Článek
La traviata od Giuseppe Verdiho je divadelní hra – klasické operní dílo, které vás skutečně dokáže přitáhnout do divadla, k opeře a obecně kultuře. Nebo odradit. Doposud platilo, že operní žánr – to je to umění, ve kterém se kdovíproč zpívá – není pro každého. Nyní – v olomouckém pojetí Michala Háby – to vypadá, že již není ani pro ty, které fascinuje a baví.
Proč se zpívá v opeře? Záludná otázka. Protože lidé mají rádi hudbu a zpěv – odjakživa. Také si rádi vyprávějí příběhy – některé jsou čistě pro zábavu, ale ty nejlepší nejen baví, ale také v sobě ukrývají poučení, nebo dokonce kritiku.
Kdysi dávno se zjistilo, že zpěvem lze vyjádřit mnohé: radost, štěstí, ale i nenávist. A vlastně i celé příběhy.
Člověk je však tvor náročný a zpravidla chce stále víc. Orchestry narůstaly, pěvci se předháněli ve svém umění a diváci také chtěli stále více: více dramatu, silnější příběhy, bohatší hudbu… A tak postupně vznikl operní zpěv – mimo jiné jako přirozené řešení, jak mohli umělci přinést stále většímu počtu diváků velký a silný příběh. O pár set let později, protože se lidé nemění, vznikly věci jako film, televize, YouTube… znáte to: příběhy ztvárněné herci s hudebním doprovodem.
Postupně tak vzniklo něco, čemu dnes říkáme klasická opera. Dílo, které není postavené „pouze“ na zhudebněné činohře, ale na té velké projekci života – to jsou ty dechberoucí árie, duety, sbory a dohromady nesmrtelné příběhy. Samozřejmě ne každá zpěvohra se povedla. Napsány jich byly tisíce. Přežily jen nižší desítky, ale o to lépe: přežily své tvůrce, zpěváky i režiséry. A jistě přežijí i pana režiséra Hábu – nebo možná ne, pokud z nich diváci nebudou odcházet s radostí, že viděli něco krásného a mimořádného, co jinde nezažijí.
Navíc tak mimořádně povedeného, že autor mezi řádky a zcela nenásilně sdělí i něco víc – tu něco o svévolném násilí, tu o patriarchální společnosti, ve které postavy žijí a žít musejí. Protože skutečný tvůrce, tak jako každá správná sufražetka i ekoterorista, totiž ví, že práva žen i čisté životní prostředí se nejlépe a nejrychleji zajistí tak, že bude otravovat život jiným.
Samozřejmě, současný umělecký svět má často jiný názor. Stručně lze shrnout tak, že operu je nutné zasypat symboly, protože sama je jinak prázdná. A podle všeho není prázdnějšího díla, vzhledem k množství všemožných symbolů a změn, které v Olomouci provedli, než je právě Verdiho La traviata.
Inscenaci v Hábově podání jsem viděl poprvé 12. 4. 2025, titulky jsem jako vždy ignoroval. Výsledek byl průměrný moderní mix všeho možného i nemožného. Nic překvapivého, nic nového. Sbor byl trochu „mimo“, trochu nevěděli co tam vlastně dělají, a za koho a za co vlastně „bojují“. Pár výrazných symbolů, jako je zlatý býk – co by to asi tak mohlo znamenat? V příběhu o kurtizáně pro smetánku – v maskulinní (moderní) společnosti… těžko říct, nevím… co myslíte, že to znamená?
Podobných symbolů je tam celá řada. Balíky sena, červené svícení, sem tam nějaká katana, hasiči – vlastně normální inscenace z roku 2025.
Hlavní bylo, že Lada Bočková zazpívala Violettu krásně, čistě, zpočátku lehce nervózně, ale nakonec se jí podařilo krásně zvládnout Violettinu árii È strano. S Romanem Vlkovičem potom vytvořili vynikající duet - recitativní část ve druhém dějství. Jednou jsem mrknul po titulcích ve druhém dějství – bylo tam něco o kapitalismu… musí mě šálit zrak, přestože vesnický výjev na jevišti, jako vystřižený z československé stokorunové bankovky z šedesátých let, by s tím mohl trochu souviset. Dramatická část Di sprezzo degno před druhou přestávkou jak má být – i tenor Luis Hernández-Luque se rozezpíval. Duet Parigi, o cara se jim povedlo až nečekaně dobře prodat.
Odcházel jsem nakonec velice spokojený. Slušná moderní interpretace, režisér sice udělal z Violetty princeznu bojovnici doby flitrové, ale tak Disney, Marvel a jiní nás tu krmí těmi jejich neskutečně sympatickými girl-boss nezranitelnými všeznalými hrdinkami, proč tedy ne… Trochu to sice podrývá celou myšlenku Verdiho díla, které staví na tom, že dotyčná – na smrt nemocná – se vzdá své první (a poslední) lásky a obětuje se pro mladou a neznámou sestru svého milého. A ještě za to nakonec těžce zaplatí. V poslední době je dokonce často zobrazována jako světice v závěru odcházející nebeskou bránou (Vídeňská státní opera), či obecně za světlem (aktualizace, kterou provedla česká Státní opera cca 2023). Já mám radši, když s sebou pořádně praští o zem (brněnská Janáčkova opera, původní verze Státní opery z roku 2008), nějak to té až antické tragédii dává tu správnou… dramatičnost, sílu?
Ale proč ne, já Xenu rád. Hlavně když pěkně zpívá a bavím se líp než u hollywoodských prodělečných filmů.
Ale pravdou je: kdo dnes nad příběhem Violetty ztratí slzu, kdo bude šokován příběhem jedné kurtizány? Nikdo. Divák navyklý na hrůzy 1. světové války, 2. světové války, pár masakrů v Africe, na Blízkém východě, nenávistné války v Evropě, sem tam nějakou tu zničenou nemocnici kdesi za hranicemi Slovenska… Nějaká kurtizána – koho to vlastně zajímá v době OnlyFans?
A přesto – něco na tom je. Ta kombinace příběhu, zpěvu a hudby. Lidé na to chodí už 172 let od premiéry a 9 let od vzniku OnlyFans… proč? Nepoučitelní lidé – stále opakují ten starý příběh. Někteří platí za vstupenku do divadla i opakovaně. Samozřejmě, je třeba to dobře zahrát a zazpívat – ne vždy se to povede. Mně třeba nikdy nepřišel zajímavý triviální příběh chudé a mrznoucí Mimi. To je jakási Bohéma od nějakého Pucciniho. Pak jsem to slyšel ve Vídni zazpívat tu dnes zpropadenou a západu (nebo východu?) zaprodanou Annu Netrebko… a lidově řečeno: to bylo jiné kafe o chudých umělcích než od české light verze. Vede to až k zamyšlení, zda v dílech, která přežila do dnešních dob a jsou provedena správně, není něco, nad čím se divák pozastaví…?
S chutí jsem si potom přečetl recenzi od paní Havlíkové. Psala cosi o marxismu… i kroutil jsem nad tím hlavou, ten jeden obraz socialistického zemědělce a poctivé družstevnice… ale zmíněný kapitalismus v titulkách – zvláštní. Odcházel jsem z divadla spokojen s názorem, že i tomu Verdimu by se to nejspíš nakonec líbilo. Měl slabost pro sopranistky – silné a víceméně první nezávislé ženy. Ano, myslím, že by se mu to líbilo. Sice by pak chtěl nejspíš vrátit peníze, ale to už je riziko, když měníte vyznění největšího operního díla, které každý přece zná.
Potom nepotřebuje číst titulky… nebo ano? Zase ty titulky, už nějakou dobu se v rámci všech těch recenzí a textů o opeře snažím představit myšlenku, že ty titulky jsou nesmysl. Nesmysl, který odvádí pozornost od samotného díla, jeho krásy a nakonec i té myšlenky – když pořád něco čtete. Protože síla klasického operního díla není v nějakém konkrétním textu, ale v tom celkovém balíčku operní zpěv a herectví a příběh a samozřejmě hudba. (Samozřejmě: bez titulků to bude fungovat, pouze pokud je vše správně provedeno.)
Olomoucká Tosca byla fantastická, řekl jsem si v dobré náladě – ještě jedna návštěva příběhu o moderní princezně-bojovnici Violettě nemůže uškodit, a třeba rozklíčuji, co to vlastně paní Havlíková v tom moderním mišmaši od režiséra Háby vlastně viděla… A tak jsem zaujal 14. 10. 2025, v ne moc vyprodaném hledišti, místo na prvním balkoně, pěkně uprostřed – tam před titulky neutečete.
A asi po třech letech jsem se pustil do studia českých titulků La traviaty. Bylo vlastně náročné vydržet očima na promítaných písmenkách, protože rád sleduji zpěváky, scénu – ale hlavně ty herce-zpěváky – a ten dokonalý zpěv, bez kterého by řada režisérů, plných myšlenek, neměla na chleba a sůl… Pochopil jsem velice rychle, na co zmíněná kritička narážela.
Režie – operní režie – pana Háby doplnila běžné české titulky, především v oněch krásných áriích a duetech, nad kterými se tají dech, výjimečnými životními postřehy, které nutí k zamyšlení. Doplňky jako:
„Lidé opakují své chyby“,
„Všichni jsme taková Violetta“,
„Opera – to je to největší umění“,
„Toto je árie o lásce“,
a moje oblíbené: „Imperativ na radost“.
… a další všelidová moudra, plus krapet jakéhosi liberalismu, trošku toho marxismu a socialismu, něco o planetě, myslím – zkrátka od všeho bylo něco. Jen to přání hladových umělců pro přítomné bylo opomenuto. Trochu promarněná příležitost… když už přepisovat (pouze) titulky, tak pořádně, jako sbor na konci druhého dějství.
První jednání, dokud se režisér držel alespoň trochu zkrátka a „vylepšil“ Violettinu árii È strano jenom jednou moudrostí odvěkou, tak to docela šlo… Ve druhém a třetím dějství se už režisér zpátky nedrží a sází tam jednu originální myšlenku za druhou, třeba jako „Historie se opakuje“, „Peníze hýbou světem“ a další podobná moudra. Někdy mu to vcelku zapadalo do skutečného libreta, jindy jel ve stylu random a sem tam si jenom tropil žerty z žánru, který zrežíroval – a silně pochybuji, že zdarma. Ano, všichni jsme taková Violetta… i když, ta snad alespoň nabízela za peníze trochu té radosti. I když, ani to není jednoznačné, že ano? Není to vlastně součást zápletky? Prozření. A nad postavou doktora, či nově samuraje, Grenvilla už raději nebudeme přemýšlet vůbec… kdo ví, na které straně barikády vlastně stojí?
Ale režisérovi se podařilo nevídané: z divadla jsem poprvé v životě odcházel skutečně smutný. Ne ani tak z tragédie jedné „bezvýznamné“ kurtizány. Ne ani tak z těch mouder – nebyla zrovna objevná. Počítám, že minimálně 95 % z nich už každý, kdo nežije dlouhodobě pod kamenem, někdy v nějaké podobě slyšel – a tedy se i nad nimi zamyslel – aspoň doufám; a pokud ne, „vylepšené“ operní titulky to rozhodně nezachrání. Ale kvůli otázce: k čemu to celé bylo dobré? Bez ohledu na to, zda všichni jsme, či nejsme taková Violetta.
Toto není Brechtovský efekt, to je Hábovské moralizování.
Árie rozbil. Příběh zdegradoval. Žádnou novou myšlenku nepřinesl.
A pokud byl v hledišti někdo, kdo byl na opeře – a bohužel četl – poprvé, tak pochybuji, že se ještě do divadla vrátí. Proč by to dělal? Sám nevím, proč se tam vracet. Ale ušetřím, třeba to zastaví to soukolí tržní ekonomiky.
Aby ho kdosi poučoval vousatými poznámkami o životě, opeře a společnosti, když se přišel po šichtě do divadla pobavit?
To je skutečně smutný konec šance na život – ne ten Violettin, ale život divákův: život moderní – kulturní. A je to také konec šance, že z té představené symboliky divák něco vyčte.
Sopranistka Helena Beránková zpívala docela pěkně, bez výraznějšího prokreslení role. Tenor Raman Hasymau byl dohromady o něco lepší. Daniel Kfelíř mi přijde s každým představením lepší a lepší, v roli Giorgia Germonta, ve velkém objemu, ale dohromady s menším hereckým i pěveckým výrazem. Víc si nepamatuji; smutně jsem nad tím vším, co jsem četl, kroutil hlavou… hlavně proto, že kdyby si režisér odpustil ta životní moudra z vysoké školy života, byl by to nakonec moc pěkný kulturní večer a vlastně i slušná jednoduchá inscenace s bojovnicí, která (s katanou v ruce) přemohla všechny nástrahy současného světa a života (bez ohledu na pravo-levo-kamsi směr). Proč ne? To by už mohlo někomu něco říct.
A zbývá jenom otázka: proč ta prohnilá buržoazní společnost vynakládá finanční prostředky, aby udržela otevřená divadla? Většina je těžce prodělečná. Obzvlášť ta větší, která nabízejí operu a balet. Kdysi dávno na ně přispívala šlechta, dnes sponzoři, města a stát – tedy společnost. Proč to dělají? Co tím všichni sledují ve 21. století? Asi jen opakují ty staré chyby, které nás provedly 20. stoletím plným hrůz.
A než si čtenář odpoví na tyto záludné otázky, kurzívy i ta bold tvrzení, já si zatím půjdu nastudovat obchodní podmínky – v jakých případech se vrací peníze za vstupné. Naivita.
—
Verdi ukončil svůj kritický světonázor slovem, které otřáslo světem: Radost.
Hába ukončil svůj kritický světonázor slovem, které zneužil: Radost.
Já ukončím svůj kritický názor na inscenaci slovy: Smutné, ale hlavně: zbytečné. Hába.
—
Hába: Smutná verze velkého díla
12. 4. 2025, 19:00, Moravské divadlo Olomouc, Olomouc
14. 10. 2025, 19:00, Moravské divadlo Olomouc, Olomouc
—
PS: Pro korektnost uveďme, že v tištěném programu (placeném zvlášť) je velmi strohá zmínka o změnách v titulcích inscenačním týmem. Ten samozřejmě zastupuje režisér. Tato informace není uvedena na oznámeních o představení v prostoru divadla. Na webu tato informace také není uvedena (k 15. 10. 2025, 13:11).
PPS: Narážka na sufražetky – Spojené království: ženy získaly volební právo zcela srovnatelné s muži až v roce 1928. V jedné středoevropské zemi se to ženám podařilo, bez násilí, už v roce 1920. Jen mě to tak při psaní napadlo…
