Článek
Původně jsem se článek rozhodl nezveřejnit a text nesl název „Zbytečná Rusalka Davida Radoka“. Názor jsem změnil 30. 4. 2024 po zhlédnutí představení Lucia di Lammermoor (Donizetti) v londýnském Royal Opera House, protože jsem tam viděl něco neuvěřitelného. Byla to naprosto tradiční operní inscenace, která vznikla v roce 2016. Nebylo tam nic moderního. Zní to neuvěřitelně? Bylo to neuvěřitelné a bylo to přesně to, co to mělo být, a co víc, bylo to – zcela bez přehánění – dokonalé. Jak to souvisí s Rusalkou? Po přečtení snad pochopíte. A o Lucia di Lammermoor od režisérky Katie Mitchell, v hlavní roli Nadine Sierra, bude článek brzy. Dále text o brněnské Rusalce uvádím bez změny, tak jsem ho sepsal pár dní po premiéře.
---
Před závorku je třeba vytknout několik věcí, aby bylo čtenáři jasné, co a od koho čte. Jsem jeden z těch „bláznů“, kteří jsou ochotni vzít auto, jet dvě hodiny, pak půl hodiny kolonizovat dálnici před Brnem a po tříhodinovém zážitku jet dvě hodiny zpátky. Také jsem ochotný jet za velkým operním dílem do ciziny, a to dokonce na moderní zpracování. A také si myslím, že operní inscenace může fungovat bez ohledu na to, zda je moderní či nemoderní, a to pokud vystihuje podstatu díla a zachovává funkční celek. Nesmyslné chování postav, ať už dle režie, či z vůle účinkujících může hodně zkazit, ale skvělý pěvecký výkon hodně zachránit (na toto téma viz můj text o Traviatách).
Recenzí vyšlo dost, všechny (KlasikaPlus, Novinky, Lidovky, iDnes, Opera PLUS) jsou v zásadě o tom samém – dílo je temné, není to pohádka (a už vůbec ne pro děti), pěvecky špičkové, umělecké, … a všechny mají vcelku pravdu, … a přesto všem recenzentům (s jednou výjimkou v Lidovkách) uniká, dle mého, jedna zásadní – a bohužel kritická – myšlenka.
Osobně Rusalku považuji za největší umělecké dílo, které na našem území vzniklo. Jistě, je zde spousta krásných architektonických děl, kamenných mostů, rozhleden, soch, obrazů, básní, románů, ale i filmů a seriálů, ale nic z toho nelze srovnávat s živým uměním. A nad všemi těmi písněmi, koncertními díly a dalšími operami je Rusalka. Dílo Kvapila a Dvořáka kombinuje nádhernou báseň (libreto), dokonalou hudbu a – zadaří-li se – dechberoucí zpěv v krásné divadelním provedení.
Ano, následující text bude subjektivní názor a bude trochu naivní, trochu smutný a trochu emotivní, ostatně, je to o Opeře, jaký jiný názor by to měl být?
A nyní k Radokovu depresivnímu, ale také v mnoha ohledech skvělému dílu. S plným vědomím toho, že budu a jsem dost možná jediný, kdo v Radokově díle – v těch všemi kritiky vychválených uměleckých atributech – vlastně nevidí pointu, a naopak, vlastně jsem přesvědčen, že pointa v inscenaci úplně chybí.
Rusalka je krásná, lyrická a tragická opera o třech dějstvích.
Režisér David Radok škrtnul všechno krásné, všechno lyrické a udělal z ní pesimistický společenský thriller. Rusalka není pohádka pro děti, není, nikdy nebyla, a podle mě není žádný racionální důvod ji za dílo pro děti považovat. Je to pohádka pro dospělé. Nechápu, proč na toto dílo (a na operní představení obecně) někdo bere děti. Ale zpět k tématu: Proč by pohádka pro dospělé nemohla fungovat jako thriller? Pohádky k tomu obecně nemají často daleko. Já jsem pro, Rusalka jako thriller, zní to skvěle.
Nicméně…
Je třeba se zamyslet nad tím, co zbyde, pokud se odstraní všechno krásné a za každou větou a scénou si autor inscenace představí to nejhorší, co si představit lze – například závěr prvního výstupu žínek. Nekončí pěkně, nebudu více prozrazovat. Obecně vzato v celém představení byl jediný pozitivní prvek, a to poskakování první žínky (Doubravka Součková).
Ale nejprve se zamyslím, proč fungují – alespoň podle mě – největší operní díla, často celá staletí, a hrají se stále a stále… Pro mě, jsou ty „nej“ (a právě v tomto pořadí) La traviata (Verdi), Rusalka (Dvořák) a Madama Butterfly (Puccini) a jako bonus přidám ještě něco obecně známého, třeba Carmen (Bizet). (Zde je třeba poznamenat, že můj výběr a „nej“ se silně kryje s těmi nejhranější díly (dle internetu). A tedy je na ukázku považuji za vhodné a ideální a inscenace jsou navíc v ČR obecně dostupné, takže si každý může udělat názor svůj.)
La traviata (Verdi) … Opera začíná pozitivně, Violetta je sice nemocná, ale láska je na obzoru, a divák si říká, že to třeba dopadne dobře – jistě, je to opera, musí zemřít, ale přesto, třeba to tentokrát pro ně dopadne dobře… A skutečně, druhé dějství začíná krásně, ale potom přijde komplikace, a následuje selhání Alfreda. V závěrečné části… objeví se Alfred… Violettě se vrací síly… třeba to skutečně neskončí tragicky… smrtelný pád.
Rusalka (Dvořák) … Žínky a veselá písnička… následuje árie Rusalky O měsíčku, prostě nádhera. Princ potká Rusalku… to nemůže dopadnout špatně. Polonéza, tančí se, veselí se. Ale vztah Prince a Rusalky nefunguje, do toho Cizí kněžna… to nevypadá dobře. Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená. Závěr druhého dějství je strašlivý. Třetí část… Princ a Rusalka se shledají, Ježibaba vyjevila, že cesta k dobrému konci pro Rusalku tu je, a je to pohádka, třeba to nějak dobře skončí i pro Prince… Nadarmo v loktech zemře ti, marny jsou všechny oběti, ubohá Rusalko bledá! Běda!
Madama Butterfly (Puccini) … Pinkerton si chce užít – tak jednoduché to je. Nicméně na konci prvního jednání se Pinkerton k Cio-Cio-San chová krásně, vlídně… třeba se skutečně zamiluje… V druhém dějství sice vidíme že ne, ale… druhé dějství je jeden dlouhý dechberoucí výstup sopranistky, a pak je tu dítě, Pinkerton je voják, odjet musel, třeba se vrátí… Třetí dějství a Pinkerton se vrací, moc dobře to nevypadá, ale přesto, o dítěti ještě neví, co když… Smrt.
Vidím tam jistý vzor.
Carmen (Bizet) … José se zamiluje do Carmen, je to sice mrcha, ale láska je mocná. José je uvězněn. Druhé jednání a José je propuštěn, Carmen je spokojená, do toho veselá Toreadorova píseň… všechno funguje. Nicméně Carmen není zrovna „stálá“, ale naděje že spolu odejdou tu stále je, ale José odmítá dezertovat a zabije důstojníka. To nevypadá dobře, ale odcházejí spolu! Ve třetím jednání vidíme, že Carmen skutečně není ta pravá, ale objeví se Micaela (mimochodem, nejlepší árie díla a Kačírková ji umí dokonale), a opět je tu šance, že to vlastně skončí dobře… Neskončí.
Stejný vzor je velice častý, typicky Tosca (Puccini), Otello (Verdi), Romeo a Julie (Gounod), a seznam je dlouhý… (I v úvodu zmíněná Lucia di Lammermoor (Donizetti) pracuje s naprosto stejným konceptem.)
Jaký je to vzor? Děj začíná pozitivně, vlastně zpravidla velmi pozitivně. Pak osciluje – jak se situace komplikuje – mezi dobrým a špatným, ale pořád je tu naděje na dobrý konec. Pořádný autor přidá ke konci ještě něco, čím podpoří myšlenku na dobrý konec a následuje zdrcující závěr – protože je to opera, a protože dobře vystavěná tragédie je silné dílo. Silná opera, ale i román, a příběh obecně.
(A ano, jsou i operní díla, která staví na jiných základech, například Nabucco (Verdi) a Turandot (Puccini, mimochodem: velice slušný výkon 9. 4. 2024 v ND Praha) stojí na úžasných sborech, Alcina (Händel) na barokní lyrice… Také je třeba říci, že opera je komplexní dílo, které není pouze o ději.)
Rusalka Davida Radoka je pesimismus a deprese od začátku do konce. Jakýkoliv světlý prvek libreta a tradiční koncepce je přetaven v bídu a zmar. Cokoliv, kde je možná alespoň nějaká negativní konotace, je předvedeno v té nejhorší představitelné podobě. A stále a pořád. Jana Šrejma Kačírková (Rusalka) hraje a zpívá fantasticky, ale je to víceméně pořád to samé. Nejstrašnější (myšleno vytvořeným efektem) scéna je pravděpodobně polonéza, kde kontrast hudby, hereckého projevu sólistů a samotného tance je zničující. Bravo. A to je všechno skvělé, ale pořád je to stejné. Je to k dokonalosti dovedená vize, jak by svět Rusalky vypadal, kdyby se zbavil všeho krásného a lyrického.
Je to skvělé akademické cvičení, které ukazuje, že lze něco takového udělat a že výsledek se skvělými umělci může být v mnoha ohledech úžasný a dechberoucí.
Inscenace se mi na první pohled jevila jako „psychologická“, celá atmosféra a výraz všech účinkujících k tomu směřuje, ale já marně vzpomínám na nějakou skutečnou změnu a vývoj postav. Vodník je pořád hrubý, Rusalka zničená a Ježibaba jednoho výrazu. Nic živého, tak kde potom hledat psychologii?
Je to jenom prázdný akademický obraz, který postrádá tu emoci, kterou vytvářejí změny ve vývoji děje. Rusalka se má mizerně od začátku a Rusalce je bídně i na zámku, tak proč Bědovat. A Rusalka také bídně skončí. Co se vlastně stalo…? No, nic se vlastně nestalo. Pokrčím rameny, a odcházím z divadla.
Ještě před odchodem tleskám ve stoje. Proč? Protože zpěváci byli obecně skvělí. Scéna byla vynikající, řada detailů, celá atmosféra, to vše si potlesk ve stoje rozhodně zasloužilo. Všechno jsou to úctyhodné dílky, které ale dohromady netvoří funkční mozaiku, chcete-li, tragédii. Kvapil napsal báseň o lásce, naději, změně, životě, rodině, zradě, smrti, (a výčet nekončí)… ale tato inscenace je dokument o bídě v jedné tůni.
Vzhledem k tomu, že mě dokument o Rusalčině zmaru nechával ke konci (navíc, podle mě, zkrácenému) už víceméně chladným, tak jsem měl o to více času sledovat detaily v hudbě, a především ve zpěvu. A tedy stručně k živé stránce věci.
Jana Šrejma Kačírková (Rusalka) zpívala výborně. Někdy možná trochu ostřeji, než bych považoval za ideální, ale do kontextu celé té scény to vlastně zapadlo mnohem víc než jemnější projev. Stejně tak barva hlasu. Kačírková je lyrický soprán, a má krásný hlas i projev (slyšel jsem ji jako Violettu v La traviatě, Desdemonu v Otellovi, Micaelu v Carmen, na parádním koncertě v Českém Krumlově 2022 – včetně Rusalky, Markétu v Mefistofelovi a určitě jsem nějakou roli zapomněl), ale k Rusalce mi pasuje lehčí hlas, než kterým disponuje paní Kačírková. Na druhou stranu, do té temné scény její hlas zapadá fantasticky, stejně jako herecký projev. Bravo.
Peter Berger v roli Prince působil pěvecky slaběji, než jak si ho z mnoha představení pamatuji. Především pak v závěru, ale přiznávám, že to mohl být jenom efekt té dekadence všude okolo.
Václava Krejčí Housková jako Ježibaba. Nezapomenutelné, pokud něco v tom celém depresivním aranžmá vynikalo, pak to bylo toto pojetí Ježibaby. Hlasově civilnější a fantastické ztvárnění. To skutečně nápad mělo.
Eliška Gattringerová – Cizí kněžna – pěvecky i herecky, řekl bych, vynikající.
Vodník – Jan Šťáva – byl také výborný. Hlasově skvělý a silný. V rámci postavy spousta drobných detailů. Skvěle. Ale chybělo mi řádné Bědování, při tom by se měly otřásat zdi divadla.
Orchestr hrál dle očekávání dobře, zpěváky nepřehrával – skvěle. Některé pasáže si pamatuji trošku jinak, nedokážu posoudit, zda to byla chyba, záměr, či jenom dojem, ale přesto mi to v paměti utkvělo.
Je škoda, že nebyli přítomni Hajný s Kuchtíkem. V rámci režisérova záměru, obecně, nevidím důvod, proč lehounce neškrtat, či nevynechat tyto dva (je to ostatně vcelku běžná praxe, byť jsem přesvědčen, že v díle svoje místo mají). Ale zrovna v případě těchto dvou komických a zlých figur (ano, to nejsou pozitivní postavy) si myslím, že by do světa Radokovy Rusalky velice dobře zapadli.
Při odchodu z divadla jsem slyšel pár negativních komentářů. A přiznávám, že sám jsem nebyl, z toho, co jsem viděl, zrovna nadšený. Ano, Kačírková byla vynikající, ale to jsem mohl jít někam na koncertní provedení. A i tam bych dostal víc Rusalky než zde. Vzpomínám na Liteň 2021, bylo (zcela bez ironie) mokro, bahno, 12 °C, … a paní Kněžíková a… Rusalka… fantastické, ale to si ponechám do jiného textu. (Záznam z Litně – Rusalka v parku – je čas od času vysílán na ČT Art.)
Jak se vyhnout negativním komentářům?
Rozhodně spadám do kategorie „Tak ať si napíšou operu vlastní a neničí klasiku“ a to nejsem žádný staromilec. A protože nerad bezhlavě kritizuji (chodím se do divadla bavit a obdivovat zpěv…), tak mám i řešení. A ještě lépe, těch řešení mám více.
(Vědom si své naivity…)
Zaprvé:
Nešlo by inscenaci uvádět pod odpovídajícím názvem?
Co třeba… Depresivní vize Davida Radoka ze světa Rusalky. Nezní to skvěle? Já bych na to šel (a strávil pět hodin za volantem) hned. I vícekrát.
Kdyby si Kvapil s Dvořákem představovali Rusalku jako zdevastovanou postavu, jistě by se jejich premiéra podobala alespoň trochu inscenaci pana Radoka. Ale podle toho, co jsem četl, jejich vize spíš vypadala jako ta od pana Trošky či pana Heřmana (oboje jsem viděl několikrát, oboje nemá – oboje po derniéře – nemělo chybu).
A s odpovídajícím názvem by i odpadly všechny ty negativní komentáře.
Za druhé:
Je celá řada operních děl, které se běžně neuvádějí (a často z dobrých důvodů), ale některé jsou skvělé a nikdo je nezná (dodatečnou výhodou je, že je nelze s ničím porovnávat). V sobotu (6. 4. 2024, den po premiéře) jsem si byl spravit chuť ve Státní opeře na závěrečném koncertu projektu Musica non grata. Na pořadu byla koncertní provedení Svaté Zuzany (Hindemith) a Florentinské tragédie (Zemlinsky). Tamara Morozová v roli Zuzany a Joachim Goltz jako Simon. Bylo to fantastické. A vidět to zinscenované by rozhodně stálo za to, a jistě by to i vzhledem k minimalistickému pojetí děl (v obou dílech prakticky jedna scéna) byla řádná umělecká výzva. A zrovna v těchto dvou dílech by tento Radokův styl mohl být něco skutečně (a pozitivně) nezapomenutelného. Zuzana před křížem. Rozhovor Simone a Bardiho s přihlížející Biancou… Se schopnými zpěváky/herci… Oboje statické, strašlivé a silné.
Je tu nevyužitý prostor tvořit něco nového a velkého.
(A určitě se najde i něco se štítkem „depresivní“ nebo dokonce „depresivní pohádka“… Není to sice úplně neznámé dílo, ale co třeba Láska ke třem pomerančům (Prokofjev)? Viděl jsem inscenaci ND Praha z roku 2019, v paměti mi z toho představení (29. 5. 2019) utkvělo málo, ale je to také pohádka pro dospělé a depresivní mi to tenkrát přišlo dost…)
Za třetí, nelze jinak:
Napište si vlastní operu. Podle všeho to skutečně jde: Don Buoso (režie a text David Radok, hudba Jan Kučera, premiéra 3. 11. 2023) je skvělý (viděno 28. 11. 2023). ND Brno plánuje uvést Here, I am Orlando (premiéra bude 14. 6. 2024).
Vypadá to tedy, že je možné napsat novou operu i v 21. století.
Zpět k Rusalce.
Rusalku v podání Janáčkovy opery mohu doporučit každému nadšenci do operního žánru. A rozhodně nechci nikoho od této inscenace odrazovat – jak jsem uvedl – tleskal jsem ve stoje (já se většinou držím při zemi, třeba na premiéře Dalibora 2. 2. 2024, ale to je jiný a nepublikovaný příběh). Nicméně, pokud jste žádnou inscenaci Rusalky nikdy neviděli, tak bych šel nejprve na nějakou jinou „vizi“.
A protože opera je žánr velkých gest, a ještě větších emocí… a já se nemohu a nemohu udržet…
Ježibabo! Pomoz!
Staletá moudrost tvá všechno ví,
proniklas přírody tajemství,
za nocí hlubokých o lidech sníš,
odvěkým živlům rozumíš.
Pozemské jedy, paprsky měsíce,
dovedeš svařit na léků tisíce,
dovedeš spojit, dovedeš bořit,
dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit.
Člověka v příšeru, příšeru v člověka
dovede proměnit moudrost tvá odvěká.
-
Jaroslav Kvapil
napsal Rusalku
Antonín Dvořák
zhudebnil Rusalku
Gabriela Beňačková
dala hlas Rusalce
Zdeněk Troška
stvořil pohádkovou Rusalku
Jiří Heřman
stvořil moderní Rusalku
David Radok
seškrtal Rusalku
Kdo bude další?
Co bude dál, Rusalko?
?
?
-
Jak složité je vytvořit depresivní inscenaci? Škrtnete všechno barevné a nahradíte to špinavou hnědou, studenou modrou a temnou zelenou. Co bylo živé, necháte uschnout, co jste nechali žít, tomu škrtnete úsměv a zakážete tanec. Všechny navlečete do něčeho špinavého a nepadnoucího. A máte hotovo.
Jak složité je vytvořit živé a krásné dílo, a to tak, aby z toho nebyl jeden velký barevný kýč a plácanec? Neskutečně. Protože musíte tvořit, nestačí jenom brát. V tom je to kouzlo, v tom je umění. Pánům Troškovi a Heřmanovi se to podařilo. Kdo bude další?
Radokova Rusalka je pro mě akademické cvičení, ve svém záměru dokonale provedené, ale smutné, a zbytečné.
Nyní zpět do reality.
Závěrem… na Novinkách vyšlo hodnocení v procentech (95 % – jsme blízko k dokonalosti?!), budiž procenta za mě:
Rusalka (podle vize Kvapila a Dvořáka): 15 %
Depresivní vize Davida Radoka ze světa Rusalky: 98 %
A velice se těším na Orlanda i Orlandu, procházející staletími…
(…) jdi, trp si z věků do věků
a seschni touhou
po svém člověku!
… takového prostoru vytvořit něco nového!
Depresivní vize Davida Radoka ze světa Rusalky
na motivy opery Rusalka od Kvapila a Dvořáka
premiéra 5. dubna 2024, 19:00
Janáčkovo divadlo Brno
Hudební nastudování a dirigent: Marko Ivanovič
Režie: David Radok
Scéna: David Radok
Kostýmy: Zuzana Ježková
Choreografie: Andrea Miltnerová
Světelný design: Přemysl Janda
Dramaturgie: Patricie Částková
Účinkující:
Jana Šrejma Kačírková – Rusalka
Peter Berger – Princ
Jan Šťáva – Vodník
Václava Krejčí Housková – Ježibaba
Eliška Gattringerová – Cizí kněžna
Doubravka Součková – 1. žínka
Ivana Pavlů – 2. žínka
Monika Jägerová – 3. žínka
Tadeáš Hoza – Lovec
V textu jsou použity úryvky z libreta opery Rusalka, autor Jaroslav Kvapil.
PS: Většina textu sepsána 8. 4. 2024 po zjištění, že operní kritici (částečně s výjimkou paní Havlíkové – operní kritička, tč. Lidovky) neprohlédli tento akademický lep.
PPS: Tři dny před Radokem jsem byl na koncertu Gabriely Beňačkové v Pardubicích (2. 4. 2024) a byla i árie O měsíčku a bylo to jednoduché a překrásné…
