Článek
Text bude především o Rusalce z La Scaly (zhlédnut televizní záznam představení), která sice přichází v moderních kostýmech, ale jinak zůstává věrná klasickému duchu díla Antonína Dvořáka a Jaroslava Kvapila od začátku do konce. Režie nevymýšlí nic nového a předvádí, jak skvěle a s řadou drobných detailů lze ztvárnit klasické operní dílo. Výsledkem je inscenace, na níž neleží archivní prach, ale která si přesto zachovává svou myšlenku a krásu, aby opera mohla žít dál – ve 21. století a doufejme, že i dlouho poté.
Původně jsem chtěl psát o Libuši v Národním divadle 28. října 2024 – svátečním představení, které už pravděpodobně nemohlo být lépe obsazeno – rychlým výčtem: Porubčina, Plachetka, Bárta, Alvarez Šimková, Briscein. Nicméně času bylo málo, a k sepsání kultivovaného textu o této inscenaci a představení jsem se nedostal. O víkendu jsem na iVysílání České televize náhodou objevil Rusalku z La Scaly. Je to první nastudování mistrovského díla Antonína Dvořáka na libreto Jaroslava Kvapila ve slavném milánském operním domě z roku 2023. Poměrně dost se o něm před jedním a půl rokem psalo. Jaké byly recenze, si už nepamatuji. Televizní záznamy operních představení obecně považuji za nouzové řešení, neboť operní dílo je živé a velkolepé a je určeno pro divadelní jeviště, nikoliv k tomu, aby bylo prezentováno na malém a plochém zařízení. Přesto jsem ze zvědavosti záznam pustil. A už jsem od televize neodešel, protože jsem na rozdíl návštěvy Národního divadla před pěti týdny konečně dostal současné dílo, pro někoho možná lehce kontroverzní, ale rozhodně poctivou Rusalku s nápadem, myšlenkou a fantastickým provedením po všech stránkách.
Prolog je za námi a pojďme se podívat, jak by se měla dělat Rusalka v 21. století.
Lyrickou pohádku pro dospělé o třech dějstvích v Teatro alla Scala režírovala Emma Dante. A není to Rusalka z českých jezírek. Je to Rusalka pro italského a světového diváka. Diváka, pro něhož pojmy „jezírko“, „studánka“ a další podobné termíny, které s dílem máme spojeny, pravděpodobně vůbec nechápe. V Itálii (a světě obecně) podobných romantických zákoutí moc nemají. A to, co mají, jsou jezera typu Lago di Garda, jezera, která nepřehlédnete z jednoho konce na druhý. A dílo by tam nedávalo smysl. Stejně tak nedává smysl víla, která vyhlíží Prince z hráze Lipenské přehrady. Itálie nemá jezírka a hluboké lesy, ale voda jí není neznámá, ale musí to být voda slaná. Režie tedy dílo zasadila do mořského živlu. A moře není poklidné, éterické a bíle čisté… moře je síla a živel plný násilí a tomu musí odpovídat i kostýmy. Pro postavu Rusalky to nebude bílá či lehce modrá, jak jsme z českých luhů a hájů zvyklí. Bude to růžová a hlavně rudá, neboť tato vodní víla je z jiného světa.
Pokusím se vyhnout srovnání s inscenací Rusalky Národního divadla (režie SKUTR), kterou jsem nedávno recenzoval. Také je třeba zmínit, že záznam operního představení je hudebně a pěvecky vždy brát s rezervou, nicméně mnoho slyšet je. Také je třeba si říci, že do Milána nepouští zpěváky lecjaké, ale pouze ty prvotřídní a světové. Tento konkrétní záznam je mikrofony zaznamenán velice dobře v porovnání s jinými produkcemi (podrobněji o tomto tématu v textu o Madamě Butterfly v kině, kde jsem měl možnost porovnat záznam z Královské opery v Londýně s reálným zážitkem).
Atto Primo
Velká scéna. Gotické oblouky. Uprostřed rybníček s vodou. Majestátní prostor klasického pojetí.
Kouzelný efekt ale netrvá dlouho, protože scéna je doplněna dvěma skupinami tanečníků. Lovci v červených kazajkách a pytlích přes hlavu nejsou v současném divadle něčím, co by diváka překvapilo. Naopak, díky volbě barev a střihu kostýmů do gotického zátiší dobře zapadají. Druhá skupina, tvořená tanečnicemi, působí zcela odlišně. V lehké růžové „tělové“ barvě tu nepobíhají víly, ale jakási – nejspíš mořská – stvoření. S trochou fantazie připomínají korály a medúzy bez pokožky: průhledná, průsvitná až tak, že odhalují srdce, plíce, cévy a střeva… Estetiku těchto zjevů ponechám raději bez hodnocení; příliš líbivý pohled to není. Naštěstí tyto vodní medúzy (ani lovci) nejsou na jevišti stále, vlastně pouze kratší dobu a nakonec nijak extra „nevylepšují“ scénu. Diváka nakonec upoutají především hlavní představitelé, a to nejen svými kostýmy, ale především pěveckým výkonem.
Lesní žínky (Hila Fahima, Juliana Grigoryan – tuto mladou zpěvačku mohou čeští diváci znát z několika koncertních vystoupení v Rudolfinu – a Valentina Pluzhnikova) v sytě rudém, s jakousi kostěnou maskou vytváření živelný barevný kontrast se studenou kulisou gotické ruiny. Scéna vypadá výborně a pěvecky Izraelka, Arménka a Ukrajinka excelují – tercet, jak má být.
Konec výstupu žínek znamená příchod Vodníka (basista Jongmin Park). Na základě poslechových možností lze soudit, že jihokorejský zpěvák má mohutný hlas, kterým postavě dává až majestátní charakter. Takto má Vodník znít. Zda má vypadat jako velký krab, nechám na rozhodnutí čtenáře, nicméně… ano, toto je mořský svět… Famózní projev a čeština.
Na scéně je již delší dobu přítomna Rusalka v sytě růžovém, ztvárněná ukrajinskou operní zpěvačkou Olgou Bezsmertnou. Nemá nohy, je na kolečkovém křesle – očividná zkratka, která ale nijak nevadí. Navíc režie na to nešla krátkozrace, zpěvačka má místo nohou chapadla, což křeslo ospravedlňuje a dává mu smysl. Krásný, procítěný duet s Vodníkem. Je sice slyšet, že zpěvačka nezvládá český text srovnatelně s českou špičkovou sopranistkou, celkový dojem z jejího projevu je ale krásný a rozhodně na top úrovni. Basista je prakticky bezchybný (a bude až do konce) podle toho, co lze slyšet na záznamu, který může být u basu někdy ošidný.
Interpretace rusalčiny árie Měsíčku na nebi se sice nemůže měřit s českými prvotřídními zpěvačkami, ale správné provedení je náročné i pro tuzemskou interpretku. Zahraniční zpěvačky se snaží více či (často) méně úspěšně. Provedení Bezsmertny sice není dokonalé (což ani nelze očekávat), ale přesto je výborné a celkový dojem je vynikající.
Ježibaba v podání Němky Okky von der Damerau je dle očekávání na úrovni. Kostýmově je laděná do rudé barvy, její úbor připomíná dříve zmíněné „medúzy“, nicméně je mnohem umírněnější a krásně zapadá do chladné scény s chátrajícími lomenými oblouky. Duet Ježibaby a Rusalky sice pěvecky nedosahuje kvalit českých interpretek, přesto je velmi dobrý. Celá scéna je doplněna tanečnicemi v rudých plaveckých úborech, které v jezírku předvádějí, jaké krásné nožky si Rusalka plánuje pořídit. Dokonce dojde i na kouzlení – žádné prázdné gesto rukou, Ježibaba vezme do ruky pár baněk a křivulí a skutečně něco slije dohromady…
Rusalka přijde o chapadla a nožky jsou na světě…
Princ, v podání ruského tenoristy Dmitrije Korchaka, je vynikající. Krásný jasný hlas, k dokonalosti uteče jen pár hlásek a vzhledem ke zkušenosti z pražské scény nelze nezmínit, že prakticky bez přízvuku. Symbolika kostýmu s motivem rostlin a motýlem na hrudi je v přímém protikladu ke světu, ze kterého pochází vodní víla.
Na závěr prvního jednání se nemohu ubránit myšlence, že celá scéna a barevné pojetí mi připomínají jednu pohádku. Zejména pak Vodník – nejen svým vzhledem, ale i otcovským přístupem se podobá krabu Sebastianovi z pohádek o Malé mořské víle Ariel od Disneyho. Ježibaba také nemá k mořské čarodějnici Uršule daleko. Kdo je pak Rusalkou v této variaci na pohádku Hanse Christiana Andersena, z níž Jaroslav Kvapil čerpal, snad ani nemusím dodávat.
Intermezzo
Myslím, že si čtenář již udělal představu o myšlence, ale i detailech, které prostupují inscenací. Dále zmíním už jen pár drobností a poznámek k dílu, které převyšuje českou scénu – dovolím si říci, když už se bavíme o vodním světě – o parník.
Atto Secondo
Hajný (Jiří Rajniš) a Kuchtík (Svetlina Stoyanova) na začátku druhého dějství - postavy jsou přítomny, režie ani kostymérka (Vanessa Sannino) pro ně nevymýšlí nic objevného. Jedná se o dvě – dle libreta – vystrašené a smutně komické figury, které bloudí lesem. Les je realizován jako „živá“ opona plná rostlin, která se lehounce hýbe. Na oponě se drží, prakticky nespatřeni, tanečníci, kteří se po vzoru „… U nás v lese straší …“ pletou pod nohy dvěma návštěvníkům lesa. Je to krásný detail, který vychází přímo z textu. Provedení je jednoduché a prakticky dokonalé. Nutno poznamenat, že ani zpěvu není co vytknout.
Počínání těchto dvou zástupců říše lidí sleduje Rusalka – zpěvačka je pro první část druhého jednání nahrazena baletkou. Stejné šaty, stejná postava, prakticky k nerozeznání od sopranistky. Němá Rusalka toho stejně moc nenazpívá… Nyní již na svých – baletních, protože jaké jsou krásnější? – nožkách klopýtá po strašidelném lese. Nakonec s těmi dvěma „vzory“ dojde až do zámku. Kulisa zámku je ve stejném stylu jako gotické jezírko, nicméně trochu uhlazenější. Jezírko je stále na místě. Mimochodem, po celou dobu svícení přes vodu v jezírku uprostřed vytváří krásný vodní efekt na stěnách nad jevištěm.
Polonéza není vyloženě ucelený tradiční tanec, ale základ tam je. Choreografie je přerušována interakcí tancujících s potácející se vílou. Rusalka klopýtá mezi tanečníky, snaží se tančit a zapojit se do společnosti po vzoru ostatních, ale nejde to…
Ve druhé části se vrací sopranistka a i náročné Ó, marno to je a prázdnota je v srdci mém zvládá velmi dobře.
Cizí kněžnu představuje ruská sopranistka Elena Guseva, u níž je lehce slyšet přízvuk, a na dvou až třech místech je dokonce nesrozumitelná či dost možná zapomněla slova. Celkový efekt a podání je však výborné. Hlasově je samozřejmě majestátní a ve výškách zní skvěle, přičemž v závěru druhého jednání dá jasně najevo, kdo vládne na zámku.
V textu o Rusalce v Národním divadle jsem podrobně rozebral nešťastné řešení závěru druhého jednání, které česká režie zvolila. Tvůrci z Milána pracují s podobnou myšlenkou – Princ a Rusalka jsou od sebe vzdáleni. Zde však nejde pouze o dvě figury oddělené dvěma metry jeviště. Princ zůstává na zámku, zatímco Rusalka se nachází ve „své“ vodní říši – jezírku. Toto řešení, i když vizuálně podobné, působí smysluplně, jasně a je provedeno na vysoké úrovni. Zcela jasná gesta hlavních postav. Dohromady silný emocionální efekt, který má scéna přinést. Světelný – rudý – efekt prokletí Prince Vodníkem je jednoduchý, ale výborně provedený.
Atto Terzo
Třetí jednání se stylem nevymyká předchozím. Je zpět scéna z první části. Na jevišti ve postupně vystřídají všechny postavy z prvního jednání a to přesně dle libreta, žádné novoty, jinotaje… Závěr je klasický, Princ umírá v Rusalčině objetí. Žádné velké efekty nejsou třeba, pouze jednoduché až komorní pojetí závěru dojemného příběhu jedné zamilované vodní víly.
Záznam na iVysílání bude k dispozici ještě několik dní. Disponuje českými titulky, které jsou však zcela zbytečné – všemu je krásně rozumět. (To by měl být standard.)
Rudá barva prostupuje inscenací, je to barva síly, života, krve… a přesto že dílo je vyloženě klasické a netlačí do popředí žádné dodatečné myšlenky, pokročilý divák může v jejím použití objevit i další skryté významy. To vše v jasném, uceleném rámci.
Orchestr vedl český dirigent Tomáš Hanus a na záznamu zní prakticky dokonale.
Proč jsem se rozhodl takto rozepsal?
Pražské Národní divadlo mělo léta na programu dvě Rusalky. Obě se rozhodlo zrušit a nahradit novou verzí. Zmizelo klasické pohádkové a velice oblíbené pojetí Zdeňka Trošky, a už neuvidíme ani moderní symbolistickou představu Jiřího Heřmana. S velkým očekáváním jsem doufal, že nová verze, která tyto dvě výrazné inscenace nahradí, bude mimořádná. Věřil jsem, že nabídne moderní přístup, přičemž si uchová klasické vyznění a hlubokou myšlenku Kvapilova a Dvořákova díla – vždyť jejich opera je v naší kultuře umělecký klenot. A možná i přimíchá jeden či dva kontroverzní prvky, aby bylo o čem mluvit, a aby na Rusalku nepadal jenom archivní prach. A samozřejmě: že to bude pěvecky bezchybné. Doufal jsem, že Národní divadlo v roce 2024, v Roce české hudby, připraví inscenaci světové úrovně.
A to vše jsem nakonec dostal od – La Scaly.
—
Ale pojďme skončit pozitivně, neboť z Rusalky v Národním jsem neodcházel zrovna nadšený (ale rozhodně to není špatná inscenace), zatímco Libuše… to byla jiná zkušenost. Stručně ke svátečnímu představení z 28. 10. 2024:
Libuši v Národním divadle jsem si nemohl nechat ujít. Jde o krásné a rozhodně scénické dílo. Inscenace Národního divadla v režii Jana Buriana je podle mě dokonalá a přesně vystihuje podstatu díla Bedřicha Smetany, přičemž 28. října byla ještě „vylepšena“ famózním obsazením. Představení se neslo v duchu jednoduchého a nádherného podání mistrovského díla.
Role Libuše připadla Márii Porubčině, slovenské zpěvačce – vynikající dramatické sopranistce. Na začátku třetího dějství byla famózní, stejně jako závěrečné Proroctví (i když se zdálo, že se na začátku této části šetří pro velkolepé zakončení). Adam Plachetka v roli Přemysla podal svůj part – na rozdíl od Rudolfina – s lehkostí a úsměvem, přičemž ho nerozhodila ani srážka s oponou; a co víc, následující píseň Ó, vy lípy zazpíval fantasticky. Jednoduché a krásné podání. Martin Bárta svým mohutným barytonem ztvárnil Chrudoše přesně tak, jak si postava žádá: hrubě a rázně. Nádherný výkon předvedla Petra Alvarez Šimková v roli Krasavy – její lehké a naprosto srozumitelné podání bylo pastvou pro uši.
Šťáhlav je menší role, ale Aleš Briscein ji zvládl, jak je u něj zvykem, s naprostou lehkostí. Zmínit je třeba také Aleše Jenise v roli Radovana. Tento ukrajinský rodák sklidil před dvěma týdny (18. 10. 2024) zasloužené ovace v Brně jako Evžen Oněgin a v pondělní Libuši exceloval i v této menší roli. Pavel Švingr (Lutobor) sice nevládne vyloženě mohutným basem, ale jeho civilnější projev krásně ladil v úvodu druhého jednání s Alvarez Šimkovou. Sboristé se svého úkolu zhostili na výbornou, a to i přesto, že toto dílo předvádějí jen jednou za tři měsíce. Ženci plující vzduchem se postarali o přiměřenou dávku veselí mezi publikem. (Dramatické dílo je vždy dobré odlehčit na vhodném místě před velkým finále.) Celé představení uplynulo rychle a účinkující na konci působili, že nic jednoduššího než předvést Libuši ani není. Orchestr vedl Robert Jindra. Nejlepší Libuše, jakou jsem za léta slyšel.
Bravo a zasloužený potlesk ve stoje.
Libuše, Národní divadlo, 28. 10. 2024; zleva: Jenis, Briscein, Alvarez Šimková, Bárta, Jindra, Porubčina, Plachetka, Sýkorová, Švingr
—
Dvořák: Rusalka [televizní záznam Rusalka z La Scaly]
Zveřejněno 28. 10. 2024, iVysílání ČT
Režie: Emma Dante
Účinkující:
Nimfa dell’acqua (Rusalka) … Olga Bezsmertna
Ondin, lo spirito delle acque (Vodník) … Jongmin Park
Il Principe (Princ) … Dmitri Korchak
La strega (Ježibaba) … Okka von der Damerou
La Principessa streanira (Cizí kněžna) … Elena Guseva
Il guardiacaccia (Hajný) … Jiří Rajniš
Lo sguattero (Kuchtík) … Svetlina Stoyanova
Prima nimfa del bosco (První žínka) … Hila Fahima
Seconda nimfa del bosco (Druhá žínka) … Juliana Grigoryan
Terza nimfa del bosco (Třetí žínka) … Valentina Pluzhnikova
Il cacciatore (Lovec) … Ilya Silchukou
Dirigent: Tomáš Hanus
