u nás tato Čajkovského opera bohužel jinde neuvádí. Vzhledem k prázdnému dojmu z prvního dějství je moje celkové hodnocení liberecké inscenace slabší. Inscenace nepřináší dokonalý operní zážitek, ale rozhodně stojí za návštěvu – už jen kvůli výbornému závěrečnému duetu a celkovému výkonu Martina Šrejmy, který byl fantastický.
–
Čajkovskij: Evžen Oněgin Druhá premiéra, 8. 12. 2024 Divadlo F. X. Šaldy, Liberec
Režie: Ivan Krejčí Hudební nastudování: Zbyněk Müller Scéna: Martin Šimek Kostýmy: Jana Hauskrechtová
Hlavní účinkující: Lívia Obručník Vénosová – Taťána Daniel Kfelíř – Evžen Oněgin Martin Šrejma – Lenskij Petra Vondrová – Olga Jan Šťáva – Gremin Vincent Ignác Novotný – Triquet Jitka Zerhauová – Filipjevna Věra Poláchová Kavanová – Larina
–
P.S.: Poslech z šesté řady střed, detaily o zpěvu a celkovém vyznění sepsány po paměti den po představení.
