Článek
Když se řekne Maďarsko, obvykle si představíme rozlehlé roviny. Údolí Dunaje severozápadně od Budapešti vypadá úplně jinak. Dunaj z obou stran obklopují malebná, majestátně působící pohoří. Ve starších dějinách byla taková krajina vždy výhodná pro stavbu pevností.
Visegrádský Horní hrad
První pevnost v oblasti dnešního Visegrádu vybudovali Římané už ve 4. století našeho letopočtu. Název Visegrád dali místu Slované, ještě před příchodem ugrofinských kmenů, předků dnešních Maďarů. Znamená „Horní hrad,“ ekvivalentem v současné češtině i slovenštině je Vyšehrad.
Visegrád, Horní hrad
Ve 13. století uherský král Béla IV., pod dojmem z vpádu mongolských kmenů, vybudoval na vrcholu hory vysoko nad řekou Horní hrad. Jeho půdorys byl trojúhelníkový a chránily jej tři pevné věže. Později byl hrad propojen dlouhou hradbou s mohutnou obytnou věží, postavenou o dost níž na úbočí strmého svahu. Dolní hrad je dnes nazýván také „Šalamounova věž.“
Když vymřel rod Arpádovců, nastalo období zmatků a nestability, kdy většinu země ovládli mocní oligarchové. Následně se chopil vlády Karel I. Robert z Anjou (1308 - 1342). Nejdřív však musel vymanévrovat Václava III., posledního Přemyslovce, který byl právoplatně korunovaným uherským králem. Karel I. Robert zvolil za svoje sídlo právě mohutný visegrádský hrad, který nechal přestavět a rozšířit. Přestěhoval do něj svůj dvůr i uherské korunovační klenoty.
Výhled z visegrádského Horního hradu na protější Nagymaros
Památné setkání panovníků
Roku 1335 na Visegrádu proběhl „summit,“ jehož cílem bylo urovnání mocenských sporů ve střední Evropě, stanovení jejího uspořádání a dlouhodobého směřování. Největším mezinárodním problémem tehdejší střední Evropy byl spor českého krále Jana Lucemburského a polského Kazimíra III., později zvaného Veliký, který měl však za sebou teprve dva roky vlády. Oba panovníci uplatňovali nárok na Slezsko i Polské království. Měli však zájem na mírovém urovnání a jako prostředníka si zvolili Karla I. Roberta z Anjou, protože z nich byl nejstarší, navíc jej s oběma pojily příbuzenské vztahy. Setkání se tedy zúčastnili tři králové. Českou stranu reprezentoval také devatenáctiletý syn Jana Lucemburského, moravský markrabě Karel, pozdější král a císař Karel IV. Kromě nich byla přítomna německá a slezská knížata, zástupci řádu Německých rytířů i mnoho církevních hodnostářů.
Po všech svatých v měsíci listopadu, všichni tři králové, Jan Český, Karel Uherský a Kazimír Polský, sjeli se spolu v Uhřích na hradě Vyšehradě nad Dunajem; a vedle nich tam byl kníže Rudolf Saský, Karel markrabě Moravský, kníže Boleslav Lehnický a Vladislav Lančický i Dobříňský, též několikero arcibiskupův, biskupův a pánův ze všelijakých zemí. Porady a úchvaly znamenitého sjezdu tohoto byly pro ten věk tak veledůležité, spořádavše na dobro všeliké poměry státní na východu Evropy, a mezi nimi zejména České i Polské na dlouhý čas.
Kazimír III. se vzdal nároku na Slezsko, které tak s konečnou platností získal Jan Lucemburský. Ten se na oplátku vzdal nároku na polskou korunu, za což navíc obdržel nemalou finanční kompenzaci. Český a uherský král byli určeni arbitry v polském sporu s řádem Německých rytířů. Všichni panovníci pak uzavřeli spojenectví proti Habsburkům, kteří také měli ve středoevropském prostoru nemalé ambice.
Konference panovníků v roce 1335, jak ji znázorňují voskové figuríny v prostorách Horního hradu.
Palác krále Matyáše
Již Karel I. Robert vybudoval ve městě pod hradem královský dvorec. Jeho syn Ludvík I. Veliký a po něm následující Zikmund Lucemburský jej postupně přebudovali na rozsáhlý, honosný palácový komplex včetně františkánského kláštera a okrasné zahrady. Středověk se chýlil ke konci. Po vynálezu dělostřelectva se už žádný hrad nejevil jako nedobytný. Větší důraz než na obranou funkci teď byl kladen na pohodlí a reprezentativní dojem, což upozadilo význam Horního hradu, který však nadále sloužil jako úložiště korunovačních klenotů.
Král Matyáš Hunyadi (1458-1490), kterého známe spíš jako Matyáše Korvína, nemá v českém prostředí příliš dobrou pověst, protože byl hlavním soupeřem „husitského krále“ Jiřího z Poděbrad a léta proti němu vedl války. Pro Maďary však znamená tento panovník legendu podobného významu, jako pro nás Karel IV. Také slovenská tradice vnímá „krále Matěje“ veskrze pozitivně.
Královský palác ve Visegrádě
Král Matyáš sídlil v Budíně, ale visegrádský palác využíval jako letní sídlo a nechal jej velkolepě přestavět za účasti italských umělců. Přestavba proběhla ještě převážně v duchu pozdní gotiky, ovšem už s prvky renesance. Král Matyáš se tak stal prvním stavebníkem, který uplatnil renesanční sloh mimo Itálii. Vzniklo mimo jiné nádvoří s Herkulovou fontánou, renesanční lodžií a sál s velkými okny, poskytujícími pěkný výhled na Dunaj. Visegrád byl za krále Matyáše kosmopolitním místem, které navštěvovaly významné osobnosti a na renesančním dvoře a v zahradách diskutovaly o filosofii, vědě a literatuře. Návštěvníci bývali Visegrádem uchváceni a nazývali jej „rájem na zemi.“
Po válečné katastrofě u Moháče roku 1526 postupně ovládli střední část uherského státu Turci. Při bojích v roce 1544 byl Visegrád prakticky zničen a opuštěn. Postupně upadal v zapomnění.
Visegrád v 16. století
Na tom, že Visegrád zcela nezmizel z historické paměti, má velkou zásluhu Józef Karel Viktorin. Slovenský národní buditel a kněz, který od roku 1866 působil na visegrádské faře, se zasloužil o vybudování turistického chodníku k Hornímu hradu. Inicioval také archeologický výzkum, na nějž navazovala postupná rekonstrukce objektu. V 30. letech 20. století pak archeologové vykopali Královský palác a rovněž se přikročilo k jeho náročné renovaci. Během 60. let pak byla dostavěna i mohutná Šalamounova věž, kterou v průběhu protitureckých válek částečně zbořili habsburští vojáci.
Zrod Visegrádské skupiny
V roce 1991 se ve Visegrádu opět vytvářely velké dějiny. Se zřetelným odkazem na dávnou konferenci středoevropských panovníků se zde 15. února setkali tři státníci: maďarský premiér Jószef Antall, polský prezident Lech Wałęsa a český prezident Václav Havel. Státníci vzájemně deklarovali překonávání dělících čar prostřednictvím spolupráce, vycházející ze shodných kulturních a historických základů všech třech zemí. Vzájemná spolupráce neměla vylučovat spolupráci s dalšími státy mimo skupinu, ale naopak ji podporovat. Byly tak položeny základy „Visegrádského trojúhelníku“, V3, po rozpadu Československa rozšířeného do formátu V4. Společným cílem měl být vstup všech zemí do Evropské unie. Příslušné deklarace podepsali prezidenti a premiér ve sklepním prostoru Královského paláce.
Založení Visegrádské skupiny v roce 1991
Vstupu do EU všechny země V4 nakonec dosáhly v roce 2004, nepochybně i díky vzájemné spolupráci. Skupina fungovala bez zásadních rozporů dál, rozštěpil ji až diametrálně rozdílný postoj jejích vlád k současné ukrajinské krizi.
Visegrád je dnes malé, příjemné městečko, ležící 24 km od Ostřihomi a 44 km z centra Budapešti. Přístup je možný také z města Nagymaros na protějším břehu Dunaje, kde zastavují i mezinárodní rychlíky; dopravu přes Dunaj zajišťuje přívoz.
Městečko Visegrád
Dechberoucí výhledy z Visegrádu
Zdroje a literatura:
Rychlík, Jan a kol.; Dějiny Slovenska, Vyšehrad, Praha 2024
https://cs.wikipedia.org/wiki/Visegr%C3%A1d
https://hu.wikipedia.org/wiki/Visegr%C3%A1d
https://en.wikipedia.org/wiki/Visegr%C3%A1d,_Hungary
https://cs.wikipedia.org/wiki/Visegr%C3%A1dsk%C3%A1_skupina
https://sk.wikipedia.org/wiki/Vy%C5%A1ehradsk%C3%A1_skupina
