Článek
Dne 13. srpna 1521 skončila jedna z nejvýznamnějších kapitol předkolumbovské Ameriky. Toho dne španělští dobyvatelé zajali na jezeře Texcoco posledního aztéckého vládce. V tu dobu z města Tenochtitlán stoupal dým. Tím Aztécká říše zanikla. Málokdo ví, že tomuto triumfu Španělů předcházely dvě neúspěšné výpravy, které skončily drtivou porážkou a masakrem conquistadorů ze strany mayských kmenů.
V této sérii budeme dopodrobna sledovat osud Bernala Díaze del Castilla, který byl prostým vojákem, účastnil se všech tří výprav a velmi se podílel na zničení nejlidnatějšího města té doby – Tenochtitlánu. On sám sepsal své paměti, přičemž naším primárním zdrojem bude právě jeho surové a dechberoucí vyprávění. Takto svou osobu a své zážitky na začátku vyprávění shrnuje sám Bernal:
„Skutky, jaké se chystám popsat, nemohou být zapomenuty a pravda o nich bude nanovo dokázána, ale protože v knihách, které byly na toto téma napsány, byla pravda tak často překroucena, píši tento příběh aby, když se budou vyprávět zkazky o odvážných činech, naše sláva neutrpěla, a aby kvůli tak skvělým dobrodružstvím mohla být naše jména zařazena mezi ta nejslavnější, neboť jsme podstoupili riziko smrti a zranění a vytrpěli jsme tisíce dalších strastí, riskujíce své životy při objevování zemí, o nichž nebylo vůbec nic známo, bojujíce dnem i nocí s množstvím udatných válečníků, v tak velké vzdálenosti od Kastilie, že k nám nemohla dorazit žádná pomoc ani podpora, kromě jediné skutečné pomoci, a to milující laskavosti našeho Pána Boha, jemuž se zalíbilo, abychom dobyli Nové Španělsko a široko daleko proslulé město Tenochtitlán.“ (DIAZ 1908, str. 6)
První výprava pod vedením Hernándeze de Córdoby
Příběh Bernala začíná v roce 1514, kdy přijel z Kastilie. V té době pracoval jako voják a služba ho zavedla do oblasti Tierra-firme, což bylo území v Karibiku nově obsazené španělskou korunou (současné území Panamy a severní Kolumbie). Osada byla málo osídlená, a vzhledem k propuknuté epidemii se počet jejích obyvatel ještě snížil. Sám Bernal trpěl vředy na nohou. Po nějakém čase již nebylo tak početné ozbrojené posádky třeba, a proto Bernal po předchozí žádosti u guvernéra odcestoval na Kubu. Zde mu guvernér nově dobytého území Kuby slíbil přidělit nové otroky (domorodce), kteří byli dobyvateli zajati. Uplynuly tři roky a Bernalovi stále nebyli přiděleni slíbení otroci. Měli totiž nižší výdrž a jejich těla špatně snášela hrubé a otrocké zacházení.
Z tohoto důvodu se Bernal s dalšími sto deseti krajany dohodl, že uspořádají výpravu a pokusí se objevit nové země. Výprava byla samozřejmě poháněna materiálními zájmy. Celá akce byla domluvena s bohatým mužem Franciscem Hernándezem de Córdoba, který na ostrově vlastnil spoustu pozemků a otroků. Zakoupili proto tři lodě a pomalu vyrazili na cestu.
Takto událost líčí ve svých vzpomínkách:
„Nyní jsme měli tři lodě zásobené chlebem z manioku (cassava), který se vyrábí z kořene, a koupili jsme nějaká prasata, která stála tři pesos za kus, neboť v těch dnech nebyly na ostrově Kuba žádné ovce ani skot, jelikož se teprve začínal osidlovat, a přidali jsme zásobu oleje, koupili korálky a jiné věci malé hodnoty, které se měly používat k výměnnému obchodu. Poté jsme vyhledali tři kormidelníky, z nichž hlavní, který převzal velení nad flotilou, se jmenoval Anton de Alaminos, rodák z Palosu“ (DIAZ 1908, str. 12)
Francisco Hernández de Córdoba
Počátek výpravy
Vybaveni vším potřebným a relativně zkušenou posádkou, včetně kněze a zástupce španělské koruny, který v případě nalezení cenností dohlížel na řádný odvod podílu pro krále, vyrazili nejprve k dnešní Havaně. Dne 8. 3. 1517 Havanu opustili a dvanáct dní strávili na moři. Obepluli mys San Antonio a zůstali napospas otevřenému moři. Takto událost líčí autor:
„Aniž bychom cokoliv věděli o hloubce vody, o proudech či o větrech, které v té šířce obvykle panují, takže jsme podstoupili velké riziko pro naše životy. Poté nás zasáhla bouře, která trvala dva dny a dvě noci a zuřila s takovou silou, že jsme byli téměř ztraceni. Když se počasí umírnilo, pokračovali jsme v kurzu a dvacet jeden den po opuštění přístavu jsme spatřili pevninu.“ (DIAZ 1908, str. 14)
První pevnina a první střet s domorodci
Pevninou, která zbědovaným námořníkům udělala velikou radost, byl poloostrov Yucatán. Již z lodí spatřili obrovské město, jaké předtím nikdy neviděli. Nevěděli, jak mají město nazývat, neboť ještě nebylo objeveno, a proto mu říkali „Velká Káhira“. Dvě lodě s nízkým ponorem poslali dopředu, aby prozkoumaly pobřeží. Toho dne se rozhodli zakotvit a počkat. Následujícího dne se k nim od pobřeží blížilo deset velikých kánoí, které byly opatřeny plachtou. Kánoe byly vydlabány z jediného kusu kmene a pojaly až čtyřicet osob.
Námořníci se na připlouvající domorodce snažili dělat mírová gesta, mávali rukama i oblečením, aby je přiměli neútočit, ale promluvit si. Domorodci naprosto bez bázně dopluli k šalupám a ihned vystoupali na palubu. Dobyvatelé jim dali dary v podobě bezcenných skleněných korálků. Domorodci poté nastoupili zpět do svých kánoí a posunky naznačili, že se vrátí druhý den znovu s dalšími kánoemi, které půjčí mořeplavcům. Indiány popisuje autor takto:
„Tito indiáni byli oblečeni do bavlněných košil ušitých jako kabátce a svá těla si zakrývali úzkou látkou, kterou nazývají masteles, a připadali nám jako lid nadřazený Kubáncům, neboť kubánští indiáni chodí nazí, pouze ženy nosí látku sahající do půli stehen, a těmto látkám říkají naguas.“ (DIAZ 1908, str. 15)
Následujícího dne domorodci opět připluli k šalupám a přivezli lodě i pro námořníky. Náčelník domorodců vypadal mírumilovně a námořníky neustále posunky zval k jídlu a zaopatření potřeb. Námořníci se tedy domluvili, že společně přistanou na břehu, ale nebyli si jisti, zda mohou následovat indiány do města. Pobřeží bylo v tu dobu poseté ostatními obyvateli města a kapitánovi se pohostinnost náčelníka kmene jevila podezřelá. Z tohoto důvodu se vojáci po předchozí domluvě všichni vyzbrojili. Vzali muškety, meče a patnáct kuší. Společně s domorodci vyrazili na pochod do města. Takto postupovali dále, dokud nedošli k pahorku, který byl pokryt křovím. Znenadání náčelník divochů začal křičet, a tím dal znamení ukrytým bojovníkům, kteří neohroženě vyrazili proti námořníkům. Takto událost líčí kronika:
„Zaútočili na nás s velkým chvatem a zuřivostí a začali střílet s takovou zručností, že první salva šípů zranila patnáct vojáků. Tito válečníci nosili brnění vyrobené z bavlny sahající ke kolenům a nesli kopí a štíty, luky a šípy, praky a spoustu kamenů. Po salvě šípů na nás válečníci, jimž vlály péřové chocholy, zaútočili zblízka a vrhajíce svá kopí ze všech sil, napáchali nám mnoho škod. Nicméně, díky Bohu, jsme je brzy zahnali na útěk, když pocítili ostří našich mečů a účinek našich pušek a kuší, a patnáct z nich padlo mrtvých.“ (DIAZ 1908, str. 16)
Poté, co domorodce zahnali, došli již sami námořníci k prvním hliněným domům v oblasti. Zde našli velké množství sošek démonů, žen, zlých indiánů a indiánů konajících soulož. Kromě těchto sošek a pro mořeplavce bezcenných předmětů objevili také množství zlata a různých šperků. Šperky a všechny cennosti odnesli na loď a provedli do západu slunce další průzkum. K večeru se postarali o zraněné a noc strávili na šalupě.
Mapa výpravy
Hledání další země a zásob vody
Mořeplavci si celou dobu mysleli, že dopluli na ostrov. Nevěděli, že je to pevnina. Z tohoto důvodu se druhého dne snažili ostrov obeplout. Lodí se kvůli bezpečnosti plavili pouze za dne a v noci kotvili a odpočívali. Patnáctý den plavby však na pevnině viděli zátoku a u ní se nacházelo další velké město. Vzhledem k tomu, že jim docházela voda, vylodili se na pobřeží a naplnili sudy vodou. Při odchodu je zastavila skupina asi padesáti domorodců, kteří je opět posunky zvali do města. Takto událost líčí kronika:
„Zavedli nás k velkým, velmi dobře zděným domům, což byly chrámy jejich idolů, a na stěnách byla vyobrazena těla mnoha obrovských hadů a zmijí a další obrazy zle vyhlížejících idolů. Tyto stěny obklopovaly jakýsi oltář pokrytý sraženou krví. Na druhé straně idolů byly symboly připomínající kříže a všechny byly barevné. Na to vše jsme se s údivem dívali, jelikož to byly věci, které jsme nikdy předtím neviděli ani o nich neslyšeli.
Zdálo se, jako by někteří indiáni zrovna nabídli oběti svým idolům, aby si zajistili vítězství nad námi. Kolem nás se však pohybovalo mnoho indiánských žen, které se smály a měly veškeré zdání dobré vůle, ale indiánů se shromáždilo takové množství, že jsme se začali bát, aby na nás nebyla připravena nějaká past jako v Catoche.“ (DIAZ 1908, str. 19)
„Zatímco se toto dělo, přiblížilo se k nám mnoho dalších indiánů, kteří na sobě měli velmi otrhané pláště a nesli suché rákosí, které složili na planinu, a za nimi přišly dva oddíly indiánských lučištníků v bavlněné zbroji, nesoucí kopí, štíty, praky a kameny, a každý kapitán sešikoval svůj oddíl kousek od místa, kde jsme stáli.“ (DIAZ 1908, str. 19)
Za nimi pak přišli domorodí kněží, které autor líčí s opovržením. Měli totiž dlouhé šedivé vlasy, nasáklé zaschlou krví a zcela zacuchané. Tito kněží před mořeplavci zapálili jakési kadidlo a posunky jim sdělili, že mají okamžitě opustit jejich zemi, jinak, až kadidlo dohoří, budou zabiti. Takto na událost vzpomínal autor:
„Poté, co nařídili, aby bylo rákosí zapáleno, se kněží bez dalších slov stáhli. Pak válečníci, kteří byli seřazeni v bitevním šiku, začali hvízdat a troubit na své trubky a bubnovat. Když jsme zpozorovali jejich hrozivý vzhled a viděli velké oddíly indiánů, jak se na nás řítí, vzpomněli jsme si, že jsme se ještě nezotavili ze zranění utržených u mysu Catoche a že jsme byli nuceni hodit přes palubu těla dvou vojáků, kteří zemřeli, a padl na nás strach.“ (DIAZ 1908, str. 20)
Druhý střet s domorodci
Námořníci se tedy rozhodli rychle ustoupit na pobřeží. Tam raději pochodovali dále, než aby kotvili a naloďovali se tak blízko města. Po nalodění se rychle vydali na cestu a pluli celkem šest dní dále podél pobřeží. Námořníci se poté dostali k místu Potonchan, kde byla voda. Na břehu se nacházely kukuřičné plantáže, zdroje pitné vody a malé zděné zídky. Proto námořníci začali ve spěchu plnit sudy vodou, neboť nevěděli, jací domorodci zde žijí.
Když plnili vodu do svých sudů, byli přepadeni ohromnou masou domorodců. Po pobřeží k nim běželo velké množství válečníků, kteří na sobě měli dlouhé bavlněné oděvy. Nesli luky a šípy, kopí a štíty. Také měli velké obouruční meče a praky s kameny. Na hlavách měli péřové chocholy a obličeje pomalované černou, bílou a červenou barvou. Indiáni se však v tom nejhorším zastavili a poté se rozešli do svých vesnic.
Mořeplavci pak strávili noc na pevnině. Během noci stráže uslyšely, jak se blíží obrovské množství indiánů. Takto líčí událost autor:
„Jakmile se rozednilo, mohli jsme vidět, jak podél pobřeží přichází mnohem více indiánských válečníků se vztyčenými praporci, s péřovými chocholy a bubny a připojují se k těm válečníkům, kteří se shromáždili předchozí noci. Když zformovali své oddíly, obklíčili nás ze všech stran a zasypali nás takovými sprškami šípů, oštěpů a kamenů vrhaných z praků, že přes osmdesát z nás vojáků bylo zraněno, a zaútočili na nás zblízka, někteří s kopími a jiní stříleli šípy a další s obouručními meči s ostřím jako nůž a přivedli nás do nezáviděníhodné situace. My jsme jim to dobře opláceli bodnými a sečnými ranami, a pušky a kuše nepřestávaly ve svém díle, jedny se nabíjely, zatímco z druhých se střílelo. Když nakonec pocítili účinky naší hry s meči, stáhli se trochu zpátky, ale nebylo to daleko a pouze jim to umožnilo střílet na nás kameny a oštěpy s větším bezpečím pro ně samotné.“ (DIAZ 1908, str 23, 24)
„Zatímco bitva zuřila, indiáni na sebe navzájem volali ve svém jazyce „al Calachuni, Calachuni“, což znamená „zaútočme na kapitána a zabijme ho“, a desetkrát ho zranili svými šípy; mě zasáhli třikrát, jeden šíp mě nebezpečně zranil na levém boku, když mi pronikl žebry. Všichni ostatní vojáci byli zraněni bodnutími oštěpů a dva z nich byli odvlečeni zaživa, jeden se jmenoval Alonzo Boto a ten druhý byl nějaký starý Portugalec.“ (DIAZ 1908, str. 24)
Kapitán, zasažen deseti šípy, viděl, že bojové nasazení námořníků nestačí. Jeho rozhodnutí ustoupit poté potvrdil fakt, že noví a noví domorodci zaplňovali pobřeží a střídali se, aby si přinesli další a další šípy. Kapitán dal tedy příkaz prorazit linii nepřítele, pospíchat ke člunům a nalodit se. Zranění, která kapitán i celá posádka utrpěli, byla kritická.
„Všichni naši vojáci byli zraněni dvěma nebo třemi ranami od šípů, třem z nich prorazilo hrdlo bodnutí kopím, náš kapitán krvácel z mnoha ran a padesát vojáků již leželo mrtvých.“ (DIAZ 1908 str. 24)
Mayové útočící na dobyvatele na lodích - rytina
Ukončení výpravy a návrat na Kubu
Námořníci se nalodili zdevastováni. Přes padesát z nich zemřelo již na pobřeží. Dva byli zajati živí a zbytek byl raněn. Po několika dnech zemřelo dalších pět mužů, a to buď žízní, nebo na svá zranění. Přestože bitva na pobřeží trvala pouze jednu hodinu, stála mnoho životů a ukončila tak první pokus o dobytí Aztécké říše. Námořníci místo, kde se bitva odehrála, trefně pojmenovali „Pobřeží zlé bitvy“. Posádka se tak domluvila na návratu na ostrov Kuba.
Při cestě na Kubu však námořníci museli udělat ještě jednu zastávku. Museli zastavit na pobřeží dnešní Floridy, aby nabrali pitnou vodu. Když nakládali sudy s vodou, kterou na Floridě nabrali, byli opět přepadeni. Takto událost líčí autor:
„Tito indiáni nesli velmi dlouhé luky, dobré šípy a oštěpy a některé zbraně podobné mečům. Byli oblečeni do jeleních kůží a byli to velmi urostlí muži. Vydali se přímo k nám, vypálili své šípy a okamžitě zranili šest z nás; mně zasadili lehké zranění šípem. My jsme se však na ně vrhli s takovou rychlostí seků a bodnutí mečem, a tak jsme se oháněli kušemi a puškami, že nás nechali na pokoji a vyrazili k moři a potoku, aby pomohli svým společníkům, kteří přijeli v kánoích a bojovali zblízka s námořníky. Čtyři námořníci byli zraněni a kormidelník Alaminos utrpěl těžké zranění na krku. Pak jsme na ně zaútočili, ačkoli jsme měli vodu nad pás, a s meči v ruce jsme je donutili člun opustit. Dvacet indiánů leželo mrtvých na břehu nebo ve vodě a tři, kteří byli lehce zraněni, jsme zajali, ale zemřeli na palubě lodi.“ (DIAZ 1908, str. 29)
Závěrečná zpráva o objevu
Zdecimovaná výprava dorazila do Havany, odkud podala zprávu guvernérovi Kuby Diegu Velásquezovi. Zpráva obsahovala informace o objevu nového území s vyspělým obyvatelstvem, kamennými domy a zlatem. Z původních účastníků jich padesát sedm nepřežilo, včetně samotného kapitána Francisca Hernándeze, který na následky těžkých zranění do deseti dnů zemřel. Zbylí vojáci, zranění a zadlužení, se rozešli do různých částí ostrova, přičemž veškerý zisk z expedice se omezil na několik zajatých indiánů a malou truhlici se zlatými předměty a modlami. Během výslechu zajatců došlo navíc k jazykovému nedorozumění ohledně pěstování plodiny yuca v tamní půdě (tlati), kvůli kterému Španělé nově objevenou zemi trvale pojmenovali Yucatán.
Takto události shrnuje autor:
„Zde končí objev učiněný Franciscem Hernándezem, kterého doprovázel Bernal Díaz del Castillo; – Pojďme vyprávět o tom, co Diego Velásquez zamýšlel udělat.“ (DIAZ 1908, str. 35)
Zdroje:
DIAZ Bernal Del Castillo. THE TRUE HISTORY OF THE CONQUEST OF NEW SPAIN Vol. I. London. 1908, překlad: Alfred Percival Maudslay.
Eatough G (1999). „Peter Martyrův popis prvních kontaktů s Mexikem“. Viator. 30: 397–421.
Chamberlain RS (1948). Dobytí a kolonizace Yucatánu, 1517–1550. Publikace. Sv. 582. Washington, DC: Carnegie Institution of Washington.
Poznámka autora:
Velmi děkuji, že čtete. V příštím článku, který bude navazovat na tento, projdeme druhou výpravu Juana de Grijalvy. Tímto způsobem probereme i třetí výpravu, která již byla pro Španěly úspěšná.
Pokud vás tato série baví, na mém profilu si můžete přečíst podobně zpracovanou:
První křížovou výpravu:
Druhou křížovou výpravu:
Třetí křížovou výpravu:
Na závěr mi dovolte poděkovat za veškerou podporu!
