Lucia di Lammermoor ve Vídni – brilantní zpěv, ale herecky ploché a ledové

Od zvláštního zpravodaje – diváka z Vídně. Diváka, který viděl stovky představení a v Londýně zažil tutéž operu v klasickém pojetí – a odcházel naprosto nadšen. Z vídeňské Lucia di Lammermoor však odcházel zklamaný, podle potlesku zbytku publika asi jako jediný ve střední Evropě. Tato moderní inscenace totiž shrnuje vše, co je na současných reinterpretacích klasických děl špatně. Opera musí žít na jevišti, aby ji mohl skutečně prožít divák – v tom je její síla a jedinečnost. A tento divák také četl předlohu, podle které vzniklo kdysi dávno libreto…

—

V tomto textu se podíváme na to, o čem toto dílo je. Jaké byly výkony finalistů Operalie a vítězky této soutěže z roku 2017 – Adela Zaharia v hlavní roli samotné Lucie. A potom si porovnáme několik vybraných moderních scén s klasickou interpretací – londýnskou královskou verzí. Porovnávat by se sice nemělo, neboť kontext nikdy není stejný a režijní vize nejsou totožné, ale tady jsme ve výkladní skříni světové opery – Vídeňské státní opeře. Proto je třeba aplikovat jiná měřítka – velmi kritická. Navíc tato inscenace žádnou jasnou vizi nemá, je především moderní. A to jsem původně předpokládal, že sepíšu pár řádků o jistě skvělém představení a jak moc se liší předloha a operní libreto… O pár drobností z předlohy čtenáře ale určitě neochudím. Pro kontext je ještě třeba dodat, že o moderním scénickém pojetí jsem věděl už při koupi vstupenky. Moderní neznamená nutně špatné či nepovedené – vizte mistrovské I Puritani v Paříži. Do Vídně mě přivedla především hvězdná sestava finalistů a laureátů soutěže Operalia, a samozřejmě operní dílo, které u nás není dostupné, a přitom je tak skvělé! Starší záznam této inscenace je také k nalezení na Youtube, byť ve špatné kvalitě (obraz i zvuk; tento text s tímto záznamem nesouvisí).

Lucia di Lammermoor, česky Lucie z Lammermooru, je opera Gaetana Donizettiho z roku 1835. Je to vrcholné belcantové dílo – to ve zkratce znamená, že dílo je zaměřené na mimořádně náročný a krásný zpěv, který orchestr pouze doplňuje. Také jsou zde jasně rozdělené role: milenecká dvojice, soprán a tenor, a proti nim baryton. V tomto případě jde o klasickou tragédii, ze které žádná z hlavních postav neodejde šťastná, naopak – konec je strašlivý, tak jak je to v dramatické divadelní tvorbě už od antiky zvykem. Klasická opera je na tomto konceptu prakticky postavená; nicméně do moderního světa se pravděpodobně nic z toho nehodí, a proto Donizettiho dílo dostalo ve Vídni (koprodukce) těžce zabrat.

Nejprve si ale pojďme říci, co divák očekává od operního představení, protože každý to má trochu jinak.

Jsou diváci, kteří mají rádi operní zpěv – výborně, pak je tato iterace inscenace letos s Adelou Zahariou v čele pro vás. Pěvecky je málo co vytknout, ale k tomu se dostaneme.

Jsou diváci, kteří upřednostňují hudební část věci – výborně, orchestr hraje přesně pro vás, vlastně až trochu moc, ale divákovi, kterému jde především o hudbu, to jistě nevadí. (Na rozdíl od toho, kdo vyznává krásu zpěvu a chce ho zde jasně slyšet.)

Jsou diváci, kteří upřednostňují příběh – tady se to už komplikuje. Dobrý příběh vyžaduje, aby postavy žily, fungovaly, byly tím, čím mají být, jako kupříkladu: aby milenci byli milenci – tedy aby se tak chovali.

Jsou diváci, kteří upřednostňují scénu – to jsou zvláštní diváci, protože kdo upřednostňuje zpracování scény, měl by vyrazit především do galerie (moderního) umění. Budova galerie Albertina je asi 150 metrů daleko od budovy Vídeňské státní opery. Tato inscenace nebude pro vás, protože nic nového nepřináší. Je nudná, asi stokrát viděná moderní interpretace černošedé scény, nevěsty v bílém a červené pro symboliku krve. O tom později.

Jsou diváci, kteří mají rádi to poctivé operní herectví – opět problém. Každá postava si udržuje přibližně metr široký osobní prostor, kam nikdo nesmí vstoupit. To je trochu problém pro milence, ale i pro nepřátele. A až se vzápětí rozepíšu, bude to ještě horší…

A pak jsou diváci, kteří jsou přesvědčeni, že opera je dechberoucí balíček božského zpěvu, krásné hudby, fantastického herectví a nesmrtelných příběhů. Jinými slovy: dokonalá zábava, kterou jinde nezažijete. Do této kategorie spadá autor těchto řádků.

A to je ten problém, protože jsem ve Vídni žádný ucelený operní balíček světové úrovně nedostal. A Vídeň má ještě tu smůlu, že před dvěma týdny vyšla nová nahrávka Lucia di Lammermoor a v hlavní roli Lucie je moje oblíbená Lisette Oropesa. Mimochodem, tato paní zpívala v této inscenace v roce 2022 a je vyfocena na všech materiálech. Její nahrávka je fantastická.

Dohromady to tedy není ideální start. A protože mimořádná Donizettiho opera si nezaslouží nic menšího než velkou recenzi, bude to dnes opět dlouhé…

O čem je drama o Lucii?

Klasika… Lucia Ashton z Lammermooru miluje Edgarda z Ravenswoodu. Jejímu bratrovi Enricu Ashtonovi se nedaří, a tak dohodne sňatek Lucie s bohatým a vlivným lordem Arturem. Navíc Enrico nenávidí Edgarda a on jeho, protože Enrico zabil Edgardova otce a připravil ho o majetek – zámek Lammermoor je totiž původně zámek Ravenswood.

Lucia a Edgardo se tajně potkávají. Edgardo musí na čas odcestovat do zahraničí, a tak si milenci vyznají lásku a vymění prstýnky ve své nehynoucí lásce, a to krásně u tajemné studánky. (Ta má v předloze vlastní mini příběh, a tento motiv je použit v árii Regnava nel silenzio.)

Chápete… prostě opera. Edgardo píše ze zahraničí dopisy, Enrico je ničí a nakonec podstrčí Lucii podvrh, ve kterém stojí, že ji Edgardo opouští. Lucia je nakonec donucena souhlasit se svatbou. Svatba. Svatební smlouva je podepsána, ale vzápětí na scénu vtrhne Edgardo, který netuší, že Lucia svolila až poté, co byla podvedena vlastním bratrem. Navíc stále nosí jeho prsten. Stručně vzato: Lucia zkolabuje, zabije novomanžela Artura, zešílí a zemře. Mezi tím schyluje k duelu Edgarda a Enrica, ale Edgardo si nakonec vezme život, než aby žil bez Lucie.

Je to jasné, že ano? Je tu vše: láska, nenávist, šílenství, zloba, pomsta, smrt a smrt a smrt a pád všeho a všech.

To přece nelze udělat špatně… jednoduché, pochopitelné libreto a elementární drama. Opera v krystalicky čisté podobě.

Scéna na úrovni regionálního divadla

Před závorku vytkněme to, co je uvedeno na webu divadla: scéna je inspirována filmem The Fall of the House of Usher Jeana Epsteina z roku 1928 – to je velmi stručně vzato: dekadentní avantgarda v němém černobílém filmu. To má myšlenku, nicméně je nakonec trestuhodně nevyužita. Perché? Kdo ví… K režijnímu záměru i scéně se ale ještě vrátíme na konci textu.

Scéna (Chantal Thomas) tedy vychází z této filmové „předlohy“, ale obecně vzato se drží moderního konceptu – vše je tmavé, jednoduché a stylizované. Postavy jsou oblečeny do černošedé představy režiséra (režie i kostýmy Laurent Pelly) o tom, jak asi svět vypadal v 19. století – střihem spíše někde ke konci tohoto období, přestože opera se odehrává spíše na jeho začátku a samotná předloha spadá do ještě mnohem starší doby.

Scény jsou v zásadě dvě, lehounce se obměňují.

První verze je prázdno a kopeček sněhu, neboť tato verze ze skotských hor Lammermuir Hills (odtud název opery) se odehrává v zimě. Je posléze lehce doplněna jakousi konstrukcí, která má asi připomínat sídlo Lammermoor.

Druhý typ je to samé, ale s nataženým červeným suknem v pozadí. Kopeček už není bílý sněhový, ale temně šedý a je na něm červený koberec. Tato verze slouží pro scénu se svatbou. Samotná vražda se odehrává mimo děj, jak v Donizettiho operním díle i v této verzi, tak v románové předloze. Nicméně inscenační tradice je zde jasná: nevěsta se musí celá od krve vrátit na svatební scénu, kde probíhá slavná a pěvecky virtuózní Mad Scene – scéna Šílenství.

Závěr je pak ta samá verze bez červeného pozadí a koberečku.

Je to tedy bohatá a pestrá scéna odpovídající věhlasu a velikosti operního domu ve Vídni.

Ještě pro přesnost doplním, že na svatbu Lucia oblékne bílé šaty, a tedy samozřejmě vyniká v té záplavě šedi; celé je to navíc podpořené výrazným svícením na Lucii. Po svatbě se tato postava vrací v bílých, tentokrát ale již zakrvácených šatech – relativně decentně zakrvácených, v porovnání s tím, že Lucia je v tuto chvíli běžně vyobrazovaná jako zbrocená krví.

Režijní vedení postav

Drama funguje, pokud postavy žijí a jsou uvěřitelné. Také by neměly být toporné. Milenecká dvojice by měla vytvořit uvěřitelný vztah, aby divák chápal, o co jde; a pak to chtěl okamžitě vidět znovu. Nepřátelé by se měli nenávidět do morku kostí, nikoliv na sebe jenom koukat… Dohromady, tak jak je nezajímavá a neoriginální scéna, tak úplně stejně nefungující a nezajímavé jsou postavy. Navíc si myslím, že je z horní galerie divák ani nemá šanci rozlišit.

Ale protože operní herectví a projev je zajímavé téma, bez kterého by operní představení bylo pouze koncertem, podíváme se na zcela konkrétní příklady, jak může (a jak by mělo) vypadat jedno a totéž, v pozdější kapitole.

Pěvecké výkony

Adela Zaharia – krásný, jasný, lehce oblý soprán. Zpěvačka vyhrála v roce 2017 mezinárodní pěveckou soutěž Operalia. Zaslouženě. Má nádherný projev, fantastickou techniku, nicméně nějak mi tam chyběl – a to především v árii Regnava nel silenzio (jedna ze dvou obecně známých částí opery) – prožitek a projev zájmu o postavu. A totéž platí o následujícím duetu s Edgardem; na to, že to měl být duet milenců, který musí vytvořit podklad pro závěrečnou katarzi, to bylo velmi ploché.

Zpěvačka to poté zachránila v Mad Scene (druhé obecně známé části díla). Tentokrát nestandardně pomalu, bez větších pěveckých příkras, a tedy pravděpodobně právě tak, jak to Donizetti napsal. Zde je třeba uvést, že sopranistky zpravidla a tradičně předvádějí velmi vyšperkované verze, ve kterých mohou ukázat své mistrovské umění. Zde tedy ne, nicméně přesto překrásně. Zpěvačka vyloženě i pohledem – ať už záměrně mimo scénu či záměrně pohledem v kontaktu s hráčkou na raritní skleněnou harmoniku (Christa Schönfeldinger, skutečně ji měli – to je výjimečné, Vídeň alespoň v tomto boduje) v orchestru. Skutečné nádherné, čistý jistý soprán a skleněná harmonika v roli samotného Šílenství – dokonalé. Viděno ze třetí řady – nutno ocenit: pokud skutečně byla v kontaktu s hráčkou na skleněnou harmoniku, pak je to jednak krásný detail, ale i preciznost.

Mad Scena je známá, ale poměrně variabilní; můžeme ji nahrubo rozdělit do tří částí: lyrický začátek Il dolce suono, na který navazuje „duet“ sopranistky se skleněnou harmonikou či flétnou, a potom, po příchodu Enrica, část Spargi d’amaro pianto. Mimochodem, právě výběr – především první část Il dolce suono – z tohoto asi patnáctiminutového dechberoucího operního výjevu zpívá ta modrá mimozemšťanka v Pátém elementu (1997); filmaři však Donizettiho zkrátili a závěr doplnili futuristickou pasáží, která odpovídá vesmírné lodi s divadelním sálem.

Bekhzod Davronov – představitel Edgara, tenor a druhý v Operalii 2021. Nepříliš zajímavý pěvecký projev, opět mi chyběl větší prožitek a emoce jak ve zpěvu, tak ve hře. Technicky však fantastický. Jeho závěrečný výstup (sólo i část se sborem) byl nakonec vrcholem večera – tam už místy představoval živou a zdrcenou bytost.

Mattia Olivieri – Enrico, baryton. Pěvecky opět bezchybný, ale tentokrát už i s plastickým, zajímavým projevem. Problémem je, že herecky se po celou dobu drží jediného gesta, připomnělo mi to Karla Gotta. V tomto případě jde o svěšenou ruku pokrčenou v lokti – úhel pevně stanovených šedesát stupňů – s opakovaně sevřenou pěstí. Vyjadřuje tím vše: drama, napětí, rozkaz i rozčílení jedním a tím samým způsobem. Herecky je doslova toporný. (Teoreticky to mohl být záměr, viz část o režii.)

Daniel Jenz jako Arturo. Přestože pouze zaskakoval za kolegu, tak je jediný, který doručil přesně to, co jsem očekával – odpovídající herecký i pěvecký projev. Jen škoda, že se tato postava na jevišti ohřeje asi dvě minuty.

Adam Palka – zvláštně měkký lehký bas – v roli Raimonda. Při zpěvu stále velice expresivní výraz, bez ohledu na kontext či scénu. Velice zvláštní, až špatné. A to je problém, přestože se v románové předloze jeho postava sotva mihne, tak v operní verzi je Raimondo zásadní. (Zpěvák je finalista Operalie 2011.)

Isabel Signoret – lehký mezzosoprán, zanikala v orchestru (v belcantové opeře). Tato role je malá, nicméně v první části má být partnerkou a oporou hlavní hrdince. Bohužel, mladá a pravděpodobně začínající zpěvačka nebyla vůči hlavní hvězdě vhodná volba. A dirigent jí nepomohl.

Carlos Osuna jako Normanno – zcela odpovídající v malé roli.

Zde bude dobré zmínit, že jedním důvodů úspěchu tohoto operního díla je i to, že i „obyčejné“ recitativy znějí fantasticky, tak nějak „ariósně“, a celé dílo tak vlastně dvě a půl hodiny přirozeně a téměř jednolitě pluje na belcantové notě až k hořkému konci. (To samozřejmě předpokládá mistrovské provedení.)

Ledové dílo

Jak jsem již uvedl, inscenace se odehrává v zasněžené krajině. Nicméně ledová není pouze vyvýšenina na scéně a lehounká kulisa, ale i celé režijní vedení postav. A tento problém si ukážeme na několika vybraných scénách (nejsou chronologicky seřazeny, má to svůj důvod), a rovnou si je i porovnáme s mistrovským provedením z Londýna – pevně věřím, že rozdíl a problém pojetí bude očividný.

Scéna: úvodní recitativ a následný duet Lucie a Edgara, tedy ústřední milenecké dvojice

Je to necelých patnáct minut zpěvu, krásného a dechberoucího…

Vídeň: … nicméně nejsme na koncertě, i když možná ano. Dvojice (účinkující: Zaharia, Davronov) se k sobě nepřiblíží blíž než na metr. Nakonec se chytnou za ruce, ale v širokém rozpřažení jsou od sebe dva metry daleko a celou dobu zpívají k divákům; na sebe se ani nepodívají. To až v úplném závěru.

Londýn: Zpěv (Nadine Sierra, Ioan Hotea) ve vzájemném objetí. Zpívají proti sobě, usmívají se na sebe a je na nich vidět (i slyšet), že jeden z druhého chce strhat šaty.

Vídeňská verze tedy působí oproti londýnské jako dvě děcka na výletu ve školce. Přitom zde je nutné vybudovat vztah těch dvou postav, aby divák byl angažován v jejich tragickém příběhu. A aby na závěr na diváka působila celá ta katarze plynoucí z této šílené tragédie.

Samozřejmě je třeba připustit i myšlenku, že Lucia má být v této představě režiséra nesmělá a panensky čistá jako ten padlý sníh. Tuto myšlenku podporuje i de facto její puritánský-nezajímavý šedý šat (ale pozor: tak jsou oblečeni všichni); a tedy i samo chladné vykreslení milenecké dvojice.

Scéna: konflikt Edgarda a Enrica po svatbě, který končí výzvou k duelu

Vídeň: Dva zpěváci stojí asi tři metry od sebe a zpívají – nutno dodat, že velmi pěkně. Oba používají jedno gesto, gesto, se kterým Olivieri projde celou hrou: pokrčená ruka a zatínání pěsti. Nic víc. Oba opakují totéž stále dokola, jako přes „kopírák“. Není mezi nimi žádný fyzický kontakt, prakticky tam jen stojí a jeden po druhém opakují totéž „drama“ gesto.

Londýn: Zde se přiznám, že si nepamatuji přesnou realizaci, nicméně vzhledem ke zbytku díla očekávám, že jeden druhého vzal pořádně za límec a hodil s ním aspoň tři metry daleko po jevišti. Úplně to živě vidím…

Proč? Protože drama, emoce, síla a nenávist. Nic z toho ve Vídni nebylo – jen pěkné zpívání s jedním, nakonec komickým gestem.

V této krátké scéně je upravena kulisa, která skutečně navozuje dojem expresionistického výjevu z černobílých němých filmů. Je to velice povedené ztvárnění té představy House of Usher, včetně blesků na pozadí siluety zříceniny Edgardova sídla. Nicméně blesky a vizuál sám je bohužel expresivnější než zpěváci sami, a to dohromady není dobrý výsledek pro jinak skutečně vizuálně zajímavou scénu.

Scéna: svatba – Edgardo strhává Lucii prsten poté, co zjistí, že ho zradila, a tedy je plný nenávisti

Vídeň: Po vcelku poklidné výměně názorů přijde Edgardo k Lucii, která stojí kdesi vlevo na jevišti, stáhne jí poklidně prsten z prstu a odhodí ho asi půl metru od sebe.

Londýn: Lucia je zhroucená uprostřed jeviště, opírá se o stůl. Edgardo k ní energicky přijde, strhne jí prsten z ruky tak, že se přitom zpěvačka málem skácí na zem, a následně prsten v rozčilení odhodí kamsi na druhou stranu jeviště a možná celého divadla.

Která scéna více sedí do díla, snad není třeba vysvětlovat. Jsme v opeře, ne na školní besídce.

Vyznění svatební scény dále narušuje i to, že Edgardo hrozí Enricovi jakýmsi nožem, přestože je šlechtic a měl by mít v ruce meč, dobově přesněji kord či jinou zbraň odpovídající jeho postavení – rozhodně ne nůž jako nějaký obyčejný zbojník či lupič. Také by měl na svatbu přiběhnout, místo toho víceméně přijde. Tuto svatbu raději dále rozebírat nebudeme…

Scéna: Lucia se naposledy snaží zabránit svatbě; prosí bratra Enrica, aby od sňatku upustil

Oba stojí na „kopečku“ ze sněhu.

Vídeň: Bratr ve zlosti shodí Lucii na zem. Jenže protože oba stojí na kopečku, musí zpěvačka udělat tři kroky dolů na jeviště a teprve tam se „svalí“ na zem.

Co bylo v Londýně, není podstatné. Podstatné je, že těch několik zcela nelogických kroků zničí intenzitu celé mrazivé scény, v níž bratr naprosto definitivně upřednostní svůj majetek (a vlastní štěstí) před štěstím a láskou své sestry. Vše působí nepřirozeně, zpomaleně a nakonec i nenásilně. A přitom z této scény musí sálat zvůle a chlad bratra, musí z něj přímo vyzařovat. Nicméně nic z toho se neděje – snad proto, že musí zpěvačka sejít dolů ze zbytečné kulisy? Nebo snad proto, aby to celé nevypadalo příliš násilně? V Londýně navíc Artur Ruciński celou scénu naprosto ovládl – mocný baryton – drama, gesta, zpěv. Ve Vídni Olivieri dohromady skoro nic.

A tím se dostávám k závěru.

Celá inscenace na mě působí, jako by pokyny režie zněly: Hlavně aby si nikdo nestěžoval, že ukazujeme nějaké emoce, a hlavně ne násilí! Všechno, co Donizetti napsal a zhudebnil, tu sice je, ale v prakticky prázdném podání. Jenže co zbude z díla, když z něj odstraníme všechno, co vytváří tu sílu toho dramatu – a tedy i samotnou operu?

V závěru už Lucie vůbec nefiguruje, její skon je podán na konci Mad Scene velmi lehce. Neobjeví se prakticky žádné truchlení ze strany Edgarda – chybí pořádný a jasný závěr pro diváka, který nečetl titulky opravdu pečlivě. Celé emoční vyvrcholení tragédie se rozplyne, protože si Edgardo, navíc prakticky neangažovaný milenec, všechno na konci jen odzpívá se sborem ve stále stejných tmavých šatech, na temné scéně uprostřed ničeho. Pěvecky ovšem nakonec skutečně (konečně!) procítěně a krásně. Jenže tohle neměl být koncert. A na závěr se jen tak mimoděk probodne.

Orchestr (dirigent Roberto Abbado) hrál krásně, dynamicky, nicméně na můj vkus moc nahlas, a přitom ve Vídni umí dokonale naladit orchestr. Velice potěšila přítomnost skutečné skleněné harmoniky (běžně ji produkce nahrazují flétnou). Je nutné vyzdvihnout i sbor, skvěle sezpívaný, nicméně stále o třídu pod úrovní londýnského týmu – v Londýně pravděpodobně jedou vlastní ligu. Sboristé pak figurují ve scénickém provedení svatby – jako svatebčané pak scénicky zvláštní. Závěrečné sborové číslo mužské části s Davronovem bylo pěvecky špičkové.

Scéna dohromady nepřichází s ničím novým – na nudné, poloprázdné kulise se pohybují nudné postavy. Barevná stylizace je tak základní a jednoduchá, že už to jednodušší být nemůže: černošedá scéna, nevěsta v bílém, to celé před rudým pozadím. Kdybychom byli v nějakém regionálním divadle typu Plzeň, Liberec nebo Olomouc, nejspíš bych odcházel velmi spokojený. Ale Vídeň? Slabé. Velice slabé.

Režijní záměr

Kromě již zmíněné stylizace či inspirace filmem House of Usher (1928) je v info textu o režijní „vizi“ uvedeno něco ve smyslu: oscilace mezi reálným a snovým světem. Dov’è?

Dále je uvedeno, že režisér považuje Luciin duševní stav od počátku za abnormální a dává ho do souvislosti s genetickým dědictvím, které sdílí se svým bratrem Enricem. Nebudeme raději moc řešit, co je v románové předloze, protože tam nic z toho není. Samozřejmě se jedná o zveličení začátku druhého obrazu a především árie Regnava nel silenzio, ve které Lucia líčí služebné Alise, jak viděla u studánky přízrak. Lze to vyložit samozřejmě různě – od romantické či zromantizované vidiny mladé dívky či vysněného varování před její zakázanou láskou až po genetický problém… Libretista sice přidává i kontext, a to varování od Alisi, že je nebezpečné, aby se Lucia u této studánky s Edgardem setkala, ale samozřejmě to celé lze vyložit různě. Zde je možná dobré připomenout, že předloha je z roku 1819 a samotné libreto či opera je z roku 1835, z doby, kterou z jistých důvodů nazýváme romantismus. Předloha se řadí do subžánru gotických románů (nicméně zde je třeba poznamenat, že chápání termínu „gotický“ se dnes výrazně liší od doby vzniku díla). Výběr režiséra je ale jasný – genetika. Inscenačně se Lucia během hry ale spíše uklidňuje, než že by postupně „šílela“, a režisér to dovede až tak daleko, že ta Mad Scene je ve skutečnosti herecky velice poklidná. (Ale i pěvecky, jak jsem psal výše u Zaharie.)

Pokud je sdílení genetického dědictví naznačeno právě zmíněným toporným herectvím a víceméně jedním gestem, které herec ztvárňující Enrica používá, pak to opět nedává smysl, protože prakticky totéž opakuje i Edgardo – viz popsaná scéna – a oba působí totožně „komicky“. A i kdybychom přistoupili na toto „gesto“ a „symboliku“, je to předvedeno tak, že kdo nečetl komentář režie, tak to stejně nepochopí; dohromady to celé jenom narušuje jedno z nejkrásnějších operních děl, jaké bylo napsáno.

Mimochodem, autor předlohy Nevěsta z Lammermooru (1819) Walter Scott popsal lady Lucy Ashtonovou (operní Lucia) jako křehkou, uzavřenou dívku, která má ráda romantické romány, jako správná mladá šlechtična hraje na loutnu a sní o té velké romantické lásce – kterou najde v Edgarovi, pánovi z Ravenswoodu (operní Edgardo). On jí totiž na procházce zachrání před rozzuřeným býkem – mistrovskou ranou z muškety skolí zvíře jednou kulkou – a ona se potom probere u dotyčné lesní studánky. A to už docela romantické je! Její duševní kolaps je pak zapříčiněn zavržením Edgara a nakonec vynucením sňatku s někým, koho v životě neviděla. To vše ze strany její chladné a vypočítavé matky. Slabý otec také situaci nepomáhá. Její duševní pád má postupný charakter, nakonec ji prakticky dorazí místní mastičkářka a prakticky čarodějnice, kterou Lucy do života nasadila její chladnokrevná matka. Vše vyvrcholí svatbou a pozdním příchodem Edgara. Mimochodem, tento společenský román je chvílemi až úmorně dlouhý, ale část se svatbou se čte jedním dechem.

Donizettiho libretista Salvatore Cammarano situaci (a celý románový příběh) velice zjednodušil a celou rodinu Ashtonů zhustil do jediné a nové postavy – bratra Enrica. Kolaps hrdinky je zapříčiněn tím, že Edgardo je pro bratra nepřijatelný, a potom samotnou svatební scénou: Edgardo dorazí o pár vteřin později, než by pro záchranu situace měl, a vzniklá situace v jeho očích vykreslí Lucii jako tu špatnou a zrádnou. Z toho všeho Lucia zešílí. Případně lze aplikovat myšlenku, že nakonec naprosto zešílí až právě kvůli chování svého milence k ní – to je ten stržený prsten.

Nicméně v ničem výše uvedeném nevidím žádnou skutečnou souvislost s čímkoli, s čím přišel režisér Pelly. Lucia ani není žádná pořádná „čistokrevná“ šlechtična, dle předlohy je její otec lord William Ashton právník původně z nemanic, pokud by někoho napadlo téma „genetika a šlechtické rody“. Lord Ashton přišel k majetku tak, že jako šikovný právník přechytračil zadluženého starého lorda z Ravenswoodu – otce Edgara. (Odtud ta nenávist mezi rody; Ravenswoodové přišli prakticky o všechno, včetně jejich rodového sídla. Základ tohoto je i v libretu, v úvodních sborech a recitativech v rychlosti uveden.)

Pokud se budeme držet režijní „vize“, pak jsou v této inscenaci všichni buďto geneticky zatížení (Lucia, Enrico, Edgardo, Raimondo), nebo finalisté a laureáti Operalie herecky nezvládli naplnit režijní záměr. Ať tak či onak, výsledek je smutná vizitka.

Dohromady je na místě zauvažovat, zda každý režijní nápad a vize jsou pro vybrané dílo vhodné a zda je vůbec lze uvést v život, aniž by si divák pro pochopení musel nastudovat třicetistránkový program, ve kterém režisér vysvětluje co a proč. Perché?

(Anglickou verzi programu jsem po představení nastudoval; celý text odráží zážitek divadelní, nikoliv čtenářský, který sice skutečně některé drobnosti dovysvětluje, ale na celém výsledku – a hlavně zážitku – nakonec z mého pohledu nic nemění a ani nezmění. A ani zpětně změnit nemůže.)

Poznámkami v textu o předloze jsem se snažil podpořit myšlenku, že zde je co inscenovat a odkud čerpat – a tedy že není třeba si vymýšlet. Pro korektnost uveďme, že libreto má i své slabiny, především pak to, že hrdinka vraždí i umírá „mimo záběr“ a celý závěr tak musí oddřít tenor, tedy představitel Edgarda. Ale od toho tu nakonec režie je, aby i velkému dílu případně lehce pomohla…

Lucia v černobílém světě…

Přes všechno výše uvedené – ta myšlenka na černobílý gothic svět ve stylu depresivních The Fall of the House of Usher (1928) nebo třeba silně expresionistického Kabinetu doktora Caligariho (1920) – není vůbec špatná, naopak. Mrazivá, depresivní kompozice v monochromatickém kontrastním světě černé a bílé, do toho Lucia nejprve v mladistvě zelených šatech, a pak se už bude její černobílý svět jenom potápět do bezbarvého světa plného sytého rudého šílenství plného ostrých hran a zářezů… Sice to zní jako cliché, ale není to tak trochu pointa a síla operního žánru? A pak je také otázkou, zda by to vzhledem k poměrně lehkému hudebnímu doprovodu bylo úměrné, nicméně příběh takový rozhodně je. (Mimochodem, Scott napsal román podle skutečné události.)

Hozená rukavice třeba pro Národní? Ale kdo by zpíval Lucii, aby tato opera fungovala, musí být zazpívána a odehrána dokonale, cokoliv méně nefunguje. Z českých… napadá mě paní Kněžíková? To by šlo… věřím že by to zvládla, přesto že toto není vyloženě její zaměření, ale její čistý lyrický soprán v popředí rudé gotické zříceniny… pořádně to prosvítit… v pozadí temně přihlížející sboristé-svatebčané… to by zatraceně šlo!

Operní konce bývají tragické – a můj závěr bude také

Režisér Pelly představil směsici myšlenek a nápadů, které ale dohromady nevykreslují živé vrcholné operní dílo očekávané úrovně ve Vídeňské státní opeře. Přitom by v té jednoduché symbolicky bezbarvé kulise stačilo odehrát vše živě, s energií a patřičnou silou, kterou Lucia má – a díky níž se toto dílo uvádí už 190 let.

Již jsem zde mnohokrát psal, že ta správná opera je pouze naživo. Nicméně… zmínil jsem nahrávku s Lisette Oropesa – a nyní nemůžu jinak: do Vídně nejezděte, místo toho si pořiďte toto CD a nějaká aspoň trochu schopná sluchátka či reproduktory. K tomu si otevřete láhev vína, zavřete oči a užívejte si dokonalou nahrávku a třeba se i trochu zasněte nad příběhem jedné Lucie…

A protože vám ještě spousta peněz zbyde, vyražte pro ten správný operní zážitek třeba na Traviatu do Státní opery v Praze – i když i tam už najeli na „smířlivý“ konec (hrdinka od roku 2023 odchází za světlem, místo aby učinila řádně efektní smrtelný pád na zem, který má ten správný katarzní účinek). Tak co zbývá…?

Kam kráčíš, Vídeň, kam kráčíš, opero?

Donizetti: Lucia di Lammermoor

Vídeňská státní opera, Vídeň

Premiéra bloku v sezoně 2025/2026 – 16. 11. 2025 v 19:00

Hudba: Gaetano Donizetti; Libreto: Salvatore Cammarano podle Walter Scott: Nevěsta z Lammermooru; Režie a kostýmy: Laurent Pelly; Scéna: Chantal Thomas

Účinkující:

Lucia – Adela Zaharia; Edgardo – Bekhzod Davronov; Enrico – Mattia Olivieri; Arturo – Daniel Jenz; Raimondo – Adam Palka; Alisa – Isabel Signoret; Normanno – Carlos Osuna;

Glasharmonika – Christa Schönfeldinger; Dirigent: Roberto Abbado

—

PS: Fantastický poslech, ale bohužel lehce nevěřícný pohled z třetí řady střed. Po nedávné olomoucké zkušenosti nutno dodat: titulky jsem ignoroval. Sepsáno za průtrže mračen druhého dne na hotelu při čekání na Verdiho Falstaffa – to byla krásná inscenace, klasická, přitom vyšperkovaná modernou. Ale to je jiný příběh…

PPS: Trochu jsem doufal, že na fotce z děkovačky bude vidět scéna, nicméně vše se odehrálo před oponou… Perché?

PPPS: Rychlý italský slovníček: Perché? – italsky „Proč?“; Dov’è? – „Kde to je?“.