Článek
Očekávali jsme hutnou prasárnu a dostali jsme hutnou prasárnu. Bylo v ní snad všechno to něžňoučké dědičné zlo a špína lidského pokolení: bratr a sestra, potomci masového, nikdy nevypátraného vraha z konce devadesátých let, žijí své vcelku nudné životy v zaflusaném špinavém domě. Ona, uklízečka v továrně, je denně šikanována a znásilňována dvěma svými omezenými (primitiv a jeho idiotický „pudl“) kolegy za zbaběle mlčenlivého přihlížení svého šéfa. On, zakomplexovaný autoritářský podivín, který se ze všech sil snaží vyrovnat svému otci (takže vraždí osamělé třicítky a v pytlích je rozváží po okolí Monsu). Oba sourozenci mezi sebou mají platonicky incestní poměr, který ne a ne naplnit, neboť brácha Felix musí „dokončit své dílo“.
Aby ukrátil dlouhou chvíli své vztekem doutnající a neukojené sestře, pořídí jí lidského mazlíčka, „kočičku“, o níž ta se láskyplně stará… jako o kočičku.
Jak říkám, je tam všechno: mordy, rozbíjení kebulí, znásilnění, snová sourozenecká muchlovačka, snová sourozenecká muchlovačka v hromadě špíny, snová sourozenecká muchlovačka ve změti zmučených těl dávných obětí, surová, krvavá pomsta, dotěrná paní ze sociálky, dva domácí porody, polepšený hříšník, závěrečná scéna spokojené rodinky i s kočičkou, vzkříšení. Hutná špína, zažraná krev, zaschlý pot a slzy deroucí se prachem ksichtu.
Já si to užil. A Tereza na závěr lakonicky a surově poznamenala: „To je taková alegorie mýho PMS.“
A pak ještě dodala poslední hřebík do rakve: „A takovýhle lidi chtěj zakazovat Dahlovi tlusťochy.“
