Dokonalá Lucia di Lammermoor v Královské opeře s dechberoucí Nadine Sierra

Termín cesty do Londýna byl pevně daný, a nedalo mi to a podíval jsem se na web londýnského operního domu Royal Opera House (dále ROH) v Covent Garden v Londýně. Nikdy jsem tam nebyl, ale ROH je jedna z top světových scén, co kdyby bylo na programu něco zajímavého… Lucia di Lammermoor (Donizetti), úterý 30. 4. 2024, v hlavní roli Nadine Sierra. Mladá, ale již světově proslulá sopranistka. Vystupuje v La Scale, v MET, … Před rokem (1. 3. 2023) jsem byl na jejím koncertu Nadine Sierra & Pretty Yende v Obecním domě v Praze. Bylo to skvělé, překrásné živé podání árie È strano z Traviaty… Do představení zbývaly dva měsíce, očekával jsem, že s tímto obsazením bude prakticky vyprodáno. Nemýlil jsem se, ale v osmé řadě uprostřed bylo jedno volné místo… Tomu prostě nešlo odolat a letadlo jeden oblek navíc jistě unese.

Uneslo.

Pozdní belcantová opera Lucia di Lammermoor (Donizetti) se v ČR nyní neuvádí (což je neskutečná škoda), nicméně dílo je to velmi známé. Árie Regnava nel silenzio a celá Mad Scene ze závěru jsou „klasika“ a obecně ukázky toho, o čem je operní žánr.

Operu jsem tedy celou nikdy neviděl, děj jsem před představením řádně nastudoval. Jaká přesně tato inscenace je, jsem v době nákupu dvakrát neřešil, v rychlosti jsem projel pár recenzí, abych si ověřil, že to není žádný propadák a vstupenku jsem koupil prakticky okamžitě, než to jedno zapomenuté místo objeví někdo jiný. Ať už bude inscenace jakákoliv, Nadine Sierra by měla být zárukou, že minimálně sopránové party budou úžasné, a když nic jiného, samotná návštěva představení ROH by měla být zážitek sám o sobě.

A že to zážitek byl!

Cestou na představení jsem ještě v rychlosti projel recenze… Recenzenti oceňovali klasickou inscenaci a ženský pohled na Donizettiho dílo. K ženskému pohledu se vyjadřovat nebudu, protože ani není k čemu. Dle mého byla inscenace ztvárněná přesně tak, jak by tato opera z roku 1835, dle libreta, téma a doby vypadat měla. Nic extra „ženského“ jsem na jevišti neviděl. Pravděpodobně je to trochu zveličená reference na to, že Lucia v této inscenaci otěhotní a potratí. Další vysvětlení lze najít v programu k operní inscenaci, a týká se, mimo jiného, žánrového zařazení (gotický román) a výskytu jedné z prvních ženských hrdinek v (britské) beletrii Waltera Scotta Nevěsta z Lammermooru (1819), podle kterého vznikla Donizettiho opera.

Tým režisérky Katie Mitchell stvořil operní inscenaci zcela klasicky, zcela nemoderně, zcela postaru. Vše je situováno do poctivých detailních kulis (scéna od Vicki Mortimer) z před-moderní doby, tj. žádné telefony, televize, auta, žárovky, pistole, kulomety, neony, vlčí hlavy, paneláky, rifle, šusťáky, … prostě nic, co nepamatuje začátek 19. století. Kulisy a ošacení účinkujících je věrné před-viktoriánskému období (20. léta 19. století, regency era), s výjimkou Alice, která by spíše odpovídala až období 50. let 19. století. Spousta detailů vytváří naprosto uvěřitelné prostředí, žádné symbolistické manýry a „umění“. Scéna vypadá reálně a „poctivě“, žádný „IKEA-style“, žádné prázdné jeviště (Macbeth v ND Praha, 31. 3. 2023). Nasvícení scény (Jon Clark) je úsporné, ale není temné ani tmavé, působí realisticky vzhledem k tomu, že se příběh odehrává na skotském zámku v první polovině 19. století. Výsledek je věrná dobová scéna pro děj opery z roku 1835.

Velké jeviště je po celou dobu rozděleno na dvě části, v jedné se odehrává samotný děj a zpěv dle libreta, ve druhé pak – převážně – pozadí příběhu, to, co by divák neměl či nemohl vidět, či to, o čem postavy pouze hovoří. Strany se střídají, aby divák nehleděl pořád na jednu stranu. Konkrétní případ, který bude také jedinou lehkou výtkou – a nakonec nevýtkou – je uveden dále v textu. Kulisy jsou rámcově tří typů: hrobka/park, Luciin pokoj a svatební místnost v sídle Lammermoor.

Ačkoliv scéna neobsahuje mnoho dodatečných symbolů, několik symbolických prvků v inscenaci najdeme. Jde o duchy Dívky a Matky, které jsou místy přítomné a mají oporu v libretu (a především v původním románu).

Z inscenace nebudu prozrazovat žádné velké detaily, pouze základní děj a co vše umělci udělali dobře, či špičkově a dokonale. Špatně tam nebylo nic.

Předehra a představení začíná vlastně velice poklidně, na scéně Normanno (Michael Gibson, tenor, z programu začínajících umělců při ROH) a Enrico (Artur Ruciński, baryton), slabší až konverzační projev v úvodním recitativu, kterým je divák uveden do děje. Enrico, hlava zkrachovalého rodu Ashtonů z Lammermooru (odtud název opery) chce provdat sestru Lucii za bohatého ženicha a je třeba zabránit jejímu vztahu se záhadným milencem.

První jednání a sbor. Percorrete le spiagge vicine je… docházejí mi slova, a to opera ještě pořádně ani nezačala. Sbor zpívá naprosto unisono, naprosto jasně a co víc – ta souhra. Přechází z tichého na hlasitý (a naopak) zpěv naprosto plynuje, nejsou tu žádné skoky v hlasitosti, změna je postupná, dlouhá a naprosto plynulá, jako by někdo pomalu otáčel kolečkem „volume“ na přehrávači. Neuvěřitelné.

Přidávají se Normanno a Enrico a oba přecházejí na operní „zvuk“, nicméně stále recitativ. Následuje duet Normanna a Enrica a představitel Enrica dává jasně najevo, proč právě on stojí na jevišti (Cruda funesta smania) jako představitel jedné ze tří hlavních postav. Jasný, silný projev. Tuto scénu uzavírá La pietade in suo favore, kde ještě jednou předvede sbor své mistrovství. V této části se vyjeví, že záhadným milencem je Edgardo ze znepřáteleného rodu Ravenswoodů. (Pro dokreslení kontextu názvu opery: rodina Ravenswoodů je původní vlastník zámku Lammermoor, nicméně pro děj opery to není podstatné.)

Následuje scéna Lucie (Nadine Sierra, fantastický koloraturní soprán) a její služebné Alice (Rachael Lloyd, mezzosoprán). Poměrně jednoduchý recitativ Lucie a Alice, a pak již slavná árie Regnava nel silenzio. Výstup je dechberoucí, zpěv Sierry je lehký, chvílemi přechází do lehce ostřejšího. Viděl jsem několik záznamů, kde Sierra zpívá tuto árii, a nelze srovnávat. Na videích je zachycena krásná árie, na živo byla neskutečná. Plynule přechází v poklidnější Quando rapito in estasi. Je to jednoduché podání, netuším, co hlásí titulky, z jeviště nelze odtrhnout zrak. Ale to pořád není nic oproti tomu, co bude následovat. Edgardo (Ioan Hotea, tenor) se představí v recitativu Lucia perdonna, a přesto, že je to pouze recitativ, je jasné, že následující duet bude něco velkého. A skutečně, duet Sulla tomba che rinserra vše ještě zvedne o úroveň výše. Zatímco Sierra se celou dobu drží spíše činoherního hereckého projevu a celý výstup dostává sílu samotným zpěvem – jistý, křišťálově jasný hlas, tak představitel Edgarda (bezchybný lehký tenor) operně přehrává, ne mnoho, drží se na té správné straně „přehnaného“ herectví, a právě tímto duetem skutečně začíná Opera, přesně taková, jaká má být. Oslňující, velkolepá. Na jevišti je sopranistka, ze které nelze odtrhnout oči, zpěvák, kterému věříte každé slovo, to celé doplněné o správně přehnané herectví v nádherných kulisách. Je to fantastické. Milenecký pár si vymění prstýnky. Závěr celého výstupu milenecké dvojice je Verrano a te sull'aure, nyní už i Sierra začíná hrát „operně“, a pokud byl doteď celý výstup fantastický, tak ke zhodnocení závěru se mi již nedostávají slova. Tohle je to, co dělá operu Operou.

Následuje předěl, a změna scény, trvá delší dobu, ale alespoň je čas se nadechnout a já si uvědomuji, že jsem od začátku duetu ani jednou nestočil zrak od jeviště k titulkům – jednak proto, že k tomu nebyl důvod – vše naprosto srozumitelné, a jednak proto, že spustit zrak z jeviště prostě nešlo. Také přemýšlím, co bude dál, jsme prakticky na začátku, lepší to přece být už nemůže… brzy mě vyvedou z omylu.

Následuje výstup Lucie a jejího bratra Enrica. Z poklidnějšího herectví již všichni zpěváci přešli na herectví „operní“. V rámci úvodu scény vidíme, že Lucia je těhotná. Při Il pallor funesto orrende Sierra ukáže, že umí i pořádné drama. Scéna nemá chybu. V této části Enrico přemlouvá a přesvědčuje, aby si Lucia vzala Artura, bohatého nápadníka. Lucia brání svoji lásku ve zmíněné árii a následně Enrico vytahuje padělaný dopis od Edgarda, kde stojí, že si našel jinou. Do situace se vkládá vychovatel Lucie Raimondo (Insung Sim, bas) s jistým lehčím basem, předvádí úsporný až strohý herecký projev. Vytváří tak krásný protiklad proti živě protestující Lucii – a po nátlaku obou Lucia víceméně odpadá a souhlasí se svatbou s Arturem.

Předěl a svatební místnost.

Na scéně je Arturo (Andrés Presno, tenor), a jeho projev oproti ostatním jako jediný působí lehounce slabším dojmem. Na scéně je opět sbor a drží svůj mistrovský standard. Jako jeden pěvec/pěvkyně dotváří scénu jak pěvecky, tak „davově“ jako svatební hosté. Přichází zničená Lucia a je Enricem donucena k podpisu.

Na scénu vtrhne Edgardo. Sextet Chi mi frena in tal momento všech hlavních postav je skvělý. Lucia ožívá, její láska je zpět. Tento záchvěv naděje netrvá dlouho. Raimondo ukáže právě podepsanou svatební smlouvu Edgardovi. Ten ve hněvu strhne Lucii prsten, který jí daroval a ona se přitom skácí k zemi.

Následuje jediná přestávka. Při pohledu na hodinky nechápu, kam zmizelo asi 90 minut.

Je po přestávce, přichází dirigent a ze sálu se ozývá „bravo“, ano, orchestru není naprosto co vytknout. Lucia di Lammermoor je vrcholná belcantová opera, orchestr má pouze doplňovat zpěváky, ne se předvádět – Donizetti není Wagner – a přesně tak orchestr hraje – celou dobu pouze lehce, často pouze lehoučce, doplňuje zpěváky na jevišti.

Na levé straně jeviště se odehrává příprava na vraždu Artura a poté i vražda samotná, která je provedena ve velice exaltovaném stylu. Sierra klečí nad představitelem Artura a několikrát ho probodne. Během toho v pravé části Edgardova árie Orride e questa notte a následný recitativ Edgarda s Enricem, během kterého Enrico vyzve Edgarda na duel. Pokud bych měl v celé inscentaci hledat nějakou chybu, pak – po dlouhém přemýšlení – je to tato část. Dění na levé straně je výrazné, což k opeře patří, ale zde se tvůrci pustili již za hranu. Celý průběh přípravy a samotná vražda jsou vizuálně zajímavé. Lucia máchající kuchyňským nožem je nepřehlédnutelná a celý výjev přehnaný až tak, že se při vraždě samotné diváci smějí (já také, tomu se nešlo ubránit). A zdá se, že i Sierra si tuto scénu vlastně užívá. To vše za recitativu Edgarda a Enrica, který není – je to recitativ tenoru a barytonu – tak výrazný, aby přebil výrazné dění v levé části. Nicméně v rámci operního díla by měl mít přednost původní text a scéna před touto domyšlenou (vražda v libretu přímo zachycena není, pouze komentářem postav v další části). Scéna končí Luciiným potratem.

Smích všechny ale rychle přejde – a možná právě to je pointa „veselé scénky“. Takže ne, žádná chyba, síla.

Následuje totiž slavná Mad Scene, v tomto případě to bude The Mad Scene. Lucia zešílela. Řádně zakrvácená Lucia dorazí mezi svatebčany. Il dolce suono… Lucia sedí na svatebním stole a promlouvá k Edgardovi, kterého si představuje. Postava je skutečně přítomna. Herec je oblečen a namaskován jako ostatní duchové a nijak se neprojevuje. To celé pouze za doprovodu flétny (a lehce harfy?). Od této chvíle již zcela ignoruji titulkovací zařízení, z jeviště nelze spustit zrak. Sierra herecky, a hlavně pěvecky exceluje. Je to strašlivé a stále silnější, přestože jenom sedí na stole je v jejím projevu vše. Naprosto vše. Od lehkého a až děsivě krásného podání pomalu přechází k ostřejšímu v Ardon gli incensi. V závěru této scény se již pohybuje po jevišti v zakrvácených šatech a pěvecky přechází mezi čistými a krásnými ostrými špičkami a měkčími nižšími pasážemi. Scéna končí jistým ostrým „výkřikem“ a pádem na zem. Dechberoucí, bravurní, fantastické, ohromující, dokonalé.

Mad Scene v podání Sierry je dostupná online v různých verzích, žádná se ani neblíží tomu, co předvedla – co jsem viděl – naživo na jevišti. Kombinace zakrvácených bílých šatů, temné scény, zpočátku lehkého zpěvu, krásné lehké flétny, jinak až mrazivé ticho a ta Scéna, a její Zpěv křišťálovým Hlasem, a… Opera.

Poslední scéna je, dle očekávání, poklidnější. Edgardo čeká na souboj s Enrikem, netuší, že se Lucia zbláznila, a naříká… Tombe degli avi miei. Mezitím se Lucia zabije. Informace Edgardovi doručí Raimondo. Edgardo doběhne k mrtvé Lucii… Tu che a Dio spiegasti l'ali, a připojí se ke své lásce. Závěr je silný, přestože nedosahuje síly The Mad Scene, ale to ani – vzhledem k libretu – není možné.

Následuje silný potlesk, část diváků utíká ze sálu – nedivím se, končíme po půl jedenácté večer a sám přemýšlím, zda se vůbec dostanu z centra, ale odejít nelze. V závěru krátký potlesk ve stoje pro Sierru.

Všichni tři hlavní zpěváci předvedli úžasný výkon. Jistý, jasný a čistý projev, překrásné belcantové „hrátky“ s hlasem (především Sierra). To vše doplněné vynikajícím herecký ztvárněním, které bylo zcela odpovídající opernímu představení, a přitom naprosto uvěřitelné. Doplňkové symbolické figury Dívky a Matky jsou na vhodných místech a jsou poměrně nenápadné. Obecně vzato by mohly být rozptylující dvoj-scény. Nicméně alespoň při mnou navštíveném představení si moji pozornost (se zmíněnou výjimkou) vždy ukradli pěvci. Takže to považuji za zajímavý nápad, ke kterému je v libretu prostor. Belcantové árie jsou navíc plné opakovaných částí, takže pokud divák není vyloženě stržen pěveckým výkonem, tak má prostor nakouknout „vedle“, aniž by o něco přišel. (Což rozhodně nebyl můj případ, a i proto se o tom, co se dělo na druhé straně scény, nerozepisuji.)

Pokud vám moje hodnocení přijde až příliš pozitivní, tak lze dohledat i pár zahraničních recenzí z předchozích představení v dubnu 2024 uvedených s téměř shodným obsazením (rozdílný je představitel Edgarda). Tyto recenze jsou obecně také velice pozitivní (recenzenti podle všeho do ROH chodí častěji, a mají trošku vyšší měřítka než český divák; dechberoucí výkon Sierry vyzdvihují všechny), výborná recenze operawire (EN) – A Strong Cast Makes Up for Katie Mitchell’s Brutal Production (včetně velice zajímavého názoru na scénu „barbarous and brutish“), The Guardian (EN) – a vocally breathtaking, disturbing to witness descent into madness a výstižný popis zpěvu Sierry na Opera Today – …its stratospheric notes sung with power and bell-like clarity. (Plus je samozřejmě řada recenzí z premiéry z roku 2016/2017, lze snadno dohledat.)

Možná vás napadne, že jsem byl pouze unesen efektem té „star“ na jevišti. V tomto případě doporučuji k přečtení text o vídeňské La traviatě s Lisette Oropesou. Přestože to byl zážitek, vidět, a hlavně slyšet, Oropesu naživo, tak celkový dojem z vídeňské produkce nebyl zdaleka odpovídající. Rozdíl je ve scéně – přepálené a ke konci i neodpovídající dílu. Traviata měla své dechberoucí okamžiky – Oropesa, Floréz a Parigi, o cara – v tom se rozhodně ukázala síla světových pěvců. Ale ani to celé představení nezachránilo, protože scéna nebyla odpovídající a uvěřitelná vůči příběhu, a s tím nic nezmohla ani Oropesa – operní „superstar“.

Proč bylo představení inscenace Lucia di Lammermoor tak dobré? Proč slova o dokonalosti?

Protože tam bylo všechno správně. Bylo to přesně to, co to mělo být. Tvůrci inscenace ve skutečnosti nepřišli s ničím revolučním. Udělali operní inscenaci tak, jak byla vymyšlená a napsaná. Donizettiho Lucia di Lammermoor se hraje 189 let, proč asi?

1. Scéna

Opera z roku 1835, pojednávající o donucení sestry bratrem ke svatbě s „kýmsi“ pro peníze, bude fungovat, pokud bude zasazena do odpovídajícího světa. A scéna odpovídající příběhu z roku 1835 – včetně kulis, dekorací, kostýmů a osvětlení – by měla vypadat uvěřitelně a autenticky, jako by byla z roku 1835. Nic složitého. A je to krásně vidět právě na vídeňské Traviatě s hvězdnou Oropesou.

2. Režie

Opera z roku 1835, dtto, bude fungovat, pokud budou postavy tím, čím mají být a nebudou na jevišti předvádět a hledat nějaké moderní jinotaje, symboly a – nedej bože – proklamace.

3. Orchestr

Ano, bez skvělého orchestru fantastické představení neuděláte.

4. Zpěváci (a sbor)

Jistě, potřebujete prvotřídní zpěváky. A těch není mnoho, ale jsou. Ruciński ani Hotea nejsou zpěváci, kteří sami o sobě vyprodávají světové operní domy. Lze dohledat, že Hotea vystupoval i v ND Praha.

Přítomnost světové hvězdy první třídy na jevišti byla pouze třešničkou na dortu již tak úžasného představení.

Tvůrci „jenom“ splnili čtyři jednoduché body, tak co tedy bylo na představení tak extra, že mi při popisu představení docházejí slova?

Nic. A přitom všechno.

Opera.

Donizetti: Lucia di Lammermoor
The Royal Opera at the Royal Opera House, London
30.04.2024, 7:30pm

Hudba: Gaetano Donizetti
Libreto: Salvatore Cammarano podle Walter Scott: Nevěsta z Lammermooru
Režie: Katie Mitchell (revival: Robin Tebbutt)
Scéna: Vicki Mortimer
Světelný design: Jon Clark
Choreografie: Joseph Alford

Účinkující
Lucia Ashton di Lammermoor – Nadine Sierra
Enrico Ashton – Artur Ruciński
Edgardo di Ravenswood – Ioan Hotea
Alisa – Rachael Lloyd
Raimondo Bidebent – Insung Sim
Arturo Bucklaw – Andrés Presno
Normanno – Michael Gibson

Dirigent – Giacomo Sagripanti
Sbormistr – William Spaulding

PS: Část textu týkající se hudby a pěveckého projevu byla sepsána po paměti a v rychlosti po návratu do vlasti 2. 5. 2024, neboť mě v pátek 3. 5. ve Stavovské divadle čekalo Così fan tutte. Nelze srovnávat.

PPS: O přestávce jsem v ROH slyšel z davu diváků i češtinu, velice mě by zajímal další názor. A to ať už se tam objevili náhodou či záměrně, na opeře byli poprvé či jsou pravidelní návštěvníci operních představení. Co jste na to říkali vy, přítomní? Děkuji.