Článek
To máte tak – v noci chcete spát, ale v hlavě vám pořád buší a klokotají myšlenky, jdete tedy něco ještě dělat, něco ladit – ale ouha, ačkoliv jste si říkali, že to před jednou zabalíte, abyste se alespoň trochu vyspali, najednou na ciferníku trouby, jediných hodin v bytě, které svítí do tmy, svítí dvojka, trojka a nula. Dost pozdě. Člověk pak narychlo zaklapne počítač, udělá nezbytné noční úkony před spánkem, uklidí kuchyni a – ouha – sice tam svítí pořád dvojka, ale vedle ní se prsí čtyři ostré hroty dvou čtyřek.
Do postele pak člověk zapluje jako ponorkové loďstvo do loděnic v Kielu. Než však usne, bouří mu hlava a burácí mozek. Myšlenky se kymácejí, víří jako periskopy nad hladinou a nasvěcují ze všech perspektiv cokoliv, co se jen namane. Nakonec usíná, odpadnuv v této smršti, krátkým, neklidným spánkem napěchovaným podivnými sny, ze kterých jej surovou ranou do zátylku vytrhne až budík dunící jako příboj pokojem.
Oči se rozlepí rychle bez ohledu na šrámy, které ten pohyb zanechá na zatuhlé klovatině víček. To se tak musí, když se vstává na ranní autobus z maloměsta, kde má člověk navíc horečně urvanou místenku (protože spoje do Prahy bývají v poslední době v důsledku šetření řídké jako námořnické zuby po zaoceánské plavbě, přičemž je železným pravidlem, že sehnat volné místo dva dny před odjezdem je takřka nemožné).
Je však nespornou výhodou těchto mezikontinentálních linek z Pelhřimova do Prahy, že dají člověku solidní čas na to, aby během cesty pohroužil se sám do sebe, usnul a po probdělé noci tělo částečně zregeneroval.
Na to jsem se těšil. Když usnu za Humpolcem, (počítaje v to obvyklé ranní zácpy) budu před sebou mít dobrou hodinu, možná hodinu a čtvrt klidného spánku. Doženu to nezbytné minimum, které z torza lidské bytosti udělá lidskou bytost. Je třeba jen překonat jistou nadměrnou vzdálenost, která na maloměstě zpravidla dělí sídliště od autobusového nádraží. Za dvacet minut však člověk už stojí v chumlu lidí na zastávce a čeká na zpožděný autobus, který se jako těžký stříbrný křižník ukáže po chvíli čekání na obzoru. Teď jen počkat, vychrlit číslo sedačky a kód jízdenky, a už se může spánkovou deprivací opuchlý námořník uvelebit ve strážním koši…
Nyní se dostávám ke klíčovému bodu svého vyprávění: někteří lidé si nekupují místenky a sedají na místenková místa. Někteří lidé na ně sedají třeba už v Rynárci nebo jiné podobné řiti, kterou koráb autobusu vymete jako první, aby nabral pár trosečníků.
Některé lidi potom musíte slušně požádat, aby zvedli zadnici, nezacláněli a vysmahli. Některým lidem to řeknete s pocitem trapnosti, jiným s chutí, u některých zažíváte příjemný pocit zadostiučinění, někdy je ten pocit spojen s pocitem páchání vyššího dobra, jindy vás příjemně zahřeje pocit zavilého zla, když takto od sebe odtrhnete pubertální studentíky – čerstvé milence.
Co však má člověk dělat, když na jeho místě v autobuse, který sice ještě není přeplněný, ale protože vy jste skoupili poslední lístek, tak víte, že nejdále v Lokti přeplněný bude, co má takový člověk dělat, když na jeho místě sedí elegantní dáma v letech, která vás vítá širokým úsměvem a jasným modrým okem vystupujícím zpoza jejích šmrncovních brýlí.
Člověk se jako hulvát osmělí, řekne, že je to jeho místo, neboť si chce sednout, zaplatil si to, dal si tu horečnou práci několika kliknutí a úkonů, aby směl s pocitem bezpečí ulehat celý víkend na lůžko, neboť „má své jisté“.
Potom však v jeho hlavě zahlodá červ-rytíř.
Co má tedy člověk dělat? Co se v takové situaci sluší?
Má tvrdě a surově trvat na svém neoddiskutovatelném právu sedět na rezervovaném předplaceném místě, a způsobit tak to, aby člověk možná i jednou, třeba dvakrát tak starý musel sevřít praskliny svých vrásek a odplout kamsi dál, na ještě volné místo, ze kterého bude stejně neúprosně jiným nedospalcem v Humpolci vyhnán? Aby potom, dosáhnuv důstojenství šedin, přesto zkroucen a otlačen strávil cestu ve špíně na schůdku u zadního východu mezi cicmajícími se studentíky? Nebo aby zbytek cesty prostál na chatrných zasloužilých nohou za napjatého přihlížení či okázalé ignorance spolucestujících, kteří stejně v duchu řeší dilema, zdali je etické nechat jej stát a neobětovat se, přičemž sami sebe vykupují falešným pocitem z toho, že v jejich okolí sedí ještě někdo mladší, kdo by to měl udělat, nebo se krmí chimérickou domněnkou, že dámu pustí sednout jistě někdo jiný. A co když bude po cestě nehoda, nebo bude velká zácpa?
Hledám-li otázku vlastní cti, měl bych se též ptát po cti té dámy: není poněkud nekorektní uvrhat nebohého cestovatele do takové situace? Do situace, kdy člověk dle etikety na společenském vrcholu (dáma v letech, ignorujme tituly, neboť doprava není místem vhodným k šermování s nimi) sedí na místě, jež mu potenciálně nepřísluší, ale mohlo by (neboť narozdíl od vlaků nemáme šanci bez vlastního intenzivního přičinění obsazenost zjistit), automaticky diskvalifikuje většinu potenciálních spolucestujících, kteří nejsou úplní dacani a ctí jistá pravidla zdvořilosti?
Milí čtenáři, instinktivně cítím, že odpovědět na všechny otázky bude složité, možná dokonce nemožné. Odpověď se pravděpodobně bude pohybovat v intencích toho, co bylo dřív – zdali, vejce, Dalí, kuře, nebo slepice! Anebo polní maršál Ludendorf, Chuck Norris, či kontradmirál Václav Klaus…
Situaci jsem vyřešil tak, že jakmile jsem dámu uvědomil, že sedí na „mém“ místě, zbaběle a kavalírsky jsem nepožadoval jeho uvolnění, ale odebral se do podpalubí na schůdek u východu, abych ušetřil další potenciální cestující ožehavého dilematu – ačkoliv se mnou, jakožto s ryzím třicátníkem usadivším se na cizím místě, by se asi nikdo nemazal. Nemusím dodávat, že jsem oka nezamhouřil, celý den jsem byl opuchlý, slaný získanou imbecilitou spánkového deficitu a rozbolavělá záda mě trýznivě taranovala nervy…
A já doteď nevím, zdali mě za to ten pocit gentlemanství stál, nebo ne.
Stran této věci jsem již uvědomil Ladislava Špačka – snad rozetne ten gordický lodní uzel. Do té doby žádám Vás, milé dámy v letech, kupujte si místenky, abyste vymýtily etická dilemata z dálkové autobusové dopravy.
