Byrokracie inkvizice: Středověký manuál na lov čarodějnic

Kniha Kladivo na čarodějnice se zabývá jedním z nejtěžších zločinů v křesťanství a to čarodějnictvím. Kniha vychází z traktátu z roku 1487 ze Štrasburku. Celkově je rozdělena na tři části. Část první se detailně zabývá otázkami činností čarodějnic a jejich mocí. Toto tvoří teoretický základ pro představu, že čarodějnice skutečně existují, a že jsou reálnou hrozbou pro křesťanský svět. Druhá část knihy poté řeší otázky ohledně původu čarodějnic. Závěrečná část knihy je pro tento článek nejdůležitější. Představuje velmi podrobnou příručku, jak čarodějnictví vyšetřovat, jaké má inkvizitor činit úkony a jak má být osoba podezřelá souzena.

Samotné řízení mohlo být inkvizitorem zahájeno třemi způsoby. První možností bylo přímé obžalování podezřelé osoby ze strany konkrétního jedince (oznamovatele), který dotyčnou osobu veřejně obvinil ze zakázaných praktik (čarodějnictví). Toto se však jevilo jako riskantní, neboť v případě neprokázání viny hrozil oznamovateli stejný trest jako osobě, která byla žalována.

Řízení mohlo být dále zahájeno na základě svědectví třetí osoby učiněné z náboženské horlivosti. Takové svědectví ovšem nemělo povahu přímé obžaloby, přesto však bylo prověřováno. Třetím způsobem bylo zahájení řízení ze strany samotného inkvizitora, tedy na podkladě určitého vlastního zjištění. Zatím co první dvě zahájení se zakládaly na podnětu třetí osoby a byly vyhlašovány formou veřejné vyhlášky, třetí způsob, který inkvizitor zahajoval z úřední povinnosti, byl tajný a zprvu neveřejný. Samotnému oznámení musely být od počátku přítomny další osoby, svědci, kteří garantovali pravdivost.

Vyšetřování muselo být vedeno obezřetně, neboť se jednalo o těžký zločin. Vyšetřování a zahájení řízení bylo spojeno i vedením dokumentace, která musela splňovat povinné náležitosti, jako například datum, vymezení místa, údaje, proti komu se řízení vede a další. Inkvizitor na základě prvotního oznámení začal konat své úkony.

Po oficiálním zahájení úkonů ze strany inkvizitora byly provedeny výslechy veškerých svědků. Tyto výslechy začínaly přísahou svědků o tom, že budou svědčit pravdu a nebudou vypovídat „ze zlé vůle“. Zdá se, že součástí těchto výslechu bylo i jisté poučení, které bylo formováno do uvedené přísahy. Sám soudce měl i právo, aby si v případě potřeby vynutil pravdomluvnost svědků.

Výslech svědků byl velmi detailní. Vždy byl přítomen zapisovatel, který doslovně zapisoval veškeré údaje o svědkovi. Součástí protokolu o výslechu pak byly údaje o ztotožnění, včetně detailního popisu vztahů k osobě, proti níž se řízení vedlo. Finální podobou výslechu dotvářelo podrobné dotazování ze strany inkvizitora.

Jak může současná praxe napovídat, po výslechu všech svědků následoval výslech samotného podezřelého. Tento byl stejně jako osoba svědka náležitě ztotožněn a dotazován. Dotazy k jeho osobě byly velmi komplexní. Součástí protokolu byly i údaje k bydlišti, předchozímu bydlišti, pověsti, dále také dotazy k rodičům, nebo případně k úmrtí rodičů. Následovalo opět detailní dotazování ke všem skutečnostem.

V případě potřeby bylo užito konfrontace s výpovědí svědků. Po provedení prvotního výslechu podezřelého inkvizitor nashromážděný spisový materiál vyhodnotil, přičemž hodnotil hodnověrnost výslechů a bral v potaz možné rozpory a také pověst osoby. Cílem bylo ze shromážděného spisového materiálu utvořit ucelený logický řetězec důkazů, kterým by bylo možno vinu podezřelého potvrdit. V případě, že spisový materiál jevil dostatek důkazů a výpovědi neobsahovaly značné rozpory, rozhodl inkvizitor o zadržení a uvěznění osoby.

Kniha je natolik obsáhlá, že řeší i otázku obhajoby podezřelého. V případě, že řízení pokračovalo uvězněním osoby, měl podezřelý nárok na ustanovení obhájce. Tento však nesměl prováděné vyšetřování zdržovat a měl povinnost mluvit pravdu. Zároveň obhájce neměl přístup ke kompletnímu spisovému materiálu. Zajímavostí je, že obhájci za jeho služby náležela odměna. Její výše se odvíjela od ceny obvyklé k místu.

V případě, kdy byla obhajoba neúspěšná následovalo vyhlášení prvního rozsudku. Vzhledem k tomu, že se soud týkal závažného zločinu, musela být čarodějnice odsouzena k smrti.

Při nedoznání viny samotnou osobou podezřelou však nešlo hrdelní trest uložit. Z tohoto důvodu bylo přistupováno k mučení. I toto mělo své zásady a bylo mimo jiné upravováno konkrétními případy z minulosti, jež byly citovány. Mučení muselo probíhat pomalu, aby bylo účinné. Nadto musely být určeny vhodné techniky individuálně, podle těla a povahy jednotlivce. Po doznání následoval samotný finální rozsudek. Tehdy bylo rozlišováno několik druhů rozsudků, a to podle závažnosti jednání. Před vykonáním rozsudku byly usvědčeným osobám oholeny hlavy a veškeré ochlupení.

V závěru lze uvést, že se inkviziční procesy již od středověku vyznačovaly značnou byrokratickou zátěží. Protokolováno bylo absolutně vše, co se slov i gest týče. Inkvizitor pokládal přesné otázky a reagoval na každou odpověď další rozvádějící otázkou. Je zajímavé, že díky těmto postupům inkvizice dokázala zohledňovat a reagovat na případnou recidivu pachatelů. Zároveň byl kladen důraz na efektivitu a rychlost prováděného řízení. Další zajímavostí je skutečnost, že místa spáchání vyšetřované události se určovala podle místně příslušné diecéze. Podobně tomu tak je i dnes, s tím rozdílem, že působnost diecéze vystřídala působnost soudů.

Zdroje:

LENKOVÁ Jitka. Malleus maleficarum – Kladivo na čarodějnice. Praha: nakl. Michal Zítko – Otakar II., 2000

LADURIE LE ROY Emmanuel. Montaillou, okcitánská vesnice v letech 1294–1324. Praha: Argo, 2005