Článek
Pojďme se podívat, jak vypadá moderní budova určená pro velká divadelní díla, a to rovnou ta největší v Evropě: pařížská Opéra Bastille.
Český divák a Praha se snad také jednou dočkají své moderní budovy vyhrazené pro umění – koncertní budovy Vltavské filharmonie. V jaké dekádě to bude, raději nebudu spekulovat.
Pro běžného českého diváka, navyklého především na budovy, které často pamatují 19. století, může být moderní stavba – ať už ta plánovaná v Praze, nebo ta realizovaná v Paříži – určená hudbě, divadlu a umění obecně něčím jako úkazem z jiného světa. Vltavská filharmonie zatím existuje pouze na počítačem renderovaných obrázcích a výkresech. A pro řadu lidí může být obtížné si na základě toho představit rozměr takového moderního architektonického díla.
Následující text a fotografie se věnují výhradně pařížské operní budově.
A nyní se již pojďme společně projít po divadle, které nepamatuje c. k. mocnářství, ale bylo otevřeno roku 1989 – francouzské Opéra Bastille, kterou provozuje Národní pařížská opera (Opéra national de Paris).
Možná z toho vyplyne i malé poučení pro české stavitele a připomenutí pro všechny, že velké projekty s sebou nesou nečekané problémy, a to všude na světě.
Pohled ze středu náměstí Place de la Bastille od Červencového sloupu. Na náměstí postupně vyrůstají stromy, takže vyfotit celou budovu bez nich je nyní prakticky nemožné.
Přístup z ulice je do přízemí budovy, kde se nachází recepce a obchůdek se suvenýry (velmi skromný ve srovnání s obchodem v historické budově pařížské opery Palais Garnier – pokud máte rádi suvenýry, vydejte se raději tam). Samotný divadelní sál je přístupný až od prvního patra, takže se zdolání alespoň jednoho schodiště nevyhnete.
Při vstupu je nutné projít bezpečnostním rámem, tedy vyndat vše z kapes a nechat si zkontrolovat tašky, kabelky atd. (To je však standard téměř ve všech veřejných budovách v Paříži.)
V přízemí se kromě samotného vstupu nachází také recepce a obchůdek s programy, CD a několika dalšími suvenýry. Není tam nic zvlášť zajímavého. Na fotce je foyer v prvním patře, kam se návštěvník dostane po schodech. Jde o první ze čtyř pater, ze kterých vedou koridory do hlavního sálu. Návštěvníkům je k dispozici přibližně osm pevně umístěných barů a několik menších stánků s občerstvením – především vínem. Zajímavé je, že přestože je prostor mnohonásobně větší než v historických divadlech (například v pražské Státní opeře), o přestávce tam stejně nebylo k hnutí. (Foto zachycuje stav asi 30 minut před začátkem představení.)
Jak již bylo řečeno, vstup do budovy je z úrovně ulice. Monumentální schodiště sice vede přímo do prvního patra, odkud je přístup do sálu – konkrétně do sezení v přízemí. Nicméně tento vstup přes schodiště se nevyužívá. Stejný osud potkal i přímý přístup ze stanice metra Bastille, která se jinak nachází asi 100 metrů od budovy na náměstí Place de la Bastille. Diváci se tak do budovy dostávají pouze z úrovně ulice a monumentální schodiště slouží především jako vizuální prvek a místo k sezení.
Vlevo: Po schodech se vydáme výše do druhého patra, cestou ještě mineme sochu v prvním patře, umístěnou u schodiště. Na druhé straně symetrické budovy se nachází jiná. Vpravo: Zatím prázdné druhé patro vyčkává na návštěvníky.
Pohled z balkonu nad hlavním prostorem foyer ve druhém patře. Vlevo je schodiště do prvního patra, vpravo bar.
Moderní budova Opéry Bastille je největším operním domem v Evropě a pojme 2 745 diváků, z toho 2 723 na sedadlech. V Evropě k ní má nejblíže Královská opera v Londýně (2 256 míst), která však vychází z tradiční koncepce 19. století.
Větší než Opéra Bastille je pouze Metropolitní opera v New Yorku (3 732 sedadel), zatímco další v pořadí by byla Opera v Sydney (2 679 sedadel).
(Počty odpovídají pouze místům k sezení. Při započítání stání by Královskou operu přeskočila Vídeňská státní opera.)
Půjdeme dál. Prosklené stěny budovy nejsou jen na okrasu – z krajních částí divadelní budovy je vidět náměstí Place de la Bastille, včetně jeho dominanty: Červencového sloupu.
Současné budově musela ustoupit železniční stanice Gare de la Bastille, která byla v provozu v letech 1859 až 1969. Po její demolici v roce 1984 začala výstavba.
Dva roky po zahájení prací, v roce 1986, se dokonce zvažovalo zrušení projektu. Ten byl několikrát přepracován – mimo jiné byl zrušen plánovaný „modulární“ sál určený pro současnou klasickou hudbu.
Cestou po schodech, v patrech i mezipatrech, narazíte na salónky. Před představením jsou většinou otevřené, během přestávky jsou však vyhrazené pro uzavřenou společnost.
Navzdory všem komplikacím se podařilo stavbu dokončit podle plánu. Slavnostní otevření proběhlo 13. července 1989, v předvečer 200. výročí dobytí Bastily. Uskutečnil se poloscénický galakoncert s názvem La Nuit avant le jour (Noc před dnem), na kterém vystoupil například Plácido Domingo.
Pohled z první řady prvního balkonu.
Pravidelná představení začala až 17. března 1990 velkou operou Les Troyens (Trójané) od Hectora Berlioze.
První roky provozu divadla byly poznamenány potížemi s automatizovaným řízením jevištní mašinérie. V Paříži vše nakonec vyřešili.
Žádné velké novinky a změny se neobejdou bez problémů – sám pamatuji, jak se po rekonstrukci pražské Státní opery při zahájení druhého jednání La traviaty (asi třetí představení od znovuotevření v roce 2020) opona zasekla, a tvrdošíjně odmítala pokračovat vzhůru.
Panoramatické foyer ve třetím patře.
Nicméně to nebyl konec problémů a kontroverzí. Již v roce 1991 začala z budovy opadávat omítka a odpadlo i několik z 36 000 vápencových panelů pokrývajících fasádu.
Objevily se také problémy s orchestřištěm – se zvukovou izolací a obecně akustikou.
A tak se instalovaly sítě pro „odchyt“ omítky a vápence…
Druhý balkon – pohled ze spodního okraje směrem nahoru.
… a začaly vleklé soudní procesy, protože většina problémů se ukázala jako velmi obtížně řešitelná a nikdo se k odpovědnosti nehlásil.
Mnohé z potíží byly důsledkem uspěchané výstavby, jelikož bylo nutné dokončit budovu včas k výročí dobytí Bastily.
Problémy s fasádou se podařilo definitivně vyřešit až v roce 2009 instalací nových obkladů z kompozitního materiálu, které byly připevněny jiným způsobem.
Omítka však opadává dodnes – na několika místech jsou zábrany, aby se chodci nedostali příliš blízko k rizikovým částem fasády.
Kdo má odvahu, může se z druhého balkonu podívat dolů – ale pozor, zábradlí je spíš pro efekt a není příliš vysoké.
Opéra Bastille je jednou ze dvou scén Národní pařížské opery, tou druhou je historická budova Palais Garnier (otevřena v roce 1875). Původně byla moderní budova vyhrazena pro operu a koncerty; a historická budova určená baletu. Toto rozdělení bylo ale rok po otevření zrušeno a nyní v Opera Bastille provozují především operu a koncerty, v menší míře balet. V historické budově se konají operní i baletní představení.
Pohled z poslední řady druhého balkonu. Je to asi 18 metrů nad první řadou v přízemí. Samotný sál má výšku asi 20 metrů.
Hlavní sál je 20 m vysoký, v ploše má 32 metrů do hloubky a 40 metrů do šířky.
Pohled z okraje druhého balkonu směrem k prvnímu balkonu.
Kolik stojí si takovou budovu pořídit? Původní odhad byl 1,6 miliardy francouzských franků. Účet se nakonec vyšplhal na 2,8 miliardy franků. Výsledkem je jeden z největších a nejmodernějších operních domů na světě.
Kolik by to bylo dnes? Vzhledem k zavedení eura, inflaci franku i eura a dalším ekonomickým faktorům to vůbec není jednoduchá otázka. Nicméně pouze započítáním inflace franku, kurzu frank–euro a inflací eura by konečná částka v roce 2025 odpovídala přibližně 902 milionům eur. Kdo má odvahu, může si to přepočítat na koruny.
Pojďme zpět do přízemí… Pohled při sestupu ze čtvrtého patra, určeného pro druhý balkon. Výstup po schodech lze samozřejmě nahradit výtahem, nicméně většina návštěvníků zdolává schodiště. Fotografováno brzy po otevření divadla – zatím bez diváků.
Rozpočty rozsáhlých staveb nevycházejí nikde na světě. Ve Francii kvůli tomu dokonce uvažovali o zrušení projektu – na vině byla i změna vlády (vítězství pravicového Jacquesa Chiraca v roce 1986). Nakonec se však všichni shodli, že stavba je již v tak pokročilé fázi, že by její zastavení bylo nerozumné.
Do sálu vede v každém patře několik koridorů. Designově jsou zcela nezajímavé, ale některé z nich mají v přízemí průhledy do sálu – alespoň malé zpestření při čekání, než se do něj dostanou všichni diváci. Vstup z foyer jistí dvoje efektní, ale velmi těžké dveře.
Opéra Bastille pojme více diváků (2 745 míst) než Národní divadlo (986 míst), Státní opera (1 076 míst) a Nová scéna (400 míst) dohromady. Má to jistě své výhody, takové obsazení diváky – v rámci jednoho představení - dává prostor pro realizaci inscenací, které jsou pro naše budovy z 19. století, přes všechnu jejich krásu, pouze z říše snů. Nevýhodou takové kapacity je nutnost zajistit dostatek diváků. (Upřesnění: Nová scéna je moderní budova z roku 1983, ostatní zmíněné: Státní opera byla otevřena roku 1888, Národní divadlo – druhá verze – 1883.)
Pohled z přízemí od orchestřiště: výška hlavního sálu je 20 metrů a sedačky jsou neskutečně pohodlné.
Sál je řešen v moderním stylu: žádné lóže, pouze klasické sedačky, dva rozměrné balkony přímo před jevištěm a menší „balkonky“ po stranách. Koncepčně mírně připomíná Janáčkovo divadlo v Brně (otevřeno 1965), které se rovněž drží moderního architektonického přístupu.
Orchestřiště připravené pro představení Pelléas et Mélisande, 4. 3. 2025. Prostor je určen až pro 130 hráčů.
Do mezinárodní architektonické soutěže se přihlásilo 756 návrhů. V roce 1983 byl vybrán ten od Carlose Otta, málo známého uruguayského architekta žijícího v Kanadě. (V rámci anonymní soutěže se komise domnívala, že je autorem návrhu jiný, světoznámý americký, architekt Richard Meier.)
Pohled z poslední řady na celé přízemí.
Jeviště v Opéra Bastille patří k největším v Evropě. Má úctyhodné rozměry: 30 metrů na šířku, 25 metrů do hloubky a prostor nad scénou se tyčí do výšky 45 metrů. Díky tomu dokáže hostit velkolepá operní a baletní představení, která vyžadují širokou scénu pro náročné inscenace. Přesto na tomto obrovském jevišti zvládají Francouzi mistrovsky inscenovat i niterná dramata, jako je Pelléas et Mélisande Clauda Debussyho.
(Pro srovnání: Největší jeviště v ČR, Janáčkovo divadlo v Brně, má rozměry 24 × 18 metrů.)
Podíváme se ještě na chvíli ven, obejdeme celou budovu (a raději přitom mineme několik zábran chránících před padající omítkou) a dostaneme se k zadnímu vstupu. Ten slouží pro samostatnou část Grand Palais Immersif – unikátní výstavní prostor, který propojuje umění s moderními vizuálními technologiemi. Schody nalevo jsou vyhrazeny pro zaměstnance.
Pohled z náměstí Place de la Bastille, které je také oblíbené místo francouzských demonstrantů. Kříží se tam řada linek metra a autobusů, dostupnost pro diváka už nemůže být lepší.
Budova o celkové ploše 160 000 m² dosahuje výšky 80 metrů, přičemž 50 metrů se tyčí nad zemí a 30 metrů se nachází pod povrchem.
Vlevo: Červencový sloup (francouzsky Colonne de Juillet, z roku ~1840) je pamětní sloup na náměstí Place de la Bastille v Paříži. Nejedná se o upomínku na Velkou francouzskou revoluce či dobytí Bastily roku 1789, nýbrž na pozdější Červencovou revoluci v roce 1830, která vedla k pádu Karla X. a nastolení konstituční monarchie v čele s Ludvíkem Filipem, tzv. Červencové monarchie – a tedy: Červencový sloup. Za ním vpravo vykukuje budova opery. Vpravo: Co by to bylo za návštěvu Paříže bez fotografie Eiffelovy věže… K Náměstí Place de la Bastille je od pařížského monumentu asi 6 km daleko proti proudu Seiny a je to pěkná procházka.
Ale do divadla lidé chodí především za zábavou – a nejlépe na operní představení. Někdy aplaus nebere konce, jako tomu bylo 5. března 2025 při představení Belliniho Puritánů s Lisette Oropesou (Elvíra) a Lawrencem Brownleem (Arturo, hnědozelená) v hlavních rolích – skutečnými mistry belcanta.
—
Všechny fotografie byly pořízeny 4. a 5. 3. 2025 při běžné návštěvě divadelních představení Pelléas et Mélisande a Les Puritains. Vybrány fotky s minimem návštěvníků. Rozpoznatelné obličeje byly rozmazány a některé snímky jsou decentně upraveny.
Zdroje: Uvedené informace přebrány z mnoha stránek po wikipedii (v případě samotné budovy pak především z francouzské verze wikipedie), z webu pařížské opery, a dalších zdrojů po internetu. Vybráno z mého pohledu to nejzajímavější a také to nejpoučnější, pokud jde o velká stavební díla.
