La traviata v Římě: Atto primo – když černobílý svět nestačí

Mix pěvců, které římská produkce na červen dala dohromady, tvořili: Jaho, Sierra, Bakanova, Korchak, Anduaga, Poli, Enkhbat, Salsi, Piazzola a Tézier. Výše uvedená jména snad nemusím čtenáři více představovat – některá jsou obecně známá, některá znají čeští diváci z koncertů v Praze či z kino přenosů z Met. A k těm, které diváci spíše neznají, se dostanu, protože právě ti nakonec předvedli něco neslýchaného, ale v tom nejlepším možném slova smyslu. Volil jsem kombinaci, kterou jsem ještě neslyšel a kterou už nejspíš málokdo uslyší, protože světová Ermonela Jaho s rolí Violetty končí.

Tedy v pátek 26. 6. 2026 – Ermonela Jaho, Xabier Anduaga a v roli otce Germonta pak mongolský mistr mocného barytonu Amartuvshin Enkhbat. Před rokem jsem po jeho koncertu v jiné recenzi věštil, že jeho monumentální baryton je něco famózního pro koncert, ale pro skutečnou operu – skutečnou hru – to bude moc, a tento názor jsem si chtěl i ověřit. Nicméně od pořízení vstupenky došlo ke změně a v pátek nastoupil na jeviště Ludovic Tézier. Lehké zklamání, neboť Téziera jsem již v roli slyšel, nicméně – je to Baryton, že? – zklamání dané situací, a tedy samozřejmě v uvozovkách.

Nicméně když vážíte cestu přes půl Evropy, abyste slyšeli skutečnou Traviatu a skutečnou Violettu, tak toho chcete využít naplno – a v červnu chodí do Kolosea jenom blázni – tak jsem místo toho pořídil vstupenku i na představení ve čtvrtek 25. 6. 2026 na neméně zajímavá jména – skutečně italskou sestavu na představení v rámci předplatitelské skupiny C – a tedy si řekneme i to, na jaký standard jsou místní italští diváci zvyklí. Ve čtvrtek to budou Ekaterina Bakanova (Ruska, ale dlouhodobě sklízí ovace v Itálii), tenor Antonio Poli a baryton Simone Piazzola, který ve druhém dějství svým výkonem převálcuje i Téziera. Takový italský standard pro předplatitele…

A protože dokonalá inscenace a světová pěvecká esa přinesla dva skutečně mimořádné operní večery – minimálně pro českého diváka – bude mimořádná také recenze. Budou to tři samostatné texty. V prvním, který čtete nyní, se podíváme na inscenaci jako takovou – scénu, hudbu a sbor. V druhém pokračování se podíváme na výkony pěvecké, na výkony herecké, na výkony mistrovské. A protože každá klasická opera si pro třetí jednání žádá těžké drama – šílenství, pláč, smrt a zradu – tak se ve třetí a závěrečné části podíváme na kontrast s českou scénou, protože Italové dohromady nepředvedli nic převratného, udělali pouze vše správně a já se nemohu zbavit myšlenky, proč to tak „správně“ nejde i na českých divadelních prknech. Je to přece tak jednoduché… opera, která je tím, čím kdysi byla.

K přečtení je také text o černobílé Traviatě ve Státní opeře v Praze z května tohoto roku. Nebylo to dohromady plánováno, na českou Violettu se Zuzanou Markovou jsem šel čistě ze zájmu o výkon zpěvačky, nicméně dohromady nám to nyní udělá krásnou předehru k této recenzi a také trochu osvětlí, proč jsem se rozhodl napsat i tu tragickou třetí část.

Giuseppe Verdi napsal La traviatu v roce 1853, na sklonku belcantového věku. To stručně znamená, že opera již nestaví (pouze) na kráse zpěvu a romantickém příběhu, ale přináší i těžké společenské téma. Verdi vzal námět z pera Alexandra Dumase ml., verše libretisty F. M. Piaveho a vše spojil hudební a pěveckou linkou, které nestárnou, neomrzí se a které k sobě dokonale pasují. Téma je jednoduché – jak to dopadne v roce 1853, když se poprvé zamiluje jedna kurtizána… Zbytek je historie a long story short: Verdiho opera už 173 let válcuje divadelní jeviště (s jednou českou výjimkou, kterou nebudu jmenovat – už nikdy…).

Inscenace v Teatro dell'Opera di Roma (je to dlouhý název, šel by zkrátit na „římskou operu“, ale v té italštině to tak krásně zní…) je z roku 2016 a vznikla v režii Sofie Coppoly – především filmové režisérky (a dcery jistého režiséra F. F. Coppoly), nicméně možná právě proto vytvořila se svým týmem skutečnou operní inscenaci La traviaty. Jaké bylo zadání ze strany římského domu, netuším, protože jsem ještě nedočetl velmi obsáhlý program v italštině, ale výsledkem je nestárnoucí nadčasová inscenace, ve které je vše promyšleno do posledního detailu.

Inscenace je na první pohled zcela tradiční, platí to především o celkovém pojetí, nikoliv pak pro detaily. Při bližším pohledu totiž zjistíme, že se moderními prvky a myšlenkami nešetřilo. Režisérce, scénografům a kostymérům se podařilo vsadit klasický příběh do moderního operního světa, a to takovým způsobem, že unešený divák si té „moderny“ nakonec ani nevšimne, ale bude odcházet nadšený z klasické opery. Proč?

Scéna je relativně temná, ale není v žádném případě prázdná. V relativně úzkém prostoru (hlásím do Brna: žádná hluboká scéna a zpěváci kilometr daleko od diváků) jeviště se účinkující pohybují mezi zpravidla několika dekoracemi. Kulisu vždy tvoří stěny příslušného prostoru, které jsou ale obecně poloprůhledné a dávají tak prostor pro vytvoření živého druhotného prostoru (typicky sboristé na večírku v prvním jednání) kdesi dál za hlavním prostorem, který je vyhrazený hlavní trojici – koho jiného také chtějí diváci vidět, že?

V poslední vrstvě je potom promítací plocha, která decentně v několika scénách dotvoří scénu, prostor a atmosféru. Projekce bude hrát subtilní, a přesto zásadní roli ve druhém dějství.

Veškeré kulisy odpovídají polovině 19. století a bohaté společnosti, ve které se hra odehrává. Na scéně jsou tedy židle, pohovky, stolky v „barokním“ drahém provedení – přesně to, co člověk očekává. Produkce to s jejich množstvím nepřehání, všeho je právě tolik, aby prostor jeviště nebyl zahlcen, ale aby byla jasně a nepochybně vystavěna atmosféra doby, do které příběh patří. Samotná kulisa je vyvedena ve stejném stylu – detailně, přesto úsporně. Je to tedy skutečná kulisa, která nerozbíjí pozornost diváků, ale naprosto jasně nastavuje dobu a svět, ve kterém se příběh odehrává.

Kostýmy jsou opět směsicí moderního přístupu a klasické divadelní školy. Alfredo a Giorgio Germont jsou oblečeni naprosto klasicky a odpovídajícím způsobem době. Sboristé – a tím myslím v tuto chvíli vyloženě mužskou část – pak v rámci společenské vrstvy, ve které se Violetta pohybuje, obléknou klasický frak. Sboristky a Flóra potom vynesou lehkou variaci na klasické šaty. Vše je barevně decentní a dokonale ladí s celkovým prostorem. Stručně řečeno: moderní, vyloženě stylové a přitom stále klasické.

Nad tím vším samozřejmě září Violetta. Vystřídá několik šatů – a opět zcela klasické řešení: černá, bílá, rudá a na závěr bílá noční košile. Šaty jsou bohaté, historizující a decentně okázalé, doslova z nejvyšších módních pater – z dílny světoznámého módního návrháře Valentina Garavaniho. Postava Violetty je dohromady nepřehlédnutelná od začátku do konce bez ohledu na to, zda je na jevišti sama, nebo je tam dalších padesát sboristů.

V této inscenaci není ani vzdáleně naznačeno, že Violetta je kurtizána. Je to zajímavá drobnost – je k tomu nějaký důvod? Je pravdou, že to v Itálii vědí snad už i nemluvňata, ale jaká to je tedy postava v této verzi? Zde bude záležet na zpěvačce… a o tom si řekneme příště.

První dějství se odehrává klasicky na plese pro smetánku, prostor je relativně temný, nicméně nasvícený měkkým bílým světlem a vypadá naprosto přirozeně a „dobově“. Šaty, dekorace, kulisy – vše dokonale ladí. Celé to rámují lehké černé závěsy u oken hlavní kulisy a bohaté lustry, které dotvářejí skutečnou plnohodnotnou scénu a pohled do skutečného světa – protože Traviata je kritikou skutečného světa, a tak by tato hra měla také vypadat, a tato italská scéna to plní beze zbytku.

V rámci prvního dějství zazní sbor – stručně řečeno, dokonalé unisono, těleso zpívá jako jeden. Od Lucie z Lammermooru v Londýně jsem nic podobného ani vzdáleně neslyšel, Vídeň se možná lehce přibližovala. Kromě souzvuku sborové těleso vyniká fantastickou srozumitelností – jsou to Italové, co dodat…

Celému tomuto prostoru dominuje mohutné mramorové schodiště, které se od středu jeviště vine kamsi doprava. Je to efektní cesta pro příchod hlavní hrdinky. V rámci symboliky bychom v něm mohli vidět více – přicházení, odcházení – nebo je to pouze efektní způsob, jak jednoduše a nenásilně zařídit, aby v árii Violetty Sempre libera neexistoval žádný divák, který hlavní hrdinku neuvidí při její dechberoucí pěvecké exhibici. O tom, co předvedly sopranistky Bakanova a Jaho, si ale řekneme příště. Prozradím pouze, že každá zpěvačka představila divákům jinou Violettu – jinak zazpívanou, jinak odehranou, jinak prožitou – to vše se zachováním celé myšlenky Verdiho díla i konceptu režie a scény.

Druhé dějství kdesi v letním domku u Violetty je opět zcela klasické, s výraznějším zapojením projekce, která je vidět skrze velké dělené okno. Tématem projekce je venkovská krajina – nic víc, nic míň. Dva velké květináče se vzrostlými stromy, dvě pohovky, židle… prostě každodenní výjev z bohatého letního domku 19. století. Přesto scéna působí relativně chladným dojmem. V této části je zásadní konflikt mezi Violettou a otcem Germontem a následně mezi otcem a synem. Jak děj postupuje, projekce se pomaloučku proměňuje, až si divák uvědomí, jak se svět najednou změnil… A že ta hodina druhého jednání utekla neskutečně rychle…

Proměna ve druhém dějství trvá přes deset minut, je to skvělý prostor probrat s vedle sedícím místním gentlemanem zpěváky – shodneme se, že Jaho je dokonalá. A Tézier? Hodnocení je „senza parole“ – nebo-li česky: „nemám slov“. Také se dozvím, že páteční představení je skutečně „evento speciale“, přestože tam vždy mají skvělé zpěváky. Shodneme se i na tom, že Bakanova a Jaho jsou dvě zcela odlišné Violetty. Dále zjistím, že je velice zvláštní, že se toto „evento“ odehrává v budově Teatro Costanzi, protože v letním období se v této kamenné budově z 19. století běžně nehraje – pro letní období mají venkovní scénu Terme di Caracalla. Důvod je nasnadě: v divadle není klimatizace (a pokud ano, tak těžce nestíhá), a tedy v budově divadla pro 1 560 lidí je asi 30 stupňů. Někteří diváci volí lehčí oděv, někteří, jako recenzent, vyrazili – samozřejmě – v obleku. Jen kravatu většina gentlemanů nechala doma. V rámci divaček je potom vidět mix všeho od překrásných lehkých letních šatů až po džíny, i když ty jsou silně v menšině. (Hodnocení se týká pouze italského publika. Byli samozřejmě přítomni i očividní turisté – především ve čtvrtek; v pátek bylo naopak vyprodáno především místními.)

Večírek u Flóry je trochu tmavší a trochu stylovější verzí úvodního jednání. Pár baletek předvede tanec cikánek – jsou oděny v lehkých černých průhledných šatičkách s červenými detaily. Velmi podobně jsou oděny i sboristky – účastnice tohoto veselí u Flóry: ano, italská scéna… dress code povinný. Jejich tanec není ničím objevný, je to stokrát viděná variace na totéž. Zajímavé jsou dva detaily: jak tento výstup postupuje, jsou tanečnice stále více nesynchronizované a do toho zrychlují (obě představení byla stejná, tedy obě zajímavé taneční „chyby“ jsou jistě záměrem, nikoliv chybou). Výsledkem nakonec není již stokrát viděný tanec, ale dohromady živý, nesourodý a nakonec „cikánský“ výstup. Toreadory uvedou sboristé, tři tanečníci opět v klasické variaci na toreadora z Carmen…

Ale pozor: Cikánka Flóře poodhalí, že by markýzovi neměla tolik věřit – tito dva v této inscenaci tvoří pár – skutečný pár. Je mezi nimi chemie, zpívají společně… a trošku mstivé Flóře se nakonec zalíbí jeden z toreadorů… a jemu Flóra – kdo by se mu divil… Toto je dohromady krásná ukázka péče o detail a opět vytvoření uvěřitelného světa. Celá miniscénka je vcelku a decentně zakomponována do výstupu cikánek a toreadorů a dohromady skvěle plní účel celého tohoto výstupu po proměně – pobavit a připravit půdu pro strašlivý závěr druhého jednání. Opět bude zajímavé sledovat, jak se s ním vypořádá italský Alfredo v podání Antonia Poliho a světový Alfredo v podání Xabiera Anduagy – oba budou mít jiný přístup. O pěvcích ale příště.

A třetí dějství? Všichni víme, jak skončí. Přesně tak, jak skončit má – Violetta v bílé noční košili po dechberoucích výstupech Addio del passato a Parigi, o cara se ještě jednou naposledy na potemnělé scéně v jasném bílém nasvícení vstane…

È strano!
Cessarono gli spasimi del dolore.
In me rinasce - m'agita insolito vigor!
Ah! ma io ritorno a viver!
Oh gioia!!!…

A v posledním záchvatu radosti – gioia – padá mrtvá k zemi.

Následuje opona a bouřlivý potlesk… Zajímavé je, že nikdo netleská vestoje, přestože to byla nejlepší Traviata, jakou jsem viděl a slyšel. Nebyla to pouze nejlepší Traviata. Byla to Traviata předvedená doslova ve vlastní lize. Byla to Traviata, před kterou bledne i oslnivá verze z Vídně.

Ale zatím jsem se nezmínil o hudbě. Orchestr vedl Francesco Ivan Ciampa a tentokrát skutečně vedl – vedl po italsku. Bylo to fantastické. Bylo zde vše – dynamika, změny hlasitosti, fantastické nástupy, všechno, co si posluchač může přát, a víc… Ciampa silně akcentuje jednotlivé nástroje v „sólových“ partech. Co to znamená? V předehře i v úvodu třetího jednání jsou umocněny – samozřejmě – smyčce. V závěrech jednotlivých jednání pak přicházejí zvýrazněné činely a žestě. Ve finále třetího jednání dirigent živě gestikuluje na hráče na činely, aby přidal… Efektní a fantastické.

Nazval bych to živým italským nastudováním. Není tu jediný okamžik, kdy zpěváci nejsou slyšet či jim není rozumět, naopak: především sólistky se často uchylují k pianissimům, v případě závěru třetího jednání u Jaho se mi nechce věřit, že někdo na horní galerii mohl něco slyšet – nejspíš si měli koupit lístek do přízemí… V těchto chvílích dirigent tlumí orchestr. Vzhledem k tomu, že Bakanova a Jaho mají obě zcela odlišný projev, dirigent v „jejich chvílích“ prakticky diriguje podle nich či minimálně ve vzájemné shodě – alespoň to tak podle expresivního výrazu a gestikulace dirigenta vypadá.

To, že dirigent udává takt první scéně dialogu Violetty a otce Germonta výrazným dupáním, je už jen třešnička na dortu… (Při obou představeních stejně, a tedy opět: záměrně.)

Pojďme si to shrnout, zatím bez pěveckých výkonů sólistů. Scéna a režie jsou vystavěny na konceptu klasického operního divadla, vše je vyšperkováno moderními prvky, které pouze doplňují klasiku a prakticky dávají zapomenout, že celá inscenace je ve skutečnosti velice moderní. Moderní ve velkém stylu – ve stylu italské módy a designu. Režijně je to prakticky totéž. Na první pohled vypadá vše naprosto klasicky, bez jakékoliv invence, moderny… nicméně pod drobnohledem je vidět, že to dohromady není zcela klasická La traviata. Sem tam je něco decentně přidáno, něco decentně změněno, něco decentně ubráno. A právě těch sto a jedna drobná změna na jinak zcela tradičním režijním pojetí klasického díla, které znají diváci nazpaměť, dává vzniknout něčemu nečekaně novému – živému – a mimořádnému.

Na režii zaujme a nakonec i vynikne právě to, že díky absenci prezentace jakékoliv doplňkové myšlenky tu vzniká prostor pro pěvecké a herecké vyjádření hlavních představitelů právě tak, jak je to pro ně přirozené – právě takovým způsobem, v jakém jsou nejlepší. A o těch nejlepších zpěvácích, ale také hercích – Bakanova, Jaho, Poli, Anduaga, Piazzola a Tézier – si řekneme v pokračování recenze.

Opera.

L'opera perfetta.

Verdi: La traviata
25. 6. 2026, 20:00, Teatro Costanzi, Teatro dell'Opera di Roma
26. 6. 2026, 20:00, Teatro Costanzi, Teatro dell'Opera di Roma

Režie: Sofia Coppola / Dirigent: Francesco Ivan Ciampa

—

PS: Dohledal jsem italskou recenzi z premiéry této řady z 21. 6. 2026 – zpívala Jaho – pouze čtyři hvězdičky z pěti. Podle všeho mají jiný standard. Já bych jich dal asi čtyřicet… Proto hvězdičky nedávám, vše je přece v textu. Nicméně kritika italského recenzenta se týkala především pěveckého výkonu Jaho, a možná že má i pravdu. Proč? Právě to bude tématem pokračování této recenze.

PPS: V textu je použit úryvek z libreta opery La traviata (Verdi / Piave, 1853).