Useknutá noha a chybějící žárlivost. Muslimský bojovník líčí mravy křižáků

Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky vykresluje život autora Usámy Ibn Munkize, který zemřel roku 1188 ve věku 93 let. Jeho dílo zaznamenává události od roku 1138. Znatelné jsou v něm zážitky z bitev a bojů s Franky i muslimy. S barvitou surovostí autor vykresluje bitvy, kterých se sám účastnil, nebo hrdinské činy jiných muslimských bojovníků, o kterých jen slyšel. Spisy Usámy Ibn Munkize nemapují celé období chronologicky. Jedná se o jeho prozaicky sepsané paměti, které jsou servírovány útržkovitým způsobem. Celek tak tvoří kaleidoskop zážitků, které jsou někdy podávány až humornou formou.

Situace ve Svaté zemi v letech okolo 1138 postupně deeskalovala a napětí v soužití mezi dlouhodoběji usazenými Franky a muslimy se v některých regionech začínalo částečně normalizovat. Frankové, kteří do země přišli na počátku výprav a již byli propuštěni z vojska, si zde začali budovat nový život. Postupně začali přizpůsobovat své mravy okolí a muslimové pro ně už automaticky neznamenali nepřítele. Autor Ibn Munkiz tento kontrast vnímá a silně zdůrazňuje, že Frankové, kteří jsou zde usazeni delší dobu, mají lepší povahu než hrubiáni, kteří přicházejí čerstvě z Evropy. I přes tuto skutečnost však autor myšlení a mentalitu Franků nechápe a zůstává velmi kritický, což dokládá i jeho ústřední popis křižáků:

„Každý člověk, který pozná záležitosti Franků, musí chválit Alláha a uctívat Ho. Neboť v nich vidí jakýsi druh zvířat, která mají ctnost statečnosti a bojovnosti, ale žádnou jinou, podobně jako zvířata mají jedině vlastnost síly a schopnost nosit těžké náklady.“ (MUNKIZ 2009, str. 202).

Uvažování o světě, mravech a morálních hodnotách bylo ze strany muslimů velmi odlišné. Značně se lišily i léčebné metody muslimských chirurgů v porovnání s těmi křesťanskými. Franský lékař například usekl vojákovi nohu sekerou nebo rozsekl ženě hlavu, aby z ní vyhnal démona. Tyto praktiky byly vnímány jako zastaralé a primitivní. Příběh o léčbě nemocných podává Ibn Munkiz prostřednictvím muslimského lékaře takto:

„Přinesli mi rytíře, kterému se na noze udělal vřed, a ženu postiženou imbecilitou. Rytíři jsem udělal menší náplast, po které se vřed otevřel a začal se hojit, zatímco ženě jsem předepsal dietu a zahájil jsem léčbu zvlhčováním jejích tělesných šťáv. Ale přišel k nim nějaký franský lékař a řekl jim: Ten tady je neumí dobře léčit. Pak se zeptal rytíře: Chceš být raději živ s jednou nohou, nebo umřít s oběma? Ten odpověděl, že chce žít s jednou nohou. Nato požádal lékař, aby přivedli nějakého silného rytíře a opatřili ostrou sekyru. Přišel rytíř a přinesli sekyru. Byl jsem u toho, když mu položil nohu na dřevěný špalek a přikázal rytíři: Teď mu jedním rázem usekni tou sekyrou nohu! Viděl jsem na vlastní oči, jak ho sekl poprvé, ale nohu neusekl. Sekl ho podruhé a z nohy tekl morek. Nemocný zemřel.“ (MUNKIZ 2009, str. 202-203)

„Pak se podíval na tu ženu a řekl: Tato žena má v hlavě ďábla, který se do ní zamiloval. Oholte jí vlasy. Oholili je a ona zase začala jíst jejich obvyklou stravu: česnek a hořčici. Její nemoc se tím zhoršila. Nato lékař prohlásil: Ďábel jí vstoupil do hlavy. Vzal břitvu a na hlavě jí vyřízl znamení kříže, z něho sloupl kůži, až bylo vidět lebeční kost. Pak do toho vetřel sůl. Ta žena zemřela.“ (MUNKIZ 2009, str. 203)

Když to lékař viděl, samozřejmě usoudil, že jeho přítomnost není vítána, a proto se vrátil.

Usáma Ibn Munkiz s údivem kritizoval i vztahy mezi franskými muži a ženami. Muži byli podle jeho uvážení téměř bez žárlivosti. Například se jeden z franských mužů vrátil domů a našel svou ženu v posteli s úplně cizím mužem. Místo toho, aby se začal hněvat a tasil meč, začal se cizince jen v klidu vyptávat, co v pokoji dělá. Vetřelec se hájil tím, že byl zkrátka unavený, a když viděl připravenou postel, tak si do ní lehl. Na otázku, proč tam s ním leží i manželka, cizinec odvětil, že postel je přece její, takže jí logicky nemohl bránit v tom, aby si do ní také lehla. Manžel mu pouze vynadal, že jestli se to stane ještě jednou, teprve pak uvidí, jak se s ním pohádá. Toto byl jediný projev jeho žárlivosti.

Poté popisuje velmi vtipnou historku z muslimských veřejných lázní, které navštěvovali také zdomácnělí Frankové. Muslimové v té době velmi dbali na hygienu, pěstovali moudrost a jejich hygienické návyky byly odlišné. Například se důkladně holili v intimních partiích. Když to Frankové v lázních spatřili, okamžitě to od provozovatele lázní vyžadovali nejen pro sebe, ale i pro své ženy. Munkiz tuto celkem humornou historku líčí takto:

„Měl na tom místě chlupů jako na bradě vousů. Vyholil jsem ho tedy. Pak si po tom přejel rukou a cítil, jak je to hladké. Povídá: Sálime, při pravdě mé víry, udělej to také mojí dámě! míní tím svou ženu. Hned přikázal svému sluhovi: Řekni dámě, ať přijde! Sluha odešel, paní přivedl a uvedl ji do lázně. Položila se na záda a muž řekl: Udělej jí totéž, co jsi udělal mně! Vyholil jsem jí tedy chlupy, zatímco její manžel seděl a díval se na mne. Pak mi poděkoval a řádně mi za mou službu zaplatil.“ (MUNKIZ 2009, str. 208-209)

Takových humorných historek je ve spise spousta. Je z nich jasně patrný kulturní šok a odlišná mentalita. Zatímco křesťanští bojovníci vnímali své krvavé tažení a extrémní utrpení zaslepeně jako zkoušku víry a plnění Boží vůle, arabský svět je často pozoroval se směsicí údivu a pohrdání. Přesto paměti arabského bojovníka Usámy Ibn Munkize dokazují, že i uprostřed surové svaté války existoval prostor pro uznání a navázání osobních přátelství s nepřítelem.

Sám Munkiz si po bojích dokázal najít přítele mezi Franky, kteří „zdomácněli“ a přizpůsobili se zdejší společnosti. O jednom z nich mluví s obrovským respektem a uznáním:

„Ve vojsku krále Fulka, syna Fulova, byl jistý důstojný franský rytíř. Přibyl z jejich země, aby vykonal pouť a zase se vrátil domů. Stal se mým důvěrným přítelem, a tak blízce se se mnou stýkal, že mne počal nazývat svým bratrem. Mezi námi panovala láska a vzájemná shoda.“ (MUNKIZ 2009, str. 202)

Kromě kritiky křesťanů byli muslimové schopni i uznání. V knize se několikrát zdůrazňuje, že Frankové byli stateční, houževnatí a velmi silní válečníci. V jejich statečnosti a bojovnosti viděli muslimští kronikáři skutečnou ctnost.

Křížové výpravy tak zůstávají nejen příběhem hromad mrtvol a náboženského fanatismu, ale především fascinujícím svědectvím o syrovém kulturním šoku.

Velmi Vám děkuji za přečtení. Dnešní článek je stylově odlišný od těch, které běžně píšu. Dejte mi prosím vědět, zda se Vám i takový článek líbí.

Také děkuji za veškerou podporu, nesmírně si jí vážím.

Zdroje:

MUNKIZ Usáma Ibn. KNIHA ZKUŠENOSTÍ ARABSKÉHO BOJOVNÍKA S KŘIŽÁKY. Praha: Academia, 2009