Článek
A on, divák – o obou těchto, nyní již můžeme říci, pánech, nemohlo být sporu. Oba se v pátek probudili, začínal víkend, protáhli se a vyhlédli z okna. To, co za oknem spatřili, upoutalo jejich pozornost, neboť za oknem ševelily listy lípy. Nebo to byl jiný strom. Divák není arborista, minimálně tento divák není arborista. Jistě jsou i diváci arboristé, ale není to tento případ. Toto je jiný případ, je to ten případ, kdy on vyhlédl z okna vyhlížejíce víkend, a najednou, ve víru listů a zarostlých garáží, on, ať už divák či on jako on, uviděl, že je čtvrtek a Orlando ještě spí…
Ano, omlouvám se za zmatení čtenáře, tento víkend začneme již ve čtvrtek 13. 6. 2024. Kdybych byl Virginie Woolfová, pravděpodobně bych prohodil ještě pár více či méně veselých narážek na to, že je lepší, že třináctého bylo ve čtvrtek, a ne v pátek. Ale k dočtení Orlanda mi tou dobou chybělo ještě 30 stran. Dnes je na pořadu Smetana.
Smetanova Litomyšl, 13. 6. 2024, Dvě vdovy. Inscenace Národního divadla moravskoslezského s Ladou Bočkovou v roli rudé vdovy – té žijící (Karolina) a Veronikou Rovnou v roli černé vdovy – té truchlící (Anežka).
Zde je třeba vzpomenout, proč jsem přistoupil na tak šílenou souhru termínů. Bylo nebylo, a kdysi – před covidem – jsem byl na Prodané nevěstě v Národním divadle, byla to klasická inscenace, která se dnes již nehraje. Nahradila ji jiná, výborná inscenace. Ale ta starší inscenace mi zkazila názor na Smetanu. Pěvecký projev interpretů byl „nic moc“. Nemyslím, že je třeba vzpomínat kdo to tehdy zpíval, dohledal bych, ale nepamatuji si. A je to dobře, neboť pointa tohoto odstavce je jiná a mnohem pozitivnější. Z ND jsem odcházel ve stylu, že Smetana a jeho operní tvorba je dobrá dnes tak pro jeho přímé pamětníky, a všem těm Verdiům a Pucciniům nesahá ani do pasu. A pak se stala Smetanova Litomyšl 2021, na pódium nakráčela paní Rovná a předvedla Hubičku (10. 7. 2021). Jak jednoduché a – dovolím si říci – prostonárodní dílo to je, tak znamenitý pěvecký projev sólistky udělal svoje a přesvědčil mě, že Smetanovy opery nepatří do sběru staré hudby a že správně provedené mohou být skvělé, a s operou světovou – dejme tomu italskou – je lze srovnávat. A stačil k tomu jeden skvělý pěvecký výkon. Trochu to vysvětluje, proč se v encyklopediích uvádí obsazení prvního uvedení operního díla.
Dvě vdovy mají jednoduchý děj, což je dle mého skvělý předpoklad pro dobrou operu. Komplikované myšlenky a příběhy podle mého patří na jeviště činoherní. Smetana napsal hudbu s živým podtónem na vpravdě ne zcela veselé téma. Vdovství. Na jevišti se střetává ve skutečnosti veselý příběh o žití a životě s žitím a životem v – přehnaném – zármutku. V ději jsou krásné sbory (k jejich dokonalému provedení ve čtvrtek trošku chybělo), a náročné rychlé recitativy – především v prvním jednání – obou vdov. Dávku veselí přináší postava zastánce starých dobrých časů Mumlala (František Zahradníček) a Anežčin nápadník Ladislav Podhajský (zpíval Martin Javorský).
Ze čtvrtečního představení je třeba vyzdvihnout krásně živě a jasně provedené recitativy Karoliny a Anežky v prvním jednání. Veselý a vtipně podaný duet Dlouho-li zde budu bloudit… Mumlala a Podhajského, který zpěváci předvedli před diváky – před orchestrem.
Část Odcházejí spolu k radosti! v podání paní Rovné byla nádherná.
Inscenace ostravské opery (režie Rocc) je provedena ve vkusně moderním stylu, který zachovává podstatu díla a přitom dílo smysluplně přináší divákovi 21. století. Ve čtvrtek účinkovali skvělí sólisté. Výborná operní inscenace a zároveň výborná veselá opera Bedřicha Smetany.
A on se probudil – opět, a opět to byl – on, divák. A následně tohoto dne, 14. 6. 2024, se stalo hned několik věcí, které čtenáře jistě budou zajímat, a také několik věcí, které čtenáře zajímat nebudou vůbec. Začněme s tou první skupinou věcí. Divák vstal, čímž prokázal, že to byl on, a nikoliv nějaké moderní – ono, AI-o. On, nyní čtenář, zasedl k románu Virginie Woolfové, který si nenechal velkopansky poslat, ale pro který si musel dojít do knihovny a pak týden počkat, než mu bude dílo, operního zpracování hodné, doručeno na recepci knihovny z depozitáře. To všechno se stalo již kdysi, pár dní poté, co veřejně a nutkavě vyjádřil potřebu světu sdělit světu nikým nepoptávaný názor na operní tvorbu pana Radoka, v rámci které vyjádřil myšlenku, že operní tvůrci by měli tvořit a nikoliv bořit a co více, svou myšlenku zaštítil Orlandem, novou operní hrou, kterou to samé bořící divadlo mělo v plánu uvést toho dne, kdy on, divák a čtenář, a tisíc dalších, a to, prosím, v jednom balení, vstal a nyní četl, až Orlandu dočetl. I zamyslel se on, divák a nyní již – myslitel – jaká opera z toho může vzniknout. O čem bude? Proč bude? Jak se liší světová premiéra od premiéry bez přívlastku? Nijak, jen to lépe zní. Odpověděl si, a pak…
… se vrátil do reality, neboť pro ukázku, jakým stylem je napsáno 204 stran textu Orlando od Virginie Woolfové v překladu Kateřiny Hilské z roku 1994, to bude stačit.
Román je napsán poměrně těžkým textem. Dílo je o všem možném i nemožném a každý si v něm – pravděpodobně – najde něco, a někteří v něm – pravděpodobně – nenajdou nic, protože na nic moc nedává odpovědi, často pouze škádlí svou kritikou - tu společnosti, tu života, tu pokroku, tu kdovíčeho.
Z mého pohledu je román především o třech tématech.
Je především o životě, jeho žití, prožívání a přežívání toho žití neboť, podle mého názoru na text, Orlando zase tolik nežije. Trochu jako vdova Anežka…
Orlando je kritika společnosti, od alžbětinské (konec 16. století) po rok 1928. A v rámci této kritiky a dobového vývoje autorka řeší otázku muž-žena-společnost, dnes bychom řekli feminismu.
A pak je tu třetí část, což je mišmaš všeho od lásky k přírodě po význam hodnot v průběhu času.
Také je v knize spousta věcí, které se neřeší, a to realita (nejen) Orlandina života a stavu a – dejme tomu – věku, neboť na všechna tato témata (a řadu jiných v textu zmíněných) lze mít po přečtení řadu názorů ve stylu „Co tím chtěl básník říci“.
Orlando je dílo, které stojí za přečtení, ale z mého pohledu je přeceněné. A k tomuto závěru jsem došel (kromě jiného) proto, že Orlandinu synovi je věnována jedna věta. Což mi, vzhledem ke všem myšlenkám, které autorce projdou – na výše uvedená témata – myslí, přijde jako slabé. Ale možná jenom nejsem ta správná cílová skupina či čtenář. A pánové Zelení snad odpustí. (Pro případné zájemce, na internetu je k dohledání řadu rozborů díla, začněte anglickou wikipedií.)
Co z toho všeho převzala autorka libreta Viktorie Knotková pro libreto Here I am, Orlando? Především to, co jsem zatím – záměrně – nezmínil. A to soud o pohlaví Orlanda/y a jeho/její vzpomínky na jeho/její lásky. Láskám Orlandy je v textu – přímo – věnováno dohromady asi 15 stran, jinými slovy řečeno, netvoří základní dějovou linku, jsou pozadím „příběhu“ a samotné/ho Orlanda/y. (Stejně tak soud je v knize řešen zcela minimálně.) Vzhledem k charakteru textu, považuji toto soudní řešení za skvělé. Libreto je, smysluplně, v angličtině.
V rámci soudu (soudce David Nykl, zapisovatelka Daniela Straková-Šedrlová) je zachycen návrat „té“ Orlandy do Anglie (kapitán v podání Richarda Švedy), vztah/nevztah s Harry/Harrietou (výborný Tadeáš Hoza) a její manžel Shelmerdine (Lukáš Bařák). Po přestávce se setkáme s cikánkou Rosinou Pepitou (Jana Hrochová) se Sašou (Monika Jägerová) a královnou Alžbětou (mluveným slovem Magda Vášáryová).
Hudba (Ľubica Čekovská) se mění podle doby a konkrétního příběhu, který je u soudu rozebírán. Je nápaditá, chvílemi i vzhledem k moderní scéně a vizuálním efektům působí jako vyloženě filmový výjev. Za zmínku stojí vynikající árie Saši a celá ruská pasáž, a také alžbětinská doba v barokním stylu.
Orlanda je ve dvojroli. Soud soudí Orlandu – kontratenor Maayan Licht – a v příbězích pak v téže roli vystupuje Markéta Cukrová. Jejich role se postupně promíchají. Volba obou interpretů je skvělá: muž a žena, jeden typ hlasu, přesto jiná barva a projev mezzosopránu a kontratenoru.
Pokud bych měl hledat chybu, pak bych řekl, že první jednání je slabší než druhé, či lépe řečeno, dílo je nevyvážené. První části chybí nějaké větší, pamětihodnější vystoupení, árie, něco… druhá část je silnější. Právě v druhé části je zachycena Saša a barokní doba.
V rámci soudu a dílčích příběhů dojde i na pohled muže/ženy ve společnosti, částečně i na tu kritiku společnosti, a i to téma přírody je v jisté míře zastoupeno. Tématicky pojatá hudba je doplněna o moderní divadelní scénu využívající rozumně možnosti současného divadla. Celý styl a režie Jiřího Heřmana je moderní, a je přesně tím, co od moderní tvorby a tématu divák očekává.
Příběh opery o Orlandině pouti není jednoduchý (a už vůbec ne přímočarý). To, kam její či jeho cesta směřuje, bude nejlepší nechat na rozhodnutí diváka. Anglický jazyk nepovažuji za ten nejkrásnější pro operu a také nejsem cílová skupina románu. Mně osobně bude stačit vidět Orlanda jednou, ale rozhodně stojí za vidění. Diváky si snad jistě najde.
Pokud jsem v textu o Rusalce vyjádřil myšlenku, že je zde spousta prostoru tvořit něco nového (a není nutné předělávat klasiku, a už vůbec ne Rusalku), tak lepší příklad jsem si nemohl přát – Here I am, Orlando. Teď už zbývá pouze na to vyčkat, zda se toto operní dílo zařadí mezi ta velká, co přežijí staletí, či se stane pouze jedním z mnoha. Vykročeno má tato opera, navíc v současné době, skvěle.
Nyní bych se rád oslím můstkem přes absenci potomstva v románovém Orlandu dostal k Čertově stěně (15. 6. 2024, Smetanova Litomyšl), která na tomto tématu stojí, ale text se natahuje. Takže pokračování, včetně výborného nového Tajemství (16. 6. 2024) z dílny ND, příště.
---
Bedřich Smetana: Dvě vdovy (festivalové uvedení)
13. 6. 2024, 21:00, Festivalová hala Smetanovy Litomyšle, Litomyšl
Režie: Rocc
Hlavní účinkující: Marek Šedivý – dirigent; Lada Bočková – Karolína; Veronika Rovná – Anežka; Martin Javorský – Ladislav Podhajský; František Zahradníček – Mumlal
---
Ľubica Čekovská: Here I am, Orlando
Premiéra 14. 6. 2024, 19:00, Janáčkovo divadlo, Brno
Režie: Jiří Heřman; Hudba: Ľubica Čekovská; Libreto: Viktorie Knotková; Hudební nastudování: Robert Kružík
Účinkující: Markéta Cukrová – Orlanda; Maayan Licht – Orlando; David Nykl – Soudce; Daniela Straková-Šedrlová – Soudní zapisovatelka; Richard Šveda – Kapitán; Tadeáš Hoza – Arcivévoda Harry; Ondřej Koplík – Green, kritik Lukáš Bařák – Shelmerdine; Jana Hrochová – Rosina Pepita; Monika Jägerová – Saša; Magdaléna Vašáryová – Královna Alžběta
Dirigent – Robert Kružík
---
P.S.: Narážka na pány Zelené se týká konceptu představeného v díle Orlando, žádné skutečné osoby či osob.
