Článek
Pozoruhodným komentářem František Palacký (1798 - 1876) potvrdil svou pověst vynikajícího politického publicisty, schopného nazírat aktuální události z perspektivy hlubších znalostí příčin i dlouhodobých následků.
Polské povstání z pohledu Evropy i českých zemí
Bezprostřední příčinou Lednového povstání byly nucené odvody mladých mužů do armády, kterými chtěli představitelé ruské správy potlačit vzrůstající radikální hnutí. Povstání mělo podobu vleklých partyzánských bojů, přičemž se povstalcům nepodařilo dlouhodobě ovládnout žádné území. Poláci však dokázali vytvořit paralelní státní struktury, jako je vojenské velení, výběr daní, justice a dokonce i policie. Jejich centrum se nacházelo ve Varšavě, takříkajíc přímo pod nosem ruských správních úřadů. Kontroverzní stránkou odboje byla krutost k odpůrcům povstání a nevybíravé metody, kterými si povstalci vynucovali loajalitu obyvatelstva.
Odvod Poláků do ruské armády roku 1863
Povstání vzbudilo silnou odezvu evropské veřejnosti, která většinou projevovala odvážným a statečný Polákům sympatie. Velká Británie, Francie i Rakousko podpořily povstalce protestními nótami, žádajícími smírné řešení. U toho však zůstalo; zájmy evropských mocností se tady s ruskými nekřížily, proto se Rusko nemuselo obávat vojenské intervence. Rakouská podpora povstalců byla navíc zjevně motivována vnitropoliticky; císař si potřeboval naklonit polskou šlechtu v rakouské Haliči. Rusko sebevědomě odmítalo jakékoliv zásahy do vlastních vnitřních záležitostí.
Odpor Poláků se Rusům podařilo zlomit přibližně po roce a třech měsících. Následovaly rozsáhlé represe včetně deportací desítek tisíc lidí na Sibiř a zvýšení rusifikačních tlaků v Polsku.
Na české politické scéně získali Poláci jasnou podporu u mladších, radikálnějších demokratů, jako byli Julius a Edvard Grégrové nebo Karel Sladkovský. Povstání také vzbuzovalo rozsáhlé sympatie veřejnosti. I jeden kovářský učeň z jižní Moravy, jistý Tomáš Masaryk, se pod vlivem událostí začal učit polsky. Starší vůdci českého národního hnutí, což byli především František Palacký, F. L. Rieger a F. A. Brauner, zaujali mnohem rezervovanější postoj. Česká politická scéna se začala štěpit na umírněné liberály nazývané „staročechy“ a radikální demokraty, „mladočechy“.
Palacký komentuje polské povstání
V časopise Boleslavan, vydávaném radikálně smýšlejícím českým aristokratem, Rudolfem knížetem Thurn-Taxisem, se množily břitké komentáře podporující polské povstalce a kritizující nejen ruské carství, ale i ruský způsob života. V červnu 1863 zde vyšel článek, který citoval z údajného dopisu napsaného Palackým: „Nevíte ani, jak nám sympatie projevované Polákům škodí v Petrohradě. Já vidím spásu Slovanstva jen v ruském caru.“ Palacký měl prý pokračovat, že by vítězství Poláků považoval za „naše největší neštěstí“. Následoval ostrý komentář, volající „zasloužilého muže“ na „soud veřejného mínění.“
Odpověď Palackého na sebe nenechala dlouho čekat. Tvrzení z článku odmítl s tím, že „lež a osočování v bohaté míře oplývají nad troškou pravdy.“ Uvedl, že spásu vidí jen ve Slovanstvu samotném, nikoli v „ruském caru.“ Ruské carství samotné označil jako směs zásad mongolských a německých; od jeho paušální kritiky se však distancoval s přihlédnutím k nedávným modernizačním reformám, které zvýšily úroveň lidských práv ruských poddaných. Připustil, že v každém šlechetném srdci se musí ozývat soustrast a úcta k vlastenectví, statečnosti a obětavosti polských povstalců. Zcela otevřeně však přiznal, že povstání, které nemá bez rozsáhlé mezinárodní podpory žádnou naději na úspěch, chápe jako nešťastné a tragicky zbytečné.
Jen revolucionáři z instinktu, nepřátelé Slovanstva, pak lidé, kteří nemají samostatných úvah a vlastního soudu…mohou se těšiti z výjevů na bojišti polském.
Palacký dále připomněl centralizační tendence v Evropě, kde už není žádný prostor pro udržení samostatných států druhé a třetí kategorie. Za jediné velmoci schopné provádět opravdu samostatnou zahraniční politiku označil Velkou Británii a Rusko. V takových podmínkách nepokládal obnovení polské nezávislosti za reálné. Odmítl i názory, pokládající za vhodné obnovení polského státu jako „nárazníku“ proti Rusku.
Povstalecká jednotka Ignacyho Drewnowského 1863
K polské otázce, která přivodila „rozdvojení mysli v národu našem“ se Palacký opět vrátil v únoru 1864. Znovu odmítl kritické hlasy, které jej a Riegra vinily ze sympatií k carskému režimu. Dále zpochybnil oprávněnost požadavku polských povstalců na obnovení polského státu v hranicích z roku 1772. Ten odporoval jeho konzistentnímu přesvědčení o přirozené rovnoprávnosti národů. Připomněl, že Poláci tvoří na východě území svého někdejšího státu malou menšinu, která má sice právo na zachování národnosti, ale nikoliv na ovládnutí a podrobení rusínské a maloruské (tak se tehdy říkalo Ukrajincům) většiny. Připustil zároveň, že tamní většinové obyvatelstvo není zcela totožné s Rusy a příliš nestojí ani o ruskou vládu. K uznání samostatného ukrajinského národa však zatím nedospěl.
Palacký kritizoval přezíravý přístup většiny polské šlechty, hlavní hybné síly povstání, k rolníkům. Upozornil také na teroristické metody některých povstalců, které poněkud snižují hrdinství a obětavost jim vlastní. Rozdělení někdejšího polského státu v 18. století odsoudil jako neospravedlnitelný atentát proti právu národů, připomněl však, že dějiny jsou takových událostí plné. Vztah Čechů a Poláků vnímal jako nejbližší příbuzenství a rovněž boj Poláků s Rusy označil za válku mezi příbuznými. Nabídl proto v konfliktu české zprostředkování.
Pokus o zprostředkování smíru
Splnit tento oboustranně nevděčný úkol se Palacký pokusil o tři roky později, a to především rozhovory s představiteli polské emigrace ve Francii. Proběhly před známou cestou českých politických a kulturních představitelů do Ruska na národopisnou výstavu, přičemž byli přijati i ruským carem.
Cesta se odehrála už v jiném politickém kontextu; Rakousko bylo předtím osudově poraženo ve válce proti Prusku. Poválečná situace se vyznačovala nestabilitou. Vládly obavy z opakování války, která by definitivně zničila habsburskou monarchii. Její území by si rozdělilo Prusko s Ruskem a Češi by byli ohroženi tvrdou germanizací. Obavy měly opodstatnění; vendetu proti Prusku si nejvyšší kruhy monarchie nepochybně přály. Jejich naděje zhatila až porážka Francie Pruskem roku 1870.
Čechům se v dané situaci Němci jevili jako daleko hrozivější nepřítel než Rusové. Poláci to však viděli v podstatě úplně obráceně a Palacký tak ihned narazil na limity své české perspektivy. K vzájemné symbióze tu nemohlo dojít a Palacký se svým smiřovacím pokusem neuspěl.
Ruští vojáci během Lednového povstání
Může mít dnes Palackého státnický, jasně formulovaný a vyvážený pohled na polské povstání význam? Vnucují se samozřejmě asociace na ambivalentní postoj české společnosti k ruské válce na Ukrajině. Takové přirovnání je však poněkud laciné. Předmětem jak tehdejšího polského povstání, tak i současné války na Ukrajině je sice boj proti ruské hegemonii, ale povaha obou konfliktů je odlišná, stejně jako celkový kontext. Palacký nám však připomíná, že složité konflikty nemají jednoduchá řešení a je třeba k nim přistupovat s dobrou znalostí souvislostí a nadhledem, bez nic neřešících emocí a doktrinářských předsudků.
Zdroje, literatura a odkazy:
Friedl, J.; Jurek, T.; Řezník, M.; Wihoda, M.; Dějiny Polska, NLN, Praha 2023
Kořalka, Jiří; František Palacký (1798 – 1876) – životopis, Argo, Praha 1998
Špičák, Josef (ed.); František Palacký – úvahy a projevy, Melantrich, Praha, 1977
Urban, Otto; Česká společnost 1848 – 1918, Svoboda, Praha 1982
