Článek
V operním světě existují dvě slavná díla, která líčí osud Manon Lescaut. První z nich je Massenetova Manon (1884) – hudebně lehčí a psychologicky propracované dílo. Tou druhou – a to zcela záměrně druhou v pořadí – je Pucciniho Manon Lescaut (1893). Puccini, jako správný Ital, napsal velkolepou a dramatickou hudbu, která doplňuje relativně jednoduché libreto. Ani jedno z těchto zpracování však nepřináší původní námět; obě (stejně jako mnoho dalších) čerpají z francouzské novely Abbé Prévosta Histoire du Chevalier des Grieux et de Manon Lescaut (1731) – ve své době velice kontroverzní, a dokonce zakázané dílo, a nejspíš i proto dílo velice populární.
Dnes se ale zaměříme na operu Giacoma Pucciniho – a především na její nové nastudování v Národním divadle Brno. Vzhledem k nedávné premiéře se o popularitě této – brněnské – verze Manon Lescaut teprve rozhodne.
Děj opery
Mladá a krásná Manon cestuje do kláštera a zastaví se v hostinci, kde si jí všimnou dva muži. Prvním je mladý a chudý Des Grieux, který jí okamžitě a naprosto propadne. Druhým je starý a bohatý Geronte, jehož klíčová přednost je jeho majetek – a bohatství má Manon ráda. Geronte plánuje si mladou krasavici okamžitě odvést s sebou, ale jeho záměr je prozrazen, a tak Manon s Des Grieuxem ujíždí v Gerontově kočáře do Paříže. Geronte je nepronásleduje – podle prorockých slov Manonina bratra není kam spěchat, protože Manon s chudým studentem dlouho nevydrží.
A skutečně, děj rychle spěje vpřed – Manon žije s Gerontem a užívá si luxusu. Vše je v pořádku, jenže její bratr Lescaut dospěje k názoru, že jí přece jen něco schází. V návalu upřímnosti mu Manon prozradí, že Des Grieuxe stále miluje. Bratr ho vyhledá a přivede zpět. Pár si vyzná lásku, ale jsou přistiženi Gerontem. Manon se mu prakticky vysměje a dá mu jasně najevo, komu patří její srdce. S Des Grieuxem utíkají – ale Manon nechce odejít s prázdnou. Bere s sebou i dary, kterými ji Geronte zahrnul. Ten to samozřejmě nenechá jen tak. Manon je zatčena a odsouzena jako zlodějka a prostitutka k vyhnanství v Americe.
Des Grieux s Lescautem se pokusí zorganizovat útěk z vězení – neúspěšně. Zoufalý Des Grieux alespoň uprosí námořníky, aby ho vzali na loď s ní. Ani v Americe však mladý pár nenachází štěstí. Prchají do pouště, kde v dramatickém finále Manon umírá Des Grieuxovi v náručí.
A to je celé. Co je na tom vlastně nejzajímavější? Trochu ironicky právě mladý a chudý Des Grieux, který se do Manon na první pohled zamiluje – a jeho slepá láska ho zavede až na druhou stranu světa, kde jeho (i Manonin) příběh končí neslavně uprostřed ničeho.
Kdo z nás v životě nepotkal svou Manon? A kdo by neznal někoho, koho zcela nepohltil mamon a touha po bohatství…? Dvě slova zcela odlišného původu, přesto velice podobně znějící. Co se honilo hlavou Abbému Prévostovi, když hledal jméno pro svou hrdinku, už nezjistíme. Manon sice není běžné jméno, ale ani není zcela smyšlené – jde o francouzskou variantu či zdrobnělinu jména Marie nebo Madeleine.
Inscenace v Národním divadle Brno
Zhlédnuta 1. repríza 9. 2. 2025 v obsazení s alternacemi hlavních rolí.
Režie Štěpána Pácla se drží moderního operního stylu – a tato inscenace je jeho dokonalým příkladem.
Scéna Dragana Stojčevského je prázdná, pouze s lehkou barevně fádní kulisou po obvodu jeviště. Představení začíná tancem – hudba a tanec k sobě přece patří. Celou inscenaci rámují velké symbolické vějíře v rokokovém či secesním stylu. Květinové ornamenty pak obsahují i další prvky. Jsou to jemné odkazy na dobové zasazení původních děl – Prévosta i Pucciniho. Kostýmy Lindy Boráros jsou výrazné a čerpají inspiraci napříč 20. stoletím, přesto však odpovídají celkovému uměleckému pojetí.
Hostinec, kde se Manon (Linda Ballová) a Des Grieux (Mykhailo Malafii) poprvé setkají, je reprezentován židlemi a sborem. Těžko si však představit, že by si dva lidé našli cestu k sobě tak rychle uprostřed – nádražní hale ne nepodobné – scéně. Stejně tak je jen těžko uvěřitelné, že by na otevřené scéně bylo možné tajně vyslechnout Gerontův (Zdeněk Plech) plán s kočárem.
Otevřená scéna má svá úskalí – ale dnes už režie na logiku nehraje. K pochopení děje se tak často divák neobejde bez znalosti italštiny 19. století nebo čtení titulků.
Víc než výše zmíněné však vadí chladné a neosobní seznámení hlavních postav. Režie neudělala prakticky nic pro to, aby vytvořila dojem osudové lásky. Oba protagonisté jsou oblečeni v sytě modré – což samo o sobě není zrovna barva zamilovaných. Scéna působí chladně, není nijak umělecky domyšlená, pokud pomineme barevnou symboliku kostýmů. A to je zde zásadní problém. Tragická opera funguje jen tehdy, když je věrohodná.
Stejně tak je klíčový první dojem – a ten je v tomto případě chladný. Tak chladný jako výraz Manon. Des Grieux zachovává odstup několika metrů, ale alespoň on vykazuje nějakou emoci. Nakonec je to právě Malafij, kdo z těchto dvou zpěváků utáhne celé představení. To je velice nečekané, vzhledem k tomu, že Ballová rozhodně dokáže zaplnit jeviště – kdo by si nevzpomněl na její Salome (taktéž brněnská inscenace)?
Toto je hlavní důvod, proč Massenetovu verzi považuji za nadřazenou Puccinimu. Postavy Manon a Des Grieux jsou psychologicky více prokresleny, mají na scéně více času a tím i více prostoru vytvořit uvěřitelný příběh (a to i na prázdném jevišti). V Pucciniho díle je třeba větší zapojení režiséra a herců, protože libreto pospíchá a opera není pouze o hudbě. Jsou zde příběh a postavy, které musí žít a být realistické. (Navíc v tomto případě jde o dílo z období verismu. Jazykové okénko: „vero/verus“ znamená italsky, resp. latinsky „pravda“ či „pravý“.) A to pouze orchestr nezvládne.
Nicméně je třeba ihned dodat, že pod taktovkou dirigenta Ondreje Olose zněl orchestr výborně – živě a dynamicky (což na české scéně nebývá pravidlem), dával prostor zpěvákům. A celkově vzato, především od druhého jednání, se propojení hudebních leitmotivů, jimiž je Pucciniho hudba protkána, se scénou dařilo znamenitě.
Stejně tak chladné pojetí scény je rozhodně dílem režie, a ne rozmarem herců, neboť v pokračování Manoniny pouti za štěstím a neštěstím herci ukáží, že hrát a zpívat umí. Malafij předvedl árii Des Grieux Donna non vidi mai velmi povedeně. O to více vlastně zaujala netečnost jeho vyvolené.
Další scény a dějství jsou již vizuálně působivější, sem tam se zpěvákům do práce „motají“ tanečníci – standardní nešvar moderní scény, kdy ji je třeba zaplnit něčím či někým, a ne vždy je vhodné vytáhnout ze zákulisí sboristy. Krásně to je vidět na slavné árii In quelle trine morbide, kterou Ballová předvedla krásně, v relativně neutrálním tónu, a v obležení „tancujících“ zrcadel. Symbolika je jasná, vhodnost je však otázkou, protože samotný přednes zpěvačky by měl být všeříkající. Tuto árii uvádí zásadní duet Manon s jejím bratrem Lescautem – herecky sice strohé, ale pěvecky jasné a výrazné provedení pasáže Sei splendida e lucente od Jiřího Brücklera.
Jediná zábavná část je taneční výuka Manon. O rozumné provedení se s klopýtající Ballovou postaral Petr Levíček v roli tanečního mistra.
Skutečně romantická scéna přichází skoro až v polovině díla, až v závěru jinak téměř statického duetu Oh! saro la piu bella!… Tu tu amore tu? Je to opětovné setkání Manon a Des Grieux, kdy je konečně na scéně vidět důvod nešťastného konce milenecké dvojice. Duet je vynikající. Lehký, měkký soprán Ballové a tenor Malafije se krásně prolínají.
Postava Germonta nemá vyloženě árii, pouze recitativy, a basista Plecha z pražské scény Národního divadla odvádí svůj standard. Herecky, a především postavou navíc představuje značný kontrast vůči mladé a křehké Manon, chcete-li Ballové.
Zmíněný duet je poslední velký výstup ve druhém jednání a následuje zatčení Manon a přestávka.
Následoval by soud a odsouzení Manon – není ani naznačeno – pouze uvedeno v programu. A rovnou jsme na lodi v docích Le Havre, kde Manon s (dalšími) prostitutkami čeká na vyhnanství. Krásný operní výstup Malafije v árii No, no pazzo son v závěru třetího jednání. Až příliš operní a procítěné v porovnání se zbytkem a celkovým vyzněním. Zvučný projev Josefa Škarky v roli Kapitána výborně doplnil tragickou scénu.
Inscenace končí vizuálním výjevem, ve kterém kombinace zrcadlové podlahy, prázdné scény s obvodovou kulisou v pískové barvě vytváří skutečně zničující rozpálenou poušť. Zpočátku dva milence doprovází tanečnice, ale v závěru, při krásné árii pro soprán Sola, perduta, abbandonata, už na scéně zůstane pouze Manon a ostatní jsou upozaděni. Provedení Ballové je bez přehnaného dramatického výrazu, její projev odpovídá postavě smířené s koncem. Nakonec, snad poprvé, v objetí svého milého, Manon umírá.
Závěrečné jednání dokazuje, že hlas Ballové a Malafije skutečně jde krásně dohromady, a zastřený tenor pěvce krásně zapadá do vyprahlého pouštního prostředí.
Tuto hru uvádí Národní divadlo Brno po více než 50 letech, a otázkou je, proč Pucciniho dílo tak dlouho leželo v nezájmu. Další otázkou je, proč se tato třetí skladatelova opera často neuvádí obecně. Důvodů bude více, za zásadní vidím především dva.
Prvním je, že zde absentují velké árie. Opera vznikala v nové době verismu, kdy velké koloraturní árie – které proslavily Donizettiho, Belliniho, Verdiho a mnoho dalších – již vyšly z módy. Nové realistické pojetí operního žánru se drží více při zemi a k vyjádření příběhu používá především recitativy. A právě tomuto realistickému pojetí podráží nohy samotné libreto (na kterém se vystřídali čtyři libretisté a sám skladatel), které je velice urychlené. Seznámení Manon a Des Grieux je tak překotné (Gerontům kočárový únos vlastně také), až se tomu všemu prostě nechce věřit.
A to je ten druhý důvod. Pokud se režisér navíc rozhodne pro jiný než romantický výklad, jako v tomto případě, divák nemá důvod věřit a řešit nic z toho, co se děje dál. Výsledkem může být i vcelku nudné druhé jednání, kde zákonitě chybí důvod pro zaujetí diváka.
Trochu se bojím, že se na české operní scéně začíná objevovat po nešvaru moderních prázdných a ve výsledku nesmyslných scén i nešvar druhý – a to odromantizování romantiky.
Není Manon jako Manon
Plzeňské divadlo od roku 2023 uvádí operu Manon od Julese Masseneta. Jeho verze je klasického romantického střihu s krásnými áriemi a sbory, včetně smysluplného prostoru pro tanec. V Plzni se ve skromných kulisách drží tradičního pojetí. Z plzeňského divadla jsem 2. 11. 2023 odcházel víceméně nadšený, přestože je na první pohled patrné, že rozpočet byl o řád nižší než u produkce brněnské. Libreto, na které Massenet napsal lehkou hudbu, je mnohem propracovanější a ve výsledku především uvěřitelnější – hlavně postava Des Grieux (celý začátek, scéna v kostele). Ale to je téma na jiný text.
První operní režijní počin Pácla je v mnoha ohledech výborný a Janáčkova opera i nadále drží svůj vysoký standard. Nicméně snaha představit hrdiny příběhu trochu jinak – obecně chladněji – nakonec podráží už tak chatrné libreto. Představení nakonec zanechává výrazný dojem po vizuální stránce, často na úrok operního vyznění, ale závěrečné jednání mnohé zachraňuje. Přitom stačilo tak málo: vytvořit už v prvním jednání uvěřitelnou mileneckou dvojici. A to i přesto nebo možná právě proto, že je rozhodně k zamyšlení, zda marnivé srdce – srdce Manon – není ve skutečnosti chladné.
Volba zpěváků pro hlavní postavy – Ballové, Plecha a především Malafije – dopadla na výbornou. A jsem vlastně velice zvědavý na provedení premiérového pěveckého obsazení, především na Kačírkovou, která je v mnoha ohledech velmi odlišná od Ballové. A to by mohlo být velice zajímavé srovnání.
Pouť Manon a Des Grieux končí nešťastně uprostřed vyprahlé pouště
Puccini: Manon Lescaut
9. 2. 2025, 18:00
Janáčkovo divadlo, Brno
Režie: Štěpán Pácl; Hudební nastudování a dirigent: Ondrej Olos; Scéna: Dragan Stojčevski; Kostýmy: Linda Boráros; Světelný design: Přemysl Janda
Účinkující:
Linda Ballová – Manon Lescaut; Mykhailo Malafii – Renato des Grieux; Jiří Brückler – Lescaut; Zdeněk Plech – Geronte di Ravoir; Vít Nosek – Edmondo; Josef Škarka – Hospodský / Námořní kapitán; Petr Levíček – Taneční mistr; Jitka Klečanská – Zpěvák; Pavel Valenta – Lampář; David Nykl – Seržant z kasáren
—
PS: Kdo ještě neviděl plzeňskou inscenaci Manon, měl by vyrazit do Velkého divadla Divadla Josefa Kajetána Tyla.
PPS: Tvrzení, že se Pucciniho Manon Lescaut uvádí zřídka, vychází z povědomí autora i z porovnání počtu představení na OperaBase od roku 2015 s obecně známými operami. Mimochodem, vede Verdiho La traviata.
PPPS: Poslech z šesté řady střed, detaily o zpěvu a celkovém vyznění sepsány po paměti den po představení.
