Článek
Kombinaci moderního zpracování La traviaty, top světových interpretů a relativní dostupnosti jednoho z nejprestižnějších operních domů světa – Vídeňské státní opery (nebyl jsem tam poprvé) se nedalo odolat. Byl jsem na představení v úterý 3. října 2023, bylo to druhé představení z plánovaných šesti na říjen se shodným, doslova hvězdným, obsazením.
Opera La traviata je pro mě vrchol operního žánru. Dílo, ve kterém je vše přesně tak, jak má v opeře být. Děj je lyrický, jednoduchý, zprvu krásný a postupně, samozřejmě, směřuje ke stále větší tragédii. To vše doplněné o několik skvělých sborových scén, s krásnými recitativy, které plynule navazují na fantastické árie a duety. Nemůžu nezmínit árii È strano! Sempre libera … Forse lui, která je pro mě to nejlepší, co pro sopránový hlas existuje.
V hlavní rolích vystupují Lisette Oropesa v roli Violetty Valéry, Juan Diego Flórez v roli Alfreda Germonta a Ludovic Tézier jako jeho otec Giorgio. Inscenace vznikla v koprodukci s Opéra national de Paris v režii Simona Stona, původně 2019 v Paříži, od roku 2021 ve Vídeňské státní opeře. Světová operní jména, věhlasný operní dům a moderní pojetí. Simon Stone je relativně mladý divadelní režisér, který je podepsán pod řadou operních inscenacích v největších operních domech po celém světě. Očekávání bylo o to větší.
Již od prvního okamžiku je jasné, že představení bude jiné, než na co jsme v českých divadlech zvyklí. Jevišti po příchodu do sálu vévodí velmi umně zpracované video-panely, které promítají zavřené oči jedné z představitelek hlavní role (Pretty Yende). Na začátku předehry se oči otevřou. Zářící videoprodukce, vyplňující většinu jeviště, se začne otáčet. Vidíme, že scéna je na kruhové točně a ta je panely rozdělena na třetinové výseče, ty na sebe obloukem plynule navazují a vypadá to jak umělecky, tak řemeslně skvěle. Kulisy jsou realizovány jako předtočené video scény, a právě video, které doprovází předehru, uvádí diváky do děje. (Tento princip panely-kulisy-točna je použit v celé inscenaci.) Kurtizána Violetta se, z poloviny 19. století, proměnila pro tuto inscenaci v moderní influencerku se statisíci „lajky“ a miliony sledujících, módní ikonu, tvář vlastní značky parfémů a obecně středobod bohatých večírků. V rámci předehry se z promítané mailové korespondence dozvíme, že Violetta má rakovinu.
Po předehře vbíhá bezstarostná Violetta (Lisette Oropesa) – s telefonem v ruce – do prostoru vymezeného video-panely, kde je již přichystána scéna s večírkem. Všichni se baví, jak spolu, tak se svými telefony. Jedna selfie střídá druhou na pozadí sborového Brindisi. Sbor a zpěváci zpívají dokonale, naprosto srozumitelně. Orchestr (diriguje ital Pier Giorgio Morandi) je bezchybný a bude po celou dobu 2,5 hodiny čistého času představení.
Panely se opět promění a my vidíme záznam konverze účastníků v dnes všem známé grafice Facebooku, Twitteru a dalších. Realizace tohoto je v němčině (nepokryta titulky) a je ztvárněna – vizuálně – bezchybně. Panely září a jsou přeplněné fotkami, videi a konverzacemi, které „doplňují“ scénu (vše předtočeno s aktuálními herci na jevišti). Tento styl zobrazení online informací není nic nového, ve filmech a seriálech se dnes „výstřižky“ z konverzací a chatů zobrazují vcelku běžně. Nicméně zde je zpracování doslova velkolepé a oslňující. A právě to považuji za jediné a nemalé úskalí prvního jednání. Scéna velmi odvádí pozornost. Snažil jsem se svojí mizivou znalostí německého jazyka pochytit, co režisér chce sdělit a ve výsledku mi začalo trochu utíkat, co se vlastně děje na jevišti. Velká škoda, trvalo mi (i vzhledem k mé jazykové bariéře), než mi to došlo, že sdělení nemají žádný valný význam. Vlastně pouze ředily to skutečně podstatné – především zpěv a herecké výkony. Oba věhlasní zpěváci jsou ale bezchybní. Juan Diego Flórez, peruánský tenorista, v roli Alfreda, zpívá závěr Brindisi ve čtyřmetrové výšce při nalévání šampaňského z obrovské lahve do obří pyramidy skleniček vyrovnaných od podlahy do oněch 4 metrů. Bez jediného zakolísání jak ve zpěvu, tak herecky, byť je na něm vidět, že je na hraně možností.
Závěr prvního jednání patří dvoj-árii È strano! Sempre libera … Forse lui. Ztvárnění od Lisette Oropesy, bylo skvělé, ale vlastně zklamáním, za které sama interpretka nemohla. Vadou na kráse bylo tleskající publikum před druhou částí Forse lui. Samotná americká sopranistka z toho nepůsobila nadšeně. Jak jsem ji viděl, tak plánovala pokračovat bez přerušení k druhé části a při potlesku se tvářila dost ne-nadšeně, narozdíl od kontextu scény a libreta. Podání této první části bylo trochu „přízemnější“, než jsem zvyklí z českých jevišť. Pravděpodobně to byl záměr, protože vrchol měl postupně přijít v části druhé. Tento efekt byl sice rozmělněn diváky, nicméně závěr Forse lui byl bravurní a výšky v závěru, dle mého, na hraně lidských možností a přitom naprosto naprosto čisté. Přesto celá tato velkolepá árie nepůsobila tak úžasně a pro mě dechberoucím způsobem, jak jsem očekával. Způsobila to jednak stále blikající online konverzace, kde árie – on je to ve skutečnosti duet – defacto probíhala v podobě smajlíků atp. na video-panelech, a jednak potlesk, který zničil záměr v postupném přidávání až k vrcholu scény i notového zápisu. Přesto vše to bylo ale krásné. Celé podání se neslo v živé duchu a i přes velký výkon a jistě i náročnost, to celé od Oropesy působilo velmi lehce a přirozeně.
Je namístě zmínit, že zasazení do 21. století online komunikace se (minimálně v této části) podařilo a dá se říci, že libretu nijak neodporuje. V části s květinou je změna, Violetta Alfredovi nedává jako záminku ke schůzce květinu, ale naplánuje mu událost do kalendáře v telefonu. Proč ne, je 21. století. Změn je v libretu ještě pár, ale jsou drobné a nijak nemění vyznění původního libreta F. M. Piaveho.
První část druhého jednání se nesla v odlišném duchu. Jsme na venkově, na scéně je traktor a vědro na zpracování vína. Flórez s přehledem zpívá De miei bollenti spiriti při rozšlapávání vinných hroznů. Video-panely jsou oproti prvnímu dějství poklidné, pouze na začátku sdělí obecenstvu, že Violettin a Alfredův život na venkově je velice drahý a Violetta nyní dluží bance přes sto tisíc euro. Tento fakt a jeho zjištění vede k odjezdu Alfreda zajistit peníze pro splacení. Následuje příchod otce Giorgia Germonta v podání francouzského barytonisty Ludovica Téziera – pro mě překvapení a dost možná i vrchol večera. Následující recitativ a duet Pura siccome un angelo Violetty s Giorgiem je dokonalý, dojemný, s lehkým podkresem orchestru. Violetta souhlasí s tím, že se s Alfredem pro dobro jeho sestry rozejde. Celá tato část končí rozloučením, při kterém se Tézierovi dojetím doslova chvěl hlas. Efekt oběti Violetty pro dobro jeho dcery byl dokonalý. Nic podobného jsem od jiného interpreta této role, ani vzdáleně, neslyšel. Oropesa také exceluje, duet je jak hudebně, tak herecky, jednoduše fantastický. Floréz, ač skvělý, je v následující části Che fai?, v porovnání s předchozím výkonem Oroperesy a Téziera, až nevýrazný.
Jak poklidná a jímavá byla první část druhého dějství, tak naopak po proměně přichází víceméně šok. Párty, kde se Violetta potká s Alfredem se odehrává na pozadí sytě růžovo-fialově zářících panelů, v popředí se pohybují sboristé vyšňoření (nelze nazvat jinak) do „kostýmů“ všech barev, forem, velikostí. Od relativně vkusných po rozhodně nevkusné. Těžko to popsat. Markýz (Jack Lee) je kdovíproč oblečen ve stylu BDSM. Celé to smysl dvakrát nedává, ale na druhou stranu, na to jak šíleně to celé vypadá, tak to nepůsobí nijak hrozně a kýčovitě – až se tomu nechce věřit. Počítám, že cílem bylo navodit atmosféru všech polo-šílených influencerů, tiktokerů, atp., kterých je dnes internet plný – zkrátka toho internetového světa, do kterého tato zbloudilá Violetta patří. Alfredo přichází s obrovskou hlavou Kačera Donalda – symbolika tohoto mi unikla, naštěstí ji ihned odložil. Violetta přichází, a dav „vhodně“, ale také nepřehlédnutelně, doplňuje ve stříbrných blyštivých šatech, a stejně tak, stříbrné lesknoucí se paruce. Netančí se (Noi siamo zingarelle), pouze je naznačen boj toreadora (Carlos Osuna, Di Madride noi siamo mattadori) s býkem.
Zde začíná narážet libreto z 19. století na limity inscenace přenesené do moderního světa.
Alfredo hraje s baronem (Michael Arivony) poker, přestože jsou na jednom večírku, tak online po tabletech. Proč? Možná proto, aby se využily video-panely. Nabízí se otázka, kde vezme Alfredo peníze – fyzickou hotovost – pro další scénu. Na vteřinu mi projde hlavou, že po Violettě nakonec hodí ten tablet, ale to se nestane a režie zůstane – nemoderně – u hotovosti.
Che volete? Questa donna conoscete? Alfredo sráží Violettu k zemi a vrací ji peníze za to, že ho živila. Peníze létají vzduchem. Violetta je zdrcená. Herci dělají co mohou, aby docílili požadovaného efektu a orchestr skvěle doplňuje sílu scény. Nicméně urážka Violetty nevyznívá, jak by měla. Vzhledem k tomu, že Violetta není kurtizána, nelze říci, že jí Alfredo dává/vrací/doplácí peníze za „lásku“ (v čemž je síla této scény, dějství a možná celé opery). Vrací jí peníze pouze za to, že ho na venkově živila – což je slabé. A sebe-emocionálnější výkon, o který se Flórez snažil, s tím mnoho nezmohl. (Peníze létaly až do orchestřiště. Hráč na basu, který většinu schytal místo Violetty, to vzal s ledovým klidem a hrál zasypán penězi jakoby nic.) Následující Di sprezzo degno v podání Téziera a Flóreze je opět bezchybné a silné. Přebarevný dav je upozaděn. Violetta, se svými posledními verši druhého jednání, Alfredo Alfredo di questo core, odchází zničeně, ale hrdě, vědoma si své oběti, ze scény.
Třetí jednání začíná v nemocničním pokoji. Violetta slézá z lůžka a za recitativu Annina!… odchází z nemocnice na nějaký večírek. Jeho návštěvníci, včetně Alfreda a Anniny (Noa Beinart), jsou zahledění do mobilních telefonů. Violetty si nikdo nevšímá a Alfredo ji bezeslova vyloženě odstrčí. Počítám, že to měl být výjev ze sna velmi nemocné Violetty. Vidí své známé, kteří ji nyní ignorují (či nenávidí – Alfredo), protože už není tou influencerskou hvězdou, ale nemocnou a sotva chodící ženou. Ať už to mělo znamenat cokoliv, video-panely tentokrát informacemi neplýtvají, a pouze promítají klubovou kulisu z prvního jednání.
Toto byl podle mě záměr (a naštěstí i závěr) toho neustálého používá mobilních telefonů v prvním dějství. Sdělení odcizení od reality, myšlenky „facebook friend nerovná se skutečný přítel“. Nicméně celý tento efekt a sdělení považuji za slabé, na to jak moc rušivý v první části byl. A to i vzhledem k tomu, že v následující scéně u umírající Violetty už budou všichni, kdo být mají. Jaké je tedy vlastně sdělení?
Vracíme se do reality nemocnice a Violetta recituje dopis od Giorgia, mimo jiné včetně pasáže o souboji Alfreda s baronem. Skoro by mi přišlo lepší tuto část vynechat. Nejenže souboj není v závěru druhého dějství nijak naznačen, ale celá tato myšlenka je nesmyslná v kontextu moderního zasazení inscenace. Dopis ale svůj smysl má, neboť na něj navazuje Violettino È tardi! a překvapení, že Alfredo dorazí. Pravděpodobně proto se autoři inscenace rozhodli dopis ponechat.
Následuje karneval – překvapivě bez žádného videa, ani bez vyšňořeného sboru z předchozího jednání. Na karneval by se ta pestrobarevná „sebranka“ vlastně hodila o dost více, než na večírek.
Za Violettou k nemocniční posteli dorazí všichni, kdo dle libreta mají. Na scéně je doktor (Ilja Kazakov), Alfredo i Annina a to bez ohledu na jejich prvotní zahleděnost do telefonů. Přichází i Giorgio vědom si toho, co způsobil. Následuje překrásně ztvárněný duet Violetty a Alfreda Parigi, o cara. Ve vzájemném objetí na nemocniční posteli. Zpívají lehce, vroucně, vědomi si konce. Orchestr je sotva znatelný, závěr je zcela bez orchestru, přičemž dirigent místo orchestru diriguje zpěváky – celý duet je bravurní a ztvárnění dokonalé.
Smrt Violetty je ztvárněna odchodem obrovskou bílou bránou ve středu jeviště. Přiznám se, že nevím, kdy a jak se na scéně objevila – předchozí duet strhl veškerou moji pozornost. Brána je vyplněna kouřem a bíle nasvícena – efekt nebeské brány je očividný. Na scéně zůstává s Violettou pouze Alfredo. Violettě se vrací na chvíli síly, odchází bránou a mizí v kouři. Vypadá to krásně, nicméně efekt „smrtelného pádu na zem“, který je v inscenacích běžně použit v silném kontrastu s předcházejícím „È strano! – vrací se mi síla“ tu není. Velká škoda. Vlastně bych řekl, že chyba. Scéna působí umírněně a vlastně až pěkně vzhledem k „odchodu do nebe“ a absenci jakékoliv nářku či akce od Alfreda (jediný zůstal v tuto chvíli na scéně, a měl by na smrt své lásky nějak reagovat). Skoro si divák až může říci, že to vlastně dopadlo dobře (Violetta jde plna sil do nebe), což je u takové tragédie, jako je La traviata, vlastně dost špatné.
Odchodem Violetty představení končí. Následuje potlesk, krátký. Po chvíli část diváků vstává a tleská ve stoje, krátce, velmi krátce. Během pár minut je divadlo prázdné. Mohu porovnávat s často přehnaným aplausem, velmi často a ještě častěji bezdůvodně ve stoje, ze Státní opery v Praze a z českých divadel obecně. Je samozřejmě možné, že vídeňské obecenstvo má jiná měřítka (byť ze zkušenosti vím, že 10 minutový potlesk ve stoje umí). V tomto porovnání chování diváků působilo až jako neúcta k výkonu.
Scéna, ať už byla jakákoliv, byla světová a ztvárnění tohoto „online“ záměru dokonale provedeno. Bohužel až rušivě moc dokonale. Zpěváci, dle očekávání, jak hvězdní, tak bezchybní. Pokud bych měl ve zpěvu hledat chybu, tak za jedinou mohou diváci, kteří nenechali Lisette Oroperesu dozpívat árii Sempre libera, tak jak měla v plánu. Výslovnost a souhra zpěváků i sboru stoprocentní, krásná italština. Orchestr nikdy nepřehrával zpěv a zpěváky vždy doplňoval. (Rád bych to považoval za standard, ale mám jinou zkušenost. Možná to je tím, že dirigent zde stojí velmi vysoko, až na úrovni diváků a tedy pravděpodobně lépe slyší to, co slyší diváci a podle toho diriguje.) Když už ne za scénu, tak zpěváci a orchestr si za výkon potlesk zasloužili mnohonásobně větší.
Nechci srovnávat, ale celé ztvárnění, pěvecké výkony, orchestr, vše působilo v porovnání s českými divadly, včetně Národního divadlo a Státní opery – našich prvních scén, jako z jiného světa. Zde je třeba říci, že cena za tento zážitek, pro přízemí třetí řadu střed, byla přibližně 4× vyšší než si účtuje Národní divadlo v Praze.
Stálo to za to? Rozhodně ano. Bylo to dokonalé? Rozhodně ne. Bylo to nezapomenutelné? Rozhodně ano, a to především díky zpěvákům. Odcházel jsem na jednu stranu nadšený, na druhou stranu se smíšeným pocitem – a to především – nad koncem. Napadlo mě, jak fantastické by bylo vidět – a hlavně slyšet – tyto zpěváky a orchestr v jednoduché a nejlépe dobové inscenaci, například jako je ta v Janáčkově opeře v Brně. La traviata nic jiného k dokonalosti nepotřebuje, naopak, cokoliv navíc je navíc.
Giuseppe Verdi: La traviata
3. října 2023, 19:00 hodin
Vídeňská státní opera (Wiener Staatsoper), Vídeň, Rakousko
Režie – Simon Stone
Účinkující:
Lisette Oropesa – Violetta Valéry
Juan Diego Flórez – Alfredo Germont
Ludovic Tézier – Giorgio Germont
Alma Neuhaus – Flora Bervoix
Noa Beinart – Annina
Carlos Osuna – Gaston
Michael Arivony – Baron Douphol
Jack Lee – Marquis von Obigny
Ilja Kazakov – Doktor Grenvil
Pier Giorgio Morandi – dirigent
Vídeňská státní opera - La traviata, 3. října 2023
Vídeňská státní opera
