Počátek románu – mládí a roboti vpřed

Text vznikl cestou z Janáčkova Brna, vlakem, který ale neměl zpoždění, a tedy jsem ho skoro nestihl dopsat – také máte dojem, že ty vlaky jezdí na čas pouze tehdy, když by se výjimečně to zpoždění hodilo?

Proč tedy vznikl tento text o Janáčkově díle, které je nehodno velkých umělců? Jak zaznělo na dramaturgickém úvodu od Patricie Částkové – opera Počátek románu se uvádí výjimečně a prakticky pouze v rámci příležitostí či festivalů, kde se uvádějí všechna operní díla moravského skladatele Leoše Janáčka. Tak aby tato prvotina nechyběla ve výčtu… protože jinak o ni umělecká scéna nejeví zájem.

A já se táži proč? Nestojí snad dílo za řeč, pokud není na úrovni wagnerovských hudebních katedrál vystavěných na čtyřhodinovém utrpení pěvců i hudebníků – a diváků? Ti… umělci, pojďme si říci něco o této stále aktuální opeře a nečekaně veselé brněnské inscenaci z pohledu normálního diváka!

Úvodní technikálie

Opera Počátek románu (1891) je Janáčkova prvotina. Ne zcela, existuje ještě jakási klavírní verze opery Šárka z roku 1888 – dílo, ze kterého možná jásají umělci, ale divák může být i řádně otráven.

A tedy – dnes o té skutečně první opeře. Okolnosti vzniku jsou víceméně neznámé, co je známo, je, že s touto jednoaktovkou Janáček nepochodil v Národním divadle v Praze, a ani v „jeho“ Brně to nebylo o moc lepší. Proč?

Hudba skutečně není nijak originální, děj je prostý a v porovnání právě s tím Wagnerem a jinými mohlo dílo ve své době působit přece jenom trochu slabě. Na druhou stranu je to jednoaktové dílo, které si na nic nehraje a které na 45 minut dokáže příjemně zabavit. S vhodnou druhou kratší operou či jiným programem – v divadlech je tolik na výběr… Opera, balet i ta činohra – a celý večer by se mohl proměnit v moc pěkný večer – jen kdyby umělci byli trochu méně „umělci“ a dali dílu šanci.

Také je třeba kriticky připustit, že doba Marconiho – to je ten pán „zkuste to bez drátů“ – byla tehdy již za rohem, ale ještě nepřišla. Lid se tedy stále bavil operou a měl obecně vzato zcela jiné nároky, ale i společenský a hudební background než průměrný moderní divák. Ten Marconi… Takže za všechno může Cimrman. Jak jinak.

O čem to je?

Vesnická dívka Poluška se zamiluje do mladého barona Adolfa a baron do ní. Její milý Tonek, vesnický hoch, tedy musí ustoupit stranou. Do toho se krátce připlete komtesa Irma, ideální partnerka pro „svého“ šlechtice Adolfa. Šlechtic otec však o svatbě s vesničankou nechce ani slyšet, a tak to dopadne – snad – tak, jak má: jeden milenecký pár vesnický a jeden šlechtický.

A to je celé. Je to krátké, je to jednoduché a to stačí. I jisté poselství o stavovském střetu vesnice a šlechty se zde najde – co by za to dala taková Belliniho Náměsíčná, a na tu se chodí do Met pořád…

Pravda, italští mistři – jmenujme: Bellini, Donizetti, Verdi – by z příběhu o Polušce udělali dechberoucí drama o deseti jednáních a, počítám-li správně, asi sedmi áriích, třech duetech a minimálně jednom tercetu a závěr by byl korunován svatebním sborovým defilé, pokud by to ovšem nekončilo vraždou a dvěma sebevraždami. Přece jenom, jistý vzor u těchto italských skladatelů je.

Zde nic z toho není, je to vcelku pěkná zpěvná a činoherněji pojatá hra z jedné vesnice.

Zaujme úvodní sólový výstup Polušky v krásném vysoko posazeném sopránovém hlasu, potom následuje už víceméně klasická zpívaná činohra, ale pěkná, obecně lehká a pro soprán i velmi zpěvná.

Je přítomen i sbor, který je ale pouze lehkým doplňkem.

Co na to režie?

Režisér Marek Řihák se rozhodl naroubovat tento střet společenských vrstev (je to asi skutečně jediný uchopitelný motiv této krátké hry) na střet mezi světem technickým a světem těch, kteří technikou nevládnou. Toť jeho slova v rámci dramaturgického úvodu.

Jak to vypadalo na scéně při premiéře 3. 11. 2026? Představitelé Adolfa a Irmy byli navlečeni do kostýmů ve stylu R.U.R. a ztvárňovali roboty. Bratři Čapkové by byli nadšení.

Dále se po scéně pohybovalo pár robotických vozítek, jeden keřík (ale ten byl fakt super) a nějaké další roboticko-technické drobnosti – větší, menší i vyloženě pár mini jezdítek, které si s nadšením své role odjezdily po své stezičce.

Samozřejmě, na Číslo 5 ti roboti stále, ani v roce 2026, neměli… tohohle sympaťáka prostě nic nepřekoná. I když ten jezdící keřík…

Nicméně k tomu plyne i jediná lehká výtka – použití robotických udělátek bylo pěkné, ale obecně zcela univerzální a šlo by použít prakticky v každém divadelním díle. Pozor: s jednou pěknou výjimkou, kdy statický humanoid vcelku sympaticky doplnil hrdinku-vesničanku – lehce, ale přece ano.

Vesničané pak oblečeni víceméně dobově. S tímto kontrastem se obecně více nepracovalo, vpravdě vzato – prostor tu stejně není.

Postavy Adolfa a Irmy pak režie doplnila trhanými, mechanickými pohyby, které ještě více zdůrazňovaly odlišnost jejich společenské vrstvy – jejich technického světa.

Kde se tam vzala ta technická stopa? Vysvětlení je v tomto případě jednoduché: režisér Řihák je absolvent JAMU, ale také inženýr z Fakulty chemické Vysokého učení technického v Brně. Bylo tedy od režiséra vyloženě prozřetelné vydat se technickým i divadelním směrem, neboť jak by AI řekla Karlu Čapkovi: „Opera se bude bourat až na konec.“

A možná ještě jedna myšlenka… Toto Janáčkovo dílo není dohromady zrovna nijak veselé. Téma je naopak vážné a i proto si ho režisér zvolil – střet a vztah „techniky“ a „člověka“. Banásová také příkladně držela odpovídající výraz vůči libretu. Přesto, a pravděpodobně právě díky přítomnosti vozítek i chodítek všeho druhu, v recenzentovi převládal po celou dobu velmi pozitivní dojem. A to není úplně poselství ani díla, ani tématu. I když jinak ta zromantizovaná jezdítka byla skutečně skvělá a pěkně zapadla do celého hudebně-pěveckého celku. Možná až moc – nebo to byl záměr…?

Mladá režie, mladí umělci

Pěvecké obsazení je mladé, což se k celému konceptu i obsahu velmi dobře hodí. Polušku představuje Adriana Banásová, jejíž úvodní sólový výstup zaujal krásným, výše posazeným a lehčím sopránem. Herecký výraz jak má být, ideální představitelka mladé dívčí role a radost na pohled i na poslech.

Adolf v podání Ramana Hasymaua má pěkný temný tenor. Přiznám se, že vzhledem k charakteru postavy bych čekal lehčí notu, ale možná to byl i trochu umělecký robotozáměr. Vesnický milý Tonek v podání Vladimíra Johna – nepříliš výrazný projev v malé roli.

Daniel Kfelíř v roli kmotra Mudrocha je ovšem dle očekávání z nedávné doby – po neblaze proslulé Šárce 1888 a Sweeney Toddovi ve Státní opeře – skvělý. Mladé obsazení doplnili zkušení Jiří Sulženko a Daniela Straková v rolích otce a matky Polušky. Právě oni se postarali i o veselou domácí miniscénku.

Mládí sice utáhlo celou hru, ale co si budeme povídat – pan Sulženko byl znamenitý. Mládí, technika, roboti… ale starého barda prostě nenahradíš!

Sólisty doplnil sbor VOX IUVENALIS – Pěvecký sbor VUT v Brně. Zaujal především ve střední části, kdy zazní ženský sborový výstup, v tomto případě skoro ještě dívčí, laděný až do stylu nějaké duchovní sborové skladby – oratoria. Tento výstup velmi vyčníval z celku. Krásné.

Komorní orchestr Czech Virtuosi, usazený v zákoutí dvorany, vedl Ondrej Olos.

Technická udělátka jsou vstupem od již zmíněného Vysokého učení technického v Brně, které na tomto projektu spolupracovalo. Inscenace jinak vznikla v koprodukci Janáčkovy opery a spolku Hausopera. Akce proběhla na půdě rektorátu VUT v prostorách místní dvorany. Akusticky to dokonalé nebylo, ale v rámci díla a uměleckého konceptu spolku Hausopera – propojení hudby, divadla a architektury – to bylo zcela povedené a odpovídající (něco málo z té architektury je vidět na fotografiích).

Jedním z cílů spolku by mělo být i přilákat další diváky k opernímu žánru. Recenzent se neodváží tipovat, zda je toto ideální cesta, nicméně je přesvědčen: pokud nefunguje Traviata, tak Janáček – i kdyby ten nejlepší – nepomůže; a žádná architektura, roboty či roboti to nedoženou. Je to skoro až opak toho, co vlastně ta old-schoolová opera modernímu člověku může nabídnout – trochu toho klidu od všech těch technických udělátek… a že jich kolem nás je.

V rámci informačních tabulí v prostoru dvorany bylo uvedeno, že inscenace by měla komentovat i aktuální stav a dění ve světě počítačovém – především umělou inteligenci a její vztah k člověku a snad i divákovi. Nicméně rozsah Janáčkovy prvotiny prakticky nedovoluje tento obrovský problém, který stojí před lidstvem, více prozkoumat. Režie se o to naštěstí ani nijak nesnaží, a to je dobře. Nový svět a nové problémy si žádají nové opery, nová divadelní díla! A nikoliv znásilňovat příběhy z jiných dob.

A budiž ke cti režie, že se o to nesnažila.

Je Janáčkova prvotina dokonalá? Vůbec ne.

Je Janáčkova jednoaktovka nezapomenutelná? Není.

Je režijní pojetí originální? Vcelku ano.

Je režie inscenace zapamatovatelná? Ano.

Byl to povedený večer? Rozhodně ano.

Opera.

—

Janáček: Počátek románu

Premiéra 3. 11. 2026, v 19:00, Rektorát VUT, Brno

Režie: Marek Řihák; Scénografie: Tomáš Rusín; Kostýmy: Zora Davidová

Lidští účinkující:

Poluška – Adriana Banásová; Adolf – Raman Hasymau; Mudroch – Daniel Kfelíř; Irma – Alžběta Symerská; Tonek – Vladimír John; Jurásek – Jiří Sulženko; Jurásková – Daniela Straková; Halužanský – Josef Škarka

Dirigent: Ondrej Olos

… a nějaké ty roboty i roboti.

—

PS: Dramaturgický úvod kdesi v patře rektorátu byl utajen. Místo šipky – slečna u schodiště. Náhražka jasného ukazatele to byla krásná a sympatická, ale koho by napadlo, že na rektorátu VUT – to je zkratka pro Vysoké učení technické – nebude šipka jasně orientovaná k cíli. To je přece základní lekce z teorie grafů, bez které se žádný technik neobejde – orientovaný graf a šipka provázející orientovanou hranu vedoucí k cíli, tedy vrcholu grafu popisujícímu příslušný systém! Protože jinak na dramaturgickém úvodu bude, a měli jste, prázdno. I když je pravda, že tak pěkně usměvavou rusovlasou šipku jsem viděl poprvé.

PPS: A abych šel s dobou, odstavec s popisem zpěváků sestavila – na základě mého vlastního popisu jejich pěveckých výkonů – umělá inteligence. A pak jsem to GPTmu dvakrát přepsal, než jsem s tím byl spokojený. :)

PPPS: Text byl záměrně napsán na lehčí notu, neboť nic jiného by tomuto opernímu dílku ani neslušelo. A téma není dohromady zas tak „veselé“, jak to možná z textu vypadá, ale recenzent se prostě dobře bavil a užíval si večera… a dopadlo to dobře.