La traviata v Římě: Atto secondo – dvě Violetty, dva světy

Toto je pokračování recenze La traviaty v římském operním domě Teatro dell'Opera di Roma: Atto primo – když černobílý svět nestačí. V první části jsme se podívali na sbor, orchestr a hlavně na inscenaci opery, kterou režisérka Sofia Coppola dotáhla v roce 2016 k dokonalosti. Dnes se podíváme na pěvecké výkony a zodpovíme jednu z největších otázek, které trápí lidstvo – proč někdo chodí pořád dokola na jednu a tu samou operu?

Odpověď je totiž překvapivě jednoduchá…

Žádná jedna a ta stejná opera neexistuje. Existují pouze různí zpěváci, různé možnosti pěvecké i herecké interpretace. I o tom bude tento text, který bude často narážet na elementární problém – jak slovy popsat pěvecký operní výkon? V případě italského barytonisty Simona Piazzoly slova prostě nestačí, navíc když u nás nemáme nikoho, kdo by se mu vůbec přibližoval. Naštěstí výkony sopranistek Ekateriny Bakanové a Ermonely Jaho byly tak odlišné, že popsat alespoň základní charakter jejich výkonu nebude problém. A naopak budou důkazem, že neexistuje jedna opera…

Začneme od „vedlejších“ postav… Důvod uvozovek je nasnadě, všem postavám dala režie stejnou péči – scénicky jsou to všechny figury, které zcela přirozeně zapadají do hry a dále se podílejí na vybudování skutečného světa, protože právě v takovém světě se La traviata odehrává. Produkce zvolila jména nová, mladá a zcela neznámá, a to z místního programu pro začínající umělce.

Flora v podání Marie Eleny Pepi – vysoko posazený živý mladý mezzosoprán s oblým projevem. Krásně se hlasově doplňovala s markýzem v roli Aleja Álvareze Castilla – nečekaně baryton. Tito dva herecky i pěvecky vytvoří krásnou dvojici, která vynikne po proměně na večírku u Flóry – režie nezapomněla na nic.

Role Anniny připadla velmi mladé zpěvačce – hlasem i zjevem – sopranistce Sofii Barbashové. Krásný měkký lehký soprán, který zcela odpovídá a dohromady i trochu vyniká vedle těžších velkých sopránových hlasů hlavních hvězd večera. Je to zajímavý rozdíl v porovnání s vídeňskou Lucii z Lammermooru, kde v roli služky Alisy – prakticky srovnatelné role s Anninou – také začínající sopranistka bohužel zanikala pod orchestrem.

Role barona Douphola připadla basbarytonistovi Arturu Espinosovi. V roli Gastona, který živě uvádí Libbiamo, pak tenor Guangwei Yao, oba pánové dle očekávání vynikající. Basista Adriano Gramigni vedle ostatních zní méně výrazně. Vzhledem k tomu, že je to vycházející italská hvězda a basový hlas by měl znít relativně výrazně, bude to pravděpodobně záměr hudebního nastudování.

Pojďme na hlavní účinkující. A protože bych rád, aby vynikl celkový dojem a efekt, který umělci vytvořili, napíšu to tak nějak dohromady, neboť vytrhnout z kontextu jedno jméno v tomto případě nelze…

Hlavními účinkujícími byli ve čtvrtek 25. 6. 2026 sopranistka Ekaterina Bakanova, jako Alfredo Germont tenor Antonio Poli a v roli jeho otce Giorgia potom baryton Simone Piazzola. Pro zajímavost: jedná se o představení pro předplatitele, pojďme se nyní podívat na místní standard…

Ekaterina Bakanova je Ruska dlouhodobě působící v Itálii. Jméno si udělala – nejen – když narychlo zaskakovala v roce 2015 v ROH v Londýně v roli Violetty. Pět hodin na přípravu v neznámé inscenaci, dvě hodiny představení, triumf. Obecně vzato je koloraturní výše posazený oblý a naprosto čistý soprán. Nejlepší koloraturní soprán, jaký jsem slyšel – o parník, možná o dva.

Dohromady krásně ladí s italským tenorem Antoniem Polim. Jeho hlas je neslýchaný – je to vyšší, lehký, světlý tenor – etalon lyrického tenoru. Je to hlas, který jsem v životě neslyšel – pravděpodobně zapomenuté umění. Je to také kus chlapa, zcela odpovídající partner pro Violettu – jaký to rozdíl oproti Markové a Tødenesovi z české černobílé produkce.

Zatímco Bakanova se prakticky neustále pohybuje po jevišti a předvádí, co je to skutečný živý koloraturní soprán, Poli při poměrně výrazném soustředění na výkon se naopak pohybuje pomaleji a ve velkém operním efektním projevu dává na odiv svůj mimořádný tenor.

Árie Violetty È strano!… je dechberoucí, zpěvačka zpívá každou frázi, každou větu malinko jinak, jsou tu neskutečné změny v dynamice. Stejně tak herecký přednes se liší, přechází od smutného začátku přes živý a poměrně veselý projev v části Follie! Follie!. Často se uchyluje k pianissimům, ve kterých je v kontaktu s dirigentem a ten čeká… Závěr, kdesi nahoře na mramorovém schodišti, ve zcela nepřehlédnutelné závěrečné figuře zakončuje první jednání sopránovou exhibicí kdesi ve stratosféře. Mimochodem, má nádherný oblý soprán, který je jako stvořený pro podobné finesy; v žádném případě to není ten typ sopránu, ze kterého bolí hlava, naopak – toto by se dalo poslouchat pořád a pořád…

De' miei bollenti spiriti předvádí Poli v nečekaném podání – s naprostou lehkostí to odzpívá jako lehký národní popěvek, přitom je tu vše, jak má být, ne-li víc…

Potom už dorazí na jeviště baryton, a bude to Baryton – z nějaké neznámé školy, protože popravdě netuším, jak se vyjádřit k výkonu místního mistra Simona Piazzoly. Jeho hlas je oproti dnešním barytonistům lehčí, nicméně expresivnější, více nabitý emocemi. Možná právě takhle zní ten legendami opředený „verdiovský“ hlas – na české scéně není nikdo ani vzdáleně podobný. Jeho síla a emoční vyjádření se naplno ukáže ve druhém dějství v árii Di Provenza il mar, il suol. Provedení Piazzoly nelze popsat slovy a potlesk italského publika nemá konce… (Pokud si dobře vzpomínám, potlesk výrazně „utnul“ samotný zpěvák, aby mohl pokračovat.)

Řada českých diváků jezdí na mistrovskou operu do Vídně… pět hodin ve vlaku, představení, hotel a ráno pět hodin zpět. Po posledních zkušenostech – zkuste Řím: pět hodin v letadle a po letištích, představení, hotel a pět hodin přes letiště zpět. Letenka bude trochu dražší než vlak, ale Teatro dell'Opera di Roma je levnější než Vídeňská státní opera, takže to dohromady vyjde nastejno – cenově i plus minus časově. Jen ty výkony – poctivé, italské, živé a dohromady fantastické. A to gelato…

V pátek 26. 6. 2026 bylo skutečné evento speciale – v obsazení sopranistka Ermonela Jaho, tenor Xabier Anduaga a baryton Ludovic Tézier. Také bylo 36 stupňů ve stínu a 30 stupňů v budově Teatro Costanzi, kde se tato světová sestava potkala.

Ermonela Jaho je dnes již starší sopranistka, která s náročnou koloraturní rolí Violetty končí – a to právě touto sérií představení. A že to zakončení je…

Projev Jaho je na míle vzdálený od Bakanové. Jaho sází na dlouhé procítěné tóny, Bakanova na živelné, dynamické, často měněné krátké úseky – fráze a věty. Bakanova představuje živou figuru, která je na konci své cesty. Jaho představuje zdevastovanou figuru, která na ten konec možná ani nedojde.

Závěr árie Violetty v případě Jaho nekončí řádným efektním sopránovým výstupem, naopak – je to postava, která je zhroucená na konci své cesty – kdesi nahoře na bílošedém mramorovém schodišti, kam pomalu doputovala během méně koloraturního, ale naprosto emočně prokresleného a odehraného výstupu. Nedostává to schodiště teprve teď nějaký význam a rozměr…?

Dohromady je to zcela odlišné provedení oproti Bakanové, avšak neméně skvělé. Je to zcela jiná Violetta, zcela jiné pojetí role a vlastně i tohoto celého operního konceptu. Více hraje, než koloraturně zpívá. Celkový výsledek je mimo jakákoliv měřítka, je to ten důvod, proč jet přes půl Evropy na operu.

Tenor Xabier Anduaga si pomalu, ale rozhodně jistě buduje světové renomé. A zcela zaslouženě. Je to krásný, klasický, plný tenor s obrovskou silou, kterou využívá k trochu umělečtějšímu přednesu, než s jakým se představil Poli. Poli byl výrazově expresivní s famózní italštinou, Anduaga naopak sází na naprosto efektní, operní až exhibiční tenorový projev. Jinak k němu není nakonec co dodat – předvedl očekávaný výkon na nejvyšší úrovni, a to především pěvecké. Vedle Jaho působí z hereckého pohledu lehce slabším dojmem, nicméně tak by vedle této herečky působil každý.

Zde je dobré poznamenat, že jak Bakanova a Poli, tak Jaho a Anduaga k sobě výborně pasují – po stránce pěvecké i herecké (lehce přivřeme oko u Anduagy vzhledem k tomu, jakou herečku má vedle sebe). Dva vyšší, naprosto akurátní hlasy a dva trochu těžší a o to více umělecky podané.

Kdybych měl něco zkritizovat, tak bych Anduagu poslal tak na pět minut na římské sluníčko, to by v pátek stačilo, aby chytil krapet barvu…

Ludovic Tézier – nikoliv baryton, ale Baryton. Není co dodat, je fantastický – ale.

Předvádí naprosto totožný výkon jako před třemi lety ve Vídni. Stejná gesta, stejný pohyb po jevišti – a samozřejmě stejně fantastický hlas. Vzhledem k tomu, že je i podobně oblečen, je vlastně i menším „zklamáním“, protože toto jsem už viděl a slyšel v jiné inscenaci. Samozřejmě, toto je Hlas, který lze poslouchat pořád… Nicméně po těch třech letech od Vídně tu jeden rozdíl bude – výraznější nádechy. Zpěvák pravděpodobně jednak stárne, a také v divadle bylo asi 30 stupňů a byl oblečen v klasickém těžkém kostýmu odpovídajícím 19. století, což mu jistě nepřidalo. Nicméně právě na výkonu Téziera jsem si uvědomil, jakou mají zpěváci volnost v této produkci a inscenaci. Vzhledem k nezapomenutelnému výkonu Piazzoly jsem si velice dobře pamatoval scénické aranžmá druhého dějství a Tézier si to odehrál zcela odlišně – jiný pohyb po jevišti, jiná gesta. Zato ale zcela stejně jako ve Vídni – proč měnit něco, co dokonale funguje, že ano?

Pro úplnou korektnost je třeba říci, že Tézier na poslední chvíli zaskakoval za mongolského barytonistu Amartuvshina Enkhbata – právě na něho jsem původně kupoval vstupenku – kterého ale postihla náhlá indispozice. Záskok… Docela by mě zajímalo, kolik divadel na světě volá Tézierovi, aby v pátek večer zaskočil. Lze však předpokládat, že tato „záloha“ byla domluvena dlouho dopředu právě pro takový nečekaný případ. Když se totiž světoznámá sopranistka po třiceti letech loučí se svou největší operní rolí, musí být připravena odpovídající náhrada. Možností světové úrovně mnoho není – Tézier.

Piazzola byl pohybově velmi strohý, vše odehrál hlasem, gesty a mimikou, představoval sošnou figuru, která si na nic nehraje a která přirozeně dominuje jevišti – to bylo ve skutečnosti jediné, v čem byl shodný s Tézierem.

Odlišností je tu více. Závěr druhého jednání… Je tu útok Alfreda na Violettu. Poli této scéně dodává sílu výraznými pomlkami, než „udeří“ – dává to smysl, jeho hlas je lehčí, a takto si nádherně pomůže a dodá scéně neuvěřitelnou sílu. Narozdíl od toho se Anduaga drží naprosté klasiky – plným velkolepým tenorem scénu strašlivě prokreslí. Samozřejmě sbor a orchestr dodají finesu jinak herecky umírněné verzi. Scénicky je to provedeno tak, že Alfredo hodí Violettě k nohám bankovky a nic víc. Violetta se následně zhroutí. V tomto případě to stačí – zcela.

Zcela odlišný je dojem ze třetího dějství – Bakanova a Jaho – dva odlišné světy. Bakanova se sice zničeně, ale poměrně výrazně pohybuje po jevišti a dává jasně najevo své pěvecké umění – a to samozřejmě v klasickém velkém operním hraní. Je také dobré poznamenat, že není na prázdné scéně, pohybuje se mezi rekvizitami, její pohyb tedy má i hloubku a smysl. Jaho se pomalu plouží po jevišti a veškerou energii dává do hereckého a emočního provedení. Addio del passato i Parigi, o cara jsou díky tomu, jak je asi jasné, velmi odlišné. Co je zajímavé, je přečtení dopisu – Bakanova opět, sice nezpívá, ale každou větu prokreslí hlasově jinak. Jaho se drží klasického – naprosto srdceryvného – čtení.

Závěr je zcela klasický, Bakanova padá do náruče svého milého – pěkné řešení pro sopranistky, pokud s sebou nechtějí praštit o zem. Jaho zakončuje celou operu prakticky zcela sólovým výstupem – ostatní zpěváci jsou v tomto případě velmi daleko a očividně jí dávají prostor pro závěrečnou operní exhibici. Veškerá pozornost je upřena na tuto Violettu a po dohromady až mrazivém výstupu následuje smrtelný pád…

… pár strašlivých silných úderů činelů (vše ostatní – tympány, buben – je upozaděno)… chvíle ticha, a potom už jen nekončící aplaus.

Samotnému efektu dost možná pomohla i teplota v sále, zpocení nejsou jen diváci, ale únava je vidět i na Polim a Jaho při své děkovačce před oponou vypadá, že sotva stojí…

Dvě Violetty, dva operní světy – svět dechberoucí koloratury a svět neméně efektního velkého operního hraní.

V tomto vesmíru není smrtelník, který by dokázal objektivně říci, která verze byla lepší.

Pátek 26. 6. 2026 – Jaho, Anduaga, Tézier – byl dokonalou klasickou interpretací opery o jedné kurtizáně.

Čtvrtek 25. 6. 2026 – Bakanova, Poli, Piazzola – byl dokonalou, hravou a živou – italskou? – představou Verdiho La traviaty.

Zcela subjektivně, a pravděpodobně právě proto, že Poli a Piazzola představují jiný pěvecký svět, bych dal nakonec – kdybych se skutečně musel rozhodnout – přednost italskému týmu.

Opera.

L'opera perfetta.

Verdi: La traviata
25. 6. 2026, 20:00, Teatro Costanzi, Teatro dell'Opera di Roma
26. 6. 2026, 20:00, Teatro Costanzi, Teatro dell'Opera di Roma

Režie: Sofia Coppola / Dirigent: Francesco Ivan Ciampa

Hlavní účinkující – čtvrtek 25. 6. 2026

Violetta Valéry – Ekaterina Bakanova / Alfredo Germont – Antonio Poli / Giorgio Germont – Simone Piazzola

Hlavní účinkující – pátek 26. 6. 2026

Violetta Valéry – Ermonela Jaho / Alfredo Germont – Xabier Anduaga / Giorgio Germont – Ludovic Tézier

—

PS: Detaily o inscenaci, orchestru a sboru viz předchozí text: Atto primo – když černobílý svět nestačí. Následuje volné pokračování o střetu různých pohledů na operu: Atto terzo – střet divadelních světů, protože římská Traviata nebyla jen jedním mimořádným večerem, ale také ukázkou toho, že klasická velká a živá opera 19. století neztratila nic ze své krásy – v dnešním světě možná právě naopak.

PPS: Pohled i poslech z páté řady vlevo, resp. ze čtvrté řady vpravo. Dohromady tři stránky poznámek pořízených po jednotlivých představeních. Sepsáno o následujícím víkendu – zde bych rád poděkoval tomu, kdo zařídil to neskutečné vedro – takového prostoru psát…

PPPS: Převažují fotografie ze čtvrtka 25. 6. 2026, neboť páteční snímky se obecně nepodařily vůbec, a to i proto, že jsem „výsledek“ probíral s vedle sedícím italským gentlemanem. A když s Vámi chce Ital probrat operu – navíc tu nejlepší, jakou jste kdy viděli a slyšeli – tak nefotíte, ale vzpomínáte na italská slovíčka… a superlativy…