Dobývání Antiochie: Bitva, která rozhodla o osudu první křížové výpravy

Po velmi náročném vítězství u dávného města Dorylaea se franská armáda vydala pod vedením Bohemunda a dalších na pochod přes Anatolii. Jejich cílem bylo velmi dobře opevněné a strategicky významné město Antiochie (dnešní Antakya v Turecku).

Křižáci, kteří doufali, že to nejhorší v bitvě u Dorylaea mají za sebou, se mýlili. Pochod byl mnohem náročnější a strastiplnější zkouškou. Frankové museli překonat vyprahlou pustinu a byli donuceni přejít přes syrské pobřežní pohoří.

Přejít horu s odhadem čtyřicetitisícovou, plně ozbrojenou a obrněnou armádou byl nelehký úkol. Horské soutěsky byly úzké a křižáci ztratili mnoho bojovníků, zvířat a vybavení. Mnoho koní se zřítilo z útesů a někteří rytíři se pro svou bezpečnost začali zbavovat zbroje a zbraní. Tyto prodávali komu jen mohli, a to za zlomkovou cenu. Ti, co zbroj prodat nedokázali, ji jednoduše zanechali na místě. Takto je událost líčena účastníkem křížové výpravy:

„My, kteří jsme zůstali v Coxonu, jsme vyrazili a začali přecházet zatracenou horu, jež byla tak vysoká a strmá, že se nikdo z našich mužů neodvážil předběhnout jiného na horské stezce. Koně padali přes sráz a jedno soumarské zvíře strhávalo druhé. Pokud jde o rytíře, stáli okolo ve stavu velkého sklíčení a lomili rukama, protože byli tak vyděšení a nešťastní, nevědouce, co si počít se sebou a se svou zbrojí, a nabízeli k prodeji své štíty, cenné pancíře a helmy za tři pence nebo pět pencí nebo jakoukoli cenu, kterou mohli dostat. Ti, kteří nemohli nalézt kupce, své zbraně odhazovali a šli dál.“ (HILL 1979, str. 27)

„Tak naši rytíři nakonec přišli do údolí, kde stojí královské město Antiochie, hlavní město Sýrie, jež bylo uděleno blahoslavenému Petrovi, knížeti apoštolů, aby je navrátil ke svaté víře, skrze našeho Pána Ježíše Krista, jenž žije a kraluje s Bohem Otcem v jednotě Ducha svatého, jeden Bůh, po všechny věky věků. Amen.“ (HILL 1979 str. 27)

Dne 21. 10. 1097 franská armáda dorazila k městu Antiochie a neprodleně začalo jeho obléhání. Antiochie byla však velice dobře opevněna. Nadto vůdce Antiochie Jaghí Siján si byl vědom příchodu obrovského franského vojska a na obléhání se znamenitě připravil. S předstihem za brány města nashromáždil obrovskou armádu a také dostatek potravin, aby mohl dlouho odolávat v relativním bezpečí. Právě masivní opevnění s vodním příkopem zapříčinilo, že nebylo možné vést přímý útok na město. Velitelé křižáckých vojsk Bohemund z Taranta, Raymond z Toulouse, Adhémar z Le Puy, Godefroy z Bouillonu a další po společném sněmu rozhodli, že místo přímého a sebevražedného útoku na město zahájí blokádu města od případných posil a dodávek jídla. K tomu bylo zapotřebí dobýt tři strategická místa, která se u města nacházela a byla klíčová k jeho zásobování. Konkrétně se jednalo o město Artah, Železný most přes řeku Orontes a přístav svatého Simeona.

Armáda křižáků se tak rozdělila. Do města Artah vyrazil oddíl vedený Robertem Flanderským. Tito měli úkol zdá se nejjednodušší, protože město obsadili bez boje. Zároveň od místních zjistili, že turecká posádka města byla vyhnána obyvateli města již před příchodem křižáků. Těžší situaci zažil oddíl vyslaný k Železnému mostu. Zde křižáci pod vedením Adhémara z Le Puy svedli bitvu s posádkou opevnění na mostě. A pokud jde o přístav, ten byl již v držení Angličanů (dosud není zřejmé zda se o přístav bojovalo a v jakém rozsahu).

Město Antiochie bylo nyní křižáckým vojskem zcela blokováno. Obránce Jaghí Siján si byl svého postavení vědom, ale zároveň přestal cítit přímé nebezpečí, neboť nebylo možné realizovat přímý útok na město. Začal proto provádět výpady proti obléhatelům. Na křižáky po celé linii útočila namátkově jízda Turků. Do toho byly tábory křižáků průběžně zasypávány šípy. Situaci dále zkomplikoval příchod zimy a s ní těžký nedostatek potravin. Odhaduje se, že každý sedmý rytíř zemřel hlady. Velitelé vojsk se tak museli vypořádat s počínající rebelií a dezercí. Z tohoto důvodu Bohemund z Taranta dne 28. 12. 1097 se svým vojskem asi dvaceti tisíc mužů opustil blokádu a vydal se hledat zásoby. Jeho cesta však nebyla úspěšná, co se potravin týče, ale zato se podařilo vyřešit jiný problém. Na cestě na pomoc do Antiochie byla armáda velitele Dukaka, kterou náhodně potkala skupina Bohemunda z Taranta. Právě Bohemund z Taranta a Robert Flanderský Dukakovu armádu zdecimovali. Takto je událost líčena účastníkem křížové výpravy:

„Zvolna, před Vánocemi, začalo být obilí a veškeré potraviny velmi drahé, neboť jsme se neodvažovali jít daleko od tábora a v zemi křesťanů jsme nemohli najít nic k jídlu. Nakonec naši vůdci uspořádali poradu, aby rozhodli, jak by měli zajistit zásoby pro tolik lidí, a v této poradě stanovili, že jedna část naší armády by měla vyrazit a učinit vše pro to, aby získala zásoby a ochránila křídla našich sil, zatímco druhá část by měla zůstat vzadu a věrně střežit nebojovníky.“ (HILL 1979. str. 30)

„Více než dvacet tisíc rytířů a pěšáků vstoupili, v bezpečí a v pořádku, do země Saracénů. Stalo se, že mnoho Turků se shromáždilo z Jeruzaléma, Damašku, Aleppa a dalších míst a blížili se, aby přinesli pomoc Antiochii, a tak když uslyšeli, že do jejich země vstoupilo křesťanské vojsko, připravili se ihned k bitvě a za rozbřesku dorazili na místo, kde byli shromážděni naši muži. Barbaři rozdělili své síly do dvou šiků, jeden vpředu a jeden vzadu, neboť nás chtěli obklíčit ze všech stran, avšak vznešený hrabě flanderský, po všech stránkách ozbrojený vírou a znamením Kříže (které věrně nesl každý den), zamířil přímo na nepřítele s Bohemundem po svém boku a naši muži napadli nepřítele v jedné linii. Nepřítel se ihned obrátil na útěk a ve spěchu vzal nohy na ramena; mnozí z nich byli zabiti a naši muži si vzali jejich koně a další kořist. Ostatní, kteří zůstali naživu, rychle uprchli a odešli do hněvu připraveného k záhubě, my jsme se však vrátili ve velkém triumfu a chválili a oslavovali Boha Trojjediného, jenž žije a kraluje nyní i na věky. Amen.“ (HILL 1979, str. 31)

Výpadům jízdy křižáci zkoušeli zabránit zničením „Psího mostu“, který vedl z hradu. Tento se podařilo plně obsadit až na třetí pokus. Co však stále velmi decimovalo křižácké vojsko, byl hladomor. Situace se lehce zlepšila s příchodem jara roku 1098. Zároveň ale na cestě do Antiochie byla další pomocná armáda pod velením Ridvána z Aleppa. Ten se z města Harim připravoval na pomocný vpád do Antiochie. Proto naproti armádě vyjela jízda o počtu zhruba sedmi set rytířů, kteří se u Železného mostu střetli s pomocným vojskem. Ztráty nebyly velké a jízda Ridvánovu armádu porazila. Mezitím však Jaghí Sijan provedl útok na zbytek jednotek z hradu Antiochie. Křižáci se takticky bránili, dokud se nevrátila zpět jízda z tažení proti pomocné armádě. Takto je událost líčena účastníkem křížové výpravy:

„Zatímco se toto dělo, Turci (nepřátelé Boží a svatého křesťanstva), kteří tvořili posádku města Antiochie, uslyšeli, že můj pán Bohemund a hrabě flanderský nejsou s obléhajícím vojskem, i vyrazili z města a přišli odvážně bojovat s našimi muži.“ (HILL 1979, str. 32)

Blokáda města pokračovala až do května roku 1098. Toho měsíce byla na cestě na pomoc Antiochii další a zatím nejbrutálnější armáda, které křižáci čelili. Toto vojsko pod velením Kerbogy se neúprosně blížilo a Bohemund z Taranta si byl vědom nového nebezpečí. Rozhodl, že aby byla výprava zachována, je nutné město bezodkladně dobýt a poté se utkat s příchozí armádou za zdmi. Bohemundovi se naštěstí podařilo tajně navázat kontakt s osobou jménem Firuz. Ten měl na starost jednu z věží nazývanou „Věž sester“ a nabídl se, že křižákům pomůže město dobýt. Jeho motivace je však nejasná, je možné, že byl motivován čistě materiálním ziskem, nebo byl jeho čin poháněn ideologicky.

Firuz v noci menší skupině křižáků spustil dřevěný žebřík. Asi šedesát křižáků vylezlo na hradbu a všechny obránce pozabíjelo. Dále otevřeli bránu a do města začala proudit připravená křižácká armáda. Takto je událost líčena účastníkem křížové výpravy:

„Jistý emír tureckého rodu jménem Firuz, který navázal velké přátelství s Bohemundem. Bohemund k němu často posílal posly, zkoumaje jej, zda by jej v přátelství nepřijal do města, a slibuje na oplátku, že dá Firuze ochotně pokřtít a zařídí, aby mu bylo uděleno bohatství a velká čest. Firuz souhlasil a přijal slíbené výhody se slovy: Jsem správcem tří věží, které ochotně slibuji Bohemundovi, a vpustím jej do nich, v kteroukoli hodinu si zvolí.“ (HILL 1979, str. 44)

Křižáci vstupující do města rozpoutali masakr nevídaných rozměrů. Pozabíjeli veškeré obyvatele a obránce, kteří nestačili utéct. Celé město bylo plné mrtvých, zápach byl všudypřítomný. Město však stále ještě nebylo pokořeno celé. Zbytek obránců se uzamkl v nedaleké citadele, která byla rovněž chráněna. Následně byla zahájena blokáda citadely. Takto je událost líčena autorem kroniky Gest Francorum:

„Tehdy Bohemund ihned sesedl z koně a řekl svým mužům: Jděte, pevní v srdci a se štěstím ve svých druzích, a vystupte po žebříku do Antiochie, neboť z Boží vůle ji budeme mít v mžiku ve své moci. Muži přišli k žebříku, který byl již postaven a pevně přivázán k cimbuří města, a téměř šedesát z nich vystoupalo nahoru a obsadilo věže, jež Firuz střežil.“ (HILL 1979, str. 46)

„Mezitím jistý voják z jižní Itálie sestoupil po žebříku zpět a běžel tak rychle, jak jen mohl, k Bohemundovi, volaje: Proč tu stojíte, pane, máte-li vůbec rozum? Proč jste sem přišel? Hleďte! Dobyli jsme již tři věže! Bohemund a ostatní se vzchopili a všichni radostně přišli k žebříku. Když je ti, kteří byli ve věžích, spatřili, začali vesele volat:

Bůh to chce! (poznámka autora: Bůh to chce – Deus Vult je známý pokřik první křížové výpravy, takto i ukončil svůj proslov papež Urban II. na koncilu v Clermontu)a my jsme zpět volali táž slova. Nyní začalo lézt nesmírné množství mužů; vystoupali nahoru a rychle běželi k dalším věžím. Kohokoli tam našli, usmrtili, zabíjejíce mezi nimi i bratra Firuze. Mezitím se žebřík, po němž naši muži lezli, náhodou zlomil, takže jsme upadli do velkého zoufalství a zármutku. Avšak ačkoli byl žebřík zlomen, nedaleko od nás nalevo se nacházela brána, byla však zavřená a někteří z nás nevěděli, kde leží, neboť byla stále tma. Přesto jsme ji tápáním rukama a ohledáváním nalezli a všichni jsme se k ní vrhli, takže jsme ji vyrazili a vstoupili skrze ni.“ (HILL 1979, str. 47)

Během čekání na ohromnou Kerbogovu armádu opět vypukl hladomor. Tento byl snad ještě horší než ten předchozí. Křižáci ze zoufalství jedli listí ze stromů a bodláků, vařili opracované velbloudí kůže a prodávali své zbraně a brnění za potravu. Do toho se ve městě šířily nemoci z tlejících mrtvol. Morálku Frankům zvedl nález učiněný dne 15. 6. 1098. V katedrále ve městě začali křižáci kopat a údajně nalezli relikvii - Svaté kopí.

Dne 28. 6. 1098 dorazila obrovská Kerbogova armáda k městu. Křižáci vystoupili z města pod vedením Raymonda z Aguilers, který nesl Svaté kopí. Kerbog podcenil sílu Franků, a proto nechal jejich pozice zprvu odstřelovat šípy a jednotlivé oddíly své armády nechával na Franky útočit samostatně. Zároveň se rozhodl fingovat ústup, aby Franky vydráždil k agresivnímu boji dál od městských hradeb. K boji se připojil Bohemund, který odrazil útok na levé křídlo. Armáda křižáků postupovala dále a Kerbog byl velmi rychle zdecimován. Výsledek bitvy přímo zapříčinil, že citadela ihned kapitulovala. Křižáci, motivováni svatou relikvií, dosáhli konečného a úplného vítězství v Antiochii. Odhaduje se, že během obléhání Antiochie zemřelo přes deset tisíc Turků. Ztráty u křižáků nejsou zcela známy. Takto událost líčí autor Gest Francorum:

„Pokud jde o nás, kteří jsme zůstali v Antiochii, nedokázali jsme se ubránit útokům z citadely, a tak jsme mezi námi a jí postavili zeď z kamene a malty a ve dne v noci ji hlídali. Mezitím jsme měli takový nedostatek jídla, že jsme jedli své koně a osly.“ (HILL 1979, str. 57)

„Poté naši vůdci rozdělili své vojsko do šesti bitevních šiků. V prvním šiku byl Hugo Veliký s hrabětem flanderským; ve druhém byl vévoda Geoffroy se svými muži; ve třetím byl Robert Norman se svými rytíři; ve čtvrtém byl biskup z Le Puy, nesoucí Svaté kopí, se svými muži a s lidem hraběte ze St Gilles (neboť hrabě zůstal ve městě, aby střežil citadelu, aby Turci nesestoupili do města); v pátém byl Tankred se svými rytíři; a v šestém byl Bohemund se svým vojskem, jenž měl tvořit zálohu a chránit ostatní šiky.“ (HILL 1979, str. 67-68)

„Tak naše vojsko vyšlo z města branou u mešity. Když Karbuga spatřil křesťany vycházet v tak dobrém pořádku, řekl: Nechte je vyjít všechny, abychom je mohli snáze obklíčit a pobít. Když však naše vojsko vyšlo celé, naši muži se okamžitě rozvinuli do bitevní linie a zaútočili na nepřítele. Pohané, vidouce tak velké vojsko křesťanů, se začali bát a jejich vůdci začali zapalovat trávu na polích, aby dým zmátl naše muže, avšak z Boží milosti vítr obrátil kouř proti samotným pohanům. V onen čas se objevilo z hor nesčetné vojsko na bílých koních, nesoucí bílé korouhve, jehož vůdci byli svatý Jiří, svatý Merkurij a svatý Demetrius. Když je naši muži spatřili, zaradovali se a volali k Bohu o pomoc. Bitva se rozpoutala na všech stranách a byla nesmírně krutá. Naši muži bili do nepřítele s takovou silou, že pohané nedokázali odolat náporu křesťanských rytířů.“ (HILL 1979, str. 69-70)

Po náročném vítězství si Bohemund i přes veškerou kritiku ostatních velitelů přivlastnil město Antiochii. Následoval letní odpočinek vojska. Antiochií se prohnala epidemie nemocí a výprava do Jeruzaléma mohla pokračovat až na začátku roku 1099. Vojsko směřovalo k Jeruzalému a v cestě mu stálo město Ma'arra.

Odkaz na předchozí článek o bitvě u Dorylaia zde.

Zdroje:

HILL Rosalind. THE DEEDS OF THE FRANKS AND THE OTHER PILGRIMS TO JERUSALEM. Oxford: Clarendon Press, 1979

France, John (2006). „Dorylaion, Battle of (1097)“. In The Crusades – An Encyclopedia.

Runciman, Steven (2005). The First Crusade. New York: Cambridge University Press. s. 95

Poznámka k překladu: Veškeré pasáže, jež byly v článku použity, jsou řádně ocitovány s přesnými odkazy na jednotlivé stránky. Překlad do českého jazyka byl proveden autorem článku. Text je doplňován úryvky z Gest Francorum proto, aby čtenář získal představu o způsobu tehdejšího psaní.