Článek
Tosca, to je opera…
A jak se pozná dobrá vážná opera?
Je to jednoduché. Nejjednodušší měřítko je podle počtu hlavních postav, které se dožijí konce, a to za použití nepřímé úměry. V případě Toscy jsou zde tři role: krásná Floria Tosca, malíř Cavaradossi a démon Scarpia. Následuje vražda, poprava a sebevražda. Počet postav, které jsou na konci hry naživu: nula. Je to tedy stoprocentní opera.
Jak se pozná dobrá inscenace?
Opět jednoduché. Pokud představení končí ve 21.35 a vy chcete, aby se ve 21.40 hrálo znovu, pak je to dobré provedené dobré opery.
Ve čtvrtek 9. října 2025 bylo vše splněno. Inscenace opery Tosca v režii Daniely Špinar – v roli Toscy Radoslava Müller, jejího milence Cavaradossiho Mickael Spadaccini a do toho démonický Scarpia, zlo samo, v podání Romana Vlkoviče. A Vlkovič vypadal, že si to vyloženě užívá. Co víc od opery a divadla chtít? Nic mě nenapadá…
Kdo by neznal Toscu…
Nejprve si ale stručně řekněme, o čem toto dílo je. Je to čistě formalita – tohle musí znát každý, kdo kdy slyšel o opeře.
Přibližně rok 1800. Angelotti, uprchlý trestanec, se ukrývá v kostele, kde malíř Cavaradossi maluje obraz Máří Magdalény. Angelotti žádá Cavaradossiho o pomoc. Stane se. Za Cavaradossim přijde jeho milovaná Floria Tosca. Zaujme ji žena na obraze… a následuje žárlivá milenecká scéna – duet Ma falle gli occhi neri!… (Namaluj jí černé oči!…). Následně dorazí policejní důstojník baron Scarpia, který pronásleduje Angelottiho. Kostelník i Cavaradossi zapírají. A potom… Scarpia spatří Toscu a zrodí se mu v mysli nový plán: zmocnit se Toscy a zbavit se – rozumějte: popravit – Cavaradossiho.
Angelotti tím mizí ze scény – a už nikoho nezajímá, protože toto je o triu Tosca, Cavaradossi a hlavně Scarpia.
Cavaradossi je zatčen, Scarpia naléhá na Toscu, aby se mu poddala, jinak bude s Cavaradossim zle. Tosca nakonec souhlasí, ale vymíní si od něj milost pro sebe i pro Cavaradossiho. Scarpia souhlasí s tím, že Cavaradossiho poprava bude pouze „naoko“ – a pokud Cavaradossi svou smrt správně sehraje, budou oba moci odejít. Lže. Rozkaz zůstane nezměněn. Tosca nakonec v příhodný okamžik Scarpiu zabije a už jen doufá, že s Cavaradossim uteče dřív, než najdou jeho tělo.
Poprava je provedena – nicméně je to poprava skutečná, a Cavaradossi tedy padá k zemi mrtev. Nadšení Toscy se mění z očekávání na zničení. Je vyhlášeno pátrání po vrahovi Scarpii – po Tosce. Ta se v bezvýchodné situaci vrhá z hradeb.
Pokud jste fanoušky historie – a nejlépe italské historie – pak je třeba doplnit: libreto není originální (ostatně, to asi není žádné) a vychází ze zapomenuté divadelní hry La Tosca. Pucciniho dílo v době svého uvedení silně rezonovalo společností – je zde zobrazeno čiré a svévolné zlo a násilí, což, navíc v Itálii, oproti Verdiho romantické éře bylo skutečně něco. Zmínil jsem Itálii: 19. století bylo pro tuto zemi obdobím revolučním a především stoletím sjednocení, a celý děj začíná útěkem Angelottiho – politického vězně. Nic z toho však podle mého soudu není pro děj podstatné. Síla díla není založena na historických reáliích, ale na zpěvu, hercích a hudbě. A samozřejmě: na režii, která to vše propojí a přinese divákům.
Jak vypadá klasické pojetí?
Je zde vše, co divák od klasické opery 19. století očekává: árie, duety a zničující drama s parádním hudebním soundtrackem. Tentokrát ne vyloženě na romantické notě, ale ve stylu verismu – trochu více při zemi, ale možná právě proto o to syrověji a silněji. Navíc, pokud se toho ujme schopná režie a výborní zpěváci.
Jsem si vědom pouze jedné inscenace Toscy u nás – ve Státní opeře hrají klasickou inscenaci v replice scény od Josefa Svobody z roku 1947. Ta obsahuje vše tak, jak si to autor hudby Giacomo Puccini a libretisté Luigi Illica a Giuseppe Giacosa při premiéře v roce 1900 představovali. Všichni tři pánové ostatně stojí i za Bohémou (1896) a Madamou Butterfly (1904). Lepší to už moc být nemůže – i když, může – ještě tu právě je ta Madama Butterfly. Ale to je jiný příběh, jiná opera a vlastně i úplně jiný styl dramatu. O té si řekneme někdy jindy. Případně rovnou vyražte do Liberce – jejich moderně stylizovaná inscenace z roku 2023 je skvělá. Naprosto zachovává myšlenku, nikam neodbočuje a v lehkých origami kulisách nechává vyniknout zničující naivitu jedné zamilované Japonky – takového ztraceného motýlka…
Tosca. Pražská inscenace je naprosto klasická – v prvním dějství jsme v kostele Sant’Andrea della Valle, v těžkých, temných kostelních kulisách. Druhé dějství se tradičně odehrává ve Scarpiově bytě v paláci Farnese. Pražská inscenace staví na detailních kulisách a dobových kostýmech a režie z toho ve Státní opeře vytěží maximum – především v závěru, při zavraždění Scarpii. Třetí dějství, už bez Scarpii, zato na dvoře věznice – to je konec: poprava a sebevražda v bezvýchodné situaci. Je to konec, který je jasný, očividný, a přesto všechno diváka nenudí. Protože třetí dějství není pouze o popravě, ale především o životě. Je zde slavná árie pro tenor – pro Cavaradossiho – E lucevan le stelle, ve které sní o Tosce. Následuje duet milenců Amor che seppe a te vita serbare – a potom… potom už jen zazní výstřel.
Co na to moderna a především olomoucká inscenace?
Proč zmiňuji pražské klasické pojetí? Protože pěkně dokresluje kontext – ukazuje, kde se děj a postavy nacházejí. A také proto, že v Olomouci nic z toho není. Ani vzdáleně. Přesto to režisérce Daniele Špinar funguje dokonale. Nemalou zásluhu na tom mají zpěváci.
Vrcholem je ztvárnění Scarpii, ale začít bychom měli samozřejmě představitelkou Toscy – Radoslava Müller. Zpěvačku jsem viděl poprvé. Roli přednesla dle očekávání: poctivě dramaticky, krásně směrem k divákům, se silou i lehkostí v hlase. Hravě vystihla žárlivou scénu v kostele, nádherně a přesně do role zazněla i slavná árie Vissi d’arte, vissi d’amore – jasně, s výrazem, dojemně a s trochou toho správně rozechvělého vibrata. A dohromady bez pochyb o tom, jak silný okamžik árie vyjadřuje.
Tenor Mickael Spadaccini v roli malíře Cavaradossiho ze začátku na lehké notě, zvesela, předvedl spolu s Oto Nouzovským poměrně pěknou show. Na počátku je totiž vše zcela v pořádku – drama a vypjaté emoce přicházejí až později. I tuto část zvládl skvěle. Někomu by mohlo vadit, že ve svém posledním výstupu ve druhé části to možná i trochu v hlase přehnal… no, vadit – je to dramaticky vypjatá scéna mučeného jedince na jinak prázdném jevišti. To zpěvák musí divákovi prodat. Prodal.
Démonický Scarpia v podání Romana Vlkoviče – zpěvák si roli užíval, od lehčích pasáží, kde si i notoval s orchestrem (krásná režijní drobnost), až po vypjaté drama závěru druhého dějství. Nádherně živě prokreslená role. Vlastně až nečekaně často s úsměvem – na to, jak velké, dost možná největší, zlo Scarpia představuje. A to vše bez přehnaného patosu a násilí, ke kterému lze v případě této opery lehce sklouznout. Celkově skvěle uchopeno a špičkově předvedeno. Zlo, které má jasnou převahu, a moc dobře to ví – a rozhodně se ji s úsměvem nebojí použít. (A také podle toho dopadne.)
V menší, úvodní roli Angelottiho potom Daniel Kfelíř. Postava se na scéně moc neohřeje, Kfelíř ji přednesl jasně, srozumitelně, tak jak má být.
Ve velice veselém stylu potom Oto Nouzovský představoval Kostelníka. Epizodní role, ale o to víc potěšilo, že režie nezapomněla ani na tyto malé detaily, které nakonec dotvářejí ten správný rámec a základ pro následující těžké drama.
V této inscenaci je to právě dokonale zvládnutý operní oblouk (detailněji zde). Vše začíná živě a zvesela. Tosca doslova a v krásných barvách přitančí na jeviště. Následuje krize – na scénu vpadne Scarpia a vše se komplikuje. Divák už sice ví, že vše skončí špatně, ale dostane ještě šanci na dobrý konec; v Tosce je to už jenom na zpěvácích a právě režii – veristické dílo ještě naposledy prozářit. Potom následuje ten správně zničující konec (na který všichni čekají).
Scénu vytvořil Marek Cpin a je typicky moderní – smícháno je zde vše od dřevěné zpovědnice z předminulého století až po moderní kovovou průhledovou konstrukci, pohledy do technického zázemí divadla, a i ten nějaký displej se zde samozřejmě také najde.
Hrdiny tohoto příběhu oblékla Linda Boráros, a také se drží moderního střihu – silná barevná stylizace, aby divák nebyl na pochybách, kdo je ten dobrý – Tosca v živých barvách, a kdo ten špatný: Scarpia v černém koženém obleku.
(Zajímavé je, že oba výše zmínění tvůrci se podíleli na nové brněnské inscenaci Aida, ve které nadchly právě pouze kulisa a kostýmy.)
Samotné režijní vedení Daniely Špinar odpovídá nejen příběhu a postavám, které jsou živé i násilnické, a přesto nikdy neklesnou do vyloženě prvoplánového předvedení. Celá inscenace je navíc doslova šitá na míru malé scéně olomouckého městského divadla a mistrně využívá jak vyhrazený prostor, tak i fakt, že divák je velmi blízko centru dění (na velké scéně by to tak nevyniklo). A více se mi nechce prozrazovat – především pak trochu nečekané rozdělení přestávkou na dvě části, které má smysl a, opět, ladí s celým režijním záměrem. O třetím dějství, krásné třešničce na mistrovském dortu, nebudu psát už vůbec nic – to na vás čeká v Olomouci. Skvělé, nečekané a smysluplné – tak jako celá inscenace.
Potěšil i výborně připravený dětský sbor, který má své místo tradičně ke konci prvního dějství. Andílci… Mimochodem, víte, že v originálním pojetí Tosca skáče za nářku O Scarpia, avanti a Dio! z Andělského hradu v Římě?
A měl bych myšlenku – cesta domů byla dlouhá… Nedávno jsem se zde snažil poukázat na to, že klasická jednoduchá opera 19. století nepotřebuje titulkovací zařízení. Což takhle, když už v Olomouci tak rádi experimentují (například: letošní Hábova, ne Verdiho, ale Hábova Traviata)…
1. Vějíř přebarvit tak, aby odpovídal barvě šatů Toscy. (Jsem si vědom změny významu oproti libretu, ale pasuje mi to do scény.)
2. Lehce zdůraznit myšlenku s dopisem – povolením k odchodu pro Toscu a Cavaradosiho. (Nejsem si jist, zda tam vůbec tato část byla; musel jsem se nechal trochu unést…)
3. Rozdat divákům souhrn libreta ve třech odstavcích a deseti větách a nechat je v prvních pěti minutách, aby si to nastudovali (kdyby to náhodou neznali).
4. Nahnat na jeviště Müller, Spadacciniho a Vlkoviče.
5. Vypnout titulkovací zařízení.
6. A dál už jen: klasická italská opera tak, jak má být – čistá a nepřerušovaná ničím!
Zpět od fantazie k fantastické inscenaci…
Ano, v klasické italské opeře – a Tosca je dokonalý příklad – není potřeba rozumět každému slovu. Stejně tak pěvci nemusí být „La Scala Level“ a orchestr hrát na nástroje od Stradivariho. Stačí jediná věc – aby celé představení fungovalo a přineslo příběh, který jinde divák nezažije. To se režii, zpěvákům, sboristům (malým i velkým) i orchestru povedlo na výbornou. A před další návštěvou divadla – protože správně udělané klasické operní dílo budete chtít vidět a slyšet znovu – si můžete nastudovat každé slovíčko, které libretisté umístili na ta konkrétní místa, Pucciniho hudební jazyk a všechny kontrasty a výrazy, které do hudby zakomponoval. Přemýšlet, proč ty jeho „samoúčelné“ pěvecké koruny tak dobře fungují, a co vše lze hudbou a zpěvem vyjádřit. A nebo nic nestudovat a prostě se jenom zatraceně dobře bavit. Tím nechci říci, že zpěváci či orchestr nebyli ve čtvrtek vynikající – byli – jen mě to tak napadlo… protože na to operní kritika často zapomíná.
Shrňme si to: nic z toho, co předvedli účinkující ani ostatní tvůrci, není vyloženě nové, většina není ani nečekaná, všechno diváci již v desítkách variací viděli – a přesto je celá inscenace poskládaná prostě a jednoduše: dokonale. Ano, jde to i moderně, i na malém regionálním divadle, a přesto velkolepě.
Takže ano, a zcela nekriticky: naprosto moderní a naprosto skvělé.
Bravo.
Opera.
—
Puccini: Tosca
9. října 2025, 19:00, Moravské divadlo Olomouc, Olomouc
Režie: Daniela Špinar; Hudební nastudování a dirigent: Zsolt Hamar; Scéna: Marek Cpin; Kostýmy: Linda Boráros
Účinkující:
Floria Tosca – Radoslava Müller; Mario Cavaradossi – Mickael Spadaccini; Baron Scarpia – Roman Vlkovič; Cesare Angelotti – Daniel Kfelíř; Kostelník – Oto Nouzovský; Spoletta – Raman Hasymau; Sciarrone – Radim Šimeček; Žalářník – Jan Vaculík; Pasáček – Maxmilian Leszczynski
—
PS: Poslech ze třetí řady vpravo, sepsáno den po představení z paměti.
PPS: Autor textu uznává, že se možná mohl lehounce nechat unést – vzhledem k nedávnému ne-zážitku v Brně – ale to je právě krása živého divadla: když skutečně žije!
