Opera v kině? Madama Butterfly s Asmik Grigorian

Ale pojďme popořadě. Na opeře Madama Butterly (Puccini) v kině jsem byl 5. 5. 2024. Dne 30. 4. 2024 jsem navštívil Royal Opera House v Londýně, představení Lucia di Lammermoor (Donizetti). Asmik Grigorian jsem slyšel v roli Cio-Cio-San naživo před 8 měsíci (2. 9. 2023) ve Veronské aréně – otevřená scéna. Puccini sice není Donizetti, ale obě opery jsou si – dle mého – podobné. Oboje stojí na výkonu sopranistky, obě nemají výraznou orchestraci, naopak orchestr pouze doplňuje výkon zpěvačky. Jak zní hudba v Royal Opera House (dále ROH) si ještě čerstvě pamatuji, a na Asmik Grigorian – navíc v této roli – se nezapomíná. O přenosech opery do kin si navíc nemyslím nic dobrého. Můj názor na toto téma by se dal shrnout asi tak, že je to stejně dobrý nápad, jako jít do McDonaldu na slavnostní večeři… jako najíte se tam, ale…

Jak jsem se spletl… bylo to výborné.

Ale pojďme to vzít úplně od začátku a trochu obšírněji.

Televizní záznam operního představení

V diskuzi k článku o Prodaných nevěstách několikrát zazněl nelichotivý názor na produkci Národního divadla – Prodaná nevěsta od Alice Nellis. Často v komentářích zaznívalo, že to diskutující viděli v televizi, a ani to nedokoukali. Já jsem to také nejprve „viděl“ v TV, a také jsem to nevydržel do konce.

Podle mého názoru by mělo být před každým televizním uvedením opery zobrazeno upozornění:

„Sledujete televizní záznam operního představení. Je to malé a ploché zobrazení, velkého a živého díla. Opera patří do divadla, a tam má svůj smysl. Televizní vysílání je pouze nouzové a smutné řešení.“

Televizní záznam Prodané nevěsty (ČT, iVysílání, březen 2024) je v porovnání s realitou mizerný, obraz neprošel žádnou velkou postprodukcí, barvy nejsou skutečné barvy živého představení, zvuk z TV (ať už máte jakoukoliv) je… no… zvuk dle ne-možností přístroje. Začátek inscenace je navíc skutečně „divoký“, a tak je velice jednoduché přepnout program. Také jsem přepnul.

To se vám v divadle nestane. V divadle se těžko zvednete po deseti minutách s tím, že je to „hrozné“. Minimálně vydržíte do přestávky. Možná, že vás do té doby Nellis přesvědčí, že byste její myšlence mohli dát šanci až do konce – mě přesvědčila. Další důvod je, že když jste dali 1500 Kč za lístek (existují ale i levnější alternativy – místa), tak tam možná vydržíte až do konce, už jenom proto, že jste za tento zážitek zaplatili nemálo peněz. A možná se vám nakonec celá myšlenka inscenace na konci „vyjeví“. A možná také ne. Televizi ale prostě přepnete – a to je chyba tohoto formátu.

A nyní pojďme do kina.

Opera v kině

První myšlenka, která mě k tématu napadá, je, že když ROH hrdě vysílá do celého světa, tak na tom možná něco bude. Přece ale nepůjdu na operu do kina… Ale shodou okolností jsem zjistil, že se mi vcelku sbíhají termíny živé návštěvy ROH s termíny kina obdobného operního díla, které navíc velice dobře znám – Madama Butterfly (Puccini) – v předchozím textu jsem tuto operu dokonce prohlásil za třetí nejlepší (osobní názor). To by mohlo být zajímavé porovnání, navíc, když jsem Grigorian v hlavní roli Cio-Cio-San viděl naživo.

Ve Veronské aréně to bylo skutečně překrásné, a Veronská aréna je přitom obrovská otevřená scéna! Jak obstojí v kině?

Zvolené kino je pardubické Cinema City (sál 3), neboť to byla v rámci promítacích termínů, dostupnosti a mého kalendáře jediná přijatelná možnost.

Madama Butterfly

Operu jsem viděl naživo mnohokrát – dle kalendáře:
30. 1. 2020 ve Státní opeře v Praze … v hlavní roli Olga Busuioc,
13. 3. 2022 v Janáčkově opeře v Brně … Linda Ballová,
25. 5. 2023 v Divadle F. X. Šaldy v Liberci … Lívia Obručník Vénosová,
2. 9. 2023 v Arena di Verona ve Veroně (Itálie) … Asmik Grigorian,
14. 2. 2024 ve Státní opeře v Praze … Olga Busuioc,

a nyní, dovolím si přidat na seznam:

5. 5. 2024 v Pardubicích, z Royal Opera House v Londýně … Asmik Grigorian.

Madama Butterfly je opera o mladé dívce, která se naivně a nesmyslně zamiluje. Je to jednoduché, až triviální. Ale Puccini z tohoto až prostě jednoduchého námětu udělal něco neskutečného. Melodrama o životě, lásce, zradě, mládí, důvěře, děsivé naivitě, slabosti, odpovědnosti, a opět lásce, … a konci.

Un bel dì vedremo… Znáte snad něco strašnějšího, než je čekání na červenky?

Je to opera napsaná pro jednu zpěvačku, sopranistku, a aby to fungovalo, tak to musí být Sopranistka. Všechno ostatní je podružné. Prakticky nepotřebujete ani orchestr, ani další zpěváky, maximálně někoho, kdo přečte zbylé „dialogy“. A pokud budete mít správnou Sopranistku, nebudete chtít po představení odejít z divadla. Asmik Grigorian taková rozhodně je. Fantastický výkon podává také Olga Busuioc, která má navíc – z mého pohledu – lehce exotický vzhled, a neskutečně zapadá do role. Linda Ballová i L. O. Vénosová byly taktéž vynikající.

Hudební část – orchestr – je samozřejmě také mistrovské dílo.

Jak to zní v kině?

Do kina přicházím s velkým despektem. Filmy (americká produkce) jsou zpravidla přebasové a s mizernými výškami. Přesný opak toho, co očekávám od opery.

Nebudu tvrdit, že mám uši jako netopýr, a že slyším a znám z paměti každou notu. Stejně tak netvrdím, že si dokonale pamatuji 8 měsíců starý výkon Grigorian z Itálie. Ale jistou představu, jak to má celé znít – si dovolím tvrdit – mám. Úplně přímé srovnání to – jak jsem uvedl – není, ale v rámci možností to považuji za přijatelné, ostatně, zpěvačka zpívá a orchestr hraje pokaždé naživo, a tedy unikátně, a tedy de facto neporovnatelně. Jako divák jsem v ROH seděl v osmé řadě ve středu řady, ve Veroně v řadě šesté, střed vlevo. V kině jsem zvolil pozici ve středu řady s odpovídající vzdáleností od plátna – v rámci možností – stejně jako od divadelního jeviště.

A nebudu vás napínat, je to vynikající a soudím, že běžný a nezkušený divák nerozezná poslechem rozdíl od živého divadla.

Jediná výraznější záležitost je hlasitost. Záznam je hlasitější než realita. Ne o mnoho, ale ano. I když ke konci mi záznam v kině přijde již výrazněji hlasitější.

Dál to bude už jenom o hledání drobností.

Smyčce zní výrazně z krajních reproduktorů. Zbytek orchestru je na tom mnohem lépe, ale pokud se zaposlouchám, tak i zbytek orchestru zní více „ze stran“ a ne celistvě a jednolitě.

Zpěv je nečekaně dobrý. Především hlasy, které nejsou na okraji rozsahu (pro tuto operu: baryton až mezzosoprán) jsou víceméně bezchybné a naprosto uvěřitelné a odpovídající.

Sopránový part (Cio-Cio-San v podání Grigorian) – což je ten hlavní důvod, proč na tuto operu jdete – zní velice dobře, ale když zalovím v paměti, tak Grigorian naživo ve Veroně zněla příjemněji, zcela přesně řečeno: trochu méně ostře. Grigorian je ale jenom člověk, může to být skutečně zachycení jejího, nyní ostřejšího, projevu.

Zajímavý je bas, v této opeře se jedná prakticky pouze o velmi krátký výstup postavy Bonzo. A zní poměrně slabě, což je zajímavé, vzhledem k tomu, že filmy v kině jsou zpravidla přebasované. Teoreticky mohl být nasazen ne zrovna vrcholový basista, ale zpěvák dle obsazení – Jeremy White – je dle internetu stálý a letitý člen ROH, a očekával bych, že bude mít výraznější hlas.

Zásadní ale je, že se nečekaně dobře bavím. Celé je to dobře obrazově nasnímané, kamera je zaměřená smysluplně tam, kde se odehrává to hlavní. Grigorian neměří 160 cm, ale 4 metry. A celý „kamerový“ pohled je vlastně zajímavý – detailní, takový, kterého horko těžko dosáhnete i z první divadelní řady, natož z galerie. A rozhodně to funguje, záběr na Cio-Cio-San přes celou obrazovku s nožem v ruce na modrém pozadí a Con onor muore chi non può serbar vita con onore… ano, to je ono.

V první části ještě chytám tyto drobné „chybičky“. Po přestávce následuje druhá část (druhé a třetí dějství) a přiznám se, že tyto drobnosti přestávám vnímat. Sleduji to, co to má být. A je to výborné.

Ke konci mi přijde, že zanikají ty drobnosti ve vrcholu zpěvaččina rozsahu a „ostrost“ projevu se zvyšuje. Přenos je skutečně hlasitý, a dle mého právě tímto si to vybírá svoji daň.

V rámci Pucciniho lehce zorchestrované opeře je to drobnost, mnohem zajímavější, a potenciálně nepříjemnější, by to mohlo být v případě Wagnera, který si obecně potrpěl na monumentální orchestraci.

Za titěrnou drobnost považuji změny ve zvuku při pohybu zpěváků po jevišti. Naživo neslyšíte rozdíl, když přechází zpěvák či zpěvačka z jedné strany jeviště na druhý (pokud vám přitom neuteče až kamsi daleko). Zde, vzhledem k možnostem mikrofonů rozmístěných na pár (třech?) místech na kraji pódia se zvuk v reproduktorů kina „pohybuje“ nepřirozeně. Naopak mě zaujalo, že se hlasitost záznamu prakticky nelišila, pokud byl zpěvák „dál“ či „blíž“ od okraje jeviště – v divadle je to znatelné. Madama Butterfly je ale velice – pohybově – poklidné dílo, takže silně pochybuji, že má divák šanci něco takového zaznamenat. A myslím si, i kdyby to byla běžecká opera o Zátopkovi, tak by si toho prakticky nikdo nevšimnul.

(Kdybych znal nějakého mistra zvuku, ještě bych s ním probral rozsah zvukového záznamu a potenciální nadsazení (slabé basy, ostré výšky) celého záznamu. Tady ale skutečně nejsem ve svém oboru, žádného zvukaře neznám, a pochybuji že se široko daleko najde ještě někdo, kdo by něco tak bezvýznamného – z pohledu zážitku – řešil.)

Potom je tu to „2D“. Ano, je to plochý obraz, chybí tomu ta hloubka, ta realita, která k tomu patří. Pokud jste v divadle, a pokud sedíte v prvních řadách, a před vámi exceluje na jevišti Sopranistka, pak můžete sledovat a cítit a vnímat každý tón a každou notu. To kino nenabízí a televize už vůbec ne. Ve všech zmíněných ohledem mám ale z kina mnohonásobně lepší dojem než z TV.

Co mě překvapilo

Slovo závěrem

Neplánuji přesedlat z divadelních sedaček na sedadla v kině (i když byly vážně pohodlné). Přece jenom, součástí divadelního zážitku je i to „3D“, ta síla živého a reálného hlasu před vámi. Součástí divadla je ale i to, se jednou za čas pořádně obléknout, a vyrazit do kultivované společnosti, do krásné staré divadelní budovy a vlastně i „starého“ – operního – a přitom fantastického a dechberoucího – světa.

Myslím, že kino v tomto případě může být velice zajímavý doplněk, jak v poctivé kvalitě (na rozdíl od TV) vidět něco jinak nedostupného.

V těchto přenosech vidím také velkou příležitost pro neznalé diváky vyrazit na operu poprvé. Bez obleku, bez šatů, do obyčejného, ale známého prostředí kina blízko domova. Za lístek „na pokus“ dáte čtvrtinu ceny než do Národního, a rozhodně uvidíte operu velice věrně, a to ve skvělém obsazení a podání. Ale rozhodně mějte na paměti, že pouze živé divadlo je to skutečné divadlo, a u opery to platí dvojnásob.

Pucciniho Madama Butterfly je rozhodně jedno z těch děl, pro které byl operní žánr stvořen. Na jakou jinou operu jít poprvé, než právě na tuto? A pokud nepochopíte, pak to prostě nebude žánr pro vás. (Ale pokud jste tento případ a dočetli jste až sem, tak vidím jistou naději.)

Operu Madama Butterfly v kinech ještě možná stihnete (byť musíte hledat jinou produkci – z MET, ROH již nebude), ale v divadlech se hraje stále (byť v ČR ne v dohledné době) – doporučení kam a na koho jít jsem de facto uvedl v textu. A do kin, co nevidět, přijde další operní klasika.

Puccini: Madama Butterfly [kino]
5. 5. 2024, v 19:00
v Cinema City Pardubice
produkce Royal Opera House, Londýn

Hudba: Giacomo Puccini
Libreto: Giuseppe Giacosa a Luigi Illica
Režie: Moshe Leiser a Patrice Caurier (revival: Daisy Evans)

Účinkující
Cio-Cio-San – Asmik Grigorian
Pinkerton – Joshua Guerrero
Suzuki – Hongni Wu
Sharpless – Lauri Vasar
Goro – Ya-Chung Huang
Císařský komisař – Romanas Kudriašovas
Úředník – Lee Hickenbottom
Matka Cio-Cio-San – Eryl Royle
Strýc Yakusidé – Andrew O’Connor
Sestřenice – Amy Catt
Teta – Kiera Lyness
Bonze – Jeremy White
Dolore – Claudia Fleming
Princ Yamadori – Josef Jeongmeen Ahn
Kate Pinkerton – Veena Akama-Makia

Dirigent – Kevin John Edusei

PS: Text byl napsán proto, že jsem se nikde, od žádných operních kritiků nedočetl nic o tom, jak vlastně opera v kině zní, a to zcela z vlastní iniciativy, bez úplaty, a to ve svém volném čase.