Rozporuplná Rusalka v Národním

Nové zpracování mělo premiéru 8. 3. 2024. Režii podepsal SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský). V hlavní roli vystoupila Kateřina Kněžíková, jedna z předních českých sopranistek. Inscenace je moderní – a to není špatně, jak ukazuje nová Prodaná nevěsta v Národním. Zajímavé je, že nové dílo nenahrazuje jen jednu, ale rovnou – velmi odvážně – dvě Rusalky: klasickou verzi Zdeňka Trošky a moderní symbolistické pojetí Jiřího Heřmana. Nebudu vypisovat kolikrát jsem obě viděl, bylo to mnohokrát. Jeden by řekl, že čím více Rusalky, vrcholného českého umění, tím lépe, nicméně vedení Národního divadla se rozhodlo počet snížit. Škoda.

Je třeba říct, že režie 123 let starého operního díla (premiéra Rusalky byla 31. 3. 1901), a to je Rusalka od Antonína Dvořáka jedna z těch mladších klasických oper, je nevděčná práce. Naprosto chápu, že režisér chce tvořit něco vlastního a nového. Řada diváků ale chce vidět „klasiku“, nebo alespoň operu „udělanou správně“, a to v podstatě znamená „klasicky“. Režisér takovou inscenaci ale udělat nemůže, protože potom by netvořil nic moc nového. Jak tedy může uspět? Je to začarovaný kruh. Na druhou stranu – do režie nikdo nikoho nenutí, takže režisér je pánem svého osudu. Na rozdíl od Rusalky, té nezbývá než mlčky přihlížet své zkáze.

A nyní již názor – jak na nové zpracování, tak na konkrétní představení z 27. 9. 2024 – náročného diváka, který vyráží na Rusalku dvakrát, třikrát do roka.

Opona se otevírá. Moderní scéna, sem tam žárovka, sem tam židle, jinak prázdný bezbarvý prostor. Nemohu si nevzpomenout na brněnskou Rusalku. Zkrátka a dobře – moderní scéna.

Důrazné provedení předehry od orchestru vedeného Tomášem Netopilem a divák je v rámci předehry uveden do děje i scénicky. A dál už se to komplikuje.

První velká výtka směřuje k přemíře tanečníků. Objevují se skoro všude, zpravidla zcela zbytečně rozbíjejí scénu. Ale pojďme postupně.

Při nástupu žínek, kde by tanec měl být přirozenou součástí, tanečnice v (patrně) nočních košilkách spíše než tančí hyperaktivně poskakují. To vybízí ke srovnání s brněnskou Rusalkou s to s jediným pozitivně laděným prvkem z brněnské inscenace: s poskakováním Doubravky Součkové. Zatímco v depresivní režii Davida Radoka toto poskakování skvěle zapadalo, zde působí neskutečně nuceně, bez smyslu a hlubší myšlenky. Ale opera je především o zpěvu, nikoliv o tanci.

Druhá žínka Alena Grach v tercetu zaniká. Posluchač vnímá především duet Yukiko Kinjo (první žínka) a Alžběty Vomáčkové (třetí žínka). Duet je to povedený.

Vodník v podání Pavla Švingra zní velice dobře. Jeho znělý bas a vystoupení se žínkami byly podány opravdu pěkně.

Rusalka v podání Kateřiny Kněžíkové je sice na scéně přítomna už od začátku, ale teprve nyní začíná její pěvecké vystoupení. Předvádí svůj mistrovský standard. Bohužel, tanečníci se zbytečně pletou do výstupu a narušují scénu. Naštěstí, v árii Měsíčku na nebi hlubokém je na jevišti Rusalka prakticky sama – a právě tak to má být, aby to fungovalo. Paní Kněžíkovou jsem v této roli neviděl přes rok, zdá se mi, že její hlas lehounce potemněl. Kdo ví, možná se jednou dočkáme i její Libuše, ale zatím je to rozhodně Rusalka. Árie je vynikající a ukázková.

Překvapením a vrcholem večera je následující duet Rusalky s Ježibabou v podání Lucie Hilscherové. Výborné obsazení, jednoduché pojetí, skvělé. Režiséři modernizují ledacos, ale Ježibabu často přehlížejí, přestože se pod touto postavou – bohyní lesa („… dovedeš usmrtit, dovedeš stvořit. Člověka v příšeru, příšeru v člověka …“) – skrývá velká postava s velkým potenciálem. Inscenace nic nového pro tuto postavu nevymýšlí, nicméně realizace je vynikající. Hilscherová má silný, jasný a krásný hlas. Paráda. Duet nemá chybu – nepamatuji, že bych slyšel lepší podání. Dvě zpěvačky, lehký a dramatický hlas. Kostým a líčení Hilscherové navíc vytvářejí fantastickou Ježibabu. To vše je „nečekaně“ doplněno tanečníky.

Velmi pozitivní dojem zanechal Csaba Kotlár v roli Lovce. Při nástupu do části Jel mladý lovec je zpěvák až na konci jeviště, kde není moc vidět. V první chvíli se nemohu se zbavit dojmu, jako bych slyšel jeho slavnějšího kolegu Pavla Černocha. Podobnost projevu a barvy hlasu je neuvěřitelná.

V tuto chvíli jsem z představení prakticky nadšený. Co postrádá scéna a přehání choreografie, to plně vynahrazují zpěváci a hlavně zpěvačky.

Na scénu přichází Princ v podání Michajla Malafije. Ihned mě udeří jeho pěvecký projev, který nedokážu vyjádřit lépe než východoevropský přízvuk. Zpěvák má sice příjemný tenor, pěknou barvu hlasu a do role Prince se od pohledu vyloženě hodí, ale zní spíš jako záporák z bondovek z 80. let než jako princ z českých luhů a hájů. A to nepůsobí dobře. Doufejme, že se během přestávky rozezpívá…

Cizí kněžnu představuje Ester Pavlů, je to od pohledu Kněžna, pěvecky není co vytknout, naopak, je to nadprůměrný výkon.

V prvním jednání orchestr dával zpěvákům prostor – krásně vynikl již zmíněný duet s Ježibabou. Ve druhém jednání je to bohužel spíše naopak.

Vodník je pěvecky velice dobrý, herecky nepředstavuje sice vyloženě otcovskou figuru, nicméně do scény zapadá. Přesto se však Bědování mohlo povést lépe – ve větším objemu, silněji – měly by se otřásat zdi divadla. Možná by stačilo nestát přitom 10 metrů od kraje jeviště. Kdo ví, co slyšeli diváci na horní galerii…

Polonéza v nočních košilích (je to jediný úbor, který tanečnice obdržely) nemá se slavnostním tancem nic společného, ale dá se na ni dívat. Moderní balet na moderní scéně. Jinak to popsat nelze. Možná příště půjdu raději na balet než na operu…

Nepříjemný východoevropský přízvuk Prince bohužel zůstává. Herecky však nelze nic vytknout – s Rusalkou i Kněžnou tvoří velice dobrý pár a trio.

Duet Rusalky s Vodníkem se nepovedl na výbornou – silné Ó marno to je a prázdnota je v srdci mém je doplněno zbytečně exaltovaným hereckým projevem Kněžíkové v závěru, kdy pěvecky ztrácí. Přehnaný dramatický výraz k éterické Rusalce úplně nesedí, ale to by nebyl problém, kdyby se to neprojevilo na zpěvu. Bohužel, lehce projevilo.

Cizí kněžna je výrazná především kostýmem (moc pěkným), hlas si lehce šetří na závěrečnou scénu druhého jednání, kterou ale zvládla výborně.

Konec druhého jednání mi režijně ale povedený nepřijde.

Mrazí mne tvoje ramena,
bílá ty kráso studená!

Závěr druhého jednání Rusalky je výstupem, při kterém by divákovi měla tuhnout krev v žilách. Z mého pohledu nejsilnější motiv celé opery. Síla interakce mezi Rusalkou a Princem, konečná devastace jejich vztahu – konec všech nadějí. Autor libreta Jaroslav Kvapil napsal závěr jednání tak, že Rusalka je hrubě odmítnuta Princem a jen mlčky přihlíží svému konci. Dvořák k tomu přidal rychlou a silnou hudbu, která scénu ještě více umocňuje – především naléhavé smyčce. Do toho lehce bicí, úder činelů… v kombinaci s tichem, které prořízne zpěv sólistky (Cizí kněžna)…

V hlubinu pekla bezejmennou,
pospěšte za svou vyvolenou!

Dokonalá, ničivá scéna. Shakespeare by to nevymyslel lépe.

Nicméně režisérské pojetí celého závěru jednání je nedostatečné. Pokusím se popsat problém, aniž bych vyzradil příslušné detaily scény. Princ se k Rusalce sotva přiblíží, žádná interakce, žádné odmítnutí. Rusalka je upozaděná, jen zničeně kouká a zjevně nechápe, proč je z její vlastní zásadní scény prakticky vynechána. Namísto ní nastupují tanečníci a s Princem to ukončí sami. (Má to jistý smysl vzhledem k libretu, ale dle mého názoru je tento výklad slabý a nehodný situace a myšlenky.) Nepomáhá tomu ani pěvecké vyjádření Prince, které nezní dobře. Nevěřil bych, že lze tuto část provést špatně – ale podařilo se.

Třetí jednání je uděláno výborně, jak scénicky, tak pěvecky (odmyslíme-li Malafije, který mi stále nezní správně). Zachraňuje dojem z předchozího jednání.

Výstup žínek je pěkný, v sólovém výstupu zní Grach příjemně, má pěkný hlas a ukázkový projev. I když zatím její hlas ve společném výstupu nepůsobí tak výrazně, věřím, že se časem zlepší.

Duet Rusalky s Ježibabou ve třetím jednání je vhodně doplněn baletkami. Také je na místě zmínit Kuchtíka (Arnheiður Eiríksdóttir) a Hajného (Csaba Kotlár, je ve dvojroli), kteří jsou v tomto zpracování opery přítomni. Oba pěvci mají krásný a příkladný projev. Jejich dva výstupy jsou rozumně komické a odpovídají naturelu inscenace, přináší vítané odlehčení tragickému příběhu.

Závěrečná scéna je povedená a víceméně odpovídá narativu díla.

Následuje potlesk obecenstva a diváci působili obecně spokojeně, někteří až nadšeně. Já, jak je zřejmé z textu, již méně. Z toho, co nešlo přeslechnout o přestávce, mohu soudit, že řada diváků byla na Rusalce, a opeře, poprvé.

Jsem si vědom přísné kritiky Malafije, nepíše se snadno. Tenor byl skutečně rušivý. Pokud by takto vystoupil jako Alfredo v La traviatě v italském operním domě, publikum by neodměnilo jeho výkon potleskem, spíše naopak…

Již delší dobu si kladu otázku: „Proč zahraniční zpěváci v českých operách?“ Vedení Národního divadla to dělá často. Asijský turista jde na českou národní operu do Národního divadla, aby slyšel zpěváky z druhého konce Evropy? Spíš ne. V Asii sice Rusalku moc nehrají (nebo to nelze jednoduše dohledat), nicméně zahraniční návštěvník si mohl vybrat třeba přední světový operní dům nedaleko – Vídeňskou státní operu. Zrovna na tomto představení bylo diváků z východní části světa poměrně dost. (Gentleman z Asie, který seděl vedle mě, byl ale nadšený. Byl nadšený ze sólistek, podle jeho „Brava!“ a „Brave!“.) Nicméně pokud zpěvák či zpěvačka mají roli zvládnutou na odpovídající úrovni – a mluvíme tu o první české operní scéně – tak proč ne?

Krásným příkladem může být slavná finská sopranistka Karita Mattila, která se před třemi týdny představila ve dvou závěrečných představeních Její pastorkyňa (11. 9. 2024). Byla famózní, jak po stránce pěvecké, tak herecké.

Ale pojďme zpět k Rusalce. Celkové dojmy z představení a inscenace jsou rozporuplné. Některé výstupy byly velmi povedené, jiné nikoliv, mnohdy díky přehnané režii. A něco naopak vymyšlené – ač moderně – moc pěkně. Tanečníci jsou prakticky všude, často zbytečně a ve výsledku jenom rozbíjejí příběh. Naštěstí se to netýkalo árie Měsíčku na nebi hlubokém, na kterou spousta diváků čeká. Naopak, nevhodně bylo provedeno závěrečné druhé jednání. Kdyby režie ubrala 20 % moderny a tance, bylo by to ukázkové moderní dílo. (A abych sám šel příkladem, tak jsem vyškrtnul příslušný díl z tohoto textu.) Takto zůstala inscenace jen v moderní šedi, odpovídající nebohaté scéně. Velká škoda.

Kateřina Kněžíková a Lucie Hilscherová – bravurní v prvním jednání.

Antonín Dvořák: Rusalka
27. 9. 2024, 19:00, Národní divadlo, Praha
Režie: SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský); Choreografie: Jan Kodet; Scéna: Martin Chocholoušek; Kostýmy: Simona Rybáková

Účinkující:
Kateřina Kněžíková – Rusalka; Michajlo Malafij – Princ; Pavel Švingr – Vodník; Lucie Hilscherová  – Ježibaba; Ester Pavlů  – Cizí kněžna; Yukiko Kinjo – První lesní žínka; Alena Grach  – Druhá lesní žínka; Alžběta Vomáčková – Třetí lesní žínka; Arnheiður Eiríksdóttir – Kuchtík; Csaba Kotlár – Hajný, Lovec

Tomáš Netopil – Dirigent

V textu jsou použity úryvky z libreta opery Rusalka, autor Jaroslav Kvapil.

P.S.: Pasáže o hudbě a zpěvu sepsány po paměti den po představení. Poslech z třetí řady střed.