Článek
Stručný životopis Haškův
Milý čtenáři, bude tomu na konci dubna již 140 let, co spatřil světlo světa Jaroslav Hašek, nejpřekládanější český autor, autor, který svým životem a dílem budí rozpory současné nejen čtenářské, ale i kritické obce. Posud jsem se totiž, s trochou nadsázky, setkal jen s lidmi (napříč literárním světem), kteří Haška buď milují, nebo zatracují považujíce jej za diletanta, žvanila a přízemního dobytka.
Obě pozice chápu stavě se však hrdě do zákopu milovníků Haškova díla. Předkládám ti tedy, čtenáři milý, svou podobu Haškova života.
1883 - 1903 - Pražské dětství
30. 4. 1883 se v domě ve Školské ulici v Praze manželům Haškovým (Josefu a Kateřině) narodil malý Jaroslav. Jeho otec, nedostudovaný matematik, se živil jako pedagog – suplent a pojišťovací matematik, což byla ve své době kombinace nepříliš výdělečná, takže rodina (do níž se o dva roky po „Jarkovi“ narodil bratříček Bohuslav) trpěla nouzí, často tedy měnila bydliště. Haškův otec byl spíše chmurné, temné povahy, často pil. Jeho smrt v roce 1896 uvrhla rodinu do ještě větší bídy. To mimo jiné znamenalo, že malý Jaroslav, mírně nadprůměrný student gymnázia, byl plně závislý na stipendiu pro nadané žáky, jehož po propadnutí z latiny o rok později, v kvartě, pozbyl, roku 1898 je tak nucen gymnázium opustit.
Hledá si živobytí, zkouší konexí u příbuzných. Nakonec na čas zakotví na základě náhodně spatřeného inzerátu jako praktikant u drogisty Ferdinanda Kokošky. Zanedlouho však drogerii vymění za jinou, která se nachází na Tylově náměstí a vede ji pan Průša (bystrý čtenáři, přečti si úvodní odstavce Švejka, neboť tam jsou oba pánové zmínění). Jaroslav Hašek během své „drogistické peripetie“ přilnul poněkud silněji k chemii, což se později často projevuje v jeho díle, stejně jako v příštím studiu, kde v předmětu lučby vyniká.
V roce 1899 začíná Hašek studovat obchodní akademii v Resslově ulici (absolutorium složí roku 1902). Toto období je možné považovat za relativně šťastné. Mladý džentlmen Jaroslav pilně studuje s výbornými výsledky zejména v oblasti učení se jazykům. Dokáže se nyní domluvit česky, německy, maďarsky, rusky a snad i latinsky. Určitě je schopen hovořit trochu polsky a jistě ovládá slovenštinu. Jeho prázdniny nesou se v duchu věčných toulek monarchií. Nejprve s bratrem na Moravu, kde bez peněz, jak píše Radko Pytlík „fechtoval a syčel o knedlíky“, dále pak na Slovensko, kde tráví i prázdniny poslední po absolutoriu na akademii.
1903 – 1907 (1910) – Zrození bohéma
1. 10. 1902 nastupuje Hašek na místo pomocného úředníka v bance Slavia, v bance, pro níž pracoval i jeho otec. Vydrží tam sotva osm měsíců – puzení svobody, volání divočiny, touha po potulkách je neúprosná, věčná. Po veselém večírku s kamarádem, básníkem Ladislavem Hájkem, uprostřed noci na konci května prohlásí: „A víš, já k tobě já dnes nepůjdu… A domů už také nepůjdu. Bral jsem dnes za přesčas, mám peníze na cestu, pojedu teď v noci na Slovensko! Nepůjdu už do banky! Mrzí mne tam všechno, a na Slovensku, teď na jaře, na pastvách, bude krásně, slunce bude svítit. Pojedu tam!“ Skutečně odjede a procestuje Slovensko, Maďarsko, Polsko, dostane se dokonce, přes zatčení za potulku, až k Ruským hranicím, kde chce (dle pověsti) překonat řeku (snad Vislu?). Je však chycen kozáky a deportován zpět.
Následuje první období Haškova „pražského hledání“ trvající víceméně až do jeho sňatku s Jarmilou Mayerovou, první Haškova Praha. Je nasáklá pivem, vínem, kořalkami i likéry, ale i neustálým, nutkavým psaním o život, první velkou, vášnivou a intenzivně prožitou zkušeností z bytí a boje. Hašek propadá anarchismu. Angažuje se v anarchistických spolcích, které lavírují mezi intelektuálským anarchonihilismem Neumannovým (časopis Nový kult), a masovým, lidovým revolučním anarchismem (časopisy Omladina, Komuna, Nová Omladina a Chuďas, poslední tři Hašek rediguje). Ještě roku 1903 vydává s přítelem Ladislavem Hájkem prvotinu, satirickou básnickou sbírku, Májové výkřiky, která však není kritikou dobře přijata.
Nicméně se postupem času Hašek pomalu začíná včleňovat do pozice zajímavého humoristy, který tvoří lehce, snadno, snad nahodile (čemuž odpovídá i svědectví K. Štěpánka - paraf: název tomu nedávejte, uvidíme, až podle toho, co z toho vyleze), humoristy, spisovatele, který se pomalu probíjí mezi etablovanou vrstvu českého literárního provozu.
Manželské intermezzo (1910 – 1911)
V roce 1907 se setkává s Jarmilou Mayerovou, budoucí manželkou. Zahoří upřímnou, něžnou láskou, neboť tato dívka je vzdělaná, inteligentní, umělecky založená literátka z dobré rodiny. Přestože se její bratři s Haškem velmi přátelí, rodiče zpočátku nepřejí dceřině vztahu. Nápadník vede nejistý život v anarchistických kruzích, žije nevázaně a na hraně zákona – za redakci Komuny je krátkodobě zatčen a uvězněn, přičemž z arestu Jarmile píše velmi něžné a vtipné zprávy.
Haškova anarchistická, vrtkavá, hmotně nezajištěná existence dokonce dovede budoucího tchána a budoucí tchýni k tomu, že v roce 1908 posílají Jarmilu pryč z Prahy, aby vztahu bránili. Záminkou k všemu je zřejmě opilecký výstup Haškův, v němž uprostřed jedné noci žádá matku své milé o dceřinu ruku, přičemž vzbudí sousedy a způsob ostudu. Podobné extempore se prý do války opakovalo v různé obměně několikrát.
Literát se však nehodlá své milé vzdát a na důkaz lásky postupně vystoupí z anarchistických kruhů, vzdá se na čas nevázaného života, najde si stálé zaměstnání v redakci Světa zvířat (do budoucna významný inspirační zdroj), vstoupí opět do katolické církve a vede velmi věcné rozhovory s panem Mayerem, jehož si nakonec získá, takže v roce 1910 se může v kostele Svaté Ludmily na Vinohradech slavit svatba.
Haškův život se krátce po sňatku - nakrátko - stabilizuje – pracuje jako redaktor Světa zvířat, kde vycházejí jeho zvířecí humoresky i odborně laděné články (které si často vymýšlí dle potřeby, takže je ze strany odborné veřejnosti napadán pro lživý obsah). S manželkou Jarmilou bydlí pod Klamovkou, v bytě, jejž zajistili Jarmilini rodiče, v literárních kruzích již bezpečně prorazil (je uznávaným humoristou, jehož texty jsou pravidelně otiskovány v různých dobových periodicích).
Idyla však netrvá dlouho – Hašek díky svým výmyslům a lživým článkům (jež jsou sice skvělou skoro dadaistickou provokací, mystifikací, ale pro seriózní populárně naučný časopis jsou neakceptovatelné), musí opustit Svět zvířat. Nabízené místo pomocného redaktora zdaleka nepokryje náklady na smíchovský byt. Ocitá se v zoufalé, tíživé situaci, kterou se snaží řešit zřízením psince, tzv. kynologického ústavu (viz stejnojmenná povídka), který však záhy bankrotuje. Nepřízeň osudu řeší únikem, pitím. Po několika alkoholických excesech nad ním jeho tchán zlomí hůl. Manželé musí opustit byt a odstěhovat se na podzim 1910 pryč. Jarmile poprvé s Haškem dochází trpělivost a stěhuje se k rodičům. Jaroslav je v této situaci materiálně a psychicky na dně. Objevují se u něho první zdravotní komplikace. Údajně se snad pokusí v nočních hodinách 9. února 1911 ukončit svůj život skokem z Karlova mostu do Vltavy. Jeho domnělý pokus je však zmařen kolemjdoucím strážníkem („Připouští, že se chtěl utopit, mrzí ho prý svět… Sobě nebezpečný“, srov. Povídku Psychologická záhada).
V druhé polovině roku se však opět začne, alespoň na chvilku, blýskat na lepší časy. Hašek si najde stálé místo v Českém slově, periodika národních socialistů, kde je od ledna 1912 uváděn jako stálý redaktor a manželka Jarmila se rozhodne dát svému manželi ještě jednu šanci.
Štěstí však netrvá dlouho – Hašek jako by byl ovládán démonem své bohémské duše (možná i kvůli smrti matky na začátku roku 1912, s níž se nestačil na smrtelném loži rozloučit. Manželka Jarmila jej pak v dopise důrazně nabádá, aby na jejím pohřbu neplakal, neboť by si účastníci mohli myslet, že „hraje komedii“) čím dál častěji opouští manželský byt, aby trávil večery v putykách, již v únoru 1912 je pak z Českého slova vyhozen pro „stranickou nekázeň“.
Sám si však snad uvědomuje, jak je život s ním nemožný. Když se mu v květnu narodí syn, domů již nepřijde. Svého syna Richarda uvidí jednou v životě – a bude představen jako „ten pan redaktor z Českého slova“.
Dějiny Strany mírného pokroku (1912)
Hašek se protlouká, jak může. Píše, aby se uživil. Žije ze dne na den, přespává u známých, jeho život mohl by se jevit jako jeden velký tah noční Prahou. Ačkoliv Hašek dosti pil, nebyl notorickým alkoholikem bez kontroly. Vždy si byl vědom toho, že si na život musí vydělat. Povětšinou pil do nálady, napsal humoresku, kterou ještě za tepla odnesl některému z pražských redaktorů, aby si nechal hned na ruku vyplatit honorář, který byl sice nižší, ale byl jistý. Svým způsobem bohémské Haškovo období připomíná mi první měsíce curyšského kabaretu Voltaire, kde dle vzpomínek Hugo Balla v prapočátcích dadaismu žili jeho protagonisté „dennodenní avantgardou“. Stříhali, lepili, hráli a recitovali večer, aby druhý den mohli za vybrané vstupné nasytit své žaludky a poplatit nájem.
Na jaře 1911 jsou vypsány doplňující volby do Říšské rady pro Vinihrady. Hašek se se svou bohémskou družinou rozhodne do voleb vstoupit. Strana, jejíž sídlo je na Vinohradech v hospodě U Zlatého litru (dnešní Balbínova poetická hospůdka) vede kontaktní kampaň, kde Hašek mísí prvky mystifikace, recese a anarchismu. Hašek sice neuspěje, nicméně tuto zkušenost ještě v témže roce přetaví v kolážový text Politické a sociální dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona (napsáno 1911, souborně vydáno 1963), v text kombinující črty, charakteristiky, drobné příběhy i cestopisné obrázky, mystifikaci, satiru, jehož jádrem je dle představení osazenstva „Zlatého litru“ a apoštolská cesta delegátů strany do Uher.
Tento text je dodnes některými čtenáři i badateli považován za vrchol Haškova díla.
Cestou do války (1912 – 1915)
Hašek je po krachu svého manželství, které však není nikdy rozvedeno, v jednom kole bohémského bytí. Strana mírného pokroku sdružuje spíše umělce než politiky a Hašek její potenciál využívá i nadále. Pořádá setkání, kabaretní vystoupení, happeningy, manifestace, přednášky: provokuje, tvoří, mystifikuje – doslova se ahistoricky dotýká dadaistických principů. Víří Prahou, objevuje krásy Čech (již se prakticky netoulá za hranice království).
V létě 1914 je však v Sarajevu zavražděn následník trůnu, na konci prázdnin Rakousko-Uhersko vstupuje do války, která se obratem ruky mění v celoevropskou, světovou. Literární život umlká. Živit se jako humorista a satirik je v té době balancováním na ostří meče. Kousavým kritikům režimu, společnosti, posměváčkům hrozí stále těžký žalář. Hašek na naléhání přátel nakonec opouští Prahu a na léto se uchyluje k příteli Václavu Hrnčířovi do Jásenné u Jaroměře (jeho pobyt zde je detailně zpracován jaroměřským badatelem Jiřím Uhlířem v útlé knížečce Humorista Jaroslav Hašek a Jaroměřsko), kde se účastní žní (povídka Nebezpečný pracovník).
Válka se pro rakouské mocnářství však nevyvíjí dobře, Hašek je přes svůj nedobrý zdravotní stav nucen narukovat. Snaží se však svůj odvod co možná nejvíce zdržet, oddálit. Jistý čas tráví ve Vinohradské nemocnici, odkud však utíká, neboť prý nesnese abstinenční dietu (dle lékařské zprávy byl zvyklý vypít i přes 35 sklenic piva denně. Zde je však nutné uvědomit si, že sklenice nemusí nutně znamenat objem půl litru tekutiny, ale jen tři deci – i tak je to hodně).
K večeru před Haškovým odchodem k pluku se traduje roztomilá historka, jíž zachytil Radko Pytlík v Toulavém houseti. Hašek prý večer před odchodem strávil v hospodě Na Bidýlku ve Spálené ulici, kde si nechával nosit jen vodu. Zprvu byl zasmušilý. Náhle se však rozjařil a vyhrožoval všem, že je postřílí a že do Budějovic dojde pěšky. Až později se zjistilo, že Hašek byl domluven s číšníkem, jenž mu na chodbě u záchodku nechával panáka slivovice. Ať už to bylo jakkoliv, 17. 2. Hašek odjíždí vlakem do Českých Budějovic ke svému útvaru. Ironií je, že bez jednoho dne za rok vznikne v Curychu hnutí Dada, jehož náboj, nálada i principy se tak silně, nevědomky odrážejí v Haškově životě a především díle.
V Budějovicích Hašek nastoupí do školy jednoročních dobrovolníků, studentů, kteří se po roce školení stanou důstojníky. Jeho pobyt je opředen řadou legend. Podle jedné z nich se měl Hašek k superarbitrační odvodové komisi dostavit opilý a pozurážel lékařské koncilium, za což mu bylo uloženo vězení. Podle jiné prý provokoval různými antimilitaristickými, protirakouskými šprýmy. Jisté však je, že byl ze školy jednoročních dobrovolníků záhy vyloučen a promptně odvelen na frontu.
Zde si dovolím, milý čtenáři, malou přestávku. Ačkoliv mají čtenáři Švejka tendenci ztotožňovat autora s titulní postavou románu, je dokázáno, že tento postup je mylný. Sám Hašek prý uvedl, že předlohou pro Švejka mohl být skutečný burs nadporučíka Lukase (v románu Lukáše), František Strašlipka. Tento muž nadto vynikal vypravečským uměním, zejména vyprávěním anekdot.
Pokud bychom měli najít v románu postavu skutečně autobiografickou, měli bychom se zabývat postavou jednoročního dobrovolníka Marka. Tento muž, podobně jako Hašek, byl vyloučen ze školy jednoročních dobrovolníků, je hloubavý, vzdělaný. Jeho nástup v cylindru na vojnu je provokující, zároveň se o něm dozvídáme, že v Praze před válkou vedl obchod se psy. Jeho názory jsou ostře protivojenské, protihabsburské. Navíc jméno Marek patřilo Haškovu spolužáku z obchodní akademie. Toto jméno Hašek s oblibou používá (podobně jako jméno Mayer) ve svých humoreskách.
Fronta a zajetí (1915 - 1916)
Člověk by očekával, že drsná realita fronty, kde člověk stojí tváří v tvář smrti, je vyděšen do morku kostí nekonečným bombardování, štěkáním kulometů a dunivým „Urááá!“ carských vojáků rozmazleného floutka z pražské kavárny zlomí. To se však nestalo. Hašek tváří v tvář surovosti fronty obstál na výbornou. Ať už se jednalo o činnost na frontě, v týlu, v zajetí, v legiích i v komunistické armádě. Vždy jednal přímočaře, vřele, hrdinsky. Nikdy se nezpronevěřil především sám sobě. A také prokázal skvělou schopnost adaptace. Náhle jakoby odhodil dlouho pěstovanou masku šaška, bohéma, lehkomyslného šprýmaře, svým způsobem i oblomovsky „zbytečného člověka“. Najednou jakoby na povrch prodralo se dávné jádro vášnivého, přesvědčeného anarchisty, revolucionáře, bojovníka. Ne, Hašek není válečník, ale tváří v tvář smrti se zachová vzorně.
V létě 1915 přijíždí na frontu do Haliče (Sókal). Po prvních několika dnech tvrdých bojů je jeho útvar v troskách. 91. pluk ztratil až polovinu mužů. Situace je kritická. Hašek se však vyznamenal – díky své znalosti ruského jazyka se mu podařilo zajmout 300 demoralizovaných, špatně zásobovaných ruských vojáků, za což je navržen na medaili za hrdinství. Zároveň je i oblíben u spolubojovníků pro svůj smysl pro humor, jímž odlehčuje tíživou situaci. Sám zřejmě však již od počátku kalkuluje s tím, že přeběhne na „druhou stranu“.
Příležitost se naskytne v září, v bitvě u Chorupan. Na jejím začátku se opět vyznamená: díky znalosti ruštiny se mu od místních podaří zjistit, kde je brod, a tak dokáže včas přivést vojáky na místo boje, aby zachránil své kamarády. 24. září ráno zaútočí na pozice, jež hájí mimo jiné i Hašek Rusové. Ačkoliv všichni útok očekávají, jeho síla je zničující.
Po bitvě, která končí překotným rakouským ústupem je Hašek zajat. Život v zajetí je však pro něho nepředstavitelné utrpení. Musí putovat dlouhé kilometry pěšky měsíční krajinou vojenských operací, cholerových doupat, vypálených vesnic a otrávených studní. V zajateckém táboře, kde se tísní hlava na hlavě je ještě hůře. Nedostatečná hygiena, výživa i přelidněnost prostoru vyústí v epidemii tyfu, jemuž běhe zimy 1915 - 1916 mnoho (2/3) zajatců podlehne. Po celou dobu tohoto utrpení však Hašek nepolevuje ve svém lidském přístupu: pomáhá zajatcům, jak jen může, zejména svým humorem a optimismem.
Na jaře se však Haškovi otevírá nová příležitost: vstoupit do československých legií. Neváhá ani minutu.
V legiích (1917)
Hašek se jako legionář zapsal zejména jako redaktor Kyjevského legionářského listu Čechoslovan. Jeho texty z této doby sice většinou postrádají sílu, břitkost a jemnou surovost textů předválečných, ale je třeba si uvědomit, že Haškovou povinností bylo podporovat myšlenku samostatnosti českých zemí. Zde se naplno projevuje Haškova proměna. Přestává být bohémem, šaškem, vtipálkem. Stává se uvědomělým revolucionářem, vážným žurnalistou naplno pracujícím pro „vyšší dobro“, pro samostatnou Československou republiku (?!).
Přesto si však neodpouští svou jízlivost, nedokáže v sobě dusit věčného kritika, posměváčka. Vadí mu především sedlácky amaterský způsob vedení zahraniční armády. Neváhá proto kritizovat vrchní velitele. Kamenem úrazu se mu stává text: „Klub českých Pickwicků“, kde kritizuje „operetní“ vedení revoluce v podání českých legií. Tento možná polemicky myšlený text je ve vypjaté době ostře odsouzen, Hašek je postavit se před tribunál, který si jej může smlsnout jako malinu (vše je podpořeno příjezdem Masaryka do Ruska). Hašek zkrátka nemá šanci. A podobně jako v minulosti volí namísto boje útěk, útěk do grotesky, do popření sebe sama, útěk k masce pitomce, který jej stojí politickou kariéru.
Hašek je zbaven redaktorství v Čechoslovanu, je odvelen na frontu, kde slouží jako běžný voják. I tak se však vyznamená. Opět ukáže přirozený lidský charakter. Racionálně napíná všechny svoje síly vzhledem k tomu, co může v současné situaci dokázat. Účastní se bitvy u Zborova. Tato vojenská akce, kdy špatně vyzbrojené české legie jsou schopny zdolat mnohem silnějšího nepřítele, znamená v mezinárodní politice vnímání české otázky významný obrat, s legiemi se počítá. Stejně tak Hašek díky své účasti i chování začíná nabývat zpět ztracené pověsti. V srpnu (asi měsíc po bitvě) se opět dostane k psaní – stává se sekretářem plukovního komitétu, zároveň se stává předsedou zábavního výboru, takže může pořádat vojenské zábavy, konferovat různé akce.
Přes veškeré úspěchy legií však dochází k zhroucení ruské fronty, k jejímu uzavření, k bolševické revoluci. Hašek nechce zůstat stranou. V ruské revoluci spatřuje možnost naplnění svého dávného snu o spravedlivé společnosti. Rozhodnutí legií nevstupovat do občanské války jen upevní jeho rozhodnutí.
Rudý komisař (1917 - 1920)
Přesto je jeho přechod k Rudým poněkud krkolomný. Hašek vlečen legiemi na jejich ústupu na východ je na vážkách. Přeci jen však v komunistické revoltě spatřuje do budoucna možnost, jak očistit české země od všeho zlého. Vrací se jeho anarchistický duch. Musí se však nějakým způsobem proplést revolučním Ruskem na vlastní pěst. V situaci, kdy neví, jestli ti, na koho narazí, jsou Rudí, nebo Bílí, nebo legionáři (a stranu zvolit vždy musí), rozhodne se, i díky svému přízvuku, navléknout opět masku „blba“, a vydávat se za slabomyslného syna německého kolonisty z Turkestánu.
Takto stává se (přes všechny své možné osobní výhrady) rudoarmějcem. Nechce bojovat proti ruskému lidu, nechce bojovat vůbec, ale opět je vržen mezi mlýnské kameny: návrat do vlasti je nemožný, vznikla Československá republika, za níž dva roky bojoval a která by neváhala soudit jej jako vlastizrádce, chce proto zůstat v Rusku. Nebojovat s Rudými znamenalo by být souzen jako vlastizrádce, ovšem s mnohem jistější vidinou oprátky. Takto se stává Rudým.
Jeho kariéra rudého komisaře je ovšem velká. Nejprve se stává vrchním velitelem města Bugulmy (toto působení vtipně shrnuje ve svých bugulmských humoreskách), poté se stává vedoucím tiskárny v Ufě. V této době téměř nepublikuje, důsledně se vyhýbá alkoholu, zhubne, řeční, stává se vážným a váženým člověkem, taváryš Gašek. Zároveň se v Ufě seznámí s Alexandrou Lvovou, jíž pojme po prodělání tyfu za manželku (a to zřejmě i z toho důvodu, že počítá s tím, že do vlasti se již nevrátí, neboť medailonek s vlásky syna Ríši zaslaný manželkou Jarmilou měl stále nahrudi).
Je dobré dodat, že i přes celkem úspěšnou kariéru v bolševických strukturách a i jisté zvážnění Haškovo, uchovává si tento v sobě ryzí lidskost, vřelost a otevřenost. Pomáhá legionářům, soucítí s prostými lidmi (viz bugulmské povídky).
Potom, co bolševici dostali revoluci pod kontrolu, bylo na konci roku 1920 rozhodnuto, aby se Hašek vrátil do Československa a šířil revoluci tam. A měl více než nabito. Československo se v souvislosti s levicovými bouřemi a boji o Lidový dům ocitlo na prahu revoluce. Propukají stávky, na Kladně byla dokonce vyhlášena socialistická republika. Vše však končí několik dní před Haškovým příjezdem, který se datuje 19. prosince 1920. Hašek večer stráví ve společnosti přátel v Unionce. Následující dny vypadají podobně. Pražské plátky kousavě informují o pivní povaze návratu ruského revolucionáře. Sen o české revoluci se rozplynul.
V Praze (1920 - 1921)
A měl proč. Hašek je konsternován kavárenským vedením revoluce v levicových kruzích. Možná znechucen, možná váben starou láskou k Praze, opět se nechá pohltit bohémským životem. Není to však už Hašek, jak jej přátelé znali dřív: bezstarostný, lehkomyslný, lehkovážný, poctivý dobrosrdečný kumpán. Je to Hašek zádumčivý, výsměšný, ironický, nihilistický. Je to Hašek svým způsobem zlomený, ale zmoudřelý, vyzrálý. To tam je dávné donkichotství předválečné. Nyní rytíř smutné postavy surově, hrubě, vulgárně, ironicky účtuje se svým životem.
Ihned po návratu je odmítán bývalými přáteli ze všech stran politického spektera: levičáci mu nevěří, protože jej považují za šaška, pravičáci mu nevěří, poněvadž byl bolševikem. Nadto jeho mediální obraz v raně poválečném Československu nebyl dobrý. Jednak byl rudým komisařem, jednak tiskem proběhlo několik jeho nekrologů, což po Haškově návratu z Ruska bylo (snad oprávněně) vnímáno jako další jeho taškařice.
Po návratu do Prahy též na chvíli opět rozproudí dávno zmrzlou krev vztahu se svou ženou, Jarmilou. Jak se s touto situací vyrovnává Haškova ruská manželka, není těžké si domyslet.
Hašek je však v tuto dobu již stálicí literární scény. Vydává první sešity Švejka, které si přes prvotní složitou distribuci nachází cestu ke čtenářům. Sám Hašek též působí v několika kabaretech jako „pamětník revoluce“, což mu též zvyšuje popularitu (ačkoliv senzacechtivá očekávání diváků po krvi a barbarství nebývají nasycena a naplněna). Přimyká se k pražské bohémě, křísí dávné zvyky – Alexandře Lvově, Šuře, navzdory. Dokonce jistým způsobem obnoví styky se svou manželkou Jarmilou.
Lipnice (1921 - 1923)
Haškovi přátelé, věřitelé i sponzoři (jmenujme alespoň malíře Jaroslava Panušku) si však uvědomují, jak destruktivní vliv má pražské prostředí na spisovatele, na genezi Švejka. Rozhodnou se proto na konci roku Haška přestěhovat na Vysočinu, do Lipnice nad Sázavou, kterou Haškovi doporučí malíř Panuška. Píše se rok 1921, léto.
Hašek se nejprve ubytuje v hostinci u Invalda, U České koruny, kde si pronajme pokoj. „V zapadlém koutu Čech ukončil tulák a bohém Hašek svou životní pouť. Extenzívní výhled dálek a neznámých krajů vyměnil za malou, stulenou kotlinu české země. Je u konce sil a hledá klid. Unaven marným zápasem o spravedlivý svět, o lidské štěstí a uspokojení, nachází v poklidném venkovském zátiší jisté zalíbení.“
K pivu nemá daleko, zároveň je blízek vesnickému dění. Zároveň, ačkoliv až na drobné výlety po regionu nebo do Prahy necestuje, s radostí přijímá všemožné tuláky a rozmlouvá s nimi, zve je na pivo. Píše svého Švejka. Přesto z Prahy neustále chodí naléhavé depeše požadující co nejrychlejší odeslání další stránky.
Hašek tvoří Švejka relativně pomalu, postupně. Dle vzpomínek Klimenta Štěpánka, který byl pověřen zapisováním Haškova díla poté, co si spisovatel na konci roku 1921 opařil ruku a nemohl vykonávat svou činnost (přičemž byl pod neustálým tlakem nakladatele), k psaní Švejka mnohdy ani nedošlo: buď si chtěl Hašek přispat, nebo chtěl diktovat něco jiného. Název zapisovatel většinou psát neměl, neboť Hašek nejprve měl nápad a název udílel textu až potom, co se ozřejmilo, „co z toho vyleze.“.
V témže roce, 1921, se Hašek svěří Šuře, že by nerad zemřel bez střechy nad hlavou. Koupí proto v Lipnici pod hradem domek s šíslem 185, do něhož se po rekonstrukci následující rok přestěhuje. Manželé si spolu pořídí i do místního truhláře nový nábytek, Hašek se zadluží. Píše, v Praze vychází jeho román, ještě za autorova života je překládán, oblíben mimo jiné v Německu. Jeho text je dramatizován. Hašek pomalu ještě za svého života stoupá na piedestal světové literatury. Nedožije se však vrcholu.
Geneze Švejka (1911 - ??)
Milý čtenáři, dovol mi ještě jednu odbočku. Zabývat se budu vznikem největšího protiválečného románu raného 20. století před tím, než byl zprzněn (ale uchován, zařazen, obrozen, dezinterpretován filmem Karla Steklého).
Podle svědectví Jarmily Haškové se někdy v roce 1911 Hašek vrátí z hospody v dobré míře. Načrtne si na kus papírku poznámku: „pitomec u kumpanie“. Dále následuje obtížně čitelné Haškovo písmo, které specifikuje problém: „Dal se sám vyzkoušet, že jest schopen, aby vystupoval jako pořádný vojín.“
Tento text je však jen zárodkem. Ve Švejkových osudech autor kompiluje náměty a motivy ze svého celého předchozího díla. Dalším posunem je válka, pobyt v legiích. Tehdy se rodí postava jménem Švejk (ačkoliv jméno Švejk Hašek již ve svých předválečných povídkách použije) – voják, který svým extrémně loajálním chováním působí samé nesnáze. Válečný Haškův Švejk je však víceméně fanaticky uvědomělým, nebo fanaticky rebelujícím bojovníkem. Jest to dáno ovzduším doby. Švejkovské povídky „předšvejkovské“ nesou se na poněkud jasném protihabsburském duchu. Především vypravěč zde Švejkovo „matláctví“ uvádí do jasného protimonarchistického kontextu. Od toho se pak radikálně liší užvaněný, lidský a názorově komplikovaný, nejasný Švejk (a jeho mnohem méně angažovaný vypravěč) poválečný.
Haškovým románem však geneze postavy nekončí. Švejk je téměř hned po uveřejnění středem pozornosti. Objevuje se jako postava kabaretních vystoupení, natáčí se film s Karlem Nollem.
Medvědí službu Švejkovi však prokázal slavný film Karla Steklého, který z titulní postavy dělá poněkud neobratného, pitvořícího se a horlivého ňoumu, vystihuje tedy pouze jednu z několika poloh mnoholičného Švejka. Bohužel se tento film zažil většinové české společnosti pod kůži, takže její vnímání Švejka je poněkud deformované.
Domek č. 185 (1923)
Hašek se stěhuje do domku zakoupeného mimo jiné i z toho důvodu, že dávnému věčnému bohémovi docházejí tulácké síly a hledá místo, kde by mohl zakotvit, usadit se (konec konců sám Hašek se ve svém dopise Jarmile z roku 1921 podepisuje jako „Míťa, který se vzdal aneb konec tuláka“), stěhuje na podzim roku 1922. Je již velmi nemocný. Své práce diktuje, často vleže na improvizovaném lůžku v pokojíku, jenž je pracovnou i ložnicí zároveň.
Špatně chodí, nechutná mu jíst, stěžuje si na bolesti, čím dál tím víc propadá záchvatům melancholie, které se snaží zahánět pitím a společnosti (tyto záchvaty míval i dříve, po návratu z fronty se však staly intenzivnějšími, silnějšími). Na sklonku svého života jakoby tento postupně umoudřující se donkichot zoufale toužil po jakékoliv společnosti.
V listopadu 1922 ještě vykoná poslední výlet vozem na posvícenskou zábavu v Dolním Městě, vedlejší obci. Celou noc strávil u karet a byl prý v dobré náladě. Záhy po tomto výletě se však jeho zdravotní stav významně zhoršil, skoro nevycházel z domu. Před svátky však na krátko pookřál, dokonce byl se Šurou sáňkovat, vyhazoval sníh u domu.
Na svátky se však opět Haškovi přitížilo. Silvestra hodlá oslavit ve velkém stylu, avšak z oslavy mnoho není – Hašek je viditelně oslaben. Na nový rok se mu ještě více přitížilo. Nejí a co sní, vyzvrátí. Přivolaný lékař, dr. Novák, ordinuje nemocnému kaši a med. Podle hospodských historek se Hašek dožadoval koňaku a na smrtelném loži po švejkovsku žertoval. Byl však již citelně zesláblý. 2. 1. nad ránem se jeho oslabené srdce zastavilo docela. Pohřeb se konal na tři krále. V pražských periodicích vyšlo záhy několik noticek o Haškově smrti. Jejich věrohodnost je zpochybňována. Sama Haškova smrt zdá se v prvních chvílích být dalším povedeným provokativním šprýmem, autorovým posledním dadaistickým kouskem.
Pohřeb, relativně honosný, koná se na tři krále.
Paní Šura, obtížena dluhy, rozprodává zařízení domku. Ještě několik měsíců potrvá, než Švejk začne vynášet.
Jarmila se synem Richardem byla z dědictví po Haškovi vyňata, bude se v následujících letech snažit získat zákonný podíl na něm.
Celé jeho dílo, jeho život, vše zůstává navěky nedokončeno.
Zdroje:
Pytlík, Radko: Jaroslav Hašek – Data – fakta - dokumenty
Pytlík, Radko: Toulavé house
Stejskal, Vladimír: Hašek na Lipnici
Štěpánek, Kliment: Vzpomínky na Jaroslava Haška
Uhlíř, Jiří: Jaroslav Hašek a Jaroměřsko
