Článek
Nová inscenace Aida má skvělé recenze. Vyrazil jsem tedy na představení 4. října – a byl jsem zklamán. A vlastně velmi zklamán, přestože Národní divadlo Brno připravilo inscenaci překrásnou na pohled. Bohužel jsem ale čekal operu, a tu jsem spíš nedostal než ano. Ale žijeme v době tiktokové – možná to je záměr, a možná dokonce i cíl. Nejlepší bude, když se divák přesvědčí přímo v divadle, a já se v mezičase podělím o názor, jak má Aida vypadat, a proč nová brněnská verze má – dle mého soudu – k opeře vlastně dost daleko.
Opera, to je krása, umění a zábava – viz nedávný text o Rusalce.
—
Aida, to je velká a monumentální opera. To je Egypt v té klasické podobě a kráse, a sama opera de facto vedla v 19. století k rozšíření známosti egyptských reálií do Evropy a – autorem hudby je Giuseppe Verdi – zbytek světa na sebe nenechal dlouho čekat. Aidou, když trošku přivřeme oči, začíná období obecného zájmu Evropanů o orientální či obecně exotický svět. Vrcholem tohoto zájmu, pokud jde o svět opery, je Pucciniho Madama Butterfly, ale to je jiný příběh. (Autor textu respektuje názor, že vrcholem je jeho pozdější Turandot.)
Aida, to je tedy Egypt, a Egypt… to jsou pyramidy, sfingy, řeka Nil, palmy, písek, hieroglyfy, faraoni a mumie. Napadá vás ještě něco? Autora textu ještě napadá bůh Ra a jeden kamenný kruh s 39 symboly…
Aida je opera, která vás naučí milovat operu – nebo, jak řekl klasik: operu nenávidět. Verdiho dílo mělo premiéru roku 1871 a je to klasická romantická tragická láska a love story, která končí smrtí, zklamáním a neštěstím pro všechny zúčastněné. Tak to máme v opeře rádi. Je to prakticky vyvrcholení té velké opulentní romantické opery 19. století, se vším co k tomu patří – sbory, duety, árie, triumfální pochod, dnes bychom řekli: banger za bangerem. (Chápu, že dnes si pod tímto termínem spíš představíme trio Huntrix a především song Golden – kdo neviděl: upozorňuji že následuje pro mnohé drastický názor: nejdřív si pusťte KPop Demon Hunters na Netflixu a až pak se vraťte zpátky k opeře z dávnověku.)
Verdiho opera je zasazená do historického období – starého Egypta, řekněme cca 2500 let před Kristem, před Kleopatrou a prakticky před západní civilizací. Postavy a děj jsou jinak zcela smyšlené a příběh by se prakticky mohl odehrávat téměř kdykoliv a kdekoliv, přesto se libreto v několika bodech odkazuje na egyptské reálie – především zapojením staroegyptského náboženství a jeho kněžích. Jinak je téma univerzální a tento egyptský doplněk není zásadní. Více není třeba o staré egyptské říši vědět.
(Pokud vás tedy zajímají detaily o období Staré říši starověkého Egypta z období této opery, pak doporučuji kontaktovat Český egyptologický ústav na Univerzitě Karlově, krásnou sbírku mají také ve vídeňském Kunsthistorisches Museum Wien či londýnském British Museum.)
Londýn, British Museum: Oddělení starověk – Egypt. Malované dřevěné rakve kněze a přistěhovalce z Théb ± 750 př. n. l. Myslím, že jim můžeme pracovně říkat Aida a Radames, podle mě tak na první pohled vypadají. Vpravo pár výjevů z egyptské hrobky ± 1350 př. n. l.
Stručně k ději
Jsme ve starém Egyptě. Válka s Etiopií je na spadnutí. Radames je vyslán zničit nepřítele. Doufá, že vítězství mu přinese šanci oženit se s Aidou – etiopskou otrokyní. Radamese však miluje králova dcera Amneris. Tuší ale, že Radames je zamilován do jiné, nejspíš do Aidy. V příhodný okamžik od ní zjistí pravdu – oklame Aidu a ta jí prozradí své city k Radamovi.
Radames se vítězně vrací zpět a přivádí zajatce, mezi nimi i ukrytého otce Aidy – krále Etiopanů jménem Amonasro. Ano, Aida je princezna nepřítele. Typická romantická tragédie se vším, co k tomu patří. Amonasro zůstává utajen mezi zajatci a snaží se vyjednat propuštění svých lidí. Egyptský vládce odmítá. Vítězný Radames, s ohledem na Aidu a jejího otce, se snaží vyjednat propuštění poraženého lidu. (Netuší, kdo ona i její otec skutečně jsou.) Král nakonec souhlasí, ale v rámci tohoto velkého gesta rozhodne o svatbě Radama se svou dcerou. Jenže on miluje Aidu… to nemůže skončit dobře.
Dál už to je jednoduché a o to silnější. Amonasro chce odplatu. Aida je otcem donucena, aby zjistila od Radamese vojenské tajemství. On odmítá, ale nakonec je de facto podveden a prořekne se. Rozhovor navíc vyslechne Amneris. Amonasro se pokusí zavraždit Amneris, je však Radamem zastaven. Aida s otcem utečou. Radames je odsouzen k zazdění zaživa. Amneris se snaží rozsudek zmírnit, ale marně. Radames trest přijímá, vědom si své zrady i toho, že Aida utekla.
Trest je vykonán. Až poté, co je hrobka uzavřena, Radames zjistí, že Aida potají proklouzla do jeho – jejich společné – hrobky. Konec.
Jednoduché: nepotřebujete ani titulky, vše je jasné a přehledné.
Počítám, že je to očividné, ale je tu vše: láska, zrada, nenávist, konflikt asi na třech frontách, exotika, tanec, zpěv, hudba. Bomba – to hrozné moderní slovo: banger.
Radames – Aida – Amneris – vítězství – zasnoubení – konflikt s otcem – přistižení při zradě – rozsudek – smrt.
V ideálním vesmíru byste to měli chtít vidět okamžitě znovu, a dámy si kapesníčkem utírají oči.
Opera, kterou nelze udělat špatně. Nebo ano?
Jak udělat operu správně
Obecně vzato je vytvořit operní inscenaci (klasické opery) strašně jednoduché. Vezmete operní dílo, které se hraje už 150 ± 100 let. Najdete pár dobrých zpěváků. V ideálním případě i vytvoříte iluzi světa toho starého příběhu, aby divák věděl kdy a kde je a orientoval se v ději – když už zpěvákům přímo nerozumí ani slovo. Postavíte ty zpěváky na jeviště či jakékoliv pódium nebo piedestal (jako letos 10. července 2025 ve Znojmě na Julius Caesar v Egyptě, když už jsme v tom Egyptě…) – a tedy před diváky. Hudba hraje, zpěváci fantasticky zpívají a hrají jak mají naučeno: velká gesta, drama… dál už jen opona, konec, aplaus, nadšení. Hotovo. Funguje to už 200 let, a není důvod, aby to nefungovalo dál a zase. Proč? Protože ta díla, která přežila věky, mají zpravidla univerzální – lidský a nadčasový příběh.
Samozřejmě, tak jednoduché to ve skutečnosti není. Pokud však tyto body splníte – prověřené dílo, zpěv, gesta, drama, hudba a scéna – tak máte vyhráno.
(Existuje určitě skupina diváků, kteří očekávají, že režie doplní či bude hledat v díle něco dalšího: nějakou těžkou filozofii, moudra odvěká a kdo ví co ještě, ale ruku na srdce: kolik jich asi je? Pět, deset v hledišti jednou za měsíc? Pro tyto mám doporučení: Lear od Ariberta Reimanna – úžasné expresionistické dílo plné nápadů a myšlenek, ze kterých by Verdi asi zešílel. Nad tím můžete přemýšlet měsíce. Hrubé, šokující, zničující a přitom fantastické. Na druhé premiéře 12. června 2025 ve Státní opeře bylo zaplněno asi 60 % hlediště, po první přestávce třetina a po druhé přestávce si už těch pár odvážlivců, kteří vydrželi ten atonální nářez, mohlo vybrat pro sebe libovolnou řadu sedadel. Bohužel, a nikdo se nediví, již po derniéře. Vzhledem k zájmu publika očekávám zopakování tohoto díla přibližně v roce 2125. Škoda.)
Princip je tedy jednoduchý, ale na jevištích často vidím opak – a výsledkem je tento šestistránkový elaborát.
Inscenace vzor Brno 2020
Začněme menším rozborem této divadelní inscenace v režii Magdaleny Švecové…
Scéna Marka Cpina je typicky brněnská – prosvětlená prázdná scéna se schodištěm na velmi vzdálené straně a uzavřená v efektních třech stěnách. V případě Aidy je to zlato-měď. V případě Otella je to něco mezi měď-rez. Manon Lescaut přidala trochu kamenější vzhled, a na závěr i pár zrcadel… Moderní, čistý design, který funguje už roky a pro velkolepou Aidu se vyloženě hodí. Zlato, to je bohatství i písky Egypta.
Dohromady je to ideální řešení pro tu největší operní scénu – triumfální pochod na konci druhého dějství. A to vše na největším jevišti u nás.
Kostýmy a rekvizity
Účinkující dostali bohaté, zlatem a drahými kameny vykládané kostýmy od Lindy Boráros. Je na nich vidět neskutečná práce všech švadlen, vlásenkářek, kostymérek, zlatotkalců… a všech ostatních. Vypadá to světově.
Rekvizity prakticky absentují, s výjimkou baletních čísel.
Vše je tedy připraveno pro něco velkolepého… ale.
Operní ne-herectví
Kámen úrazu rozměru menší pyramidy: statické herectví. (Nebo snad Cimrmanovy živé obrazy?)
Pro ukázku si vezměme nádhernou árii Ritorna vincitor! ze závěru prvního dějství – určenou pro dramatický soprán, tedy Aidu. Patří k nejkrásnějším áriím a často se předvádí koncertně.
Končí sborové Guerra! Guerra!, které se všem účinkujícím skutečně povedlo, a dál je to na zpěvačce, která je kdesi daleko na schodech (od začátku inscenace, a zcela tak zanikl recitativ s Amneris včetně velice zajímavých slov od Amneris Aidě: Io ti chiamai sorella… Piangi? Přibližně česky: Pláčeš, sestřičko?)…
… a nyní za posledních tónů předchozího výstupu sejde ze schodů a zastaví se tam. Sopranistka tedy stojí pod schody asi 15 metrů od hrany jeviště a něco zpívá (asi hezky) a nic víc. Druhá třetina árie – zpěvačka vyjde tři schody a tam se zastaví a stojí a dál něco zpívá. Takže už je 16 metrů daleko (trochu jsem se nudil, tak jsem počítal). Nehne se z místa, přestože na ní je vidět (divákem z šesté řady), že by se chtěla rozběhnout po tom obrovském jevišti a začít konečně hrát, tak jak je zvyklá. Nemůže. Jednak by se nejspíš zabila na těch schodech a jednak umělci musí plnit příkazy režie do puntíku přesně. Udělá tedy alespoň tři gesta – rozmach levou rukou, připažení obouruč a znovu jednou rukou rozmach. Drama. A pak na poslední třetinu sejde dolů. A zase tam stojí, a něco zpívá. A to je konec jedné z nejkrásnějších árií pro soprán.
Nejenže je to celé… ploché, ale viděl jsem dynamičtější provedení koncertních verzí – vlastně všechny koncertní verze, které jsem viděl – hledejte na Youtube – byly živější.
Ale jde přece o zpěv, řekne si divák a fanoušek opery. Nicméně, protože zpěvačka stojí prakticky na druhém konci divadla, tak je její monumentální hlas utopen v jevišti. Ano, sopranistka – navíc dramatická sopranistka – to je hlas, se kterým se nemůže měřit ani lodní siréna, ale když ji při vcelku poklidné árii postavíte 20 metrů od diváka v první řadě (místo 4 metrů, které nutně zabírá orchestřiště), tak tam rozdíl je. A nakonec je obrovský. A kdyby to bylo jednou v rámci nějaké umělecké myšlenky, tak to je to v pořádku a je to jedna z možností, ale…
Ale v tomto stylu je „utopená“ celá inscenace krom třetího dějství, které naopak funguje skvěle i v tom prázdném prostoru. Proč? Protože právě zde jsou pěvci konečně v popředí – kousek od orchestřiště. Najednou se pohybují, reagují na sebe, jsou nádherně slyšet. A jako bonus: jsou nádherně vidět! Včetně kostýmů, které stály tolik práce. Minimálně slavnostní kostým Amneris je vskutku úžasný – i Kleopatra ze Znojma by žárlila.
Taneční čísla
První dvě dějství obsahují více míst, kde lze zapojit tanečníky – tradičně forma baletního tance, zpravidla s nějakým vztahem k Egyptu či obecně jinak exoticky laděný. Balet: to je především vizuálně opojný pohyb, elegance a krása.
Choreografie Marka Svobodníka očividně chtěla přijít s něčím novým, a to je jenom správně. Nicméně z mého pohledu byl druhý výstup pouze nucený moderní tanec čtyř neurčitých tanečníků a jedné rekvizity (záměrně neprozrazuji více).
Následuje triumfální pochod – taneční číslo velice nápadité, vyloženě egyptské a zpočátku působivé, které se ale brzy stává monotónním a příliš dlouhým.
Sbor
Pěvecky skvělé, jasný projev, krásně jednotné, s úsměvem na tváři – rozhodně highlight večera. A to ve všech jejich výstupech, navíc v parádních kostýmech. Vynikající, nejlepší sborové unisono jaké jsou za posledních mnoho měsíců slyšel. Sbormistr Martin Buchta, bravo.
Operní herectví zachráněno
Jediný, kdo skutečně hraje a zpívá od začátku do konce, je Luis Cansino – v menší, ale o to zásadnější, roli otce Aidy, nepřátelského krále Amonasra. Od první chvíle je v popředí: v hlase má emoce, výraz, sílu. Je mi až stydno, že jsem ho kdysi označil za nevýrazného (přestože si za tehdejším hodnocením stojím). Zde – 4. října 2025, na konci první poloviny – jsou na scéně všichni, a přesto je on jediný skutečný operní herec na jevišti.
Třetí dějství podtrhuje vše výše uvedené. Konflikt mezi Aidou a jejím otcem: drama hudební, pěvecké i herecké. Zpěváci jsou v popředí – vidíme emoce, kontakt, komunikaci. V pěveckém projevu dominuje Cansino. Fantastické. Takto má vypadat opera od začátku do konce.
Nakonec přichází i Radames – a poprvé toho večera skutečně zpívá a v hlase projevuje emoce. A aby byl tento konflikt, střet civilizací i lásky, dokonalý: libretista do něj nechá vstoupit Amneris, která vše – jeho zradu – vyslechne. Zpěvačka, která se dosud pohybovala (na rozdíl od jinak vcelku statické Aidy) kdesi v dáli, je najednou vidět – a jsou vidět i emoce, herectví. Ano, mezzosopranistka rozhodně umí.
Závěr-nezávěr
Příběh končí odsouzením Radamese, pokusem Amneris o jeho záchranu a (zaslouženým) trestem pro vítěze – zrádce. Rozsudek zní: zazdít do hrobky (kam jinam v Egyptě). To, že tam s ním bude i Aida, už je jenom tragická třešinka na operním dortu.
A teď přichází problém: Jak na prázdné scéně toto provést tak, aby to každý pochopil? Na otevřené prázdné scéně se schody prostě postavy nezazdíte ani s metrákem malty. Navíc, když na ně ani není moc vidět. Kulisy se jako bonus, aby to zazdění bylo očividné, někam zvedají. Efekt „uzavřít“ tím dostává nový „otevřený“ výraz. Naštěstí si to divák přečte na titulkovacím zařízení. Co když je někdo nečte? Co kdyby se zařízení rozbilo?
Klasická romantická opera 19. století, ač je to neuvěřitelné, funguje i bez titulků. Pokud je všechno správně, titulky nejsou potřeba. Mám i krásnou mini-historku: dne 6. května 2022 – La traviata ve Státní opeře – nefungovaly titulky. Diváci sledovali Marii Fajtovou, jak kraluje jevišti a odcházeli nadšení. Nikomu nic nechybělo. Všichni Verdiho chápali. Top.
Za inscenací je vidět obrovské množství práce a vynaložené energie, které však podráží nohy celý ten efektní, moderní koncept velkolepě prázdné hluboké scény. Vytváří sice krásný obraz, ale v něm zaniká všechno ostatní…
Jak by to mohlo vypadat na klasické scéně?
Pojďme se na chvíli zasnít nad tradiční verzí – když už víme, jak vypadá ta moderní.
1. Všichni hlavní účinkující jsou před diváky, takže dva metry od kraje toho obrovského jeviště. V pozadí zůstávají tanečníci, božstva a schody. Schodiště je samozřejmě prostor pro sboristy, aby si měli kam stoupnout a předvést se – protože jsou vynikající.
2. Klasická scéna není prázdná. Řešením je postavit na jeviště tři a více palem (jedna či dvě by vypadaly smutně a uschly by v té poušti žalem). Moderní doba si žádá udržet fotoefekt, takže hnědý-rezavý kmen (bude ladit se zlatou scénou) a výraznější zelené listy (kontrast, a ani dobově to nebude špatně, protože starý Egypt byl plný zeleně – v písku se topili až později). Je pravdou, že se nehodí mít palmy všude a stále stejně, a diváci (asi) nechtějí čekat na změnu scény: přidělat kolečka a využít pár staroegyptských otroků k manipulaci.
3. Klasické operní hraní: Jak má herec uprostřed ničeho (nebo schodů) vyjádřit nějakou emoci – zlost, strach, nenávist, cokoliv – když stojí sám, daleko, uprostřed jeviště-ničeho, a promlouvá-zpívá jazykem, kterému nikdo nerozumí? Těžko. Když se do toho herecky opře, bude vypadat divně. Když použije dvě umírněná gesta (viz výše), bude se divák nudit. Pokud ale bude mít o co se opřít, do čeho praštit pěstí, zkrátka něco, s čím může být v kontaktu, tak všechno to operní, často záměrně přehnané, herectví začne vypadat přirozeně. Nebude to šílený zpěvák uprostřed ničeho, ale operní herec na scéně. Na egyptské scéně s palmami – a ty už tam máme.
4. Závěrečný duet O terra addio, valle di pianti Radamese a Aidy – to je highlight večera, a zpěváci tam jsou pro diváka. Krásně v popředí, pod lehkým jasným světlem, které sice není nijak originální, ale přesto dotvoří tu klasickou tragickou atmosféru, na kterou jistě většina čeká. Proč by jinak chodili do divadla? Všechno ostatní už je dávno na Netflixu, Tiktoku či jinde.
To bylo krátké zasnění nad mojí představou Aidy v klasickém pojetí uprostřed zlaté scény.
Foto-inscenace
Inscenace je vizuálně úžasná – škoda že diváci nemohou fotit. Jsem si jistý, že to na záznamu (video, foto) bude vypadat naprosto dokonale. Když se přidá slušný zvukař, bude to video-podívaná par excellence i s (asi) skvělým zpěvem. Inscenace určitě i vyhraje nějakou cenu, ale divadlo nemá žít kdesi na Youtube nebo fotkách. Divadlo má žít na jevišti. A k tomu bylo zatraceně daleko tři jednání ze čtyř. A ty čtyři jednání, to je celkem sedm scén, a každá by mohla být jiná… to bych teprve byl oslněn.
Přitom stačilo tak málo, aby to bylo prvotřídní a světové.
Pro korektnost uveďme, že diváci jinak vypadali obecně spokojeně. Je tam i pár pěkných nápadů (král-faraon mezi ně nepatří z výše uvedených důvodů, ale nápad rozhodně dává smysl). Hudební část pěkná a odpovídající. Konkrétní účinkující jednotlivých rolí jsem s výjimkou pana Luise Cansina do textu záměrně neuvedl, nemají s výše uvedeným přímo nic společného, a jsou uvedeni v souhrnu níže. Ještě je třeba zmínit výborného Jana Hnyka v roli kněze Ramfise.
Opeře, i v době instagramové, na zdar.
—
Verdi: Aida
4. 10. 2025, 17:00, Janáčkovo divadlo, Brno
Hudební nastudování: Jakub Klecker; Režie: Magdalena Švecová; Scéna: Marek Cpin; Kostýmy: Linda Boráros; Choreografie: Marek Svobodník; Sbormistr: Martin Buchta
Účinkující:
Aida – Mária Porubčinová; Amneris – Václava Krejčí Housková; Radames – Sung Kyu Park; Amonasro – Luis Cansino; Faraon – Jan Šťáva; Ramfis – Jan Hnyk; Kněžka – Daniela Straková; Posel – Petr Levíček; Dirigent – Dominik Pernica
—
PS: Poslech ze šesté řady, střed. Sepsáno den po představení z paměti. Týden zvažováno zda vydat, pak jsem viděl ve čtvrtek v Olomouci Toscu, a rozhodl jsem se, že ano, protože tam divadlo žilo!
PPS: Moc se mi líbí plakát k inscenaci – po dlouhé době vyjadřuje téma a myšlenku samotného díla, nikoli pouze hlavní herce či nějakou silnou tematickou stylizaci, ale pěkně operu Aida.
Janáčkovo divadlo hraje Verdiho Aidu, Brno, 4. 10. 2025
