Článek
Kinopřenos z newyorské Metropolitní opery (Met) se uskutečnil 18. října 2025. Já jsem však „musel“ – protože to byla jediná a poslední možnost – na Mozartova Idomenea do Státní opery. Nezbylo tedy nic jiného než využít 25. října 2025 jedinou a poslední možnost zhlédnout přenos (záznam z předchozího týdne) z Met, a to v kině Bio Central v Hradci Králové.
—
Před nějakým časem jsem napsal pár řádků o Madam Butterfly s Asmik Grigorian – produkce Královské opery v Londýně přenášená do pardubického multikina Cinema City – a nebylo to dobré. Stručně vzato: ze sopranistky s krásným, měkčím hlasem nakonec trochu bolela hlava. A to není dobře, když víte, že ve skutečnosti z představení s touto zpěvačkou nechcete opustit sál – v tomto případě to byla veronská aréna. Nazvučení v kině bylo špatné, což nebyla dobrá reklama ani pro operu, ani pro zpěváky.
Na Belliniho Náměsíčnou jsem vyrazil ze dvou důvodů. Perfektně zazpívaná belcantová opera je (také) něco jako náměsíčný přízrak – je to zpěv, které se u nás nevidí, či přesněji: neslyší. Nadine Sierru jsem slyšel v belcantové roli Donizettiho Lucie z Lammermooru v již zmíněné Královské opeře (30. 4. 2024) a bylo to skutečně vynikající – a hlavně to bylo ještě o třídu výš než její koncert v Obecním domě v Praze o rok dřív (1. 3. 2023).
Ano, koncertní vystoupení nejsou opera samotná. Něco je na nich lepší a něco horší.
Co je lepší? Zpěváci se zpravidla střídají (málokdy se jedná o vystoupení jednotlivce), a tedy mají prostor na odpočinek. Bez ohledu na to, zda na koncertu vystupují sami, či ve větším počtu, zpravidla nehrají, tedy nepobíhají po celém jevišti, a proto mají větší prostor pro perfektní pěvecký výkon. Orchestr je pak zpravidla až za zpěváky, takže s ním mají méně práce.
Ale divákovi přesto všechno chybí kontext! K čemu je dokonalá koncertní verze Verdiho fenomenální dvojárie È strano!…, když nevíte, proč je Violetta opuštěnou královnou v lidnaté poušti zvané Paříž?
Nicméně ti nejlepší dokážou předvést a prokreslit roli i v omezeném koncertním prostoru. Sierře se to v Obecním domě rozhodně povedlo.
Ale ti ještě lepší to vše zvládnou při dvouhodinovém pobíhání po jevišti a „válčení“ s orchestrem. A jak jsem se v Londýně přesvědčil, tato zpěvačka to zvládá znamenitě.
Takže pojďme výjimečně na operu do kina…
La sonnambula (česky Náměsíčná) je lehké belcantové drama od Vincenza Belliniho. Drama je to lehké – jde „jenom“ o svatbu, a to je na operní poměry slabé… Nicméně síla Belliniho díla je někde jinde, především v pěvecké části. Belcanto (chcete-li bel canto, v doslovném překladu z italštiny „krásný zpěv“) označuje obecně techniku operního zpěvu, nicméně v praxi se používá především k vymezení těch nejnáročnějších – a často i nejkrásnějších – rolí a pěvců, kteří jsou schopni této nejvyšší úrovně dosáhnout. S tím jde ruku v ruce i hudba – a u Belliniho zvlášť platí, že hudba je pouhým doprovodem pro zpěváka, není v žádném případě určující, a už vůbec ne dominantní. (Jistý Wagner s tímto názorem silně nesouhlasil.)
To by byl ten hlavní důvod, proč jít na Belliniho – na belcanto.
Mezi vrcholná díla belcanta patří právě Belliniho Náměsíčná, ale – hlavně! – jeho Puritáni, kteří jsou ještě o úroveň výš, pokud jde o pěveckou virtuozitu. Můžeme diskutovat o jeho Normě, což je také dílo mimořádné.
Dále je zde tvorba Gaetana Donizettiho – z mého pohledu především již zmíněná Lucia z Lammermooru. Do trojice mistrů belcanta patří ještě Gioacchino Rossini; známá je jeho La Cenerentola (Popelka – není to ta Popelka, kterou známe my), nicméně pěvecky podle mého názoru nedosahuje takových výšin jako výše uvedená díla, a Rossini je také obecně málo uváděn – alespoň mi to tak přijde, statistiku jsem nedělal.
O čem je Náměsíčná? Libreto Felice Romaniho vypráví příběh z malé vesnice, kterou po nocích obchází přízrak. Je to především příběh místní oblíbenkyně Aminy – dívky zasnoubené a skutečně zamilované. Má si brát Elvina. Ráno před svatbou je však přistižena v posteli hraběte Rodolfa. V náměsíčném stavu k němu sama „doplula“. Rodolfo pochopí, že onen noční přízrak je právě ona – že je náměsíčná. Nic se mezi nimi nestane, ale situace zneužije hostinská Lisa, Elvinova bývalá snoubenka. Amina vůbec netuší, jak se u hraběte ocitla, a snaží se před vesničany obhájit. Svatba je zrušena.
V druhé části se vesničané uklidní a jdou k hraběti zjistit, co se vlastně stalo. Elvino plánuje svatbu se svou bývalou – Lisou. Hrabě vesničanům zcela jasně vysvětlí, že se nestalo nic, ale hlavně: že je Amina náměsíčná. Také se ukáže, že Lisa zneužila situace. A celá situace končí ve stylu „žili šťastně až navěky“ – Amina s Elvinem.
Nebo možná ne – podle režie Rolanda Villazóna. Tento slavný tenor se vydal na dráhu operní režie. Důvodem byl především pokles pěveckých schopností. Diváci si ho jistě pamatují jako Alfreda ze salcburské Traviaty (záznam ze Salcburského festivalu 2005, obecně známý a dostupný na YouTube – moderní inscenace, v níž na scéně dominují hodiny pomalu odpočítávající Violettin čas a především ústřední dvojice), kde s Annou Netrebko dokonale předvedli Verdiho klasický operní příběh – podstatně hlubší dílo než Belliniho krásné zpívání.
Režisér si mírně upravil závěr, inscenace nekončí svatbou, naopak je naznačeno, že probuzená Amina zamíří někam dál než jen do náruče Elvina. Kritickým pohledem vzato: kdo by se jí divil vzhledem k přelétavosti dotyčného. Ale je také třeba započítat, že opera je z roku 1827, tedy z jiného světa než je ten, ve kterém žijeme dnes.
Příběh je navíc situován do alpské vesničky. Toto místo a čas inscenace vystihuje naprosto perfektně. Vše je ve modrobílých sněhových kulisách (scénografie Johannes Leiacker), které mají klasický vzhled, plní roli plnohodnotné kulisy, přesto udržují jistou symboliku prostředí a situace. Vesničané, včetně Aminy, jsou téměř uniformně v černých šatech, víceméně dobového střihu – kostýmy od Brigitte Reiffenstuel. Opět je zde jasná barevná kompozice, ale také odlišení od náměsíčné Aminy, zobrazené v bílé noční košili. Barevně jsou decentně odlišeni pouze Elvino a hrabě Rodolfo.
V symbolické rovině je na jevišti přítomna ještě tanečnice – jakési noční a svobodné alter ego Aminy. Kamera jí sice nevěnuje mnoho prostoru, ale právě tolik, aby závěrečná myšlenka Villazóna o další cestě probuzené dívky divákovi neutekla.
Na scéně je pozoruhodné, jak jednoduchá a de facto konzervativní je, přestože zcela dokonale plní svůj účel: určuje přesně místo i čas děje a jako bonus zcela nenásilně přináší i jasnou symboliku pro situaci a postavy. Takto má vypadat operní inscenace ve 21. století.
A nyní tedy k tomu hlavnímu – zpěvu, protože kvůli tomuto příběhu na Náměsíčnou do divadla pravděpodobně nikdo nechodí.
Celkově bych zvukovou kvalitu přenosu v hradeckém Bio Centralu hodnotil přibližně na 80 % – byla skutečně velmi dobrá. Hlasitost byla zřejmě vyšší, než jak by zněla v operním domě, což může ovlivnit následné hodnocení – a to je třeba mít na paměti.
Asi největším nedostatkem byla přílišná hlasitost orchestru. Belcantová díla, jak již bylo uvedeno, nestaví na hudbě samotné; orchestr zde především doprovází zpěváka a vytváří prostor pro vokální efekt. Zde však orchestru bylo zkrátka moc. Jako referenční příklad mohu uvést Belliniho I puritani v pařížské Opéra Bastille, kde orchestr hrál tak tiše a jemně, že po většinu času byl přítomen téměř jen podprahově – čistě jako podpora pěvců, na něž se upíná veškerá pozornost diváka. A v Náměsíčné by to mělo být obdobné, ale nebylo.
Nadine Sierra – fantastická americká sopranistka. Naživo zní o něco lépe, především její projev má větší hloubku. Sopranové špičky působí lehce měkčeji a celkově je její skutečný divadelní projev jemnější a vřelejší. Jsou to však jen drobné poznámky – po její první árii Care compagne e voi jsem tyto rozdíly přestal vnímat a nechal se unášet vynikajícím přednesem i kvalitou přenosu. (Značný rozdíl oproti již zmíněné Madam Butterfly s Asmik Grigorian.) Herecké ztvárnění je laděno místy až komicky, ačkoli dílo není vyloženě veselohrou, což dokládá i hudební a pěvecké aranžmá řady náročných árií a duetů.
Zbylé pěvce jsem slyšel poprvé. Španělský tenor Xabier Anduaga zněl naprosto brilantně a podle mého soudu mu akustika kinosálu vyloženě sedla. Jeho „mini-árie“ v první části druhého dějství byla prvotřídní. Uvozovky proto, že se jedná o pouhých pět veršů a asi dvacet slov počínaje Va'… ingrata!, které skutečnou árií nejsou. Tato krátká část ale zpěvákovi vystačí na dobré dvě minuty „předvádění se“, jak zatraceně dobrý ve svém oboru je. (To je to belcanto – to je ten důvod, proč na tato stará operní díla stále chodí diváci do divadla.) Nicméně, trošku kriticky řečeno, Anduagovi se z toho vytratila ta herecká stránka věci – pojal to vyloženě exhibičně. Stejně tak jeho jediný větší samostatný výstup v druhém dějství, arioso Ah! perché non posso odiarti. (Opět: To je to belcanto.)
Ruský basista Alexander Vinogradov byl taktéž fantastický – ostatně jsme v Met, kde nelze očekávat nic menšího než mistrovskou úroveň. Proč? To je docela zajímavé téma na jindy, nyní velmi stručně: v Americe jsou státní dotace na kulturu prakticky jen doplňkovou položkou financování, a proto si divadla na svůj provoz musí vydělat především sama. Má to své výhody i nevýhody – a zde bych mohl odkázat na seznam minimálně uváděných děl, které letos přineslo naše Národní divadlo (viz třetí odstavec v recenzi o Legendě z Erinu). Nic z toho v Met neuslyšíte, protože to nevyprodá operní sál pro čtyři tisíce diváků – přibližně tolik činí kapacita Met. Ale to je téma na jindy.
Basistu zmiňuji především proto, že vzhledem k věku má dvakrát tolik hereckých zkušeností oproti hvězdné Sierře i vycházející tenorové hvězdě Anduagovi, a bylo to vidět. Působil na mě nejpřirozeněji, přesto herecky – přesně operně. Celé podání s vyloženě „hraběcí“ noblesou.
Za zmínku stojí i představitelka Lisy, americká sopranistka Sydney Mancasola, která nádherně zvládla vykreslit jak prvotní závist vůči Amině, tak i všechny další negativní vlastnosti, protože je jedinou přímo zápornou postavou v ději.
Sbor byl vynikající, krásné unisono – zřetelnost projevu je základ. Sborová čísla mají své kouzlo, když slyšíte konkrétní slova (i když jim přímo nerozumíte). Obecně vzato: pokud výsledek sborového zpěvu zní jako jakýsi pěvecko-sborový „hluk“, je něco špatně. Sboru musí být vždy rozumět. Sólisté si mohou dovolit být o něco méně akurátní, neboť jejich úkolem není „pouze“ předání textu divákovi, ale zprostředkování celé postavy. A to se sólistům daleko za oceánem – naprosto příkladným a správně belcantově pestrým pěveckým projevem – rozhodně povedlo.
Takže ano, i v kině může být opera vynikající. Nyní již minimálně návštěvníci kina Bio Central mohou zhodnotit svůj poslech a zážitek s těmito poznámkami z reality a snad si tak i udělat ještě zajímavější obrázek o tom, co viděli, ale hlavně slyšeli.
Je to také krásná ukázka toho, že každý kinosál je jiný a v některých podle všeho bude efekt vynikající, zatímco v jiných z něho bohužel může bolet hlava. Přesto kinopřenosy zůstávají často jako jediná možnost, jak nahlédnout do úplně jiného operního světa: především pak do scény, kostýmů a obecně produkce, se kterou se menší česká divadla nemohou měřit – ale ta naše zase přinášejí mnohem pestřejší program.
Ale hlavně: naživo je to vždycky lepší!
Opera.
—
Vincenzo Bellini: Náměsíčná [kino, záznam]
25. 10. 2025, 18:45 v Bio Central Hradec Králové; produkce Metropolitní opera, New York; záznam z 18. 10. 2025
Režie: Rolando Villazón; Scéna: Johannes Leiacker; Kostýmy: Brigitte Reiffenstuel; Světelný design: Donald Holder; Projekce: Renaud Rubiano; Choreografie: Leah Hausman; Sbormistr: Tilman Michael
Účinkující:
Amina – Nadine Sierra; Lisa – Sydney Mancasola; Elvino – Xabier Anduaga; Rodolfo – Alexander Vinogradov; Teresa – Deborah Nansteel; Alessio – Nicholas Newton; Notář – Scott Scully; Tanečnice – Niara Hardister
Dirigent: Riccardo Frizza
—
PS: Poslech přibližně ze středu Velkého sálu kina Bio Central v Hradci Králové. Právě tak daleko, jak jsem byl od Sierry v Londýně – ale to je jiný příběh…
PPS: Vysvětlení pojmu belcanto je lehce zjednodušeno, nicméně podstata věci je zachována.
Kinopřenos může být sebelepší, ale zážitek ze skutečného divadla nenahradí… Na obrázku je Státní opera v Praze (foto z 11. září 2025, na programu byla Traviata).
