Článek
Na koncertní provedení opery Libuše s názvem Slavnostní Libuše, které vzniklo v rámci festivalu Pražské jaro, jsem vyrazil bez velkých očekávání. Hlavní roli, Libuši, má předvést Kateřina Kněžíková, lyrický soprán, krásný lyrický soprán, ale… státnická Libuše není křehká Rusalka. Volba je to zajímavá, důvodem bude pravděpodobně to, že u nás nyní není žádná skutečná dramatická sopranistka.
Libuše je opera Bedřicha Smetany, a protože letos uplynulo 200 let od jeho narození, polovina festivalů klasické hudby se předhání ve více „smetanovském“ programu. Dramaturgie Pražského jara přišla s velmi těžkým kalibrem – Libuší. Velkolepá opera, kterou Smetana napsal jako oslavu českého obrozeného národa na motivy z českých bájí a pověstí.
Libuši lze rozdělit do tří částí, které více než děj připomínají výjevy ze Starých pověstí českých od Aloise Jiráska. Soud Libuše na Vyšehradě nad bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Právě při něm zazní poetická parafráze na jiráskovské „Běda mužům, kterým žena vládne“, která posouvá děj k oráči Přemyslovi a následně k části Libušin sňatek. V závěru, na který víceméně každý čeká, pak zazní Proroctví.
Text je těžký, často archaický, ale podle mého ve skutečnosti správně zapadá do konceptu historických výjevů z českých pověstí. Tisíc a více let starý výjev z české historie je lyrický, lehce dramatický, a přitom – možná právě proto jak jednoduchý je – není nesrozumitelný (na rozdíl od Dalibora, ale to je jiný příběh a jiná opera).
Bájné výjevy jsou podpořeny, dovolím si říci, monumentální hudební složkou, která je rozhodně velkolepá a v rámci operní tvorby snese srovnání (pouze) s tvorbou Richarda Wagnera. O to větší klade nároky na to, aby se interpreti prosadili a jejich pěvecké umění nezaniklo v mohutné orchestraci.
Nyní ke konkrétnímu koncertu (první ze tří, včetně budoucího uvedení na Smetanově Litomyšli), který proběhl 28. května 2024 v 19 hodin v pražském Rudolfinu.
Orchestr, Česká filharmonie, pod vedením Jakuba Hrůši odvedl skvělou práci. Jedná se o špičkové české hudební těleso, od kterého se očekává, že bude lepší než divadelní orchestr. Srovnání sice není úplné férové, protože divadelní orchestr hraje z orchestřiště umístěného pod úrovní jeviště, zde v koncertním sále hudebníci hráli samozřejmě na jevišti a zvuk se tak mohl krásně rozvinout. Výsledek byl výborný.
Velký výkon také předvedli sboristé, Pražský filharmonický sbor, jako jeden pěvec, z empory nad jevištěm zazpívali svoje části velmi silně a naprosto jasně srozumitelně a prakticky unisono.
Libuše ale není orchestrální dílo, je to opera a opera je pro mě především o zpěvu – operním zpěvu. V rámci tohoto projektu se na jevišti sešla velká jména a stálice české hudební a operní scény. V čele, samozřejmě, představitelka kněžny Libuše – Kateřina Kněžíková.
Právě paní Kněžíková byla jedním z důvodů, proč jsem na koncert vyrazil. Prvním důvodem bylo slyšet Libuši právě od špičkového orchestru a důvod číslo dvě byla zvědavost nad vcelku kuriózní situací, kdy autoři projektu přišli s myšlenkou, že by státnickou Libuši měla zpívat lehkohlasá Rusalka.
Jistě, paní Kněžíková má rozhodně rozsah na to, aby to zazpívala, ale noty nejsou všechno a v notách není všechno. Ono to také musí dávat smysl. Jsou jisté důvody, proč kavalíři jsou obecně zpíváni tenorem, jejich protivníci barytonem a nad tím vším vládne soprán. Rusalka – role, ve které paní Kněžíková exceluje – je éterická vodní víla, a celé její předvedení stojí na tom, že projev je odpovídající. Rusalka nebude fungovat, pokud se role zhostí wagnerovský soprán. Přestože taková zpěvačka roli jistě zazpívá, také zadupe veškerou lyriku a myšlenku díla.
Paní Kněžíková, lyrický soprán, se role zhostila řemeslně velmi dobře. Bylo na ní vidět, že zpívá soustředěně a přesně a o nějaké drama se spíše nepokouší či se jasně drží ve svých hlasových mantinelech. Celkově zněla velmi dobře, v rámci možností (těžký text, velký orchestr) srozumitelně, byť si myslím, že právě kvůli velkému orchestru je pro tuto roli ten pravý právě dramatický soprán – lépe a zvučněji se prosadí a to při zachování srozumitelnosti. Celkový dojem lehce zkazilo Proroctví, epický závěr, kterému – prostě a jednoduše – sluší drama, a Kněžíková takový hlas nemá. Celkový efekt z Proroctví byl „pěkný“, ale už ne „epický“. (A mohu srovnávat naživo s Danou Burešovou v ND, Eliškou Weissovou na Smetanově Litomyšli 2022, které „efekt“ zvládly na jedničku.)
Dále je třeba zmínit Martina Bártu – baryton – v roli Chrudoše. Jediný se snažil alespoň o nějaký herecký projev a jeho hlasový projev byl, i oproti ostatním, velmi silný, až moc silný. Prakticky silou, kterou vložil do hlasu, „předehnal“ i basbarytonistu Plachetku. Ale zněl dobře.
Přemysl Adama Plachetky zněl slušně, nicméně vedle Bárty chvílemi slaběji než by měl – je to opera o Libuši a Přemyslovi. Je třeba zmínit, že jeho podání árie Ó, vy lípy, bylo překrásné. Tato árie je nedoceněný český klenot.
Alžběta Poláčková jako Krasava. Poláčková se hlasově hodí pro roli Krasavy, je to role děvečky, která je zdrojem sváru mezi bratry Chrudošem a Šťáhlavem. Poláčková zpívala na sílu, bohužel se mi zdá, po několika vystoupeních, které jsem s paní Poláčkovou viděl, že její oborem spíše budou prozaické a na recitativech postavené Káti Kabanové, než Rusalky, Mařenky a jiné velké sopránové role. V jejím projevu slyším dlouhodobě nízkou srozumitelnost ve vysoko posazených partech.
Richard Samek v roli Šťáhlava předvedl výkon očekávané úrovně, stejně tak Jan Šťáva (role Lutobora).
Mezzosopranistka Václava Krejčí Housková (Radmila) měla kratší výstupy než ostatní, ale naopak působila v roli uvolněně a standardně.
Jiří Brückler v roli Radovana příjemně překvapil. Přestože v divadelních rolích většinou nepředstavuje ty hlavní postavy, hlasově zněl jasně, srozumitelně a na stejné úrovni s ostatními, slavnějšími kolegy.
K žencům se nevyjadřuji, zpívat kdesi ze zákulisí (minimálně já jsem je neviděl) považuji za chybu.
Celkově mě zamrzelo statické pojetí rolí ze strany sólistů. I v rámci koncertního provedení lze předvést výraz, zaujetí pro věc, nějaký náznak dialogu či interakce. Jediný, kdo se pustil od strnulého postoje trochu dál, byl Martin Bárta. Ostatní se omezili v rámci děje na lehké pohledy směrem k odpovídajícím postavám. Zpěváci zpívali s podporou not, nicméně minimálně polovina z nich má s příslušnými rolemi zkušenost a poodstoupit od pultíku s notami a „něco málo přidat“ by pro ně neměl být problém.
Také jsem očekával obecně větší srozumitelnost v rámci zpěvu. Jistě je problém – a otázka vyvážení – zazpívat a umělecky předvést komplikovaný text. Nicméně v rámci koncertního provedení odpadá ta herecká část a celkový efekt by tedy měl být lepší než na divadle. Libuše je opera – divadelní hra, a hercům, zde zpěvákům, by mělo obecně být rozumět. Nicméně sleduji již delší dobu, že srozumitelnost v českých operách obecně ustupuje „umělečnu“. Nebo to skutečně nelze zazpívat tak, aby titulkovací zařízení – velmi moderní výtvor – bylo pouze doplňkem a nikoliv nutností? (Můj osobní názor je, že českému libretu by český divák měl povětšinou rozumět. V opačném případě text v národním jazyce nedává smysl a mohlo se zůstat u italštiny. Ale toto téma není předmětem textu.)
Publikum a jeho naprosto přehnané nadšení. Publikum předvedlo pětiminutový potlesk po první přestávce. Zde jde ještě lehce pochopit obrovské nadšení – první jednání končí výstupem Libuše, Radovana a sboru. Celý výstup byl velkolepý, sopránový part není nijak dramatický a Kněžíková se ho zhostila skvěle, ale pětiminutový potlesk? Pětiminutový aplaus následoval i po druhé přestávce. Na závěr nekonečně dlouhý potlesk ve stoje, navíc – alespoň z mého pohledu – po ne zcela ideálním Proroctví. Celkově vzato, jediné co mě na celém koncertu udivilo – vzhledem ke všemu výše popsanému – byly právě tyto nepochopitelně dlouhé ovace. Celkový výkon byl ale jistě oceněníhodný.
Na závěr, lehké zamyšlení nad velkolepým dílem Bedřicha Smetany – Libuší – jako takovou. Za historickým libretem, které stejně většina diváků čte na titulkovacím zařízení, se skrývá jednoduchý příběh. Jakýkoliv problém je prakticky okamžitě nenásilně vyřešen. Je tu epický konec, který v rámci svého „jinotaje“ je prakticky univerzální a nadčasový. Silná ženská postava, která nečeká na žádost o ruku, ale rovnou rozhoduje a nařizuje. Árie Ó, vy lípy je lyrická a environmentální hymna. Libuše je opera pro 21. století.
Bedřich Smetana: Libuše (koncertní provedení)
28. května 2024, 19:00
Rudolfinum, Praha
Účinkující:
Česká filharmonie
Pražský filharmonický sbor
Jakub Hrůša – dirigent
Lukáš Vasilek – sbormistr
Kateřina Kněžíková – Libuše
Adam Plachetka – Přemysl ze Stadic
Martin Bárta – Chrudoš od Otavy
Richard Samek – Šťáhlav na Radbuze
Jan Šťáva – Lutobor z Dobroslavského Chlumce
Jiří Brückler – Radovan od Kamena Mosta
Alžběta Poláčková – Krasava
Václava Krejčí Housková – Radmila
Eva Esterková – První žnec
Tamara Morozová – Druhý žnec
Jarmila Vantuchová – Třetí žnec
Martin Šrejma – Čtvrtý žnec
