Článek
Když se řekne „opera“, většina lidí si představí velkolepý divadelní sál, bohatou scénu, nádherné árie, duety a sbory, kterým není přímo rozumět, protože je kdysi kdosi napsal italsky či jiným neznámým jazykem. Přesto tyto příběhy, i když jsou dnes celá staletí staré, k divákům stále promlouvají – pokud jsou provedeny správně.
Ale není pouze ta velká opera italská klasická a romantická, nejsou to pouze ty Traviaty, Rusalky, Taťány a Don Giovanniové… Je tu i Janáček a jeho „moderní“ představa.
Hrubě vzato, opera je jakékoliv divadelní dílo, kde hraje živá hudba a převážně se zpívá – ono to ani jinak moc nejde, mluveným slovem se přes orchestr herec neprosadí.
Máme tu styl barokní. Krásnou, lehkou hudbu, ve které pěvci předváděli své mistrovství. Krásným příkladem je Alcina (Händel), kterou hrají v Brně, a také menší produkce od souborů, jako jsou Musica Florea nebo Collegium 1704. Nově se přidalo i Národní divadlo se hrou Platée (Rameau).
Začátkem 19. století se začal prosazovat nový směr, kdy velké árie, duety, sbory, často doplněné tanečními čísly, přinášely velké a především dramatické příběhy. Ze skladatelů a pěvců se postupně staly mezinárodní hvězdy a koloraturní sopránové árie fascinovaly diváky. A co je zvláštní: stále fascinují.
Toto období, trvající sto let, představuje vrchol vývoje klasické opery a vlastně i klasické hudby. Pokud jde o českou tvorbu, diváci na závěr této zlaté éry dostali Dvořákovu Rusalku a Její pastorkyňu od Janáčka. A přibližně od roku 1920 přichází moderna.
Následuje nová generace tvůrců, kteří se chtěli odlišit od těch „klasických“. Jiná témata, jiná hudba, jiný přístup, jiný styl. Někteří s tradičnějším přístupem, jako byl například Zemlinsky (Národní divadlo nedávno zkusilo jeho Šaty dělají člověka), a pak třeba extrémní Ligeti a jeho parodie na operní žánr Le Grand Macabre. I tuto hru uvedlo Národní divadlo – inscenace byla sice výborná, ale derniéra se hrála před poloprázdným sálem. S ohledem na samotné dílo se tomu není co divit. (Mimochodem, šéf tajné policie byl znamenitě „skryt“.)
A pak je tu Leoš Janáček, který byl nejspíš také unavený těmi velkými romantickými příběhy s tragickým koncem. A tak si divadelní hry psal, tak nějak, po svém. Jeho tvorba po Jenůfě má spíše charakter zhudebněné činohry než tradiční opery. Některým divákům je tento styl blízký a některým ne. Přiznám se, že jsem v té druhé kategorii a i proto o Janáčkovi běžně nepíšu. Vyzpívávat sopránem (navíc opakovaně) čtyřciferné letopočty ve Věci Makropulos považuji za jeden z důvodů, proč si spousta lidí myslí, že opera je žánr pro „šílence“. A v tomto případě stojím na jejich straně barikády.
Výlety páně Broučkovy měly premiéru roku 1920 a svým obsahem patří do žánru fantazie. Jako u mnoha oper, námět libreta není originální. Předlohou byly satirické novely Svatopluka Čecha: Pravý výlet pana Broučka do Měsíce (1887) a Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1888). Čech si vzal na paškál maloměšťáctví a pokrytectví, zasazené do kontextu českého národního obrození. A Janáček se rozhodl tento nehezký obraz společnosti zhudebnit.
Národní divadlo Brno v listopadu 2024 toto málo hrané dílo uvedlo v novém nastudování. Pojďme si stručně shrnout děj, a až poté se podívejme na samotnou novou inscenaci.
Majitel domu Matěj Brouček (v roli se představil skotský tenor Nicky Spence) je štamgast v hospodě Na Vikárce. Zde se scházejí umělci a vytvářející kontrast vůči „pánovi“. Pak je tu mladá Málinka (Doubravka Novotná) a její milý, malíř Mazal (Daniel Matoušek). Brouček se – jako správný měšťan – zpije do němoty, a osm piv ho přenese na Měsíc. Tam se „hrdina“ setká s Měsíčňany. Jsou to de facto ty samé figury, které potkával v hospodě, což vytváří prostor pro další společenskou satiru.
Nicméně každému opileckému dobrodružství je ráno konec, a tak se i Brouček ze strastiplného výletu probouzí doma v posteli.
Co čert nechtěl, hrdina se opije znovu. Tentokrát ho neurčitý počet piv teleportuje do Prahy roku 1420. Opět se zde nachází odpovídající postavy z Vikárky, ale tentokrát ho nečeká rajský klid a mír měsíčních plání. Za hradbami Prahy se totiž chystá k úderu Zikmundovo vojsko. Situaci rychle pochopí – pro něj to není dobré. Jednak v 15. století značně vyčnívá, a hlavně: je sice hrdý Čech a za správnou věc by život položil, ale bojovat a skutečně se postavit za národní věc se mu nechce. Vždyť Zikmund mu přece nic neudělal… Snaží se ze situace vymluvit, zmizet ze scény. To se mu však nepodaří – do boje musí všichni. A tak z boje uteče, při útěku je však spatřen, jak se klaní před nepřítelem. Vítězní Pražané ho chytí a – těžko se jim divit – za odměnu ho chtějí upálit.
Pan Brouček se naštěstí probudí – tentokrát v sudu. Hostinskému Würflovi (Jan Šťáva) pak vypráví své hrdinné dobrodružství, jak pomohl osvobodit Prahu.
Přijde vám to jako dobré téma pro operu? Mně ne. Vlastně si myslím, že i fungující činoherní zpracování by bylo výzvou, nato pak dílo hudební. Pravděpodobně i z tohoto důvodu nemohl Janáček najít libretistu ochotného se na hře podílet, a když už našel, často se neshodli. Na textu se nakonec vystřídalo – s větším či menším přičiněním – celkem sedm jmen.
Inscenační tým se scénicky držel díla spíše rámcově (především v druhé části). Světoznámý operní režisér Robert Carsen převzal základní myšlenky a narouboval je, bez ohledu na libreto, na náš reálný – český – svět a nedávnou historii. Jednotlivé části doplnil videoprojekcí, která diváka jasně uvede do modernizovaného světa pana Broučka.
Hospoda Na Vikárce zůstala zachována, ale je stylizovaná do 60. let. Na scéně je dobová televize, kde návštěvníci hospody, a tedy i hlavní postava, mohou sledovat přenos z jiného výletu na Měsíc – toho skutečného – známého pod jménem Apollo 11. (Jedenáctka neznačí počet piv.) Měsíčňané jsou povedení a vytvářejí naprostý kontrast vůči českému Homeru Simpsonovi. Mimozemské dobrodružství končí sborovou variací na Woodstock, kterou Brouček již nemůže snést a s úlevou se probouzí. První dějství, pomineme-li část s Apollem, se drží textu.
Druhá část, ale tentokrát hrdina nikam necestuje. Pouze se probouzí. Praha není v obležení Zikmundových vojsk. Doprovodné záběry, nejen z okupace sovětských vojsk v roce 1968, jsou více než výmluvné. Sovětská realita naší historie je pak do díla zakomponována velmi povedeně a smysluplně. Autoři našli vhodné analogie k vítězství nad Zikmundovými křižáky a ke snaze Broučka tvářit se, že se ho to netýká.
Libreto samozřejmě zůstalo původní a vypráví příběh z husitské Prahy, což však není problém. Paralely fungují skvěle a vytvářejí příběh, který se neodehrál před pradávnými 600 lety, ale v nedávné historii.
Na tuto historii si řada lidí ještě pamatuje, ale mnozí už ne. A pokud toto je cesta jak tuto strastiplnou historii připomenout, tak určitě i Janáčkem. Společenská satira týkající se majitele domu Broučka a ostatních může dnes působit méně aktuálně, ale její myšlenky – pokrytectví a slabost – zůstávají nadčasové a inscenace je v druhé části zdařile přibližuje skrze nedávné historické události.
Je to opera, takže jaká je hudební stránka věci? Janáček psal krásnou hudbu, o tom není sporu.
Ale to by stačilo pro orchestrální dílo. V opeře musí být Zpěv.
Ten krásný zpěv a výstupy: sopránové árie, fantastické koloratury, dramatické duety, velkolepé sbory… V této hře však žádné velké árie ani duety nenajdeme. Jsou tu dvě až tři větší sborová čísla – povedená. Sopránový hlas zde není využit pro velké árie ani pro vyjádření nálad a emocí, jak bylo zvykem v klasické éře. Operní zpěv je pro skladatele především prostředkem komunikace mezi postavami a posunu děje kupředu. Podobně skladatel pracoval s hlasem i v Lišce Bystroušce – byť tuto jeho pozdější hru považuji za zpěvnější, a lze v ní hovořit i o árii či duetu.
Nicky Spence působil, jako by se pro roli ne-hrdinného pana Broučka narodil. Stejně tak role skvěle sedla Doubravce Novotné, především v měsíční části – role Etherei, kde skvěle a s lehkostí zvládla těžký text libreta. Jeden poctivý duet tu však je: závěrečný výstup prvního dějství v podání Novotné a Matouška, který se skutečně povedl.
Výlety páně Broučkovy nejsou operou, která osloví každého. Tuto inscenaci bych však doporučil všem, protože vedle krásné hudby nabízí režie témata, která jsou překvapivě současná. Těžká železná jízda křižáckých rytířů je už dnes pouze scéna z říše fantasy, ale těžký opancéřovaný bitevní tank je realitou současného světa.
—
Janáček: Výlety páně Broučkovy
4. prosince 2024, 19:00
Janáčkovo divadlo, Brno
Režie: Robert Carsen
Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanović
Scéna: Radu Boruzescu
Kostýmy: Annemarie Woods
Hlavní účinkující:
Nicky Spence – Matěj Brouček
Doubravka Novotná – Málinka / Etherea / Kunka
Daniel Matoušek – Mazal / Blankytný / Petřík
—
P.S.: Pokud vás tato inscenace zaujala, vězte, že další představení Broučka momentálně na programu Národního divadla Brno nejsou. Záznam však lze dohledat na YouTube v rámci přenosů OperaVision. Seděl jsem vedle kameramana, takže mohu s klidným svědomím prohlásit, že záznam je autentický – až na ty měsíční barvy, které naživo zářily mnohem intenzivněji.
