Článek
Kde ale začít? Nejlépe po vzoru Kosmy je odrazit se od mýtů a pověstí – pověstí o bratrech Čechu, Lechu a Rusovi (a bylo by dobré přidat i bratra Charváta a asi i hypotetického, stejně ahistorického Bulhara). Ta pověst je hezká – tři bratři, vojvodové svých kmenů, co se rozejdou do všech stran, aby našli domov každý pro svůj kmen. Čech v Čechách, Lech v Polsku, Rus na „Rusi“, a ten Charvát asi někde na Balkáně, podobně jako Bulhar… Vlastně by to odpovídalo rozpadu slovanského obyvatelstva na tři jazykové větve – západní, jižní a východní.
A budu pokračovat dál – následníkem bratra Rusa by mohl být jistý vojvoda Kyj, takový místní Sámo (nebo Libuše), který založí v 7. století město Kyjev. Jsou to skutečně hezké pověsti, leč po vzoru Kosmy jim nedopřejme více vážnosti než coby „bájnému vyprávění starců“. Přesuňme se raději do doby „historické“, kde se můžeme opřít o věrohodnější písemné prameny. Tím zásadním pro dobu raného východoslovanského státu jeví se letopis Nestorův, letopis s názvem „Pověsti dávných let“ pochází z počátku 12. století, podobně jako další velké kroniky slovanských států (Kosmas, Gallus Anonymus) svědčí o mimořádné vzdělanosti kněžských vrstev své doby.
Nestor ve své kronice píše (s oporou např. dřívějších byzantských pramenů), že na konci 9. století se podařilo novgorodskému vladaři jménem Oleg Rurik ovládnout město Kyjev a vytvořit mocný stát, jemuž bylo právě město Kyjev centrem. Stát se nazýval Kyjevskou Rusí – a to je první „Rus“, o které budeme hovořit. Tento stát přijal o sto let později křesťanství a stal se mocnou výspou křesťanské civilizace na východě (a měl též silné vazby na raný český stát, o čemž svědčí i různé redakce svatováclavských legend stejně jako obliba svatováclavského kultu). Stát však, podobně jako další raně středověké slovanské státy snad jen s výjimkou královského Polska, čelil dobovým krizím spojeným s přemírou následníků a s údělnými knížaty, která se snažila urvat si veškerou moc pro sebe a usednout na knížecím stolci, ať už to bylo v Kyjevě nebo v Praze.
Pokud se státu dařilo získávat další území, kníže většinou odměňoval členy své rodiny (většinou druhorozené a pozdější syny) úděly – nově získaným územím. Takto třeba kníže Břetislav podělil svých pět synů nově dobytou Moravou. Že se knížecí synové mnohdy s údělem nespokojili (a to třeba i po právu), je tvrdou realitou raného středověku. Čas od času (po smrti vladaře) proto země upadla do krutého a surového boje o nástupnictví, který knížectví oslabil. A tak se stávalo i v Kyjevské Rusi, kde odnepaměti jednotliví členové různých rurikovských větví bojovali o nadvládu a titul knížete vší Rusi. Ve 12. století pak dostupuje eroze kyjevského státu vrcholu, centrum knížecí i kněžské moci je přesunuto z Kyjeva do Vladimiru. V roce 1240 navíc do země vtrhli Mongolové, jejichž ničivá expanze surově přetne svébytný vývoj „Rusi“ a učiní z jednotlivých údělů své vazaly.
A to je situace, kdy se na scéně jako významný hráč začíná objevovat druhá „Rus“, Rus moskevská. Knížectví, které se na mapě světa objeví v druhé polovině 13. století, kdy velký „ruský“ hrdina Alexandr Něvský věnuje moskevský úděl svému nejmladšímu synu Daniilovi, jenž se stane de facto prvním moskevským knížetem. Státeček vzhledem k výhodné poloze na křižovatce obchodních cest začne velmi rychle růst a sílit.
V rámci závislosti na Zlaté Hordě si dokáže ve 14. století vybudovat a dlouhodobě udržet výlučnou pozici prvního knížectví v rámci ruských vazalů Zlaté Hordy. To s sebou přináší nejen prestiž, ale i možnost ovlivňovat další vazaly (jedná se zejména o oblast tzv. „Zlatého prstenu“ – starých ruských měst jako Rjazaň, Tver, Vladimir…) včetně toho, že některá knížectví prostě spolkne.
V 80. letech 15. století za vlády Ivana III. dokonce moskevský stát dosáhne úplné nezávislosti na Zlaté hordě (přesněji Velké hordě, nástupnickém státu s centrem na Krymu). Co následuje pak je celkem dobře známo – strmá cesta k velkoknížectví, carství (1547), impériu (1721) a Sovětskému svazu (1922).
Co říci závěrem? Není úplně pravda, že by Ruská federace byla přímým nástupcem Kyjevské Rusi, jak se nám Rusové snaží namluvit. Je to stejná situace, jako kdybychom chtěli říct, že Česká republika je přímým nástupcem Velké Moravy, nebo dokonce Sámovy říše (ano, nachází se zhruba na stejném území, je dost možné, že Bořivoj I. Byl spřízněn s rodem Mojmírovců, ale pořád je to stát, který v roce 895 vznikl separací, nikoliv kontinuitou, Břetislav připojil Moravu k přemyslovskému státu až v 11. století jako „kořist“).
Podobně se celá Ukrajina stala kořistí Ruského impéria až v roce 1795. Do té doby Kyjevská Rus (dnes Ukrajina, název tohoto území se začal užívat později, v 15. století, avšak první užití je již ve století 11.) byla víceméně autonomní (Haličsko-volyňské knížectví jako přímý nástupce Kyjevské Rusi), víceméně svébytná pod nadvládou Polska a Polsko-litevské unie, zase svobodná v době kozáckých nepokojů (pol. 17. stol), aby se stala kořistí Polska (západní část) a Ruska (východní část). V časech sovětských byla Ukrajina plně uznaným státem v rámci svazu.
Tedy není Rus jako Rus! Je Rus kyjevská, starobylá s tradičně západními vazbami, a Rus moskevská zformovaná v o 300 let později, která své dominantní postavení a státní svébytnost získala až v čase mongolské poroby.
