Zavražděn po pěti dnech v úřadu. První prezident Polska a jeho tragický osud

Atentát na prvního prezidenta nové polské republiky otřásl zemí 16. prosince 1922. Bylo to pouhých pět dní po jeho přísaze, kterou složil za velmi dramatických okolností.

Gabriel Narutowicz (1865 - 1922) působil řadu let jako profesor hydrotechniky na polytechnické univerzitě v Curychu a byl jedním z nejuznávanějších odborníků na stavbu vodních elektráren v Evropě. Nikdy neměl ambici vykonávat úřad hlavy státu ani nebyl favoritem voleb; prezidentem Polska se stal tak trochu omylem. Polská pravice volební prohru svého kandidáta v souboji s Narutowiczem neunesla. Její agitace vyvolala v nestabilní, rozdělené společnosti mladého polského státu výbuch nenávisti a násilí, v krátké době vrcholící vraždou prezidenta.

Gabriel Narutowicz se narodil v polské šlechtické rodině ve Žmudi, dnešní západní Litvě. Jeho otec Jan vykonával mandát okresního soudce a měl pověst pokrokově smýšlejícího muže; nevolnictví na svém panství zrušil z vlastní vůle dřív, než k němu oficiálně přikročila ruská vláda. Za účast v polském povstání proti ruské nadvládě roku 1863 byl odsouzen k jednomu roku ve vězení. Malý Gabriel si ovšem otce neužil; Jan Narutowicz zemřel, když mu byl jeden rok. Vychovávala jej matka Wiktoria, vzdělaná žena ovlivněná filozofií osvícenství.

Po absolvování gymnázia v lotyšské Liepāji nastoupil Gabriel matematicko- fyzikální fakultu univerzity v Petrohradě, studium však kvůli zdravotním problémům nedokončil. Posléze se zapsal na polytechnický institut ve švýcarském Curychu. Během studia pomáhal uprchlíkům pronásledovaným ruským carským režimem. Ruské úřady na něj vydaly zatykač, čímž mu znemožnily návrat do vlasti. Požádal tedy o švýcarské občanství, které získal roku 1895. Po promoci nastoupil do technické kanceláře pro výstavbu železnic, ale rychle se přeorientoval na hydrotechniku. Během let dosáhl v oboru pověsti předního odborníka a jeho podpis se objevil pod mnoha projekty švýcarských vodních elektráren. Od roku 1907 působil v Curychu jako profesor polytechniky. Stal se také předsedou mezinárodní komise pro regulaci Rýna. Ve Švýcarsku se Narutowicz oženil; v manželství se narodila dcera a syn.

Po první světové válce jej prozatímní náčelník státu Józef Piłsudski (1867 - 1935) vyzval, aby se vrátil domů a pomáhal budovat nový polský stát. Narutowicz pokládal uposlechnutí výzvy za svou vlasteneckou povinnost. Od roku 1919 zastával úřad polského ministra veřejných prací, později ministra zahraničí.

První tři roky byly pro nový polský stát kritické. Země neměla ustálené hranice, trval válečný stav a hospodářský rozvrat narostl do hrůzných rozměrů. Teprve v roce 1922 vešla v platnost ústava, na jejímž základě se Polsko stalo republikou v čele s prezidentem, voleným parlamentem. Všeobecně se předpokládalo, že do úřadu prezidenta nastoupí dosavadní náčelník státu a přední národní hrdina, maršál Piłsudski. Ten však prohlásil, že kandidovat nebude; ústava prezidentovi udělila na jeho vkus příliš málo pravomocí. Když byl Narutowicz osloven ve věci kandidatury na úřad hlavy státu, dlouho váhal. Nakonec přijal nominaci jako nestraník za Polskou lidovou stranu zvanouWyzwolenie. Jednalo se o jednu s rolnických stran, vzhledem k programu radikální pozemkové reformy řazenou k levici. Narutowicz nebyl výrazným, veřejnosti dobře známým politikem, proto ani nepatřil k favoritům voleb.

V nedávných parlamentních volbách získala nejvíc hlasů pravice, ale v Sejmu nevznikla žádná přesvědčivá většina. Před prezidentskou volbou ani neproběhla domluva vůdců politických stran. V jednotlivých kolech volby postupně odpadávali politicky výrazně vyprofilovaní kandidáti, zatímco konsenzuálnější nestraník Narutowicz zůstával ve hře. Postoupil tak až do rozhodujícího, šestého kola, které proběhlo 9. prosince 1922. Proti němu stanul favorit voleb, hrabě Maurycy Zamoyski (1871 - 1939), nominovaný pravicovou Národně demokratickou stranou. V očích národních demokratů jiný výsledek než vítězství Zamoyského vůbec nepřipadal v úvahu.

Ukázalo se ovšem, že národně demokratický kandidát není přijatelný pro rolnické strany. Osoba hraběte Zamoyského, největšího pozemkového vlastníka v zemi, doslova ztělesňovala obrovskou nerovnost ve vlastnictví půdy. Téměř polovinu veškeré zemědělské půdy v Polsku vlastnilo 1% nejbohatších statkářů, zatímco třetina rolníků se sotva uživila na hospodářstvích trpasličí rozlohy. Selské strany, včetně pravici blízké formace Piast, měly v programu zásadní pozemkovou reformu. Pověstným jazýčkem na vahách se však nakonec staly hlasy národnostních menšin. Poslední kolo volby probíhalo v bouřlivé atmosféře a zejména židovští poslanci se stávali terčem výhrůžek, přesto zástupci národnostních menšin hlasovali pro Narutowicze. Tato okolnost rozhodla o výsledku a zpečetila Narutowiczův osud. Zamoyského přesvědčivě porazil s 289 hlasy proti 222 a byl zvolen prvním prezidentem Polské republiky.

Zvolení Narutowicze představovalo pro polskou veřejnost překvapení. Pro pravici byl výsledek šokem, který odmítla akceptovat. Třebaže téměř 40% obyvatelstva nového polského státu tvořily národnostní menšiny (Ukrajinci, Židé, Němci, Bělorusové a Litevci), polská politika, vyjma pár levicových stran, považovala nové Polsko za výsledek více než staletého národního boje a nehodlala se o něj s nikým dělit. Narutowiczowo zvolení bylo chápáno jako vážné ohrožení národního charakteru státu. Už bezprostředně po volbě propukly ve Varšavě demonstrace nespokojené pravicové mládeže. Brzy se zformoval obrovský protestní pochod městem, který podpořil plamenným projevem generál Józef Haller (1873 - 1960), vedle Piłsudského další přední národní hrdina. Ozývaly se také výkřiky provolávající slávu Benitu Mussolinimu, jenž se nedávno zmocnil vlády v Itálii.

Pravicový tisk zahájil proti zvolenému prezidentovi štvanici. Představoval Narutowicze jako prezidenta vnuceného polskému národu Židy, Němci a Ukrajinci. Prezident byl označován za Litevce, který od mládí žil ve Švýcarsku a nezná polské poměry. Rychle se šířila zlovolná fáma, podle níž Narutowicz v době volby ani neměl polské občanství; to mu mělo být v tichosti uděleno až po volbě. Tisk obviňoval prezidenta z ateismu, zednářství a napojení na mezinárodní kapitál.

Třebaže byl Narutowicz agresivitou kampaně proti své osobě zaskočen, pokládal převzetí prezidentského úřadu za svou občanskou povinnost. Maršálek polského Sejmu Maciej Rataj (1884 - 1940) vzhledem k vyostřené situaci rozhodl o urychlené inauguraci; stanovil její termín na 11. prosinec v poledne. Pravicové kruhy rychle přikročily k akci s cílem inauguraci překazit. Měly v plánu zabránit včasnému příjezdu Narutowicze do budovy Sejmu, což mělo být znamením jeho neochoty převzít prezidentský úřad. Další součástí jejich plánu bylo zamezit v přístupu do Sejmu levicovým poslancům, přičemž ti pravicoví se dostavit nehodlali. Prezident by tak neměl komu přísahu složit. Přestože policie i zpravodajské služby měly o chystaných akcích dostatek informací, nebylo přikročeno k žádným zvláštním bezpečnostním opatřením.

Premiér Julian Nowak (1865 - 1946) navzdory protokolu odmítl prezidenta do Sejmu doprovodit, zastoupil jej proto šéf protokolu ministerstva zahraničí. Narutowicz odhodlaně nastoupil do kočáru, který jej měl dopravit do parlamentu. Doprovázela jej jízdní eskadrona. Podél trasy k budově Sejmu se shromáždili prezidentovi odpůrci. Aby Narutowicz ukázal, že z nich nemá strach, jel ve stoje. Demonstranti po kočáru metali nejen sněhové koule, ale také kusy ledu, hlíny i kameny a několikrát Narutowicze trefili. Před Ujazdowským parkem demonstranti postavili vysokou barikádu z laviček a popelnic. Až na výzvu velitele jízdní eskadrony ji dosud nečinně přihlížející policisté odklidili. Mezitím se jednomu z demonstrantů podařilo vylézt na kočár, aniž by policie zasáhla. Rozmáchl se proti zvolenému prezidentovi holí s železnou rukojetí. Narutowicz se muži podíval zpříma do očí. Ten sklopil zrak i hůl a z kočáru seskočil.

Přístupy k budově Sejmu byly téměř úplně zablokovány. Jistí pravicoví poslanci dávali svým příznivcům pokyny, koho můžou vpustit a koho nikoliv. Většina poslanců tak při inauguraci chyběla, nicméně maršálek Rataj nezpochybnil kvórum a Narutowicz se stal právoplatným prezidentem republiky. Ještě ten den rezignoval ministr vnitra, protože byl přesvědčen, že policie nedokáže nového prezidenta ochránit. V průběhů nepokojů v hlavním městě zemřel jeden člověk a devět jich utrpělo vážná zranění, další desítky osob byly zraněny lehce.

Třetí den po inauguraci prezident navštívil palác Belveder, aby oficiálně převzal úřad od náčelníka státu Piłsudského. Po podepsání protokolu maršál pronesl přípitek, kterým hodlal svému nástupci vyjádřit podporu a přispět k uklidnění situace, reálně hrozící vypuknutím občanské války.

Štvavá kampaň pravice proti prezidentovi však pokračovala. Bylo mu spíláno do emigrantů neznajících polské poměry, ateistů, zednářů, lokajů Židů a zlodějů. Převzetí prezidentského úřadu pravicové kruhy označovaly za triumf Židovstva. Na adresu prezidentské kanceláře přicházely anonymní dopisy vyhrožující Narutowiczovi smrtí.

Zda by Narutowicz nakonec dokázal najít cestu k porozumění ve společnosti, se už nikdy nedozvíme. 16. ledna měl v plánu dopoledne navštívit varšavského arcibiskupa a poté se zúčastnit slavnostního zahájení výstavy v Národní galerie umění, na něž obdržel pozvání. Zdvořilostní návštěva arcibiskupa, kardinála Aleksandra Kakowského (1862 - 1938), jejímž cílem patrně bylo učinit přítrž dohadům o prezidentově bezvěrectví, proběhla v příznivém duchu. Kardinál označil prezidenta za spravedlivého muže a odsoudil jak štvavé články v tisku, tak i pouliční kravály, přestože se k nim přidalo také mnoho katolických kněží. Prohlásil, že běsnící davy nereprezentují celé Polsko.

K sídlu Národní galerie v paláci Zachęta přijel automobil prezidenta republiky chvíli po poledni. Šéf galerie jej přivítal u vstupu a uvedl do nitra paláce. Publikum přivítalo Narutowicze potleskem a ovacemi. Prezident se pozdravil se skupinou malířů, kteří výstavu pořádali a s každým si potřásl rukou. V okamžiku, kdy se zastavil před obrazem Teodora Ziomka Mráz, zazněly rychle po sobě tři výstřely z pistole. Galerií zavládl obrovský rozruch. Prezident se zapotácel a bezvládně padl k zemi. Ačkoliv přítomní okamžitě přivedli lékaře, který se náhodou nacházel poblíž, nebylo to nic platné. Lékař konstatoval smrt v důsledku krvácení do plic.

Narutowiczovým vrahem nebyl žádný nerozvážný mladík. Zastřelil jej 53letý muž, jehož jméno umělecký svět v Polsku dobře znal. Eligiusz Niewiadomski (1869 - 1923) patřil k nejtalentovanějším akademickým malířům své generace, působil jako pedagog na uměleckých školách a v posledních letech zastával významnou úřednickou pozici na Ministerstvu umění a kultury. Od mládí se zapojoval do konspirativních aktivit národních demokratů, dokonce jej zatkla ruská policie a rok strávil ve vězení. Lidem ze svého okolí byl znám poněkud složitou, impulzivní povahou.

Niewiadomski se po vraždě nepokoušel o útěk; nechal se přítomnými bez odporu odzbrojit a zadržet. Na místo byl povolán předseda Sejmu Rataj, který v souladu s ústavou v dané situaci přebíral prezidentské pravomoci. Okolo půl třetí z paláce Zachęta vyjel kočár doprovázený jízdní eskadronou, aby převezl prezidentovo tělo do Belvederu. To už zpráva o násilné smrti prezidenta začala prosakovat k obyvatelům Varšavy. Kolemjdoucí událost vzrušeně komentovali a spílali dosud neznámému pachateli. Údajně mezi nimi také byla nic netušící Niewiadomského manželka.

Vražda prezidenta polskou veřejnost šokovala, a to i jeho četné odpůrce. Výbuch nenávisti, který vraždou vyvrcholil, naplno odhalil křehkost těžce vznikající polské demokracie a postavil pravici do velmi špatného světla. Na politické scéně nastalo zemětřesení. Premiér Nowak ještě v den atentátu podal demisi a předseda parlamentu jmenoval novým premiérem generála Władysława Sikorského (1881 - 1943). Ten nechal ihned zatknout nejagilnější agitátory proti Narutowiczovi a pohrozil tvrdými represemi všem narušitelům veřejného pořádku. Soudní proces s Niewiadomským začal už koncem prosince a skončil vynesením rozsudku smrti. Jelikož se neodvolal, ukončily jeho život výstřely popravčí čety už na konci ledna 1923. Polská nacionální pravice jej okamžitě začala uctívat jako hrdinu.

Maršála Piłsudského vražda Narutowicze hluboce zasáhla. Otřáslo jím, když Niewiadomski před soudem vypověděl, že původně měl v úmyslu zastřelit jeho samotného. Maršál opustil politiku a hodlal se věnovat pouze armádě. Znechucen spory s politiky však z čela armády odešel a zcela se stáhl z veřejného života; zdálo se, že navždy. Politická scéna i nadále zůstala nestabilní.

Rozhodující zvrat nastal v květnu 1926. Piłsudski se triumfálně vrátil na politické výslunní, když zosnoval za podpory většiny branné moci státní převrat. Jeho cílem byla tzv. sanace, ozdravení politického života prostřednictvím odstranění veškeré korupce a nečestného jednání. Ač prvky politické plurality formálně přetrvávaly i nadále, parlamentní život postihlo odstavení na vedlejší, nevýznamnou kolej. Maršál ve svých rukou zkoncentroval prakticky veškerou moc, nicméně úřad prezidenta republiky odmítl. Formálně zůstal pouze generálním inspektorem armády, byť dočasně zastával i pozici ministra obrany a premiéra. Májový převrat udělal tečku za meziválečným polským pokusem o demokracii.

Friedl, J.; Jurek, T.; Řezník, M.; Wihoda, M.; Dějiny Polska, NLN, Praha 2023

Křen, Jan; Dvě století střední Evropy, Argo, Praha 2005

https://pl.wikipedia.org/wiki/Gabriel_Narutowicz

https://pl.wikipedia.org/wiki/Zamach_na_Gabriela_Narutowicza

https://pl.wikipedia.org/wiki/Eligiusz_Niewiadomski

https://pl.wikipedia.org/wiki/W%C5%82adys%C5%82aw_Sikorski