Legenda z Erinu: když jdete na operní kuriozitu a odcházíte úplně nadšení

Na Legendu z Erinu jsem šel jako na kuriozitu z dávnověku od dávno zapomenutého skladatele Otakara Ostrčila, který je dnes zmíněn maximálně v rámci historických poznámek v operních programech. Dílo je zajímavé i z toho pohledu, že nikdo – včetně všech operních kritiků – tuto operu nikdy neslyšel, protože byla naposledy scénicky uvedena v roce 1923. Koncertní zkrácené provedené z roku 1982 nepovažuji za bernou minci. Je to tedy něco nového, a to je skvělé. Tito kritici se vyjádřili všelijak a prakticky s nikým dohromady nesouhlasím. Ostrčilova Legenda rozhodně běžná opera není. A je to dobře! A to až tak, že jsem nakonec do Národního vyrazil podruhé.

—

Je to dobře, protože nemůžeme chodit pouze na Traviaty, Don Giovanniho a obecně operní tvorbu Verdiho, Pucciniho a sem tam Rusalku. Svět je naštěstí mnohem pestřejší… přestože zmíněnou italskou klasickou školu pravděpodobně nic už nepřekoná – a řekněme si to na rovinu: Verdiho Traviatu rozhodně nic nepřekoná.

Úlohou Národního divadla (ND) není jen diváky bavit, ale také rozšiřovat jejich obzory a přinášet díla nemainstreamová; v poslední době se dramaturgie ND snaží, co může. Za uplynulý rok diváci dostali: Le Grand Macabre od Ligetiho (na konci obsazeno hlediště asi z 25 %, ale bylo to vynikající, ale rozhodně ne pro každého). Komicko-parodická Platée od Rameaua – baroko ve vrcholné formě, které sklidilo ovace. Dále byla Médea (Cherubini) – bohužel pěvecky to bylo ve Stavovském špatné. Zato symbolika v inscenaci byla prvotřídní. Potom jsme dostali Fibichovu Šárku – přezvučený orchestr, se kterým válčila i (wagnerovská) sopranistka Maida Hundeling, nebo to možná bylo naopak a orchestr se snažil dorovnat jejímu sopránu… výsledek byl vcelku „nic moc“ s poznáním, že Fibich není Wagner a moderní scéna také neoslnila. O Learovi už byla řeč minule: bylo to mimořádné a skvělé, a na konci představení zůstalo právě tolik diváků, aby si každý mohl zabrat vlastní řadu sedaček. Neuvěřitelné dílo Reimanna, plné myšlenek a (nejen) hudebního šílenství. A nyní tu máme Legendu z Erinu od Otakara Ostrčila, která se všemu výše uvedenému vymyká, a to především proto, že je zinscenována a předvedena správně, ale hlavně: je to „normální“ opera pro běžného diváka. (A aby Brno režiséra Heřmana nebylo ve výčtu ochuzeno, tak uvedu jedno méně normální a více „esoterické“ dílo z letošní brněnské produkce: Král Roger od Szymanowského.)

—

Legenda z Erinu – kde se vzala, od koho je a proč bychom se jí měli zabývat? Jaká je hudba a – z mého pohledu nejdůležitější – jak to vypadalo po stránce pěvecké a herecké, neboť je to dílo divadelní a nikoliv koncertní.

Tato zpěvohra vychází z dávných irských legend. Začněme tedy klasicky…

Bylo nebylo – ale tentokrát opravdu bylo: v 19. století žil pan Julius Zeyer (1841–1901). Byl to prozaik, básník a také dramatik. Zaujaly ho legendy z exotických světů. Pro nás bude zásadní západní část starého světa; Zeyera zaujalo období irských legend — stejně jako Wagnera, Tolkiena… nebo z našich současníků třeba (byť už trochu přeneseně) Sapkowského. Napsal několik děl na toto téma; nás bude zajímat především divadelní hra Legenda z Erinu (1886). Při psaní vycházel ze skutečných irských legend (z toho mála, co se dochovalo, často v několika verzích). V tomto případě se jedná o mix dvou příběhů: o Finnovi a o Deitmanovi (v jeho díle jako Dermat), které Zeyer spojil, doplnil a propojil po svém.

Dále je tu Otakar Ostrčil (1879–1935), hudebník, skladatel a mimo jiné dlouholetý ředitel Národního divadla. Ostrčil napsal pět (dokončených) operních děl; stručně řečeno: byla uvedena několikrát a od té doby na ně v archivech padá prach. Otázkou je, zda zaslouženě, protože Legenda (premiéra 16. 6. 1921) má rozhodně navíc než být poznámkou pod čarou v české operní historii. Proč se Ostrčil nehraje? Pravděpodobně to bude kombinace více faktorů: od změny doby po 2. světové válce, původní kritiky z 20. let 20. století navyklé zcela jiné hudbě a kultuře (s lehkou nadsázkou: kdo v té době slyšel o Irsku? Tolkien ještě neexistoval), ale i přátelství Ostrčila s později kontroverzní postavou Zdeňka Nejedlého.

Legenda z Erinu začíná dlouhým líčením, dnes bychom řekli prologem, o příběhu udatného Finna, který na jedné ze svých výprav pomohl tajemné dívce, za což od ní dostal velký dar: voda z jeho dlaní bude uzdravovat i na smrt zraněné.

Po tomto pomalém, asi dvacetiminutovém (a tedy trochu kontroverzním a jistě pro některé i uspávacím) líčení – monolog recitativem – následuje samotný příběh na motivy irských legend. Jsme na dvoře nejvyššího krále Kormaka, krále Erinu; kam se postupně scházejí další čtyři hrdinové tohoto příběhu. Prvním je Midak, který podezírá z vraždy svého otce již zmíněného Finna. Následně přichází Finnova družina: hrdina Dermat a Finnův syn Ossian. Oba přišli požádat krále Kormaka pro Finna o ruku Granie – dcery Kormakovy. Granie se zamiluje na první pohled do Dermata a Dermat do ní; nicméně on jako přítel Finnův ji de facto odmítne. Později dorazí i Finn – nyní již starý muž a král. Granie zakleje Dermata, aby jí pomohl utéct, protože starého krále rozhodně za muže nechce. Toho využije Midak: pomůže Dermatovi s Granií utéct, ale činí tak především z vlastních pohnutek – aby vylákal Finna a mohl pomstít svého otce, tedy s cílem zabít Finna.

V druhé části se řeší konflikt, pomsta a/či osud výše uvedených mužů: Midak se pokusí zabít Finna, který se navíc dobrovolně vzdal meče, neboť Midaka považuje za přítele. Dermat, který se s Granií ukrývá, se na jejich nerovný souboj nemůže dívat, protože ví, že jeho vlastní otec je vrahem Midakova otce. Vystoupí tedy s touto zprávou a tím Finna zachrání. Midak však požaduje, aby Dermat zaplatil za otcovu vraždu. Dermat se ptá, co žádá. Midak žádá Granii. Nepřijatelný požadavek. Kolik bude na konci mrtvých? Proč nepomůže životodárná voda z Finnových dlaní? Kdo nakonec skončí jako ten zavržený – a z jakého důvodu? Jak to dopadne, uvedu až na konci textu, neboť závěr může být překvapivý.

Libreto se drží původní Zeyerovy divadelní hry a přímo jejích slov; nicméně text je z praktických důvodů zkrácen a některé – i zásadní – momenty byly vypuštěny. To však nemusí být na škodu; kupříkladu závěrečné rozhodnutí Midaka si tak může divák vyložit po svém.

Výše uvedený děj působí na první pohled komplikovaně, a to i přesto, že jsem z něj vypustil několik více či méně zásadních informací (z pohledu autora textu pro zachování přehlednosti děje bez opisování celého libreta – takže: méně zásadních). Ale je to skutečně tak komplikované? Vzhledem k povedené režii i výkonu zpěváků – ne, není to komplikované. Nakonec je to velice přehledné dílo a hlavně nová inscenace v režii Jiřího Heřmana tomu výrazně pomáhá.

Režie Jiřího Heřmana je klasický „Heřman“. Scéna Dragana Stojčevskeho je zase klasický „Stojčevski“. To je dohromady moc dobře, výsledek je moderní a obecně smysluplný – jak to dohromady vypadá?

Scéna je moderní: kruhová kompozice silně schematicky znázorňuje všechna místa, kde se děj odehrává – scénické znázornění prologu s Finnem a tajemnou dívkou, Kormakův hrad, Midakův dům i závěrečnou scénu u Dermata. Šedá scéna je doplněna drobnými rekvizitami, které dotvářejí atmosféru světa irských legend. Pro ilustraci uveďme kameny, jež pomáhají vytvořit představu dávného Stonehenge či – méně známé, ale skutečně irské – mohyly Newgrange (dle programu; mimochodem: program je fantasticky zpracovaný). Irskou atmosféru doplňuje typický režijní styl: pomalu se pohybující tanečnice stylizované do představy dávného folkloru, jednou připomínající kněžky s typickým irským nástrojem – harfou, podruhé služebné na Kormakově sídle. To vše v decentních, chladných „irských“ barvách. Symbolika kam se podíváte – Heřman.

Nicméně scéna není chudá a chladná – ani barevně, ani obsahem. Na kruhovém plátně v pozadí jsou promítány (videoart Natálie Portíková, Jakub Žanony – ty jeřabiny z třetího dějství jsou top) výjevy z irského světa, které pomáhají utvářet scénu a do prázdného prostoru tak vnášejí jistou kompozici, ale hlavně zdání konkrétních míst z příběhu této zpěvohry. Vše navíc lehce pokukuje po impresionismu, takže se tu najde i něco z vodního živlu a (nejen irských) přírodních motivů. Vodní živel je pak možná až nadužitý, neboť v libretu je zmíněno, že ruce Finnovi, nikoliv voda sama, jsou ozdravující. Ale s vodu se rozhodně lépe pracuje, protože nejsme na baletu.

A právě k úvodní scénické myšlence s pomalu pohybujícími se tanečnicemi míří jediná „výtka“ k inscenaci. Úvodní prolog je velmi pomalý, ale je pro pochopení závěru důležitý a tato scénická vsuvka, která ve skutečnosti nemá žádný hlubší smysl, silně odvádí pozornost od skutečného dění na scéně – z některých tanečnic navíc nejde spustit zrak, a to i když jim v této inscenaci režie zakázala jakýkoliv výraz. Záměr režie je jasný: doplnit či až vyplnit pomalý scénický výjev (plus samozřejmě přidat nějaký symbol), nicméně výsledek je kontraproduktivní, zbytečně odvádí pozornost od vynikajícího Františka Zahradníčka – role Kormaka. S usměvavou vílou z Rusalky prostě nemůže basbarytonista soupeřit. :)

(Ale tak už to u Jiřího Heřmana někdy bývá. Nelze nevzpomenout na symbolickou Dámu v černém v jeho jinak působivé Madamě Butterfly ve Státní opeře. Tato postava – či lépe řečeno symbol – je vším a nakonec ničím; místo aby nesla význam, odvádí pozornost od samotného Pucciniho díla a především od výkonu sopranistky.)

Doplněno po druhém zhlédnutí z balkonu: v inscenaci hraje voda větší roli, než se zdá z přízemí. Také více vynikne svícení. Nicméně akce v „bazénku“ je při pohledu shora ještě přehnanější než z přízemí; akce už vyloženě nesedí do hudby – přitom by méně exaltované pojetí udělalo stejnou, ne-li větší dramatickou službu. Méně je někdy více, a minimálně pro první vodní drama-scénu to platí dvojnásob. Pokud chcete více „efektní“ scénu, vyrazte na balkony; nicméně zase budete ochuzeni o vílí úsměvy…

Kostýmy (Kateřina Štefková) jsou v moderní stylizaci doby keltské – asi. Je to prostě moderní pohled. Fantastické líčení Svatopluka Sema (snad to byl on, po hlase ano) proměnilo jeho postavu ve skotského bojovníka. Těžko říct, co by podobný oděv dělal v Irsku, ale alespoň se divák v postavách vyzná na první pohled.

Hudba – pro někoho to nejzásadnější v opeře. Hudba Ostrčila je jiná, není typicky „operní“; spíše připomíná symfonický koncert, který má – z dnešního pohledu – velice blízko k hudbě filmové. Obecně má vzestupnou tendenci gradovat: začíná velice pomalu a následně se střídají pomalejší, lyričtější pasáže s výraznějšími a dramatičtějšími částmi. To vše, jak již bylo zmíněno, přirozeně graduje s dějem až k velkému finále. Celkově bych se hudbu nebál označit za vyloženě krásný baladický doprovod, který Legendě vyloženě sluší.

Skladatel nepůsobí dohromady nijak originálně; poslech často vyvolává dojem „to už jsem někde slyšel“. Z mého pohledu je smysluplné – pokud jde o lyrické pasáže – srovnání s impresionistou Claudem Debussym: velice lehká hudba (krásná harfa a flétna), přestože v bohaté orchestraci, vytváří, dnes bychom řekli, filmový dojem. Rozdíl od Debussyho je zde ale patrný: francouzský skladatel – a nyní se budu držet jeho díla Pelléas a Mélisande (1902) jako impresionistického etalonu (Francouzi vědí proč…) – tyto lyrické pasáže prozářil lehkým ženským hlasem a dal jim až nadpozemský nádech (viz odkazovaný text o zmíněné inscenaci se sopranistkou Sabine Devieilhe: dechberoucí). To se zde neděje. Těžko soudit, zda je to Ostrčilovo řešení, či pouze volba nebo interpretace české sopranistky, ale výsledek je úplně jiný. Lehký hlas by ke Granii jistě velice slušel, nicméně hudba je často výrazná, takže volba zpěvačky mohla být tímto ovlivněna.

Dramatické pasáže také nepůsobí unikátním dojmem, přesto okamžitě zaujmou; jedná se obecně o až „mohutné“ orchestrální celky, které silně, avšak stále poměrně pomalu provázejí vypjatější části. Autor těchto řádků se neodvažuje spekulovat, k jakým vzorům mají vlastně blízko – je jich tam více.

V souhrnu se jedná o pomalou hudbu s převažujícími lyrickými motivy, typickou pro dobu impresionismu. Zajímavé je, že hudba nemá nic společného se známými irskými či skotskými motivy. Je spíše klasickou západní hudbou výše popsaného střihu.

Pěvecká část je z pohledu operního světa „moderní“ a – stejně jako irský svět sám – de facto chladná. V obsazení je jeden tenor (Peter Berger jako Dermat) a pět (bas)barytonů (František Zahradníček – Kormak, Seth Carico – Finn, Jiří Brückler – Midak, Svatopluk Sem – Ossian a v menší roli Lukáš Bařák – Dara). Celkově se jedná o českou současnou špičku, a začínajícího a vynikajícího Bařáka. Jediný zahraniční interpret, Carico, předvedl fantastický projev, ze kterého nezjistíte, že je to Američan. To je zásadní, protože celé pěvecké provedení je na takové úrovni, že je škoda promítat titulky – o tom však ještě později. Pomáhá i to, že prakticky vše je provedeno v recitativech, protože doba velkých árií a duetů je v Ostrčilově době již pryč. (Bohužel – vzhledem k osudovému tématu by to celé vlastně ve Verdiho velkolepých áriích znělo určitě skvěle, ale to už by nebyl Ostrčil… nebo takhle Donizetti, ale to by chtělo zapojit více Granii a trošku toho poctivého šílenství z dob belcanta…)

Jediná ženská role je role dcery Kormaka, Granie – Alžběta Poláčková. A k ní směřuje druhá kritická poznámka, a to k jejímu příliš uměleckému projevu. Jinými slovy: zpěv je těžko srozumitelný. Vzhledem k tomu, že opera nebyla uváděna a prakticky nikdo ji neslyšel naživo, je obtížné posoudit, jak „zpívatelná“ role skutečně je. Mužské party jsou zcela jasné a přehledné. Dílo je obecně pomalé. Text ani samotná intonace mi nepřipadají nepřiměřeně náročné (v porovnání s jinými rolemi). Z těchto důvodů mi nepřijde nereálné roli Granie předvést s jasnějším projevem při zachování odpovídající estetické úrovně, kterou od sopránu divák očekává. (Po druhém zhlédnutí: Poláčková o trochu lepší, věřím ze by se to podařilo časem „vyzpívat“.)

Hlavní hrdinové (Carico, Berger, Brückler, Sem, ale i Zahradníček v první části) prakticky neopouštějí jeviště, a je tedy třeba vyzdvihnout jejich výdrž, byť u některých byla ke konci lehce slyšet únava. Herecky – společně s představitelkou Granie, Poláčkovou, která se do role od pohledu výborně hodí – navíc předvádějí zcela odpovídající provedení, jež diváka jasně provede dějem i bez pozorného poslouchání (či, nedejbože, soustavného čtení titulků).

V operním díle absentují sbory a nachází se zde pouze jedna část přímo zamýšlená pro tanec – v první části před příchodem Finna. Choreograf Jan Kodet ji využil tematicky vhodně. Jak již bylo výše uvedeno, nenajdeme zde klasickou romantickou hlasovou trojici soprán–tenor–baryton; hlasy sice zastoupeny jsou, avšak Ostrčilovo řešení na tomto klasickém trojúhelníku nestaví.

Zde je třeba připomenout zásadní: opera se vyvíjela (vyvíjí?) od konce 16. století, tedy asi 400 let. Nelze tak srovnávat Händela, Mozarta, Donizettiho, Verdiho, Wagnera, Pucciniho, Debussyho a třeba výše uvedené, a trochu šílené, Ligetiho a Reimanna – a tedy ani všechny tyto gentlemany s Ostrčilem. Zvídavý divák – který půjde poprvé nejspíš na Verdiho La traviatu, na Dvořákovu Rusalku nebo… no, běžte na Traviatu – zjistí rychle sám. A i v tom je ta krása, jak je to pestrý žánr.

Zásadní obava návštěvníka opery zní: „Budu tomu rozumět? Vždyť nemluví, ale prapodivně zpívají.“ Toto považuji za devizu tohoto operního díla: vzhledem k pomalému tempu a vynikajícím pěvcům je účinkujícím krásně rozumět. Slova Julia Zeyera sice nejsou čeština 21. století, ale jsou zcela srozumitelná a rozhodně nejsou archaická, jak jsem se dočetl na iDnesu. (Pokud bychom text libreta Legendy z Erinu považovali za archaický, pak by například libreto pro Smetanova Dalibora, kterému nerozuměli ani jeho současníci, muselo být označeno za úroveň pravěkých rytin z jeskyně Lascaux.)

V souhrnu se jedná o nečekaně moderní dílo. Orchestr a především dirigent Robert Jindra, který uvedení Ostrčilovy opery prosadil, udělali vše pro to, aby výrazná hudba nepřehlušila zpěváky – což se stane asi třikrát. Vzhledem k dramatickému efektu to pravděpodobně ani jinak nejde, neboť „tlumit“ orchestr by zde bylo na škodu; navíc v těchto vypjatých scénách nejde o konkrétní slova a scénické jednání je naprosto jasné. Zpěváci přednesli náročné a dlouhé party krásně a srozumitelně. Také volba různých typů (bas)barytonových hlasů se podařila na výbornou.

Vše je srozumitelně a promyšleně předvedeno, včetně působivého zamyšlení nad osudovostí činů, pomsty a jejich důsledků, které Zeyer, Ostrčil i Národní divadlo dnešnímu divákovi přinášejí.

Nezbývá než doufat, že po zbylých listopadových termínech se tato opera vrátí a nebude opět na dalších sto let odsunuta do zapomnění.

—

Slovo mimo závěr

Operní kritika je neskutečně subjektivní záležitost, do které jistě promlouvají i další vlivy, ale to je téma na jindy. Text jsem se, tak jako vždy, snažil napsat zcela korektně a odpovídajícím způsobem vůči dílu a jeho interpretům; ale když jsem odcházel z divadla, napadla mě zcela subjektivní myšlenka: Ostrčil byl současník Leoše Janáčka (1854–1928).

V paměti mám Věc Makropulos, Z mrtvého domu, Káťa Kabanová, Výlety páně Broučkovy, Příběhy lišky Bystroušky a Její pastorkyňa – toto poslední uvedené dílo vynecháme, protože je mnohem méně „Janáček“ než zbytek. Naposledy jsem tedy byl na Janáčkovi 10. 11. 2024 a 24. 11. 2024 na Lišce Bystroušce. První termín bylo provedení Národního divadla moravskoslezského, v hlavní roli Doubravka Součková (dnes Novotná), podruhé to byla produkce Janáčkovy opery Brno – dovolím si říci – mistrovské provedení od Kateřiny Kněžíkové a Adama Plachetky v hlavních rolích. Bude zcela korektní říci, že to bylo o třídu, ne-li dvě lepší než ostravská verze (především pěvecky, ale i po všech ostatních stránkách). Přesto jsem nyní z Ostrčila odcházel mnohem spokojenější než z Janáčka. Proč? Viz vše výše uvedené, ale stručně by to šlo popsat takto: Ostrčil – jasné a srozumitelné divadlo se zajímavým tématem a koncem, který přirozeně vede k zamyšlení.

—

Bravo mužské části sólistů a orchestru.

Ó, Dermate. Ó, Granio!

Opera.

Otakar Ostrčil: Legenda z Erinu

21. října 2025, 19:00, Národní divadlo, Praha; 27. října 2025, 17:00, Národní divadlo, Praha

Režie: Jiří Heřman; Scéna: Dragan Stojčevski; Kostýmy: Kateřina Štefková; Videoart: Natálie Portíková, Jakub Žanony; Světelný design: Daniel Tesař; Choreografie: Jan Kodet; Dramaturgie: Patricie Částková, Beno Blachut ml.

Účinkující: (oba termíny)

Kormak – František Zahradníček; Grania – Alžběta Poláčková; Finn – Seth Carico; Ossian – Svatopluk Sem; Dermat – Peter Berger; Midak – Jiří Brückler; Dara – Lukáš Bařák; Hlasatel – Radek Martinec

Dirigent: Robert Jindra

—

PS: Poslech z 5. řady vlevo a 1. balkonu vpravo. Sepsáno zpaměti den před druhou návštěvou – původně jsem to neměl v plánu, ale pak mi to nedalo… Text tedy vychází z prvního zhlédnutí 21. 10. 2025, pár doplněných poznámek z 27. 10. 2025 je označeno.

PPS: V opeře je obecně známý děj, s nímž je divák seznámen, a proto prozrazení celé zápletky v rámci recenze není problém. Vzhledem k tomu, že Legenda z Erinu není známé dílo, uvedu závěr zpěvohry až zde na konci: Midak probodne mečem Dermata (s vědomím, že poblíž je Finn, který má moc ho uzdravit), a tedy bude Midakovi odplatou učiněno za dost. (A Dermat bude žít dál.) Finn se nakonec, přestože to není jeho záležitost, rozhodne Dermata skutečně zachránit, nicméně poslední Dermatova slova jsou: „Grania“. Toto jméno zastaví Finna a Dermat zemře. Granie spáchá sebevraždu. (Ano, jsme v opeře, jinak by to nešlo.) Ossian se zřekne otce i krále. Kdo je nakonec ten „špatný“, nechť posoudí divák sám…