Rusalka ve Státní opeře aneb alespoň zde je svět ještě v pořádku

Obě zvídavé otázky mají velice jednoduchou odpověď: Režie i scéna odpovídá dílu a diváky všech věkových kategorií prostě baví.

Ale pojďme od začátku…

Rusalka, to je opera z pera Jaroslava Kvapila a hudbu jeho poetické básni dodal Antonín Dvořák. Je to pohádka pro dospělé, na kterou ti dospělí často berou děti – těžko říci proč. Možná proto, že první část příběhu jedné vodní víly je skutečně krásná pohádka: víla Rusalka se zamiluje do Prince, a aby mohla být s ním – s člověkem – Ježibaba jí pomůže také se člověkem stát. Princ s Rusalkou si padnou do náruče. Ale protože disneyovky v roce 1901 ještě nebyly vynalezeny, tak to má i poctivé pokračování, které je už nepohádkové, dalo by se říci, že je až takové „lidské“: nějaká ta zrada, zmar, bída, závist… a na konci jedna navěky ztracená bludička, nešťastný otec a jeden nadarmo zemřelý princ.

Zní to dost strašně, tak proč na to diváci už 124 let pořád chodí?

Skvělý nesmrtelný příběh, fantastická hudba, dokonalý zpěv, a v neposlední řadě také: lidé rádi tragédie. Proč? Odpověď přenechám filozofům, nicméně Romeo a Julie by mohli vyprávět…

Takový velký příběh, na velkém divadelním jevišti, v krásné historické budově – to si samozřejmě žádá i velkou výpravu a bohatou scénu, krásné detailní kostýmy, ale třeba i pár nádherných tanečnic, aby ten vílí rej a celkový efekt byl dokonalý. Protože v tomto díle, a klasických operních dílech obecně, je k tomu všechno připraveno. Opera, to vždy bylo vrcholné divadelní dílo, a mimo jiné, na co se dnes tak nějak zapomíná: zábava pro všechen lid.

A tak se divák pohodlně usadí a dostane to, pro co přišel: šedou prázdnou scénu bez fantazie, nudné generické kostýmy, divně poskakující neurčité tanečnice a tedy dohromady lekci z toho, čemu se říká „moderní operní inscenace“. STOP. Chyba. Špatný text – to je původní úvod z mé recenze Rusalky z dílny Národního divadla z roku 2024 pro moderní svět.

… po roztažení opony jsem si vzpomněl na tuto novou inscenaci – rozdíl mezi dvacet let starou verzí Zdeňka Trošky a novou moderní interpretací dua SKUTR z loňského roku je masivní. A Radokova depresivní brněnská verze také moc nepomohla (mimochodem, ta je aktuálně na Youtube).

Dnes to samozřejmě bude o té správné – jediné správné – interpretaci: pohádkové inscenaci z roku 2005, která má všechno, o čem jsem psal: velkou výpravu a bohatou scénu, krásné kostýmy, pár nádherných tanečnic, aby vílí rej i polonéza byly takové, jak mají být – fantastické. Celkový efekt ve Státní opeře byl prostě a jednoduše přesně takový, jaký divák očekává: dokonalý. Stalo se tak 27. září 2025. A to bez jakékoli nesmyslné moderny, kompromisů či rádoby moderního umění.

A to i přesto, že pěvecky to z mého pohledu bylo vlastně velice průměrné.

Předpokládám, že tuto verzi většina diváků operních děl již viděla, a tedy ani netřeba zacházet do velkých detailů. Tento text by tak měl sloužit jako především připomenutí toho, jak krásná opera ve skutečnosti může být a hlavně: jak krásná by být měla. A třeba to někoho zláká zpět či dokonce poprvé vyrazit do Státní opery v Praze.

Scéna se drží klasické interpretace, jsou zde skutečné plnohodnotné kulisy, tedy v případě lesa tu jsou stromy, kořeny,… les. V případě zámku ve druhém dějství pak divák vidí zámecké schody, kašnu, pár soch,… zámek. Nezní to nijak extra, ale jak jsem psal výše, opak je v dnešní době pravdou.

Jediný moderní divadelní prvek je promítání záběrů z lesního prostředí na zadní stěnu scény prvního a posledního dějství, tedy částí, které se odehrávají v lesním světě. Především filmový režisér Zdeněk Troška (ano, ten Troška, který natočil kupříkladu Princeznu ze mlejna nebo třeba Bota jménem Melichar) tak spojil svůj filmový svět s tím divadelním a lesní pohádkové scény vhodně doplnil decentními záběry na skutečný les a samozřejmě: vodní živel.

Pokud jde o scénu, víc zde není a víc ani není potřeba – zbytek práce odvedou účinkující a orchestr. Dvořákova hudba je nádherná, každá postava má svůj hudební motiv; pro mě je mimořádný především motiv Prince, stojící na zvuku lesního rohu, který podtrhuje jeho příchod do příběhu. Hudba doplňuje a podtrhuje děj, je pestrá a barevná – je zde vše od lehkých částí s harfou až po poctivé drama. A věřím, že pro mnoho diváků toto dílo může být vstupenkou do světa klasické hudby, neboť Dvořák mistrně ukazuje, že sama hudba může vyprávět příběh.

Nicméně ta „sama hudba“ patří v první řadě do orchestrálních děl, opera je mnohem pestřejší: tady je navíc scéna, děj, ale také tanec a hlavně: zpěv, operní zpěv.

O ději jsme si ve zkratce již řekli, je obecně známý, případně se více dočtete na výše uvedených odkazech.

V Rusalce jsou tři místa, která jsou běžně doplněna tanečními čísly. V prvním a třetím dějství je to vílí rej. Vlastně celá inscenace krásným vílím tancem začíná a vytváří ten správný pozitivní efekt (mimochodem: o to výrazněji funguje tragický konec). Krásný jednoduchý tanec tanečnic-baletek v lehkých bílých šatech, který přesně vystihuje to, co si každý představí pod termínem „vílí tanec“. Žádné moderní alternativy.

Zásadní předěl v ději je potom polonéza na zámku. Polonéza – to je slavnostní tanec, efektní jednoduché provedení tanečnic a tanečníků v (jak se na zámek sluší a patří) bohatých kostýmech. Taneční čísla víl i hostů na zámku mohou jistě posloužit divákům – počítám, že především divačkám – i jako vstup do světa baletu. (Pokračujte Čajkovského Labutím jezerem.)

Na závěr jsem si nechal to nejzásadní: zpěv, ten omračující operní zpěv. To je to jediné, co jinde nezažijete – žádná alternativa neexistuje, na to musíte do divadla (či koncertního sálu). Sledování či poslech opery v televizi či na jakémkoliv jiném displeji je řešení nouzové a ploché. Řada lidí namítne: je to jenom samoúčelné kvílení (typicky sopránový hlas), ze kterého bolí hlava. V první řadě je třeba říci, že operní zpěv není kvílení, a pokud je, pak je to špatně. A pokud vás z toho bolí hlava, je to naprosto špatně provedeno a takový projev nemá na jevišti co dělat. Operní zpěv není samoúčelný – je to způsob a prostředek pro vyjádření příběhu a emocí, a v operním díle má svůj smysl a důvod. V rámci operních koncertů, kde pěvci předvádějí pouze vybrané árie a duety, se dá lehce zapomenout na to, že všechny árie, duety a sbory mají své místo v ději, kam zapadají, kam skutečně patří a kde to „kvílení“ rozhodně není samoúčelné a už vůbec není nesmyslné. Vše má své místo a smysl – ale to jinde než v divadle při zhlédnutí celé hry nezjistíte. Ale, a to platí obecně, ne vše – a operní zpěv obzvlášť – si oblíbí každý. Byla by však škoda tomu nedat šanci.

Již jsem zmínil, že pěvecky bylo sobotní představení spíše průměrné, pojďme stručně více do detailu.

Moldavská sopranistka Olga Busuioc poprvé v roli Rusalky. Z mého pohledu zajímavá volba – není to jasný lyrický soprán, který je pro roli typický, ale hlavně: role je náročná a pro zahraniční zpěvačky tím spíše. Čeština není jednoduchá a udržet vysoký operní hlas při zachování srozumitelnosti je velmi náročné. Zpěvačce se to ne vždy dokonale dařilo. Především od druhé poloviny, od velice náročné části Ó marno, byla ve vyšších polohách již méně zřetelná. Jinak je však v roli přesně tím, co divák očekává: nádherná víla s krásným a emotivním projevem, i když s trochu tmavší a dramatičtější barvou hlasu než je pro roli Rusalky typické a tradiční. To zcela odpovídá jejímu ostatnímu repertoáru – role pro lehký dramatický soprán. (Mimochodem, Busuioc je vynikající v hlavní roli Pucciniho Madama Butterfly, tato inscenace Národního divadla není dokonalá, ale Busuioc v hlavní roli ano.)

V roli Prince Aleš Briscein – jeden z mála skutečně ideálních představitelů této role – předvedl vynikající a zcela odpovídající výkon po stránce pěvecké i herecké.

Ivo Hrachovec v roli Vodníka potěšil příjemným basovým projevem se silným důrazem na jasnou výslovnost.

Nicméně nejlepší byla onoho večera Kateřina Jalovcová v roli Ježibaby. Krásná ukázka toho, jak přehledně a přitom silně a nádherně mezzosoprán může – a má – znít. Nečekané a skvělé.

Zajímavý byl také projev Tamary Morozové, která svůj part Cizí kněžny začala skoro až na úrovni mluveného slova. Ať už to byl záměr či nikoli, není podstatné. Podstatné je, že zbytek svého textu předvedla v poměrně civilním provedení – naprosto jasně, srozumitelně. Zpěvačky mají tendenci tuto roli zpívat v silně uměleckém podání – často až za hranou srozumitelnosti. Sopranistka Morozová byla na opačné straně spektra.

O Troškově inscenaci a samotné opeře by se toho dalo napsat ještě mnoho. Na závěr zmíním jednu ze změn, kterou inscenace doznala po roční pauze (či spíše při obnovení, vzhledem k tomu, že loni měla derniéru): v původním podání (naposledy viděném 19. března 2023) se Rusalka po proměně v ženu na konci prvního dějství objevila v krásných blyštivých princeznovských šatech – a tehdejší představitelce Kateřině Kněžíkové, která nastavila pěveckou laťku proklatě vysoko, to v nich velmi slušelo. Nyní se však vrací v mnohem jednodušších, ale také slušivých, bílých. To odpovídá původnímu záměru autora libreta Kvapila – když pomineme praktický problém, kde by Rusalka uprostřed lesa takové šaty vzala, tento motiv vede k čistotě nové bytosti, nové osoby, se vším, co k té „čistotě“ patří. Je to krásná aktualizace, vlastně vzpomínka na dobu, kdy inscenace nebyly prázdnými univerzálními scénami, ale kdy na nich byl vidět respekt k autorům i divákům.

Sečteno a podtrženo, a pohádkově řečeno: čert to všechno vem, ta kritika zpěvu, to jsou podružné detaily, protože dohromady to bylo fantastické. Bylo to přesně to, co to mělo být. Opera Rusalka.

Opera.

Antonín Dvořák: Rusalka

27. 9. 2025, 18:00, Státní opera, Praha

Režie: Zdeněk Troška; Scéna: Milan Ferenčík; Kostýmy: Josef Jelínek; Choreografie: Dana Morávková

Obsazení:

Rusalka – Olga Busuioc; Princ – Aleš Briscein; Vodník – Ivo Hrachovec; Ježibaba – Kateřina Jalovcová; Cizí kněžna – Tamara Morozová; Žínky – Yukiko Smetáčková Kinjo, Sylva Čmugrová, Šárka Hrbáčková; Kuchtík – Lenka Pavlovič; Hajný / Lovec – Jiří Hájek

Dirigent – Ondrej Olos

PS: Poslech ze třetí řady střed, v záplavě dětí, a ani nevadilo, že nebyly jako pěny celých 140 minut. Sepsáno z paměti den po představení.

PPS: Proti moderním inscenacím nic nemám – když dávají smysl.