Šárka 1888: Přesvědčování přesvědčených a otrávení nadšených

Letos opět probíhá festival Janáček Brno v rámci Janáčkovy opery s centrem dění v Janáčkově divadle v Brně. Ano, Janáčka mají v Brně velmi rádi. Autor těchto řádků spíš ne.

Je to totiž zapřisáhlý vyznavač klasické opery a především toho krásného belcantového směru – a tedy prakticky opaku toho, co vzniklo v rámci představení – či spíše a moderně performance – Šárka 1888.

Tento jedinec vyrazil na tento happening 28. října 2026 z jednoho jediného důvodu: slyšet operní prvotinu Leoše Janáčka. V tomto případě ještě v polovičaté verzi – takovém klavírním draftu. Na operu se totiž obecně nechodí poslouchat klavír – a už vůbec se na klavír do opery nechodilo za Janáčka. Od toho měli koncerty, všechny ty matiné, komorní akce a kdo ví co ještě… Opera ale byla a je něco jiného: hudebně a pěvecky bohaté dílo, kterému samotný klavír zkrátka nestačí. A tedy draft, chcete-li postaru: koncept.

Dohromady to vypadalo jako krásná příležitost slyšet jakýsi prvopočátek snažení moravského skladatele, který se proslavil až (mnohem) později. A to zcela odlišným stylem hudby, než byl na konci 19. století běžný.

V rámci úvodního dramaturgického povídání Patricie Částková seznámila diváka – s nadšením pro Janáčka jí vlastním (a to je krásné, že nadšení lidé stále existují) – s touto prvotinou. V rámci povídání zaznělo, jak je tam ještě slyšet ta romantická linie, ten Dvořák a obecně ta (stará) romantická operní škola…

Odbočka: A teď si představte – že pro diváky na konci 19. století – byl ten romantický směr prakticky tím, co tvořilo jejich operní svět. Byli ochuzeni? Byli nadšeni? Nebo byli otráveni absencí „moderny“ – hudební či jevištní…?

Romantická operní škola – a tento recenzent byl nadšen! Přesně to, proč vážil cestu do Janáčkova Brna.

V rámci dramaturgického povídání se objevily sboristky s relativně umírněnými transparenty typu „Svobodu ženám“, „Rovná práva žen“, ani ta „Volební práva ženám“ v roce 2026 stále nechyběla… a tak podobně. Nebylo na nich nic zajímavého, tiše procházely foyerem Besedního domu za nadšeného (a špatně ozvučeného) povídání místní dramaturgyně.

Samozřejmě – Janáček, Šárka, cedule – tematicky to všechno jde dohromady. Jaký smysl mají ty transparenty u diváků, kteří jistě nejednou viděli všechny ty Violetty, Lucie, Gildy, Rusalky, Káti… ženy! A jejich tragické osudy?

Osudy ženských hrdinek na pozadí patriarchální společnosti, které prakticky daly vzniknout tomu, čemu dnes běžný smrtelník říká opera. Aby drama a zpěv fungovaly, musí být v příběhu něco, co se diváka dotkne – s čím se ztotožní, nebo proti čemu se vymezí… O čem to všechno dohromady asi je…?

Raději pojďme k samotné opeře Šárka v klavírní verzi z roku 1888 – nikoliv v jedné z brněnských divadelních budov, ale v Besedním domě, s příslibem „pohybu po budově“ a site-specific provedení…

Diváci se tak nějak rozesadili po obvodu hlavního sálu. A mohlo se začít… Nejprve rychlé sčítání hlasů zinscenovaného hlasování o budoucí hlavu státu. Účastníci tohoto happeningu stihli odvolit cestou do hlavního sálu. Z možností „muž“ a „žena“ vyhrála – zcela nečekaně – „žena“. 83 ku 23, tuším?

Kdož jsou ti hrdinní rekové, jež se vzepřeli podbízené feministické tezi?

Ondřej Koplík (v roli Lumíra, jinak minoritní a nezajímavá role) dopočítal hlasovací lístky a mohlo se začít – předehra vylepšená výstupem sboristek a sboristů „bojujících“ o svá místa u „stolu“ – a tedy symbolicky ve vedení (státu).

V tuto chvíli je tedy zcela jasné, že režie Jiřího Heřmana se vydala právě cestou moderního feminismu zvýraznit jeden z ústředních motivů Janáčkovy opery a legendy o Šárce obecně.

Po smrti kněžny Libuše jdou ženy „od válu“ a nastupuje – jistě – hrůzovláda mužů. S tím se Šárka nemíní smířit, a tak vede ženy (v boj) proti mužům. To je dohromady celá „historická“ zápletka. Co se dělo dál?

Těžko říci, prakticky tomu všemu dál po pěvecké stránce rozumět už nebylo. Janáček zbožňoval těžko srozumitelné texty – to víme, nicméně nyní už víme, že tuto zálibu v archaických výrazech měl už jako 33letý „začátečník“. To by tak nevadilo, přečteme si to na titulcích – moderně – jako je to na Netflixu.

Titulky jsou divadelní cesta do pekel…

Jak přesně je popsán zpěv v partituře, autorovi tohoto textu je zcela neznámo. Původní klavírní verze díla se uvádí zcela výjimečně. Za hudebním nastudováním stojí a večer dirigoval Dominik Pernica.

Možná právě kvůli nesrozumitelnosti přednesu (pěveckému vyjádření, nikoliv faktickému obsahu libreta) se režisér Heřman uchýlil k výrazně symbolicko-protestní notě za ženská práva.

Možná by to stačilo zazpívat s ohledem na prostor a… diváka.

Možná to Janáček do partitury napsal tak, že to ani zazpívatelné a srozumitelné zároveň není a být nemůže.

Samozřejmě, na klasickém divadle by to mohla alespoň nějak zachránit scénografie – kulisy, kostýmy, rekvizity, interakce herců. Nicméně tady nejsme na klasickém divadle, jsme na moderní produkci, kde veškeré klasické divadlo muselo ustoupit symbolům a modernímu pohledu na vše výše jmenované. Očekávat skutečného zbrojnoše na scéně by bylo v roce 2026 samozřejmě směšné, takže interpreti oblékli jednoduchá trička s výrazným symbolickým motivem vztahujícím se k jejich roli. To není špatně, odpovídá to konceptu i záměru toho site-specific, nicméně to neznamená, že to dohromady udělalo tu správnou službu dílu.

Hlavních rolí se zhostili sopranistka Eliška Gattringerová a v roli Ctirada pak skotský tenorista Nicky Spence – mimochodem – fantastický v Broučkovi – tímto odkazem bych rád dal najevo, že příznivec moravského mistra v žádném případě nejsem, ale umím ocenit dobrou inscenaci a dobré provedení (a to ještě předtím, než si toho všimli na The International Opera Awards 2025).

Oba se pustili do svých partů s revoluční vervou a silou, která vedla k heroickému pěveckému projevu, avšak pro diváka navyklého na belcanto byl tento projev uši drásající a často zcela nesrozumitelný. Ať už byl na vině očividný zápal zpěváků, mizerná akustika Besedního domu, chybná konstelace mužských či ženských hvězd, samotná partitura či cokoliv jiného – výsledek byl dohromady mizerný a pro recenzenta velkým zklamáním.

V rámci toho je třeba vyzdvihnout výkon přizvaného britského klavíristy Juliuse Draka, který alespoň v těch krátkých chvílích, kdy byl skutečně pod expresivně ukřičeným projevem sólistů slyšet, ukazoval, že ta romanticko-dvořákovská linka tam možná skutečně někde je, možná. Na druhou stranu jsou to velké soudy po jednom (zahlučeném) poslechu relativně úsporné partitury (dle poslechu).

Následoval – jediný – přesun diváků tohoto společenského střetu z časů bájí a legend. Dámy na sněm do přízemí sálu… a pánové se – z bezpečnostních důvodů – měli odebrat na galerii.

Zde byla akustika buďto ještě horší, nebo Gattringerová ještě přidala na výkonu – přeci jenom, Ctirad se sám nezamorduje a pro správný efekt je třeba být dramaticky expresivní. Cena za to byla vysoká: prakticky souvislý nesrozumitelný silný dramatický projev bez znatelné dynamiky, prokreslení, frázování… Z pohledu té skutečné italské romantické opery to mělo blíže k hulákání než ke zpěvu. Tenor pak lehce poslouchatelnější – nicméně to spíš vychází z obecně nižšího posazení hlasu a tedy trochu jiného akustického efektu.

Zde je ještě „vhodné“ zmínit, že obsazení jinak skvělého zpěváka Nickyho Spence do hlavní role hrdiny, který navíc většinu času někde pobíhá, bylo od inscenačního týmu velmi odvážným tahem.

V rámci umírněného závěru tohoto textu bych rád vyzdvihl výkon klavíristy Draka a především Daniela Kfelíře v roli Přemysla, který skutečně pěvecky nádherně doplnil tuto „operu“ svým lehčím barytonem. A prakticky jako jediný ze sólistů se dal s nadšením poslouchat. A proto se chodí do opery – poslouchat krásný zpěv.

(Autor této recenze-názoru-komentáře tedy chodí především na ten krásný sopránový hlas, ale umí ocenit i baryton – navíc – když zbytek absentuje.)

A protože opera rozhodně není o umírněných závěrech – ale prakticky o opaku – dramatu a smrti, tak skončíme pořádně:

Pomineme-li umělecký záměr režiséra, pak jaký má smysl přesvědčovat diváky navyklé klasické opeře 19. století, že ženy mají mít rovné místo ve společnosti? (Toto nebyl typ akce, na kterou by přišel nějaký divák „z lidu“, ale typicky operní fanoušek.)

Samozřejmě to mohla produkce myslet úplně obráceně… Střez se muži žen s cedulemi, končívá to vraždou… Nicméně prvopočátek problému stále leží někde u Přemyslova plémě. I když – kdyby Libuše nezemřela…

Jaký má smysl předvádět operu, které není rozumět ani slovo?

Jaký má smysl chodit na nesrozumitelnou operu?

Celá ta feministická rovina s poukazy na volební právo a právo na vládu a rozhodování? Budiž – minimálně to volební právo je dnes již (naštěstí!) off-topic, ale rozhodně je to součást balíčku i celkového tématu. V rámci tohoto typu umělecké produkce to lze očekávat, a popravdě – proč ne.

Ale ten pěvecký projev? Přesně z tohoto důvodu lidi koukají na operní žánr skrz prsty… nesrozumitelné a ukřičené umění…

… divné umění; přitom skutečný zpěv je něco tak krásného…

… a pak jdete na Janáčka…

… a nakonec jenom sledujete hodinky, kdy už bude konec?

#TeamZeyer

—

Janáček: Šárka (klavírní verze, 1888)

28. 10. 2026, 19.00, Besední dům, Brno

Režie: Jiří Heřman; Hudební nastudování / dirigent – Dominik Pernica; Klavír – Julius Drake

Účinkující:

Šárka – Eliška Gattringerová; Ctirad – Nicky Spence; Přemysl – Daniel Kfelíř; Lumír – Ondřej Koplík

—

PS: Z textu byly záměrně vynechány technikálie týkající se díla, okolností jeho vzniku, libreta, Julia Zeyera i samotné pověsti o Šárce a Dívčí válce. Nic z toho totiž není předmětem tohoto textu a nemá přímý vztah k předkládané kritice.

Mimořádné PPS:

V sobotu 31. října 2026 jsem měl v Janáčkově divadle v Brně možnost zhlédnout vodní show o jisté Kátě v mimořádné inscenaci režiséra Roberta Carsena. Tato Janáčkova zhudebněná činohra je jediné jeho operní dílo, které snese srovnání se skutečnou – klasickou – operou. Děj je jednoduchý, a přestože je libreto zcela srozumitelné i v pěveckém vyjádření, není třeba sledovat dění slovo od slova (a nedejbože číst titulky)… Tento silný příběh vypráví hudba, herci a zpěv sami. A divákovi nezbývá než se nechat unášet strastiplným údělem Katěriny Kabanové, kterou nakonec zradí všichni. Carsen celý příběh velmi efektně, ale současně decentně, doplňuje hrou se světlem, stínem a odrazy – nejenom vodní hladiny.

Hlavní „lákadlo“ odpoledního představení – Kateřina Kněžíková – zvládla roli fantasticky, a právě tak, aby ukázala, že to jde i bez těch velkolepých árií (byť k nim v tomto díle není daleko). Další postřehy si dáme jindy, nicméně neméně výjimeční Berger, Housková, Briscein a Hrochová si také rozhodně zasloužili velký aplaus.

Katěrina, Káťa, Kateřina. Opera.