Článek
Odjakživa byl tento triumf připisován hrstce odvážných evropských dobyvatelů pod vedením Hernána Cortése, kteří díky železnému brnění, palným zbraním, koním, taktické převaze a překvapivě evropským nemocem nakonec pokořili domorodou civilizaci. Tvrzení, že zhruba šest stovek neohrožených španělských vojáků, kteří bez zásob a zázemí sami srazili na kolena milionovou říši, je však minimálně zavádějící.
Reálným důvodem pádu Aztéků nebyla jen technologická nadvláda Evropanů. Napomohla tomu i politická situace v Aztécké říši. Španělům velmi pomohla i masivní účast desítek tisíc domorodých válečníků.
Aztécká říše totiž nikdy nepředstavovala jednotný národní stát v klasickém pojetí. Šlo o nestabilní shluk městských států. Menší městské státy byly nuceny k poslušnosti a k různým „daňovým“ povinnostem vůči aztéckému Trojspolku, jehož hlavním bodem byl Tenochtitlán. Tento trojspolek představovalo spojenectví nejvlivnějších tří aztéckých států.
Podmaněné národy, jako byli Totonakové na pobřeží Mexického zálivu a ostatní neuznávali aztéckou vládu, ale vnímali ji jako zdroj permanentního útlaku. Zvláště ničivé byly rituálně vedené konflikty zvané „Květinové války“, jejichž primárním účelem nebylo dobývání nového území, ale získávání živých zajatců pro lidské oběti na vrcholcích aztéckých pyramid.
Pro nezávislou konfederaci Tlaxcalanů (svaz okolních městských států v centrálním Mexiku), která dlouhá desetiletí odolávala aztécké expanzi, představovaly tyto praktiky neustálý teror. Mezi sousedními státy a Aztéky tak panovala hluboce zakořeněná nenávist. Když se Cortés v roce 1519 vylodil na mexickém pobřeží, nevstoupil do bezproblémové a semknuté říše - ocitl se uprostřed „občanské války“.
Tlaxcalanové však ze začátku o spojenectví se Španěly příliš nestáli. Prvotní střet vypadal jako boj na život a na smrt. Španělé byli podrobeni prvotní velké zkoušce, kdy jejich expedice stála na pokraji zkázy. Tlaxcalští válečníci byli zkušení, početní a bránili vlastní domovinu. V tom nejkritičtějším bodě však vedení Tlaxcalanů obrátilo. Španěle začalo vnímat jako možné spojence s velkým technologickým a válečnickým potenciálem. Již dávno tak platilo pravidlo „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. Místo dalšího vyčerpávajícího boje uzavřeli s Cortésem spojenectví zaměřené na zničení společného nepřítele v Tenochtitlánu. Tímto krokem se výpravě Španělů opět svitla naděje.
Tímto krokem konflikt přerostl v totální a vypočítavou občanskou válku. Cortés měl nyní k dispozici obrovské množství motivovaných válečníků, začal mít kvalitní a potřebné zásobování a také disponoval znalostí prostředí.
Španělští dobyvatelé - ilustrační obrázek
Význam domorodého spojenectví se naplno projevil v létě 1520. Španělům se již vypočítavostí podařilo zajmout vládce Aztéků Montezumu II. Pochopitelně při tom začali čelit masivnímu ozbrojenému povstání a z hlavního města byli vyhnáni. Stovky Evropanů i jejich spojenců zahynuly. Tlaxcalští vůdci však dodrželi dohodu, poskytli zraněným útočiště, lékařskou péči i zásoby a umožnili Cortésovi zreorganizovat síly.
V květnu 1521 začalo rozhodující obléhání Tenochtitlánu. Španělé nechali přes hory přenést a na březích jezera sestavit flotilu třinácti brigantin, jež ovládly vodu. Samotné třiaosmdesátidenní dobývání však bylo brutální vyhlazovací válkou, v níž domorodí spojenci tvořili většinu bojové síly. Bojovalo se o každý metr hrází a každou ulici. Město bylo odříznuto od pitné vody z akvaduktu a vyhladověno.
Poté přišel pomyslný hřebíček do rakve. Jako by snad prvně v historii šlo o použití biologické zbraně - epidemie pravých neštovic, kterou do země zavlekla španělská výprava. Nemoc zabila velkou část populace i Montezumova nástupce Cuitláhuaca. Když nový vládce Cuauhtémoc 13. srpna 1521 kapituloval, z velkoměsta zbyly jen doutnající trosky. Zde vyrostlo koloniální Mexico City.
Tlaxcalané a další národy nevstupovali do války proto, aby předali svou zemi španělské koruně. Bojovali za vlastní nezávislost a regionální dominanci po pádu Aztéků. Namísto slibované svobody a rovnocenného partnerství je však čekalo postupné začlenění do španělské kolonie. Ačkoliv Tlaxcala zpočátku těžila určitých výhod a daňových úlev, tyto výsady se v následujících desetiletích postupně vytrácely. Vítězové nad Aztéky se nakonec stali pouhými poddanými a levnou pracovní silou Španělska.
Pád Aztécké říše v roce 1521 nebyl zázračným vítězstvím šesti set evropských dobrodruhů, ale vyvrcholením dlouhodobé krize v aztécké říši. Hernán Cortés byl nepochybně schopný, bezohledný a výborný stratég, který dokázal využít existující napětí ve svůj prospěch. Skutečnými strůjci pádu Aztéků však byli válečníci ostatních městských států. Právě jejich hněv a touha po osvobození zničily aztéckou nadvládu, aniž by tušili, že tím otevírají cestu ještě hlubšímu podrobení.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Azt%C3%A9ck%C3%A1_%C5%99%C3%AD%C5%A1e
https://cs.wikipedia.org/wiki/Tlaxcalt%C3%A9kov%C3%A9
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hern%C3%A1n_Cort%C3%A9s
https://historycollection.com/how-tlaxcalan-alliance-caused-fall-of-aztec-empire/
