Deník mistra kata: Mučil na skřipci, ale jako léčitel zachránil tisíce životů

Jednoznačnou odpovědí se jeví profese kata. Vykonavatel tohoto neoblíbeného řemesla byl kompletně vyloučen ze společnosti. Kati obývali katovny za městy nebo za hradbami a byli kompletně izolováni od ostatních měšťanů. Z tohoto důvodu tak vznikaly primárně katovské rody, přičemž otcové své znalosti předávali svým synům a dcery byly provdávány do jiných katovských rodin. Po staletí tak vznikala uzavřená společenství katů napříč Evropou.

Jedním z nejvýznamnějších zdrojů popisujících katovskou praxi je deník mistra Frantze Schmidta, norimberského kata, který svůj život zaznamenával dlouhých 45 let v letech 1573 až 1618. Ve svém deníku zaznamenal stovky vykonaných poprav a další vyšší stovky jiných tělesných trestů či útrpných výslechů. Jeho deník i přes výraznou brutalitu však boří zažité mýty o tom, že kat musel být nutně psychotický sadista vyžívající se v lidském utrpení. Deník mistra Schmidta jednoznačně ukazuje, že se jednalo o osobu vzdělanou v oboru s jasným morálním kompasem a také velkou dávkou zbožnosti.

Rodina Schmidtů však nebyla žádnou stálicí v katovském řemesle. Ke katovskému řemeslu přivedl otce Frantze Schmidta krutý markrabě Albrecht Alcibiades, který Frantzova otce, tehdejšího lesníka, donutil vykonat popravu tří zatčených nešťastníků, kteří byli obviněni z pokusu o atentát. Otec byl donucen popravu vykonat a tímto byli on i jeho potomstvo uvrženi na dno společenského žebříčku.

Otec Schmidta tedy neměl dále možnost vybrat své povolání svobodně a již do konce svých pracovních dní provozoval katovské řemeslo. Mladý Frantz svému otci u poprav a výslechů začal asistovat a velmi rychle se řemeslo od otce naučil. Frantz započal svou samostatnou kariéru ve svých devatenácti letech.

Na počátku své kariéry často cestoval a neměl stálé místo. Jednou z jeho prvních poprav byla poprava loupežníka, kterého doslova ubil na dřevěném kole. Tento způsob poprav byl určen pro ty nejhorší kriminálníky a sériové vrahy. Ve své podstatě šlo o to, že odsouzenec byl přivázán k dřevěnému kolu, přičemž mu byly tyčí lámány končetiny a odsouzenec byl nakonec tímto brutálním a pomalým způsobem ubit k smrti. Způsoby poprav by se tak daly odstupňovat od stětí mečem, které bylo bráno jako čestnější smrt, až po ponižující oběšení pro zloděje nebo lámání v kole pro zvlášť brutální vrahy.

Přestože Schmidt vykonával brutální činy, dělal je s přesvědčením, že slouží božímu a světskému řádu, a usiloval o to, aby odsouzenci před smrtí učinili pokání. První rok své samostatné práce si mladý Frantz dokázal obstarat celkem sedm zakázek. Povětšinou se jednalo o jednoduché oběšení zlodějů.

Mladý Frantz chápal, že pokud má získat stálé místo kata ve velkém městě Norimberku, musí budovat své jméno jako značku. S každou další popravou a provedeným výslechem získával čím dál lepší pověst metodického, spravedlivého, oddaného a pobožného exekutora.

Před samotnou popravou byl daný jedinec vždy vyslýchán. Jednalo se o útrpný výslech, jenž vykonával rovněž kat. Schmidt si tak velmi dobře osvojil metodiku výslechů a postupů mučení. Dokázal dobře rozlišit, jaké konkrétní mučicí metody či nástroje musí použít. Často byly užívány různé boty, které drtily chodidla, aplikovány bývaly šrouby na klouby, nebo obruče, které mačkaly hlavu vyslýchaného. Nezřídka se však přistupovalo i k mnohem prozaičtějším způsobům mučení, například k vrážení jehel a třísek pod nehty. Kat ve svém deníku ovšem nepopisuje mučení a popravy detailně. Dá se usuzovat, že postupům nemusel přikládat takovou váhu, nebo mohl pociťovat stud. Nebylo totiž žádnou výjimkou, že kati často v rámci mučení nutili odsouzené pojídat exkrementy apod.

Útrpné výslechy popisuje kat často jako devastační. Po dosaženém přiznání osoby však musela být vykonána ještě veřejná poprava. Tento konečný akt byl významný pro společnost a případné poškozené. Fungoval totiž jako stimul zadostiučinění. Kat tak musel být schopen připravit odsouzené na veřejnou popravu. Z tohoto důvodu byly odsouzeným často rovnány zlomené kosti, nahazovány klouby zpět do kloubních jamek či zastavováno krvácení. Mučení nemohlo dosáhnout té úrovně, při které by odsouzenec předčasně zemřel.

Za svou bohatou kariéru Frantz nabyl mnoho znalostí v anatomii, které později začal využívat i pro jiné účely než mučení a popravy. Postupem času si začal budovat druhou kariéru jako léčitel. Odhaduje se, že za svůj život tak paradoxně úspěšně ošetřil kolem 15 000 pacientů z nejrůznějších vrstev, od rolníků po šlechtu, což zásadně přispělo k jeho respektu a k pozdějšímu zisku občanství v Norimberku.

Příběh kata Frantze vrcholí jeho odchodem do důchodu. V důchodu se již živil čistě jako lékař a léčitel. V roce 1624 zaslal císaři Ferdinandu II. petici za navrácení cti, kterou podložil přímluvou norimberské rady a dlouhým seznamem zachráněných pacientů. Císař žádosti vyhověl, čímž sňal z rodiny punc hanby. Po jeho smrti byl pochován jako vážený občan a lékař, nikoliv jako kat.

Zdroje:

HARRINGTON F. Joel. The Faithful Executioner. New York: Farrar, Straus and Giroux, 2013