Článek
Barokní uskupení Musica Florea pro letošní rok nastudovalo dílo ve střední Evropě víceméně neznámé – barokní španělskou zarzuelu Válka obrů (známé spíše v originálním názvu: La guerra de los gigantes) od Sebastiána Duróna. Premiéra se konala 12. 7. 2024 na letní scéně HAMU v Lichtenštejnském paláci na Malé Straně v Praze. O týden později bylo dílo předvedeno pod názvem Španělská barokní zarzuela v rámci Festivalu Krumlov v Barokním zámeckém divadle. Stejná hra, stejní interpreti, stejné kostýmy, stejný styl kulis a scény. A přesto dvě odlišná představení.
Původně jsem měl v plánu pouze krumlovské představení, vstupenku na premiéru jsem zakoupil krátce před představením, protože se mi uvolnil páteční program. Výsledkem byla dvě vynikající představení, na kterých ale nešlo přeslechnout rozdíl mezi otevřenou scénou a uzavřeným divadelním prostorem – i proto vznikl tento text.
Zarzuela je raná forma opery, nejsou zde ještě klasické recitativy a árie, spíše se jedná o jednodušší a složitější písně, často s řadou opakování. Díla tohoto typu vznikala přibližně sto let od poloviny 17. století ve Španělsku a nedochovalo se jich mnoho. Stylově odlišné oproti italské a francouzské opeře, která v Evropě v té době dominovala.
Válka obrů od Sebastiána Duróna (pravděpodobně z roku 1701) přežila do dnešní doby a to je dobře, protože je krásnou ukázkou toho, že hudební divadlo může být velmi jednoduché, naprosto klasické a stále okouzlující. Toto hudební dílo je také dobovou politickou alegorií, dalo by se říci politickým komentářem – jednotlivé postavy lze spojit se skutečnými osobami své doby. Současný divák to nemá šanci zjistit, ale je zajímavé vidět, jak kultivovaný mohl - a snad stále může - být pohled na politické dění.
Pražská premiéra inscenace Andrey Miltnerové se neobešla bez obav z počasí, především pak z bouřek, které přecházely přes střední Čechy. Naštěstí se večer počasí umoudřilo a představení zastihla pouze jedna drobná přeháňka v druhé polovině, takže záplava deštníků mezi diváky neměla dlouhého trvání.
Hra Válka obrů je dějově jednoduchá a lze ji rozdělit do dvou částí.
V první úvodní asi 25 minutové pasáži se představí alegorické postavy Fama (Sláva) – Marta Infante, Tiempo (Čas) – Vojtěch Pelka, Inmortalidad (Nesmrtelnost) – Helena Hozová a Silencio (Ticho) – Michaela Šrůmová. Předhánějí se v tom, která z nich je lepší. Výstupy pěvců jsou víceméně statické. Kostýmy a rekvizity jsou typické pro postavy, které znázorňují. Sláva s vavřínovým věncem, Čas s přesýpacími hodinami, Nesmrtelnost s kruhem představujícím hada Urobora a Ticho s páskou přes oči. Všechny postavy jsou tanečnicemi postupně přivedeny před diváky, aby vyjevily, proč právě ony jsou ty nejlepší. Odpověď sice divák nedostane, nicméně choreografie Andrey Miltnerové lehce naznačí.
Druhá část se již věnuje samotné válce obrů, která je, dle očekávání silně stylizovaná a převedená již zmíněnými čtyřmi herci. Jako bůh Jupiter vystoupil kontratenor Vojtěch Pelka, jeho božskou spojenkyni Minervu zpívala Helena Hozová, a nepřítele – vůdce obrů Palanta – představovala Marta Infante. V průběhu hry se přidá na stranu bohů Herkules v podání Michaely Šrůmové. Všechny postavy jsou opět typicky provedené a herci a celá scéna vypadají jako malba klasických mistrů 17. a 18. století. Jupiter třímá v ruce blesk, Minerva je v brnění, Herkules s kyjem a nepřítel obr Palante s kopím. Stručně vzato, nepřítel je poražen (doslova probodnut) bohyní Minervou, a právě to je důvod, proč vítězná Minerva přijme jméno Pallas, čímž krátké hudební divadelní představení končí.
Vše se odehrává v replice barokního jeviště Florea Theatrum, ve které Musica Florea svá představení odehrává. Celá hra je pomalá, a barokně-lyricky krásná. Dílo, jak už to u barokních děl bývá, stojí na dvou pilířích: na pěveckém projevu sólistů, které doplňuje živě znějící barokní orchestr. A ani sbor samozřejmě nezůstává stranou. Jediná dynamická část je tanec tří tanečnic Romany Konrádové, Kláry Svobodové a Lucie Holánkové, které lehce doplňují scénu po celou dobu hry. V choreografii tance je vidět stylizace do španělského prostředí a stylu. Role Času a Jupitera je psaná pro soprán, obsazení kontratenoru bylo příjemné zpestření.
Nicméně otevřená scéna HAMU není zvukově dokonalá, a tento rozdíl vynikl o týden později v původním barokním divadle v Českém Krumlově.
Letní venkovní scéna HAMU je ze čtyř stran uzavřený prostor, který by měl akustice alespoň trochu svědčit. Nicméně, hudba a zpěv pro diváka v desáté řadě (první ne-VIP v rámci volného sezení) nebyly vynikající – jak u tohoto sboru očekávám.
Marta Infante zpívá part který je v nižších polohách a nezněl příliš výrazně, přehledně. Kontratenor Vojtěch Pelka nezněl vyloženě přesvědčivě. Michaela Šrůmová ze všech působila nejméně jasně, její projev byl poměrně ostrý, což by nevadilo vzhledem k postavě válečníka Herkula, ale nebylo to ono. Jediná Helena Hozová se dokázala v otevřené scéně slušně prosadit. Sbor sice nezanikal v otevřené scéně, ale opět, nebylo to ono. Je třeba uvést že sboristé zpívali a drželi úroveň i dešti navzdory, protože jediní nebyli pod střechou. Orchestr (dirigent a kytara najednou: Marek Štryncl) byl od začátku schovaný pod stanem, těžko soudit, jaký vliv to na hru mělo, nicméně ani orchestr nezněl tak živě jak si Musicu Floreu pamatuji. (Naposledy například na Smetanově Litomyšli 2024).
Léto a letní otevřená scéna k tomu patří - má svá pozitiva i negativa. Jsem si toho plně vědom. Přes výše uvedenou kritiku (která má smysl, aby vynikl rozdíl v Krumlově, viz dále) je třeba říci, že celkový dojem z představení byl jednoznačně skvělý a s takovým celkovým názorem na představení jsem i odcházel.
Zámecké barokní divadlo, Státní hrad a zámek Český Krumlov, 18. 7. 2024
O týden později (představení 18. 7. 2024) v původním barokním divadle na Státním hradu a zámku Český Krumlov byla situace naprosto odlišná. Musica Florea odehrála tři představení v rámci festivalu Festival Krumlov 2024.
Celkový projev sólistů a orchestru byl o úroveň výš. A pokud jde o sbor, dovolím si jako divák, který seděl vlevo na balkóně přímo proti sboru (umístěn vpravo orchestřiště z pohledu diváka), říci, že sbor zněl o dvě třídy lépe než na otevřené pražské scéně.
Celkový dojem byl famózní. Představení bylo jinak totožné, s několika výjimkami. Po první části byla přestávka. Ve dvou scénách byla použita dobová mašinerie barokního divadla – Jupiter snášející se shůry z oblaků na plošině dolů a „objevení se“ Palanta z propadla podlahy.
Orchestřiště a prostor jeviště, Zámecké barokní divadlo, Státní hrad a zámek Český Krumlov, 18. 7. 2024
Orchestr hrál při svíčkách. Moc pěkný detail krásně dotvářející dobový dojem z původního (a zrekonstruovaného) prostoru divadla.
Zpěváci zněli přesně tak, jak jsem od začátku očekával. Jasný přehledný kontratenor, který zdatně držel krok se sopranistkou Helenou Hozovou, která zněla krásně lehce, jasně, přitom se silou válečnice v hlase. Také hlasový projev Marty Infante dostal tu správnou hloubku. Michaela Šrůmová sice stále zůstala krůček za kolegy, ale její ostřejší hlas se lépe nesl. Musím zmínit duet Minervy a Herkula ve třetí scéně (nepočítaje úvodní pasáž) – lehký hlas Heleny Hozové se krásně protnul s ostřejším hlasem Michaely Šrůmové – a výsledkem byla pěvecká pastva pro uši.
Je třeba zmínit i sbor, který zpíval krásně a jasně unisono, osm zpěváků (po dvou soprán, mezzosoprán, alt, tenor) jedním hlasem. Vrcholem bylo pak závěrečné číslo sólistů a sboristů, opěvující vítěznou Minervu, nyní již zvanou Pallas. Sboristé se přidali naprosto přirozeně, odpovídající silou hlasu k sólistům a výsledný dojem byl doslova famózní.
Fantastický konec krásné hry v dobovém prostředí.
Možná si říkáte: „Proč Pallas?“ a co to má společného s Palantem. Podle jedné z pověstí se řecká bohyně moudrosti (a mimo jiné i války) nazývá Pallas Athéna, protože porazila obra (Giganta), který se jmenoval Pallás. (V programu je uveden jako Palante. Ano, v tomto příběhu se trochu míchají jména řeckých a římských bohů z dávných mýtů a legend.)
Kritickou pasáž týkající se otevřené letní scény a porovnání s uzavřeným klasickým divadelním prostorem jsem se rozhodl napsat i proto, aby neznalý divák věděl a vzal na vědomí, že otevřená scéna není dokonalá a také proto, že v divadle skutečně záleží na tom, kde sedíte. Diváci, kteří seděli na druhé straně balkonu, tedy nad sboristy, jistě měli o trochu slabší „zvuk“.
Obě představení byla, jak jsem již uvedl, výborná.
Jediná vada na kráse byla v tom, že 75 minutové představení je skutečně krátké a klidně by ho mohli hrát dvakrát za sebou – já bych se nezlobil.
Válka obrů od Musica Florea, Zámecké barokní divadlo, Státní hrad a zámek Český Krumlov, 18. 7. 2024
Sebastián Durón: Válka obrů
Premiéra 12. 7. 2024, 21:00, Florea Theatrum, Letní scéna HAMU, Praha
18. 7. 2024, 19:30, Zámecké barokní divadlo, Státní hrad a zámek Český Krumlov (v rámci Festival Krumlov 2024)
Hudební nastudování, dirigent a kytara: Marek Štryncl; Režie a choreografie: Andrea Miltnerová; Scénografie: Václav Krajc a Jiří Bláha; Kostýmy: Christopher Vinz; Světelný design: Prokop Vondruška
Účinkující: (obě představení)
Marta Infante – Fama / Palante; Helena Hozová – Inmortalidad / Minerva, Michaela Šrůmová – Silencio / Hercules, Vojtěch Pelka – Tiempo / Jupiter; Taneční role: Romana Konrádová, Klára Svobodová, Lucie Holánková
Orchestr: Musica Florea; Sbor: Collegium Floreum
—
P.S.: Pokud jste dočetli až do konce, musím doporučit text paní Havlíkové, který vyšel na Opera PLUS. Kritička, mimo jiné, podrobně vysvětluje, co je to zarzuela a historii Durónova díla. Text je sice dlouhý, ale je skvělý.
P.P.S.: Pasáže týkající se zpěvu a hudby sepsány po paměti den po jednotlivých představeních. Zbytek pak ve Znojmě před premiérou scénického provedení Judita triumfující - o tomto barokním počinu příště…
