Článek
Opera Rusalka – to je velký divadelní příběh a sen jedné vodní víly o lásce a životě mezi lidmi. Hudba Antonína Dvořáka a libreto Jaroslava Kvapila jsou prostě a jednoduše nádherné. A když se na jevišti sejde schopná sestava pěvců, není potřeba žádná velkolepá výprava, žádná moderní scéna, ani vzletná myšlenka. Vše je zbytečné, protože projekt Opera lidem ukazuje, že stačí harfa, klavír a prvotřídní pěvci.
V případě sobotního představení na Letní scéně na Vyšehradě to byli především Tereza Mátlová jako Rusalka, Peter Berger jako Princ a Petra Vondrová ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny.
Ale možná… možná to chce ještě něco. Něco, co dílu o touze po lásce a lidské marnivosti dodá ještě více síly a naléhavosti. Něco, co příběh vodní víly posune do výšin, na které běžná divadelní produkce nestačí…
Než se pustíme do recenze víkendového představení, pojďme nejprve zavzpomínat na něco, co u n-palcové televize, monitoru, mobilu či jakéhokoli jiného displeje nezažijete.
Psal se rok 2021 poznamenaný pandemií covidu a produkce Smetanovy Litomyšle připravila pro diváky festival v minimalistickém provedení – pouze pár představení a koncertů. Jedním z nich byla Rusalka z dílny Národního divadla moravskoslezského v Ostravě. Pohádková verze ve strohých kulisách se hrála na litomyšlském zámku a předpověď počasí nebyla ideální. Toho dne, ve čtvrtek 8. července 2021, bouřky přecházely přes celou republiku – jedna za druhou, po celý den.
Festivalové jeviště a hlediště má jednu zásadní výhodu – zastřešení, které se v případě deště neslyšně vysune, a diváci ani netuší, že prší.
Představení začalo. Bouře na obzoru. Na scéně se postupně vystřídaly žínky i víly, a dorazila i hlavní hvězda večera: Veronika Rovná v roli Rusalky. Pochybuji, že si někdo v divadle vůbec všiml zastřešení, které potichu odstínilo živly od diváků i umělců.
Nicméně toho večera si příroda řekla, že diváci i umělci – po měsících karantény – zaslouží něco víc.
A pak to přišlo. Zvedl se vítr. Sopranistka – to je hlas, před jehož silou bledne závistí i lodní siréna – začala zanikat pod kvílením přírodního živlu. Scéna proměny víly v ženu byla doplněna burácením vichřice, myriádou blesků a duněním hromů.
Déšť si našel cestu k orchestru – bubny i tympány zalila voda. Ale orchestr hrál dál. A pěvci odvážně pokračovali, zpívali – těžko říct co – dál…
A tak se jedna víla dočkala nového života…
...a diváci velmi dlouhé přestávky. Živly, které již splnily svou část na vrcholném českém díle, se uklidnily. Bubny i jeviště, i těch pár nešťastných sedadel, bylo vysušeno – a pokračovalo se dál.
Nicméně tragédie Rusalky tím teprve začala. Každý, kdo dílo zná, ví, že právě polonéza je onou hranicí – dnes mistrně zpracovanou v současné brněnské inscenaci – která, přestože působí živě a vesele, nakonec přináší tu nejvyšší tragédii: lidskou slabost a zradu.
A tak se živel vrátil.
Tanečníky nedoprovodil orchestr – ať už hrál, či ne, slyšet nebyl – ale bouře a hrom, a tak účinkující dokončili své baletní číslo po paměti.
Následovala další, tentokrát zcela vynucená, přestávka. Nečas se nakonec přesunul jinam a představení skončilo o víc než hodinu později – kolem jedné ráno.
Taková byla malá vzpomínka na mimořádné představení a nevídanou sílu přírodního živlu.
Představení dne 7. června 2025 na Vyšehradě nebylo tak dramatické, i když ani tam nebyla nouze o déšť.
Letní scéna Vyšehrad, Praha, 7. 6. 2025, o přestávce
Představení začalo s mírným zpožděním – za mokra, ale bez deště. Ten dorazil až později a – opět zcela tematicky – doprovodil závěr prvního jednání, přestávku a – ano, znovu – i tu polonézu.
Meteorologické i vzpomínkové okénko máme za sebou. Nyní k tomu hlavnímu: jaké to představení vlastně bylo?
Bylo skvělé. Přesně takové, jaké mělo být.
Prakticky bez kulis, pouze za doprovodu harfy (Markéta Doubravská) a klavíru (Ahmad Jafar Hedar), přinesli herci „pohádkový“ příběh na vynikající úrovni.
Inscenace se držela klasického pojetí, tedy byly zde téměř všechny výstupy, včetně Kuchtíka a Hajného. První i poslední jednání bylo doplněno očekávaným tanečním číslem – o vílí rej se s lehkostí, i na mokrém jevišti, postaraly tři tanečnice.
Polonéza pak ve skromnějším pojetí – tanec jedné z tanečnic s partnerem. A přestože se na jevišti předvedla moje oblíbená tanečnice (působí v brněnských inscenacích), tak byla tato část hudebně jediným slabším prvkem večera.
Představení je krásnou ukázkou toho, že klavírní doprovod pro Rusalku obecně stačí. Základní hudební linie i myšlenky zůstávají zachovány – a o zbytek se postará samotný příběh a jeho zprostředkování zpěváky.
Nicméně pro polonézu – tento živý předěl v příběhu – je klavír a harfa málo. „Klavírní“ verze působila spíš suše, ale o to více vyniklo efektní taneční číslo.
Ale opera, to je především zpěv, pojďme – s ohledem na otevřenou scénou a rozmary počasí – k samotným výkonům.
Motto projektu Opera lidem zní: Děláme operu srdcem. Jsme Opera lidem. A přesně v tomto duchu se představení neslo. Žádné velkolepé umělecké efekty a ornamenty, spíše civilnější projev s důrazem na srozumitelnost projevu při zachování žádoucí umělecké kvality a krásy pěveckého výrazu. Ano, jde to i bez titulkovacího zařízení a diváci to jistě ocenili, neboť celé libreto zná z paměti jen málokdo. Bez ohledu na nějaké, často samoúčelné „umělečno“: opeře může a má být rozumět. A tak tomu v sobotu bylo.
Tereza Mátlová, Rusalka od pohledu, krásně a jasně předvedla jednodušší pasáže, kde se držela často jednoduššího, přehledného projevu, nicméně zásadním a výraznějším částem dodala odpovídající výraz a sílu a provedla tak jasně a přehledně diváka celým dějem. Za zmínku jistě stojí trojice krásných šatů, které postupně oblékla – přitom za ty poslední, bludičkovské, by se nemusela stydět ani Večernice. A je trochu otázkou, zda by bludička neměla mít spíše skromnější „úbor“, ale vzhledem k celkovému klasicko-pohádkovému pojetí kostýmům není co vytknout.
V roli Prince vystoupil Peter Berger – stálice českých operních domů. Berger předvedl svůj vysoký standard a Prince představil divákům na Vyšehradě stejným stylem i pojetím jako v kamenných divadlech. (Mimochodem: Berger s Petrou Alvarez Šimkovou jsou fantastičtí v nové inscenaci Národního divadla v Praze Manon Lescaut. I samotná inscenace je výborná.)
Nejzajímavější v sestavě byla Petra Vondrová ve dvojroli Ježibaby a Cizí kněžny. Především v případě Ježibaby a prvního jednání se držela hlasem lehce níž, než by měla (minimálně to tak na otevřené scéně znělo), a výsledkem byla prvotřídní srozumitelnost při zachování odpovídajícího charakteru role, kterému navíc velmi pomáhal působivý temný kostým. Vynikající.
Daniel Hůlka představoval Vodníka. Pojetí role působí spíše jako zúčastněný pozorovatel než vyloženě otcovská figura, nicméně závěrečný výstup byl ve vřelejším pojetí vůči nešťastné Rusalce. To vše v příjemném, lehčím basovém projevu.
Za zmínku také stojí pojetí Hajného, kterého Vladimír Chmelo předvedl jako až bodrou, lidovou postavu. Divák by však měl mít na paměti – a především poslouchat, o čem s Kuchtíkem (Dana Šťastná) rozmlouvá – a nenechat se pouze unést chvílemi až komickým pojetím. Obě postavy z dua Kuchtík–Hajný mohou být na pohled komické i veselé, ale nejsou.
Hlavní role doplnily tři žínky – Bronislava Smržová, Markéta Dvořáková, Dagmar Drechslerová. Zpěvačky se pěkně předvedly v úvodním tercetu i každá zvlášť sólově ve třetí části. Dokonce se i na mokrém parketu připojily k vílímu skotačení.
Autoři také výborně využili, především ve druhém jednání, samotný prostor na Vyšehradě – kdy se Cizí kněžna v podání Vondrové divákům představila z ochozu vysoko nad úrovní samotné scény. Její rudo-růžové šaty už jen podtrhly perfektní pěvecký výkon a – ve skutečnosti – nejživější herecký projev ze všech zúčastněných. Bylo to záměrem? (Smysl to rozhodně dává.)
Z představení jsem odcházel řádně zmoklý a ještě více nadšený. K dokonalosti chybělo jen malinko.
Pouze snad pasáž Ó marno to je a prázdnota je v srdci mém by si zasloužila více života a energie. Plná orchestrální verze je sama o sobě silná – jde o rychlou, a expresivní hudbu, která diváka strhne sama svou dynamikou. Zpěvačka by se k ní měla přidat a touto pěvecky velmi náročnou částí hudební efekt ještě podtrhnout. Klavír (a harfa už vůbec) takovou sílu nemají a Mátlová se bohužel, pokud jde o výraz i zpěv, nepřidala odpovídajícím způsobem k libretu (a původní orchestraci).
A pak je tu závěr druhého jednání – a dva, dost možná největší české verše: Mrazí mne tvoje ramena, bílá ty kráso studená. Zde by stálo za to přidat na hereckém projevu. Mezi diváky bylo sice pár dětí, ale trochu energičtější přístup a odmítnutí Rusalky ze strany Prince by udělalo své.
Závěrem – zapomeňme na tu lehkou kritiku, je vlastně zbytečná. Jednoduchá inscenace s harfou a klavírem je vynikající, je až nečekaně stále tou Dvořákovou Rusalkou a ukazuje, že opera může být přístupná široké veřejnosti – Pro koho jiného by také měla být? A přitom, i v tomto komornějším pojetí, zůstává a je fantastická.
Opera.
Rusalka, Letní scéna Vyšehrad, Praha, 7. 6. 2025; od Vodníka zleva: Daniel Hůlka, Petra Vondrová, Tereza Mátlová, Peter Berger, Dana Šťastná
Antonín Dvořák: Rusalka
7. 6. 2025, 19:00, Letní scéna Vyšehrad, Praha
Nastudování, scéna: Vladimír Chmelo; Choreografie: Martin Dvořák; Kostýmy: Lukáš Bartoň; Světelný design: Richard Andrýs
Obsazení:
Rusalka – Tereza Mátlová; Princ – Peter Berger; Ježibaba / Cizí kněžna – Petra Vondrová; Vodník – Daniel Hůlka; Hajný – Vladimír Chmelo; Kuchtík – Dana Šťastná; Žínky – Bronislava Smržová, Markéta Dvořáková, Dagmar Drechslerová; Taneční role – ProART
Klavír – Ahmad Jafar Hedar; Harfa – Markéta Doubravská
—
PS: Mimochodem – víte, že Národní divadlo ve Státní opeře uvede v září obnovené nastudování klasické a velmi oblíbené inscenace Rusalka v režii Zdeňka Trošky?
PPS: Poslech z páté řady, detaily o zpěvu a celkovém vyznění sepsány po paměti den po představení.
