Článek
Toto je volné a snad ne příliš tragické pokračování recenze La traviaty v římském operním domě Teatro dell'Opera di Roma: Atto primo – když černobílý svět nestačí a Atto secondo – dvě Violetty, dva světy. V první části jsme se podívali na sbor, orchestr a hlavně na inscenaci opery, kterou režisérka Sofia Coppola dotáhla v roce 2016 k dokonalosti. Druhá část byla zaměřena na světové pěvecké výkony. Dnes se v kontextu této červnové italské mistrovské řady představení a všeho, co jsem měl možnost vidět na českých i zahraničních scénách, zkusíme v tomto „kratším“ závěrečném textu zamyslet nad tím, zda se u nás dostává opeře stejné péče.
A jako bonus: do textu se mi nějak záhadně vkradla i mini-recenze Dialogů karmelitek ze Státní opery. Jak to může souviset?
Obyčejná Traviata…
Co je ta obyčejná a každým stokrát viděná Traviata pro Itala? Není to opera, je to Opera. Společně s Nabuccem, Rigolettem, Aidou, Trubadúrem, Othellem a dejme tomu Falstaffem tvoří italský odkaz – a dar – světu. Světu umění, hudby a toho fantastického operního zpěvu. Samozřejmě, postava samotného Verdiho k tomu jistě napomohla – všichni v Itálii vědí, co znamená a k čemu vedlo zvolání „Viva Verdi“. Nicméně na italské revoluční zvolání z devatenáctého století není mimo Itálii nikdo zvědavý, a přesto výše uvedený výčet Verdiho operních děl dominuje operním žebříčkům přes 150 let. A dohromady – lidé chodí na operu už 300 a více let – a zatím je nezastavilo ani rádio, ani světové války, ani televize, ani ty internety všechny…
Obyčejná Rusalka…
A přesto mi v mysli vyvstává otázka, proč bych měl jít znovu na Rusalku do Národního? Rusalka je totiž jediné české dílo, které snese srovnání se světovou klasickou operou. Proč?
Prostonárodní opery Bedřicha Smetany jsou obecně krásné, nicméně nejsou světové. Jediná z nich, která trošičku prorazila ve světě, je Prodaná nevěsta – veselá komedie, kterou nelze srovnávat s tou klasickou světovou operou.
Čtenáře jistě ihned napadl Leoš Janáček a jeho – tak mezinárodně nazvaná – Jenůfa. Dílo s tématem naprosto univerzálním – svobodná matka a společenské drama okolo toho. V tomto snese Janáček srovnání s Verdiho klasikou, ale pouze v tomto. Srovnávat jinak Její pastorkyňu se světovou klasickou operou také nejde – Jenůfa je již poměrně moderní dílo, které po tom klasickém velkolepém operním živlu 19. století jen smutně pošilhává.
Nyní pomineme vloni znovuobjevenou Legendu z Erinu od Otakara Ostrčila, která má dnes velký potenciál – především proto, že se svět od doby skladatele velmi změnil. V současném světě by jeho hudební „filmový“ přístup a samotný svět irských legend mohly skutečně zaujmout. Je to svět – ze kterého čerpal Tolkien a tolik dalších – který je dnes díky filmům, knihám i videohrám celosvětově známý, a tedy by Legenda mohla skutečně oslovit moderního diváka. Dost možná mnohem více než umělecký jazyk Janáčkův. Ale to je píseň či opera budoucnosti.
Zbývá tedy Rusalka – lyrická pohádka o třech dějstvích od Jaroslava Kvapila, s hudbou Antonína Dvořáka. Dílo tak stejné jako právě ta Traviata. Je tu stejná struktura tragického příběhu a pod líbivým pohádkovým povrchem i stejné téma – společenská kritika a jedna světice, která hledá něco tak přízemního, jako je láska. A možná i špetku uznání. To vše ve velice komorním podání, s dechberoucími pěveckými výstupy. Traviata se odlišuje od zbytku Verdiho tvorby – je vyloženě lidová, nejsou tu žádní králové, války ani politika ani msta. Je to jednoduchý příběh obyčejných lidí. Pravděpodobně to je ten skutečný důvod, proč Traviata dobyla svět operních divadel bez ohledu na jazyk, místo, původ či politický názor…
Rusalka vypráví dohromady ten samý příběh, a to prakticky ve stejné struktuře, ale je trochu moc „česká“. Celý příběh je zabalen do pohádkového světa, který je už taková místní specialita – ostatně kdo se u nás každý Štědrý večer nehádá o to, zda je tahle princezna lepší či horší, či kdovíjaká než ta předchozí… (Sice nejsou Vánoce, ale v tomto by mělo být jasno: Nejlepší je ta se zlatou hvězdou – princezna Lada!) Svět Rusalky je ale z globálního pohledu problematický: hluboké lesy nerostou už ani u nás, natož ve světě, a lesních jezírek je dnes už také jako šafránu, nicméně český divák stále rozumí. Světový? Trochu tápe. Stejně jako moderní režie, která téma vidí – jak už moderní svět praví – jako ideální pro prezentaci všelikerých myšlenek. A rozbíjí tak mimořádné propojení příběhu, hudby a zpěvu. Pravdou ale je, že myšlenek je v Rusalce – ostatně jako v každém velkém díle – spousta a zdaleka to není pouze jedna další „pohádka“.
Proto lze mít pochopení pro zahraniční „ničitele“ české pohádkové klasiky – pokud vám a vašim divákům téma nic neříká, ale pouze strojově čtete text v jakémsi anglickém překladu, ze kterého se vytratila veškerá lyrika a krása Kvapilovy básně… A přesto se najdou výjimky. V La Scale před pár lety uvedli fantastickou Rusalku – a ta zlodušská Česká televize ji na ČT art ukázala českým zájemcům o kulturu – a zábavu. Svět lesů a jezírek nahradili mořským útesem – bylo to špatně? Nebylo, vhodně přiblížili téma italskému i světovému divákovi, který téměř jistě nikdy žádné lesní jezírko na vlastní oči neviděl. Moře zná ale každý – a Rusalka navíc stejně začínala kdesi na mořském pobřeží dánském. A dále už v Miláně nezměnili nic a odehráli Rusalku se světovými zpěváky, za které by bohužel český divák skoro vraždil. Přestože by to mělo být naopak, měli bychom vyvážet české zpěváky, aby ukázali světu krásu tohoto českého díla.
Import a export
Určitý pěvecký export máme, nicméně převažuje zřetelný import. Importujeme zpěváky a děsivě nudné moderní koncepty.
Před dvěma lety v nové a moderní, tedy šedo-nudné inscenaci bez špetky fantazie v Národním nedal ukrajinský Princ dohromady větu bez přízvuku. Následně se nějak stalo, že Státní opera vrátila na program klasickou pohádkovou Rusalku Zdeňka Trošky. Přiznám se, že po zhlédnutí brněnské hnědo-depresivní inscenace Davida Radoka a šedo-nudné verze dua SKUTR tato klasická Troškova inscenace působila jako zjevení. Krásné víly, krásná Rusalka a dohromady ten „správný“ svět, ve kterém se hra odehrává… Nakonec nebyl problém moldavské zpěvačce odpustit, že od poloviny představení šla výslovnost – lidově řečeno – do kopru a na konci už nebylo moc jasné, zda si vůbec pamatuje text. Celkový dojem byl fantastický a podle toho vypadala recenze.
Opera je komplexní zábavní balíček a ne vždy je třeba dokonalý pěvecký výkon, i když ten je rozhodně žádoucí.
Nicméně přesto všechno čeští diváci dostali nepřipravenou sopranistku, navíc pouze spinto – a to je pěkné pro Otella, ale ne pro Rusalku. Navíc Rusalku ve Státní opeře – a tedy v rámci produkce Národního divadla. Měl by to být světový vrchol – proto to české Národní divadlo máme. Proto mají Italové milánskou La Scalu a i to Teatro dell'Opera di Roma. (Zde je třeba kriticky připustit, že italská divadelní scéna funguje poměrně odlišně oproti české struktuře a koncepci, přesto je dle soudu autora textu srovnání na místě.)
A přitom nedávno mohli Švýcaři (Nouvel Opéra Fribourg, divadelní startup a komplikovanější koprodukce) v jejich představě Rusalky obdivovat soprán paní Kněžíkové, sólistky opery Národního divadla. Je až k nevíře, že Švýcaři, kteří by si jistě mohli dovolit nějaký skvělý italský, německý či francouzský hlas (a že je z čeho vybírat), si vybrali pro svůj startup českou špičkovou interpretku. A na českého diváka zbylo slabé spinto…
(Pro korektnost uveďme, že spinto je vždy slabé vůči skutečnému lyrickému sopránu, pro který je Rusalka stvořena. Moldavskou sopranistku Olgu Busuioc mám jinak moc rád, její Cio-Cio-San byla nádherná, viděl jsem ji několikrát, ale ten „její“ Pinkerton posledně – 14. 2. 2024 – byl takový nepovedený import, že si to pamatuji dodnes…)
Problém není pouze pěvecký dovoz, ale i směr, kterým produkce kráčí. Již neslouží dílu, ale slouží prezentaci doplňkových myšlenek. Někdy jsou fádní – je to prostě pouze snaha být moderní. Rusalka v šedém prázdném – moderním? – prostoru s polonézou vsedě na židlích jako vystřiženou z ultramoderního baletu. Inscenace, která postrádá jakoukoliv péči o detail i jakoukoliv skutečnou invenci a myšlenku.
V Brně na to jdou zcela naopak. Myšlenek mají zpravidla tolik, že zapomínají na diváka. Proto se Rusalka dostala do hnědo-depresivního světa, který je nakonec k uzoufání nudný. Chybí mu jakákoliv krása a tedy i dohromady kontrast, díky kterému je nakonec – nejen – závěr tak silný. Nicméně péče o detail tu rozhodně je – nápadů spousta a všechny dohromady dávají smysl, jen to prostě a jednoduše není už Rusalka, je to jakási akademická vize ze světa Rusalky… Hnědá bažina je prostor pro Shreka, nikoliv pro Vílu.
A co divák?
Když už v Brně divadelní svět skutečně září tak, jak by měl, tak se naopak zapomíná nikoliv na dílo, ale na diváka. Buď v rámci fotoefektu jsou scény tak hluboké, že nejsou stavěny pro diváka v hledišti, ale pro kamery a mikrofony, nebo jsou postavy tak efektní, až jsou ledové. Díla Aida i Manon Lescaut mají desítkami let prokázaný potenciál být takové, že ze zpěvaček divák nespustí oči. Když na ně divák ani nedohlédne, tak to jde těžko.
To potom nakonec člověk vezme za vděk YouTubem, kinopřenosy nebo dokonce vyrazí na druhý konec Evropy, aby viděl a slyšel tu skutečnou operu – tu, po které ho z divadla nedostanou ani páčidlem…
Když už se náhodou skutečně daří – jak po stránce hudební, tak scénické a technické – tak pro změnu divák dostane zcela jiné dílo. Ve Státní opeře nedávno (4. 6. 2026) zazněly „Poulencovy“ Dialogy karmelitek. Režisérka Barbora Horáková Joly na moderní scéně rozjela „vlastní“ historický výklad a celé to doplnila nakonec jednou ze dvou věcí, které mi z inscenace utkvěly v paměti – a tedy je zmíním! Za všechno příkoří Blančino může totiž muž, a ne jen ledajaký muž, ale muž s velkým M, protože toto je dokonce rytíř, rytíř s velkým R, Rytíř de la Force – mimochodem její bratr. Nazval bych to nádhernou ukázkou neolevicového pohledu na svět. Na Západě už s tím pomalu končí – diváci tam (nejen) kvůli tomu přestali chodit do kin (Disney, Marvel a Hollywood obecně), nicméně my máme vždy krapet zpoždění za světem.
Po stránce vizuální to ale bylo vynikající zpracování, zaujaly ty létající UFO-květináče. Užil jsem si je dohromady více než celý nový Spielbergův Den odhalení (2026)… film tak nudný, tak stokrát viděný, s tak nezajímavými herci a postavami, že se člověku až nechce věřit, že to natočila režisérská legenda, která dala vzniknout Čelistem (1975). Možná z toho ale plyne i malé ponaučení: možná že tím skutečným uměním je nakonec vědět, kdy skončit – kdy skončit s točením filmů, kdy skončit s přetvářením operních děl, která přežila věky a kterým hrozí, že nakonec nepřežijí doplňkové myšlenky režisérů a režisérek. A možná se psaním recenzí…
Hudebně byly Karmelitky Pražské vynikající, v nastudování Hermanna Bäumera dokonce předčily Drážďany. Problém je v tom, že režisérka v Semperově opeře přistoupila k dílu s pokorou. V celé inscenaci například nezazněla jediná ostrá nota, nikoliv – jak bylo zmíněno v recenzi – pouze od Blanky, ale od žádné zpěvačky… Proč? Protože se to do kláštera nehodí. Zatímco v Praze, někde mezi buranskými příslušníky milicí, kteří „násilně“ vzdělávají diváka, že násilí a revoluce jsou špatné, si to novicka Konstancie v podání Jekatěriny Krovatěvové sopránově kvílí na lesy… či na milice, už nevím. To není pointa Poulencova, ale Joly. A ať už je skutečná pointa Karmelitek jakákoliv, znásilněná Blanka jí rozhodně není – alespoň ne v tom přímočarém pojetí pražské Státní opery.
Pozitivní je, že pokud může režie vyjadřovat své světonázory, potom tak jistě může činit i divák.
Nakonec nebyl vůbec žádný problém napsat šestistránkovou recenzi na po všech stránkách vynikající inscenaci ze Semperovy opery v Drážďanech. Co napsat o pražské produkci? Nic víc než ty dvě výše zmíněné myšlenky mě nenapadá, a to především proto, že si z toho vlastně ani nic víc nepamatuji. Odhalení: násilí – špatné. To není dobrá vizitka pro jedno z nejobdivovanějších operních děl 20. století. Ale ty květináče… To byl skvělý nápad. A pak že nejsou mezi námi…
Klasická scéna nutná?
Samozřejmě, i v Národním umí. Jednou je to famózní koncertní uvedení vrcholné Belliniho Normy, jednou znovuobjevené baroko. Platée (20. 12. 2024, režie SKUTR) ve Státní opeře byla fantastická, byla přesně tím, čím tato opera má být – hravá, veselá, satirická, přitom moderní, ale stále barokní! Jen to bohužel vypadá, že režijní duo SKUTR místo toho, aby připravilo novou českou Rusalku pro 21. století, vložilo raději veškerou tvůrčí energii do zapomenutého francouzského baroka a na český klenot jim zbyla pouze moderní šeď.
Manon Lescaut v režii Slávy Daubnerové je naopak skvělá, naprosto. Zatraceně jsem si ji užil. Je úplně jedno, že scéna není z roku 1870, ale z roku 1970. Scéna je fungující, je živá a Petra Alvarez Šimková s Peterem Bergerem (23. 5. 2025) vytvořili na jevišti Státní opery skutečný pár a vše odehráli a zazpívali s elánem a energií, které jsou klasické opeře vlastní. Jaký to rozdíl mezi brněnskými Lindou Ballovou a Mykhailo Malafii – párem ledovým. Přestože Ballová vynesla kostým ve fantastické královské modři – možná to s tou barvou souvisí…
Dido a Aeneas (25. 2. 2026) ve Stavovském také hýřili barvami, tak nějak po svém – po aztécku. Vergilius by asi koukal… Kdo by to čekal od královny z Kartága a trojského prince? Asi nikdo, ale bylo to přesně to, v čem barokní opera exceluje – krásné zpívání na vlně nadšení. A ani na to poctivé antické drama režisérka Alice Nellis nakonec nezapomněla.
I v Brně vznikají krásné inscenace. Agrippina (19. 4. 2026) Martina Glasera je scénicky zajímavá, je to konečně trochu něco nového. Koho ale napadlo obsadit na pohled usměvavou Pavlu Vykopalovou do role římské císařovny?
Čertova stěna (15. 2. 2026, pár poznámek viz předposlední odstavec v recenzi k Trubadúrovi) oproti tomu sází na stále stejnou režii Jiřího Heřmana, nicméně rozhodně dělá čest dílu, i když ze Smetanovy opery dělá větší komedii, než jakou je. Na to má režisér rozhodně právo.
V Salome (naposledy viděno 28. 4. 2025) pak Linda Ballová dokazuje, že hrát – a v tomto případě hlavně tančit – rozhodně umí. Skvělá Salome a skvělá inscenace Davida Radoka – zde má ten koncept depresivní scény rozhodně smysl.
Když se divák baví
Stejně tak se výrazné péče dostalo objevu roku – zapomenuté Legendě z Erinu od Otakara Ostrčila – vedení režiséra Heřmana tentokrát není očividné a představení předčilo všechna očekávání. A tak jsem šel dvakrát…
Ale pojďme zpět ke klasické opeře, k tomu skutečnému opernímu světu 19. století.
Dohromady to trochu vypadá, že režiséři umí, ale buďto si té velké klasiky neváží – ať už po stránce scénické, nebo v tom klasickém velkém operním hraní. Nebo se toho bojí. Nebo mají zvláštní potřebu dílo „vylepšovat“.
Je to obrovský kontrast v porovnání třeba s Francouzi, kteří jejich Pelléas et Mélisande udělali tak moderně, tak krásně, přitom bez jakékoliv objevné myšlenky, že mi z toho – a zlatých vlasů Sabine Devieilhe – přechází zrak dodnes.
Britové „jejich“ Lucia di Lammermoor udělali naprosto klasicky, naprosto dobově, přitom také moderně, s jasnou myšlenkou a efektem. Dechberoucí. (Jsem si vědom, že Lucii napsal Ital Donizetti, nicméně po poslední kontrole to vypadá, že skotské vršky Lammermuir Hills, kde se původní příběh Waltera Scotta odehrává, stále patří téže koruně jako země, na které stojí Royal Opera House v Londýně.) Naopak režisér Laurent Pelly vytvořil pro Vídeň Lucii z Lammermooru tak „divnou“, že mi k tomu horko těžko stačilo sedm stran formátu A4. Režisér totiž musel přidat vlastní myšlenku… O to zajímavější je, že jeho taktéž moderní inscenace I puritani v Paříži byla vynikající. Do Puritánů totiž nedoplnil žádnou extra ideu – prostě italská belcantová klasika na naprosto moderní scéně, navíc prodaná někým takovým jako sopranistkou Lisette Oropesa. Taková opera nepotřebuje nic navíc – s takovým hlasem nepotřebujete ani scénu, ani nic jiného – prostě nechat umělce předvést své umění.
A proto I puritani v Paříži byli dechberoucí; a v kinopřenosu z Met (10. 1. 2026, Světozor) naprosto průměrní – s trpící sopranistkou, která tam šaškovala s oprátkou a omalovánkami. Mimochodem zpívala ta stejná Oropesa – tak slabé na plátně, a tak velkolepé v pařížském divadle.
Ta správná zábava
A pak tu máme Italy, kteří před pár sty lety dali operu světu – mimochodem zkoušejí to znovu! Už jsme si řekli, že dokázali na rozdíl od českých režisérů uvést Rusalku na současnou divadelní scénu. Šli ještě dál. Udělali Verdiho La traviatu způsobem nevídaným: správně. Nevymýšleli nic nového. Žádný černobílý design, herci ztrácející se v monochromatických konturách a zbytečné nahotinky – chápu, jsou pěkné na pohled, ale je to tak moc „2006“…
Italové vzali klasickou operní scénu a hraní, lehce to doplnili pár základními moderními prvky, jako jsou stylizované šaty, obecně všemu vdechli trošku modernější styl, nepřeplácané scény doplnili pár rekvizitami a tím vším dali vyniknout umělcům. A to jak místním – Bakanova, Poli, Piazzola – tak „dovozu“. Nicméně dovozu světovému – Jaho, Anduaga, Tézier – o neslýchaných výkonech pěveckých i hereckých všech šesti famózních operních zpěváků jsem sepsal kratší elaborát. Stejně tak o celé inscenaci. Proč? Protože stejně jako londýnská Lucia di Lammermoor, pařížští I puritani a Debussyho příběh ztracené Mélisande je možné udělat operu moderně, a přesto takovým způsobem, že se divák bude chtít okamžitě vrátit a vidět tu dechberoucí klasiku stále a opět a znovu.
Stále je co vymýšlet a tvořit, jak moderně, tak klasicky – ale hlavně „správně“. A tedy na závěr si připomeneme pár elementárních pravidel, na která nesmí operní režie klasického operního díla zapomenout:
- Klasická opera (a nejen ta) bude fungovat, pokud budou postavy tím, čím mají být, a nebudou na jevišti předvádět a hledat nějaké moderní jinotaje, symboly a – nedej bože – proklamace.
- Scéna musí respektovat čas i místo, nikoliv nutně historicky akurátně, ale musí dávat smysl vůči hře a jejímu zasazení.
- Bez dobrých zpěváků – ale také herců! – dobrou klasickou operu neuděláte. Ale v žádném případě nepotřebujete jména z La Scaly.
Dohromady potřebujete vytvořit skutečný a živý svět, ve kterém se bude odehrávat dechberoucí drama, ze kterého divák nespustí dvě hodiny oči.
A závěr? Neuškodí si zopakovat:
Dohromady musí režie vytvořit skutečný a živý svět, ve kterém se bude odehrávat dechberoucí drama, ze kterého divák nespustí dvě hodiny oči.
A možná se divákovi do mysli nakonec i potutelně vkrade ta skutečná myšlenka onoho divadelního díla, která tam je zpravidla decentně ukrytá někde mezi řádky libreta a osnovou notového zápisu… a přitom je to nakonec vždy tak jasné sdělení.
Protože právě to je ta skutečná opera – skutečná zábava – skutečné umění.
… nebo na to lze jít cestou „násilného“ školení diváka.
Přesto všechno sezóna skončila skutečně výborně… Ve Vysoké u Příbramě opět uvedli open-air Rusalku (23. 6. 2026) právě tak, jak byla Antonínem Dvořákem zamýšlena – při Měsíčku. A to sice jednoduše, ale krásně a poctivě. Rusalka v podání Karolíny Cingrošové – kdo by se Princi divil, že si to „strašidlo“ přivedl na zámek. Já sám jsem kvůli ní skoro nestihl let do Říma…
A Traviatou jsem začal, a tak ji také zakončím – nikoliv v Římě, ale v Brně na Špilberku (2. 7. 2026). Jana Sibera, Peter Berger a Daniel Čapkovič v jednoduché klasické inscenaci ukázali českému divákovi, jak vypadá skutečná a živá opera.
Ta nejlepší – La traviata.
La traviata na Špilberku, Národní divadlo Brno, 2. 7. 2026. Jana Sibera na fotce trochu září – ostatně to je pointa role Violetty. Vlevo je Peter Berger, vpravo dirigent Jakub Klecker a Daniel Čapkovič jako Giorgio Germont.
PS: Pokud máte dojem, že jsem na nějaké zásadní divadlo či inscenaci zapomněl, dejte vědět – rád text doplním, ale myslím, že takto to (rozhodně!) stačí… například nová liberecká Tosca je jistě na „správné“ cestě.
PPS: Úvodní foto je z děkovačky v římském operním domě – při představení se samozřejmě nefotí. Nicméně hlavní hvězda čtvrtečního večera – Ekaterina Bakanova – mi nějak utekla ze záběru, takže výsledkem je čistý pohled na naprosto klasickou, až obyčejnou scénu třetího dějství Verdiho La traviaty. Jaký byl výsledek? Po italsku: senza parole, po česku: dechberoucí.
