Život není černobílý: La traviata ve Státní opeře

Národní divadlo v budově Státní opery uvádí několikrát do roka inscenaci Verdiho opery La traviata, zpravidla s velmi dobrými zpěváky v česko-zahraniční pěvecké kombinaci. Inscenace je stará, pochází z roku 2006, přesto je vždy vyprodáno. Proč? Protože je to klasická a zatraceně dobrá inscenace, která si nehraje na nic, čím tato opera není.

Tato verze od tvůrčího týmu vedeného Arnaudem Bernardem se drží klasického, výrazně italského výkladu. Scénicky však pracuje s myšlenkou moderní poloprázdné scény, která je prakticky bez výjimky vyvedena v kombinaci bílé a černé. Platí to jak pro jinak dobové kostýmy, tak pro strohou kulisu i několik drobných dekorací. Vizuálně to funguje skvěle. Je to decentní řešení, které „stylově“ nechá vyniknout charakteru Verdiho díla. Samozřejmě, divák musí na tuto „barevnou“ hru přistoupit, protože příběh Violetty rozhodně není černobílý.

Inscenaci jsem viděl mnohokrát a v opravdu pestrém obsazení. Nyní mě zaujal termín ve čtvrtek 14. 5. 2026 – v hlavní roli Zuzana Marková, která si vybudovala renomé na italských jevištích. Navíc v roce 2023 na koncertu v Českém Krumlově nádherně předvedla árii È strano… Sempre libera. Nicméně jedna árie hru nedělá a mně se zatím nepoštěstilo paní Markovou vidět skutečně v roli. Dále ve čtvrtek v roli Alfreda vystoupil norský tenor Bror Magnus Tødenes, jako jeho otec Giorgio Germont pak Daniel Čapkovič. Oba pány jsem již v těchto rolích slyšel vícekrát.

Inscenace je stará, vždy vyprodaná, a tedy i notoricky známá. Z tohoto důvodu se nebudu rozepisovat o inscenaci samotné, ale pouze stručně především o výkonech na jevišti a o tom, co mě zaujalo na tomto konkrétním představení.

Orchestr pod vedením dirigentky Anny Pizidis hrál nadstandardně dobře, krásně dynamicky, s jasným zachycením a rozlišením jemnějších i výraznějších pasáží. Vlastně jediné, co bych vytkl, je, že nakonec hrál až příliš – a minimálně v rámci sborového Libiamo poměrně výrazně překrýval ne zcela rozezpívané zpěváky (Tødenes i Marková). Začátek tedy nepřesvědčivý, nicméně úvodní sborová část není zrovna pěveckým vrcholem opery – účelem tohoto čísla je uvést diváka do děje, pobavit jej a tím dohromady připravit půdu pro následující zdrcující drama. Takže budiž…

Nyní je zásadní říci, že představení klasického operního díla je komplexní pěvecký, herecký a hudební celek. Nepočítaje v to samotnou scénu, kterou jsme si již v černobílých konturách představili – a nic víc tam stejně není. Snad s výjimkou odvážného ztvárnění večírku u Flóry v závěru druhého jednání, které jistě potěší nejednoho diváka, především z pánské části publika.

Z tohoto celkového pohledu vychází nejlépe Daniel Čapkovič. Jasná, výrazná a živá figura, která na začátku druhého dějství přijde na jeviště a ovládne ho. Pěvecky tentokrát spíše v lehčím podání, nicméně krásně prokresleném a herecky výborně vystavěném.

Tenor Bror Magnus Tødenes byl díky své krásné, až lyrické barvě hlasu rovněž vynikající. Z hereckého pohledu by to však chtělo přidat především v závěru druhého jednání. Konflikt, který se zde odehrává, by měl donutit pánskou část diváků zvednout se ze sedaček a jít Alfreda na jeviště profackovat. A k takovému dojmu bylo tentokrát daleko.

Až na závěr zmíním hlavní hvězdu večera – sopranistku Zuzanu Markovou. Proč? Protože její výkon byl zároveň největší devizou i největším otazníkem celého večera.

Překrásná pianissima (ta se neslyší často, pokud vůbec) a suverénně zvládnutá koloratura. Z čistě pěveckého pohledu si ve Státní opeře nevzpomínám na lepší interpretaci. Pěvecké renomé má rozhodně zasloužené – nicméně to samo o sobě stačí na koncert.

Její Violetta totiž působila výrazově až příliš úsporně. Pohyb po jevišti byl místy strnulý, herecký projev šablonovitý a emočně překvapivě plochý.

Nejvíce mě rušil její výraz ve tváři. Možná je to pouze osobní dojem, možná přirozený výraz zpěvačky, ale měl jsem pocit, že se neustále usmívá. Úsměv k Violettě rozhodně patří, a to jak ve veselých pasážích a něžných chvílích, tak občas i v těch tragických – kupříkladu v srdceryvném duetu Parigi, o cara. Umírající hrdinka by však měla nést mnohem širší škálu emocí. Nakonec si pamatuji pouze onen stále přítomný úsměv – byť velmi sympatický. A to je pro Verdiho silné drama málo.

Nejvíce se to projevilo v árii È strano… Sempre libera. Zpěvačka se podle všeho vědomě vyhnula prvoplánové pěvecké exhibici a zvolila klasické, technicky čisté pojetí. Přesto výsledek působil překvapivě nevzrušivě. Violettina árie musí žít, neboť je to árie o životě a jejím vnitřním zápase. A to nelze vystihnout pouze bezchybným zpěvem.

Celkově to ve čtvrtek bylo vynikající představení. Velice mě potěšilo, že Violetta v podání paní Markové nakonec padne jako kámen k zemi, bez jakýchkoliv moderních závěrečných ornamentů typu „odchodu za světlem“, s nimiž ve Státní opeře ještě nedávno (11. 9. 2025, v hlavní roli Lucie Kaňková) experimentovali. I na samotném pádu by se však dalo ještě zapracovat – opět působil poněkud „hraně“.

Traviatě sluší nejvíce právě klasické aranžmá, bez zbytečné moderny. Prostě klasika – co na tom, že v černobílém podání.

Je škoda, že již není na programu klasická inscenace La traviaty v režii Jany Kališové, uváděná v budově Národního divadla do roku 2019. Možná by nebylo od věci po nepřetržitém uvádění černobílé verze ve Státní opeře vrátit se opět k plným dobovým barvám a životu – protože ten není černobílý.

Verdi: La traviata
14. 5. 2026, 19.00, Státní opera, Praha

Režie: Arnaud Bernard

Hlavní účinkující:

Violetta Valéry: Zuzana Marková; Alfredo Germont: Bror Magnus Tødenes; Giorgio Germont: Daniel Čapkovič

PS: Poslech i pohled z páté řady vlevo; sepsáno následující neděli zpaměti.