Ohlédnutí za Smetanovou Litomyšlí 2024

Hudební festival Smetanova Litomyšl v roce 2024 dostál své pověsti. Dramaturgie Smetanovy Litomyšle v posledních letech nebyla omezena pouze na dílo Smetany, nicméně letos – vzhledem k výročí – Smetana programu dominoval. Jednoho z nejvýznamnějších českých hudebních skladatelů jistě netřeba představovat. Diváci dostali možnost zhlédnout všechny jeho opery ve scénickém provedení, s výjimkou Libuše, která byla uvedena v koncertní podobě. Kromě litomyšlského rodáka došlo i na Janáčka, a řadu dalších programů – klasické i současné hudby a umění obecně – včetně výjimečného programu na Zámku Nové Hrady u Litomyšle. Velké operní programy byly vyprodány v řádu minut, ale podařilo se mi „naklikat“ většinu z toho, co jsem měl v plánu navštívit – z mého pohledu to nejlepší, co bohatý program nabízel. Byla to především operní tvorba Bedřicha Smetany. I Hurvínek totiž povídal, že se smetanou je všechno lepší.

Začal jsem Dvěma vdovami (13. 6. 2024) od Národního divadla moravskoslezského (NDM). K jednoduché a vesele pojaté inscenaci ostravského divadla jsem napsal samostatný text. Je však třeba vyzdvihnout krásně a přitom stále přirozeně provedené rychlé recitativy obou vdov v podání Lady Bočkové (Karolina) a Veroniky Rovné (Anežka). Humorné pasáže byly z velké míry v režii jejich kolegů Martina Javorského (Anežčin nápadník) a Františka Zahradníčka (v roli Mumlala).

Moderní, povedené, zábavné, a hlavně: ukázkově zazpívané.

Mrzí mě, že jsem nestihl Branibory v Čechách uvedené 14. 6. 2024, nicméně Smetana snad odpustí, nebylo možné nechat si ujít premiéru Here I am, Orlando od Janáčkovy opery v Brně. Neodcházel jsem s extatickým nadšením, které popisovaly prakticky všechny recenze, které jsem četl, ale rozhodně to stálo za vidění. Na moderní tvorbu by operní divadla neměla zapomínat, a Ľubica Čekovská (hudba), Viktorie Knotková (libreto) a Jiří Heřman (režie) ukázali, že je možné tvořit nová díla a to tvořit velice zdařile. Rozebírat nové dílo po prvním zhlédnutí je těžké, nicméně pár vět a myšlenek k nové opeře jsem sepsal v již zmíněném textu.

Sobota 15. 6. 2024 byla ve znamení Čertovy stěny. V moderní inscenaci se vyznamenala již zmíněná Veronika Rovná (role Hedviky) a také Jiří Brücler (v roli Voka Vítkovice). Oba předvedli krásné sólové árie i vynikající duet. Podrobněji jsem se rozepsal zde.

Inscenace z dílny NDM dokazuje, že Smetanova tvorba může skvěle fungovat i na moderním jevišti.

Neděle 16. 6. 2024 byla vyhrazena pro koncertní provedení Libuše v čele s Kateřinou Kněžíkovou. Bohužel, termín koncertu se mi kryl s Tajemstvím v Národním divadle. Moderní Čertova stěna a tradiční Tajemství v Národním jsou inscenace naprosto odlišné, přesto jedno dílo lepší než druhé. Nicméně, letos jsem Libuši nemohl vynechat – situaci zachránilo hlavní uvedení Libuše – Smetanova výjevu z českých bájí a pověstí – v rámci festivalu Pražské jaro. Libuše se rozhodně povedla, ale z Rudolfina jsem neodcházel vyloženě nadšený (na rozdíl od většiny recenzentů a to především z výkonu sólistů). Doufám, že situace byla v Litomyšli lepší, ale vzhledem k akustice Festivalové haly (není dokonalá, o tom bude řeč vzápětí) a, opět, naprosto nekritickým recenzím, těžko říci.

Ve středu 19. 6. 2024 jsem si nenechal ujít Večer na zámku v Nových Hradech. První část této „akce“ je návštěva barokního zámečku s občerstvením a s doprovodným divadelním a hudebním programem v zámecké zahradě. V druhé části večera pak diváky čeká, zpravidla barokní, opera v zámeckém zahradním amfiteátru.

Letos byl na programu Vesnický trh od Jiřího Antonína Bendy. Vesnický trh jsem již viděl na Letní scéně HAMU v Praze před dvěma lety, ale tomuto festivalovému programu nelze odolat. Bendův trh je komická opera, v tomto případě singspiel, o lásce a žárlivém snoubenci, který skoro místo na svatbě skončí na vojně. Ale je to opera veselá, komická, plná typických postav, které dnes už na trhu nepotkáte (což je v případě jednoho Poručíka dobře), ale které stále dokážou pobavit. Českým slovem a zpěvem v němčině účinkovali Vincenc Ignác Novotný (Lukáš), Doubravka Součková (Baruška), Eliška Minářová (trhovkyně Lenka), Čeněk Svoboda (Plukovník), Miloš Horák (verbíř Fikfak), Marek Pavlíček (Poručík). Zahradní amfiteátr vynahradil absenci dřevěné barokní divadelní scény Florea Theatrum, kterou jinak soubor Musica Florea disponuje a je k vidění na scéně HAMU.

Pěvecky se nejedná o žádné velkolepé dílo – s výjimkou závěrečné nekončící árie v povedeném podání Součkové. Zpěvačka sice byla scénicky přerušena, ale já, a věřím, že i ostatní diváci, by ji jistě vydrželi poslouchat až do rána. Povedený byl i poslední výstup Svobody v roli Plukovníka, který všechno na závěr zachránil. Vesnický trh je především opera komická – a to splnila, diváky pobavila.

Nicméně, nedá mi to nevzpomenout na předloňský program – Vivaldiho Il Farnace, který byl umělecky na úplně jiné úrovni. Možná by bylo po dvou letech komedie (vloni to byly jednoaktové Služka paní a Česká opera o komínku – obě komické) pěkné vrátit se zpět k vážnému tématu.

Na Janáčka – Její pastorkyňa – v pátek 21. 6. 2024 mě nalákala především hvězdná sestava sólistů: Eva Urbanová (Kostelnička), Pavel Černoch (Laca) a Pavol Bršlík (Števa); ale také to, že jsem tuto inscenaci před lety viděl v Národním divadle (8. 9. 2020) a odcházel jsem z divadla nadšený – především výkon Evy Urbanové stál za to. Bohužel, paní Urbanová byla na poslední chvíli nahrazena švýcarskou mezzosopranistkou Claude Eichenberger. Ukázala se jako důstojný záskok za paní Urbanovou.

Horší byla akustika. Sólisté, z poslechu diváka ve 3. řadě vlevo, silně zanikali pod orchestrem, výsledkem byl často velice nezřetelný projev, ale… Jenůfa je krásná a dějově velice jednoduchá opera, v tomto ohledu snese srovnání například s La traviatou od Verdiho. Ve skvěle napsané opeře s dějem, který lze zcela shrnout do pěti vět, není třeba rozumět každé větě, každému slovu, neboť jak řekl Edward Vivien: „Budeš rozumět, hudba tě povede.“ Švýcarská mezzosopranistka v roli Kostelničky podala moc dobrý výkon. Její čeština (v těch pasážích, kdy ve třetí řadě bylo něco rozumět) byla téměř ukázková.

Pěvecký výkon konkrétních sólistů z výše uvedeného důvodu neřeším. Hlavní roli zpívala Alžběta Poláčková. Zásadní je, že výsledný dojem z pátečního představení Její pastorkyňa byl velice dobrý. Doufám, že ve vyšších řadách měli diváci zážitek ještě mnohem lepší.

(Mimochodem, víte, že v originále Pretty Woman je ten dialog v opeře – a především pak Edwardův popis opery – před Traviatou poměrně odlišný od českého dabingu? Obě verze jsou ale velice výstižné.)

Koncert Smetanova Triumfální & Brucknerovo Te Deum zazněl v Litomyšli v neděli 23. 6. 2024. Orchestr začal předehrou k opeře V studni od Viléma Blodka. Dílo neznám, ale předehra se povedla jak Blodkovi, tak Symfonickému orchestru Českého rozhlasu pod taktovkou Roberta Jindry. Následovala Triumfální symfonie od Bedřicha Smetany a „triumfální“ zcela vystihuje výsledný dojem. V Její pastorkyni bylo orchestru moc, tady také, ale ve Smetanově symfonii to bylo zcela správně.

Po přestávce dorazil Český filharmonický sbor Brno a sólisté Olga Bezsmertna, Václava Krejčí Housková, Pavel Černoch a Tijl Faveyts. Společně předvedli nejprve Zaplesejte Bohu – Žalm 149 od Antonína Dvořáka, a poté Te Deum od Antona Brucknera. A bylo to dle očekávání velkolepé, především díky orchestru a sboru, jejichž projev převládal.

Na levé straně ve čtvrté řadě smyčců byla mladá houslistka, která do hry dávala na pohled ještě více než dirigent a sólisté, a k tomu se na diváky krásně usmívala.

Následující týden se přihodilo cosi „kouzelného“… zjistil jsem, že Hurvínek prodává nevěstu a zbylo mu pár lístků na čtvrtek večer (27. 6. 2024). Představení je určené především pro dětské publikum a cíleně bych na tento počin od Janáčkovy opery nešel, ale těch pár zapomenutých míst mě přesvědčilo a osmělil jsem se. Představení je velmi zkrácená a velmi zjednodušená verze Prodané nevěsty, kterou provázejí všem známé loutky z Divadla Spejbla a Hurvínka. Pěveckou operní část obstarali Andrea Široká (Mařenka), Vít Nosek (Jeník a Vašek), David Nykl (Kecal) a Eva Esterková (Esmeralda a Hospodská). Hurvínek, Spejbl, Mánička a rozverný Žeryk vysvětlili vtipně a vesele dětskému obecenstvu, co je to opera a to vše v rámci děje Prodané nevěsty. Hurvínek představil i miniorchestr – „basa“, housle, klarinet a klavír – který hudebně představení doprovázel. Cirkusová estráda si o zapojení diváků (naštěstí těch malých) vyloženě říkala. Závěrečné Proč bychom se netěšili zpíval celý sál. Je třeba ocenit, že vtip byl vkusný a rozumný (žádné dětinské vtipy) a děti pobavil. Pár drobných narážek pro dospělé diváky – rodiče. Bavili se všichni, i odrostlí a dospělí.

Scénář, dialogy z pera Patricie Částkové mi přišly tak povedené, že kdyby se představení lehce zkrátilo, tak by mohlo fungovat jako skvělý doplněk před standardní produkcí Prodané nevěsty. Rozumně zvolená míra vtipu, trocha nostalgických vzpomínek na Spejbla a Hurvínka. To by nepochybně fungovalo i na odrostlé operní obecenstvo.

A pokud jste odrostlé obecenstvo a jste z Brna a máte děti? Pak musí být toto představení jasná volba. Rozhodně pro seznámení dětí s operou udělá mnohem více, než pokusy vytáhnout děti na více než dvouhodinovou Rusalku či La traviatu. Viděl jsem drobné diváky na obou zmíněných operách (zajímavé je, že na jiných dílech ne či naprosto minimálně). Rusalka není pohádka pro děti, o tragédii Violetty ani nemůže být řeč. Rodiny s desetiletými dětmi zpravidla mizí o první přestávce. Rodičové, byli jste varováni. Klasická opera není žánr pro děti. Ale Hurvínek, to je jiná… a dokonce má i tištěný program, který si o vybarvení jenom říká a i trochu poučí.

V pátek 28. 6. 2024 si produkce festivalu připravila Dalibora. Byl jsem na premiéře této nové brněnské inscenace a nebylo to dobré, takže inscenaci jsem netoužil vidět podruhé. (K Daliborovi od Davida Pountneyho jsem napsal recenzi, ta nakonec nebyla zveřejněna, ale pokud by byl od čtenářů zájem, jistě by šla vytáhnout z archivu.)

V sobotu 29. 6. 2024 byla na pořadu dne Prodaná nevěsta od Janáčkovy opery z Brna. Jedna verze upravená pro rodiče s dětmi a jedna úplná. Vyrazil jsem samozřejmě na tu úplnou – večerní. Představení bylo tak skvělé, že jsem o něm napsal text. Zde pouze zmíním, že i vzhledem k předchozí Prodané nevěstě v Národním, kterou jsem v poslední době viděl, pak nemůžu jinak než prohlásit, že Jana Šrejma Kačírková (Mařenka) by zasloužila metál. Měl by být ze zlata a se Smetanou. Bezchybný byl i Aleš Briscein (Jeník). A představení budiž i důkazem toho, že česká opera pro českého diváka nepotřebuje české titulkovací zařízení.

V neděli 30. 6. nešlo odolat baroknímu uskupení Collegium 1704 v koncertu nazvaném Collegium 1704 – Gloria Patri. Vstupenku jsem kupoval ve chvíli, kdy byla zaplněna asi polovina míst. Těžko říci, zda návštěvníky festivalu nenapadlo nic lepšího, než se jít schovat před vedry do Piaristického chrámu Nalezení sv. Kříže nebo je tam dovedlo nadšení pro barokní hudbu. Ale nakonec bylo vyprodáno. Jisté je, že organizátory festivalu nenapadlo pro všechny ty diváky připravit dost programů. A to je problém, protože bez programu se neorientuje lehce v barokní komorní hudbě a obecně ne moc známých – ale výborných – zpěvácích. A já jsem nešel na koncert naživo, abych lovil program kdesi na internetu. To jsem mohl zůstat doma a celé si to poslechnout v Českém rozhlase (živý přenos). Koncert byl ale doplněn komentářem.

Nicméně, pojďme stručně k tomu zásadnímu. Koncert byl krásný. Barokní orchestr Collegium 1704 a pěvecký sbor Collegium Vocale 1704 předvedli své umění ve skvělé formě. Dirigoval Václav Luks.

První část patřila Missa Corporis Domini (J. D. Zelenka). V basovém Benedictus zaujal Tomáš Šelc – pevný bas s lehkostí.

Pro druhou část umělci zvolili žalm Dixit Dominus (G. F. Händel). Zde se krásně předvedly sólistky Tereza Zimková, Pavla Radostová (obě soprán) a Aneta Petrasová (alt).

Obě díla jsou poměrně známá a z mého pohledu vynikají především skvělou hudební stavbou. Střídají se pasáže pro sbory a sóla. A také se pomalejší a vážnější části střídají s pasážemi, které jsou až nečekaně živé a hravé. Dohromady je zachován duchovní styl hudby a posluchač se rozhodně nenudí.

Výsledek předvedení barokního tělesa byl nádherný výlet do světa lehké – z mého pohledu lyrické – barokní hudby s tím správným komorním-duchovním nádechem, který v litomyšlském chrámu krásně vynikl. Přidala se i sama nebesa a doprovodila v druhé části hudebníky i několika hromy a blesky, a efekt lehké kostelní monumentality byl dokonán zcela.

Poslední uvedená opera byla Hubička (2. 7. 2024) z produkce Opery Slovenského národního divadla Bratislava. To bylo velmi zajímavé představení a šla by o něm sepsat esej, nicméně budu stručnější. Hubička není komedie, je to romantická, velice jednoduchá prostonárodní opera. A v tom je její krása, a v ničem jiném.

Nicméně a bohužel inscenace - v rámci předehry - začíná groteskně pojatou „komediální“ scénkou s mrtvou manželkou Lukáše. Slyšel jsem se zasmát jednu osobu v hale. Proto ty uvozovky, byť je třeba respektovat, že smysl pro humor má každý vlastní. Pro mě to však bylo natolik nepochopitelné, že jsem dalších 10 minut přemýšlel, co tím chtěli autoři inscenace říci. Netuším to dodnes. Předehra byla natolik nevhodná, že jsem si vzpomněl na výrok z podcastu Dobrovský & Šídlo (díl z 21. 6. 2024), kde slovenský host uvedl, že „Slováci neumí točit komedie“. Tento názor zde vystihl situaci velmi přesně.

Pokračování už vtipem naštěstí šetřilo a pár komických výstupů bylo snesitelných. Samotná inscenace se jinak drží tradičního divadelního ztvárnění.

Orchestr pod vedením Jaroslava Kyzlinka hrál skutečně na jedničku. A jaký byl zpěv? Velice zajímavý.

Sbor chvílemi předváděl lepší češtinu než sólisté a zněl povětšinou parádně, především sezpívanost mužské části byla ukázková. Zpěváci Mária Porubčinová (hlavní role Vendulky, dramatický soprán) a Daniel Čapkovič (vedlejší postava Tomeše) byli o třídu lepší než zbytek sólistů. (Právě nástup pana Čapkoviče mě vytrhl z rozjímání o „komedii“.) Duet hlavních rolí Vendulky a Lukáše (tenor Tomáš Juhás) byl velice povedený, nicméně Juhás nepůsobil nijak suverénně. V civilnějších pasážích zněl až matně, naopak v těch „operních“ zněl přesvědčivěji. Závěrečná árie Vendulky byla skutečně „top“.

Zajímavé je, že po přestávce nabrala dech Mariana Sajko (Barče, soprán) a i projev Terézie Kružliakové (Martinka, mezzosoprán) se mnohem zlepšil. Sajko, oproti projevu v první části, předvedla nečekaně krásně árii Barče. Skutečně vynikající. Duet Lukáše a Tomeše byl také skvělý, Čapkovič dominoval. Ještě je třeba zmínit výborného Jozefa Benciho (Otec Paloucký, bas), který byl na jevišti nepřehlédnutelný jak hlasově, tak herecky.

Pro českého diváka stojí za podrobnější zmínku projev Porubčinové, neboť zpívá Libuši v Národním divadle v Praze. Několikrát předvedla, že česky zvládá zpívat bravurně, a několikrát – pro mě nepochopitelně – tvrdé hlásky (především „r“ a „ž“) jako by v české abecedě přestaly existovat. Počítám, že to byla snaha o umělecký projev. Jsem toho názoru, že česká písmenka mají při zpěvu zůstat tam, kde jsou v libretu napsána, navíc když sopranistka očividně umí (souzeno dle jiných náročných pasáží).

A celkový dojem z představení a inscenace v režii Andrei Hlinkové? Jak slabě začali, tak výborně skončili. Druhá část byla navíc pěvecky o třídu výš než první – a to je vždycky ten lepší stav.

Začal jsem být velice zvědavý na Libuši s paní Porubčinovou a její provedení. Pokud by se oprostila toho zbytečného „umělečna“, tak s jejím hlasem musí Libuše znít jako kněžna, soudkyně, věštkyně, zkrátka… dramatický soprán: heroina.

Příští rok by se snad měl festival již přesunout zpět na Státní zámek v Litomyšli. Osobně doufám, že po letošním smetanovském operním maratonu produkce příští rok nabídne pestřejší program, a možná i trocha italštiny by pro změnu neškodila. A Novým Hradům by slušelo vážnější téma.

Ještě je třeba připomenout, že festival má po celou dobu doprovodný program v Klášterních zahradách poblíž zámku. Tento program je zdarma a umělecky i tematicky velice různorodý.

Hudební festival Smetanova Litomyšl v roce 2024 dostál své pověsti jako vrcholné události pro milovníky klasické hudby. Pestrý program od triumfálního Te Deum, přes zpravidla vynikající operní programy – musím znovu zmínit ukázkovou Prodanou nevěstu – a nezapomnělo se ani na barokní hudbu a představení pro mladé diváky.

Skvělý festival a krásné zážitky.

Čestná vzpomínka mimo festival patří programu od Nachtigall Artists v Rudolfinu dne 16. 6. 2024. Velice povedený (i když rozhodně ne bezchybný) koncert není předmětem textu, nicméně musím zmínit tenoristu Daniela Matouška a jeho předvedení poslední velké árie Edgarda z Donizettiho opery Lucia di Lammermoor. Nebyl stoprocentní, ale i přesto předvedl prvotřídní pěvecký výkon doplněný vhodným a odpovídajícím scénickým vyjádřením. Velmi mi připomněl dokonalou Lucii di Lammermoor z nedávné návštěvy Královské opery v Londýně. Doufám, že české operní domy brzy Lucii zinscenují, pan Matoušek je prakticky připraven.

—

P.S.: Sepisováno postupně jeden či dva dny po jednotlivých představeních. Pokud není uvedeno jinak, poslech byl z 2. až 4. řady blízko středu.

P.P.S.: Pokud jsem se dopustil nepřesností ve jménech či programu v případě Nových Hradů a Collegium 1704, omlouvám se. Programy buď nebyly konkrétní, nebo nebyly vůbec, a proto jsem sepisoval z paměti.