Článek
Naše povídání začne operou Sedlák kavalír (v originálním znění: Cavalleria rusticana), starším z děl, které mělo premiéru roku 1890. Je to první a nejslavnější dílo Pietra Mascagniho. Libreto napsal především Giovanni Targioni-Tozzetti podle stejnojmenné předlohy, která to pro svůj úspěch nakonec dotáhla i na činoherní jeviště. Dnes si už ale vzpomeneme pouze na následující Mascagniho operní verzi.
Toto dílo bývá často řazeno do období verismu. To byla doba, kdy diváci netrpělivě čekali a vyhlíželi každou zmínku o novém operním díle. (Asi tak, jako dnes předplatitelé Netflixu čekají a vyhlížejí – zpravidla několik let – další řadu svého oblíbeného seriálu. Inu, pokrok.)
Šlo o období, které se – v duchu italského slova vero, tedy „pravda“ – soustředilo na skutečné příběhy, psychologii postav, civilnější přednes a obecně prozaičnost zvítězila nad lyrikou. Dohromady tak skladatelé ustoupili od toho velkého operního patosu, na němž stojí a padají všechny ty velké a nezapomenutelné romantické árie Verdiho a řady dalších. Ironií je, že když se dnes řekne „opera“, většina populace si představí právě je. Jestli ona v tom nebude trochu pointa? Protože právě v tom opera exceluje. Všechno ostatní – realita, psychologie, „civilnost“ – již nabízí jiné žánry: od knih přes činoherní „klasické“ divadlo až po ty streamovací služby. A to často lépe, přímočařeji, navíc zpravidla v jazyce a formě, kterým divák rozumí každé slovo na první poslech, což se o opeře říci rozhodně nedá.
Sedlák kavalír se však stále drží té původní romantické noty, a to bez ohledu na jakékoli historické zařazení. Není tedy typickým zástupcem verismu; spíše představuje závěr romantické italské operní éry. A jak uvidíme vzápětí, právě to bude v situaci, kdy uzavírá večer, poněkud problém.
Recenze a konkrétní účinkující se týkají představení ve čtvrtek 15. ledna 2026.
Příběh Sedláka kavalíra je jednoduchý – je o žárlivosti a zradě. Turiddu (účinkoval Peter Berger) byl zasnouben s Lolou (Michaela Zajmi), ale byl odveden na vojnu. Lola na něj nepočkala a vdala se za Alfia (Daniel Scofield). Turiddu se vrátil a nyní běhá za svou bývalou snoubenkou a dnešní milenkou Lolou, zatímco se má oženit se Santuzzou (Viktorija Korosunova), která navíc čeká jeho dítě. Santuzza se snaží najít zastání u Turiddovy matky (Sylva Čmugrová), ale ani ona jí nedokáže pomoci. Santuzza je následně zostuzena, navíc veřejně Turiddem i Lolou, a tak se pomstí – vše řekne Alfiovi. Příběh končí kudlou v břiše – Alfio v souboji zabije Turidda, který se na souboj vydává opilý. Samotný souboj se odehrává mimo scénu a lze předpokládat, že Alfio s ním mnoho „práce“ mít nebude. Skoro to až vypadá, jako by se Turiddu nakonec vydal všanc svému osudu, tedy Alfiovi, záměrně…
Hudba je živá a harmonická. Árie jsou stále árie, velké a dechberoucí (především výstup Santuzzy). Sbory i hudba na pozadí si stále drží značnou velkolepost. Navíc je to dílo krátké a „kompaktní“, které rychle spěje k závěru – za 75 minut je konec. Děj je jednoduchý a srozumitelný. Na pozadí příběhu stojí církevní svátek – Velikonoce, jenž vytváří silný protiklad k jednání hlavních hrdinů.
Dohromady jde o skvělé operní dílo, u kterého se nebudete nudit. Nejen proto, že je krátké, ale proto, že skutečně zaujme.
Oproti tomu Komedianti (v italštině Pagliacci) – text i hudba Ruggero Leoncavallo, premiéra 1892 – jsou již pravým příkladem verismu. Příběh je líčen pomaleji, přesto bez toho „operního patosu“ a „velké hudby“. Je to de facto civilní dílo, v němž se tu a tam mihne ona „stará známá opera“. Zazní sice sbor, árie i duet, ale s tou velkolepou romantickou operou už to nemá mnoho společného.
Také v tomto příběhu jde o lásku, a také o žárlivost a její následky. Komedianti dorazí do městečka. Principál Canio (účinkoval Michal Lehotský) svolává místní lid: zítra odpoledne se bude hrát komedie. Mezitím jeho ženě Neddě nadbíhá Tonio (Daniel Scofield), je však odmítnut a těžce to nese. Neddě (Yukiko Kinjo) se naopak zalíbí místní mladík Silvio (Scaba Kotlár), s nímž plánuje po představení utéct. Nevěrnice má důvod: z Cania se časem stal surovec. Canio se díky zhrzenému Toniovi dozví, že ho žena podvádí. To Canio velmi těžko nese, ale co naplat: musí se hrát komedie. Diváci, včetně Silvia, se shromáždí a nám známé postavy (Nedda, Tonio, Canio a Beppe – Petr Nekoranec) nyní ve svých divadelních rolích hrají komedii, která ale kopíruje situaci, ve které se Canio, Nedda a Silvio ocitli. Canio tuto urážku nevydrží – hraje vlastně potupně sám sebe ve své vlastní komedii; hra v jeho očích přechází do reality, v návalu zlosti zabije Neddu a v zápětí i Silvia, který se jí snaží pomoci.
Děj je komplikovanější, součástí je i divadlo na divadle, v němž hlavní postavy přebírají komediální role, které se nakonec promísí s realitou. Závěr je rychlý a strohý, není tu žádná velkolepá árie, žádný efektní skon milenecké dvojice. Je tu prostě konec. Je to vůbec opera?
Ano. Minimálně tu zazní krásný duet Neddy a Silvia Silvio! A quest’ora. Je tu také nádherný výstup a veristická árie Qual Fiamma Avea Nel Guardo! … Stridono lassù pro Neddu. Také je tu ta psychologie – Canio a jeho mentální stav (především výstup Recitar! … Vesti la giubba a samotný závěr), který musí tenor předvést skutečně mistrně, má-li za toho být víc než slabý romantický odvar předchozího operního věku.
Mimochodem, co je a není opera, bude velmi zajímavá otázka letos v květnu, až Státní opera uvede Poulencovy Dialogy karmelitek. Ale to je téma na květen 2026.
Standardně se tato dvě díla uvádějí společně. Obě jsou zasazena do jižní temperamentní Itálie, kde by se podobným událostem nejspíš nikdo nedivil ani dnes, natož na konci 19. století. Oba příběhy jsou jasné, uvěřitelné a stále plně funkční. Sedlák kavalír je jednodušší a drží se té velké romantické noty. Komedianti jsou přízemnější, postava Cania je psychologicky více prokreslená než postavy z Kavalíra a celé dílo je syrovější a civilnější.
A právě v tomto pořadí se toto operní duo tradičně uvádí. Často se používá zkratka „Cav/Pag“, podle původních italských názvů Cavalleria rusticana a Pagliacci. Je až neuvěřitelné, že se lidé napříč světadíly dokázali shodnout už před sto lety, že právě toto pořadí bude nejlepší. Umíte si to představit dnes? Obě díla mají přibližně 75 minut, což je na samostatný večer v divadle málo. Historicky se proto zkoušelo, jak a s čím tyto krátké jednoaktové opery zkombinovat. Třeba těžce verističtí Komedianti s komediální belcantovou Dcerou pluku museli být skutečně zajímavé „kombo“. Zkoušel se i balet, což mi vlastně dává smysl: dva zcela odlišné žánry oddělené přestávkou. To by skutečně mohlo být zajímavé. Nešlo by třeba udělat takovou menší cross-žánrovou akci ve Státní opeře?
Proč právě toto pořadí? Důvodů by se našlo více. Jedním z často zmiňovaných je deklamační prohlášení Cania „Komedie skončila“, jímž Komedianti končí a kterým dává smysl zakončit večer. Existuje však jeden velmi prostý důvod – a tedy pravděpodobně ten skutečný: hudební energie. Tu má Sedlák kavalír v míře, jakou Komedianti postrádají. Pokud večer začne Kavalírem a následují Komedianti, divák si zapamatuje obojí, včetně Caniovy výrazné závěrečné repliky. Pokud se však začne Komedianty a skončí Kavalírem, bude si divák při odchodu z divadla pamatovat už jen Kavalíra a na Cania si sotva vzpomene. (Čest výjimkám, i když samozřejmě také závisí na provedení jednotlivých her.) Tak výrazná je Mascagniho hudba, tak jednoduchý, jasný a výrazný je děj Kavalíra.
Co tedy vedlo režiséra Ondřeje Havelku k tomu, že pořadí otočil? A jaká je vlastně inscenace Státní opery?
Havelka představuje obě díla ve víceméně klasickém pojetí. Žádná moderna, ale tradiční scénografie (Martin Černý) a kostýmy (Jana Zbořilová) – dobový italský venkov pro Komedianty a městečko pro Kavalíra. Havelka díla propojil: městečko, které je v rámci kulisy vyobrazeno v pozadí Komediantů, je totožné s tím, které se po přestávce objeví v Kavalírovi. Stejné místo a víceméně i stejná doba. To odpovídá veristickému vidění světa – častá byla právě aristotelovská jednota: místo, čas a děj. I s jednotou děje se Havelka popasoval. Postava Tonia – bídáka, který všechno neštěstí odstartuje – se v Kavalírovi vrací a nahrazuje Alfia. V programu ke Kavalírovi je skutečně místo Alfia uveden právě Tonio. Na scéně tedy zůstává v obou dílech stále ten stejný zpěvák – Scofield.
Dává to smysl: po tragédii na jevišti kočovných komediantů se postava Tonia, na kterou závěr nijak nedopadl, přestěhuje do místního městečka a pokračuje dál místo Alfia. Režie jako perličku pro pozorného a zpěváků znalého diváka dokonce některé z postav Kavalíra zakomponuje (velmi lehce a nenápadně) i do Komediantů. Vzniká tak dojem jedné hry v jednom městečku kdesi v jižní Itálii – osobně jsem v tom dohromady viděl typickou Sicílii. Aby propojení nebylo jen hříčkou s hlavními postavami Tonia a Alfia, jsou předehry a intermezza obou děl doplněna projekcí černobílého filmu, který osvětluje historii Neddy a Cania, i to, jak Tonio do městečka přišel, a ještě něco navíc.
Je to nápadité, dobré a smysluplné. Samotné filmečky ve skutečnosti přidávají jen málo. Zásadní však je, že projekce operní dílo nezastiňuje a v případě Kavalíra dokonce lehce pobaví. Což není vůbec na škodu – opera potřebuje poctivý operní oblouk, ten kontrast pozitivního a strastiplného, aby ten často až patetický závěr přinesl divákovi správnou katarzi.
Nevýhodou je, že Berger s Korosunovou se do Kavalíra pěvecky opřeli tak, že zastínili své kolegy z Komediantů. Berger vstoupil do roku 2026 v plné síle – viděl jsem ho minulý čtvrtek v Brně jako Alfreda v Traviatě a stručně řečeno působil, jako by jen přeběhl z jednoho jeviště na druhé. Jak kostýmem, tak výrazem. A také hospodská scéna Viva, il vino spumeggiante, neměla daleko k Libiamo ze zmíněného Verdiho veledíla. (Tedy alespoň zpočátku, v závěru této scény vyzve Alfio Turidda na souboj. Turiddu, dle dobového zvyku, přijímá kousnutím Alfia do ucha – teče krev: souboj na život a smrt.) Zpěváci přinesli na jeviště sílu, energii, výraz – co víc chtít?
Zamrzelo však, že dirigent Richard Hein po velkolepém ariózním výstupu Korosunové v rámci duetu Ah! Lo vedi, che hati tu detto? s Bergerem nenechal divákům prostor pro potlesk. Hudba sice po tomto výstupu má „oficiálně“ ještě pokračovat, nicméně orchestr slyšet prakticky nebyl a tedy vznikla krátká pomlka – jako stvořená pro aplaus. Šlo o highlight večera a zpěvačka si v danou chvíli potlesk jednoznačně zasloužila. A divákům se tleskat rozhodně chtělo, protože herečka předvedla nádherný dramatický projev krásným vysokým sopránovým hlasem, v barvě velmi příjemným na poslech a v plastickém provedení.
Potěšila také všeobecně skvělá italština v Kavalírovi. O něco horší byla v Komediantech. Stejně tak sbor působil naprosto sezpívaně v Kavalírovi a o něco méně v první hře.
Krátce ještě k hereckým a pěveckým výkonům v Komediantech: Kinjo roli Neddy zazpívala obecně velmi pěkně, nicméně na to, že jde prakticky o psychologické drama, zůstala – z mého pohledu – bez výraznějšího dramatického výrazu a plasticity pěveckého projevu. Lehotský byl skvělý, tentokrát (viděl jsem ho nedávno v Liberci) skutečně dramatický a „v roli“, byť se domnívám, že by tato role si snesla ještě více. Kotlár s Kinjo předvedli krásný a již zmíněný veristický duet Silvio! A quest’ora. Ostatní sólisté mají menší role a výstupy.
Obecně vzato sborová čísla i sólisté z Kavalíra zastínili Komedianty. Nakolik za to může otočení pořadí a nakolik samotní zpěváci, zůstane asi ve hvězdách. Je to škoda i přes velmi dobrý a smysluplný režijní nápad s propojením a prohozením děl. To je však riziko, které tato myšlenka přinesla. Minimálně na sborech je zřejmé, že Sedlák kavalír je z principu výraznější a efektnější dílo.
Orchestr hrál zcela odpovídajícím stylem vůči rozdílným dílům: v Komediantech spíše lehce, v případě Kavalíra s plnou energií a dohromady tak krásně doplnil výrazné sbory i sólisty.
Stejným způsobem se své dvojrole Tonia zhostil i Scofield – jeho klasický baryton zazněl v Kavalírovi plně, s poctivou silou i výrazem.
Na závěr se vraťme k úvodu. Opera má ve 21. století jednu jedinou skutečnou výhodu nad ostatními žánry. Ať už jde o sbory, sóla, duety… je tu ten emotivní romantický patos, ta velká gesta, drama a obecná velkolepost. A nedává právě proto smysl takto zakončit večer? Skončit tak, aby divák odcházel a v uších mu stále zněla „opera“, a nikoli nějaký citát, který v rámci díla sice nese silnou myšlenku, ale není zrovna efektní? Citát, který nepřináší žádnou vzletnou ideu, ale spíše komentuje hru a divák si ho stejně musí přečíst na titulkovacím zařízení…
Prohození děl je tedy v souhrnu dobré rozhodnutí. Klasické pojetí, vhodně a decentně doplněné, aniž některé z děl cokoli ztratilo. Jen Komedianti v paměti nevydrží tak dlouho. Divák však ochuzen nebude: o žárlivosti a o tom, kam až může vést zrada, je i Sedlák kavalír. A na toho divák hned nezapomene.
Opera.
—
Leoncavallo: Komedianti / Mascagni: Sedlák kavalír
15. 1. 2026 v 19.00
Státní opera, Praha
Dirigent: Richard Hein
Režie: Ondřej Havelka; Výprava: Martin Černý; Kostýmy: Jana Zbořilová; Videoprojekce: Diviš Marek; Sbormistr: Adolf Melichar
Hlavní účinkující – Komedianti:
Nedda: Yukiko Smetáčková Kinjo; Canio: Michal Lehotský; Tonio: Daniel Scofield; Silvio: Csaba Kotlár; Beppe: Petr Nekoranec
Hlavní účinkující – Sedlák kavalír:
Santuzza: Viktorija Korosunova; Turiddu: Peter Berger; Lola: Michaela Zajmi; Tonio (Alfio): Daniel Scofield; Lucia: Sylva Čmugrová
—
PS: Abych nezapomněl – počkejte pozorně až do konce představení…
PPS: Poslech ze třetí řady uprostřed, sepsáno den po představení zpaměti.
