Krvavá bitva u Dorylaia: Jak řadový křižák popsal střet s tureckou jízdou

První křížovou výpravu úžasným způsobem popsal její účastník, řadový franský rytíř, jehož totožnost bohužel neznáme. Zanechal nám dílo Gesta Francorum, které je psáno latinsky. Článek bude prokládán drobnými úryvky z originálního díla, aby si čtenář mohl živě představit, jakým způsobem tehdejší autoři psali. Tento středověký text, i přes svou stručnost, představuje cenný historický pramen.

Dílo Gesta Francorum zachycuje celkový průběh první křížové výpravy včetně proslovu papeže Urbana II. Nejdominantnější myšlenku tvoří hluboké náboženské přesvědčení. Je patrno ve všech činech a veškeré strasti jsou často vnímány jako zkouška víry. Nejen strasti, ale i vítězství mají nábožensky situovaná odůvodnění ve smyslu Boží milosti. Mentalita křižáckých válečníků je striktně orientována pouze na jejich úspěch spočívající ve vyhlazení pohanů. Každodennost křižáckých válečníků, tak jak je v díle popsána, vykresluje život jako drsný, plný extrémů a neustálého kontaktu se smrtí.

Bitva u Dorylaia se odehrála dne 1. 7.1097 na území dnešního Turecka, konkrétně u současného města Eskişehir. Jednalo se o první velkou zkoušku účastníků první křížové výpravy. Proti Frankům stál odhodlaný protivník, který byl připraven bránit svou domovinu do posledního dechu - Rúmský sultanát (zjednodušeně Turci).

Výpravu tvořilo několik franských armád. Celkově se jednalo pravděpodobně o armády vedené: Bohemundem z Tarentu, Robertem z Normandie, Godefroym z Bouillonu a Adhémarem z Le Puy. Celkový počet válečníků se odhadoval na zhruba 30 000 vojáků. Předvoj armád, který se později střetl s Turky, tvořilo vojsko Bohemunda z Tarentu. Střízlivý odhad je, že měl k dispozici dva tisíce jezdců a osm tisíc pěšáků. Turecká armáda, která se postavila křižákům, měla čítat okolo sedmi tisíc jezdců. Středověké zdroje hovoří o číslech 150 000 až 360 000, přičemž k takovým číslům lze uvést, že jsou značně nadsazena.

Nejspíš 30.6. 1097 se franská armáda po dlouhém pochodu utábořila u břehu řeky nedaleko tehdejšího města Dorylaia. Již toho dne si Bohemund všiml náznaků, že Turci chystají přepadení. Jeho vojsko totiž několik dní sledovalo a hlídalo několik tureckých jezdců. K tomu se původní autor vyjadřuje takto:

„Moudrý muž Bohemund, viděl zdálky mnoho Turků, jak vřeští a křičí démonickým hlasem, hned nařídil všem rytířům sesednout z koní a rychle postavit stany. Dříve než byly stany postaveny, řekl znovu všem rytířům:

Páni a nejstatečnější Kristovi rytíři, hleďte, nyní nás ze všech stran svírá těsný boj. Nechť tedy všichni rytíři vyrazí mužně proti nim a pěší ať rozvážně a co nejrychleji rozbijí stany.“ (HILL 1979, str. 18)

Dne 1.7.1097 v ranních hodinách již byla Bohemundova armáda obklíčena. Takto rychlý útok a styl boje, který následoval, franská armáda neočekávala. Turci z velké dálky zasypali rozvinutý tábor šípy. Prováděli nájezdy do tábora a jejich lukostřelci na koních působili křižákům velké ztráty. Ačkoliv těžce obrněným rytířům šípy neublížily, koně a lehká pěchota byly zdecimovány. Předně však turecká armáda způsobila neuvěřitelný chaos, na který Frankové nebyli zvyklí. Z tohoto důvodu se jim nepodařilo rychle vytvořit bojovou linii. Celou situaci účastník popisuje takto:

„Když se tak stalo, Turci nás již obkličovali ze všech stran, bojovali, házeli oštěpy a kopí a podivuhodně daleko i široko stříleli z luků. My jsme sice nebyli schopni jim odolat ani snést váhu tolika nepřátel, přesto jsme však jednotně postupovali kupředu. Velkým útočištěm nám v ten den byly také naše ženy, jež přinášely vodu k pití našim bojovníkům a neustále statečně povzbuzovaly ty, kteří bojovali a bránili je.“ (HILL 1979, str. 19)

Z autorova popisu je zřetelný šok ze způsobu boje Turků. Patrno je, že součástí výpravy byly i ženy, které v bitvě mužům pomáhaly. Franská armáda se rychle přizpůsobila. Bohemund přikázal těm, kteří ještě koně měli, aby sesedli a pokračovali pěšky. Obrnění rytíři zformovali řadu a vytvořili obrannou linii. Předpokládá se, že ve středu bojiště byla lehká pěchota, ranění a ženy. Turci však pokračovali v nájezdech, přičemž na koních vjeli do středu bojiště, vystříleli šípy a opět se stáhli. Takovou rotaci neustále opakovali a křižáci v podstatě neměli šanci k protiútoku.

Bohemund proto vyslal jezdce k druhé křižácké armádě, která se nacházela zhruba pět kilometrů od místa bitvy. Mezitím provedl ústup k břehu řeky. Změna terénu křižákům velmi pomohla, neboť v okolí řeky byl nepevný povrch, takže turecká jízda nemohla efektivně provádět nájezdy.

V poledne dorazila první posila – vévoda Godefrey s oddílem padesáti jezdců, kterým se podařilo prorazit první turecké linie. Boje však probíhaly pomalu a Frankové válčili doslova o každý metr. V průběhu odpoledne se ke zdecimované franské armádě připojovaly další oddíly. Postupně se tak vytvořila početní převaha, která již byla schopna čelit neustálým nájezdům a zároveň připravovat půdu pro protiútok. Celou situaci obrátila poslední, překvapivá posila: dorazil hrabě Raymond, který provedl agresivní útok na jedno z tureckých křídel. To poskytlo dostatek času, aby se armáda křižáků přesunula od řeky kupředu. Takto situaci vylíčil autor:

„Odvážný a silný vévoda Godefrey a s ním Hugo Veliký dorazili se svými vojsky jako první; v patách za nimi přišel biskup z Le Puy se svým vojskem a vedle nich hrabě ze Saint-Gilles s velkým množstvím lidu.

Naši velmi žasli, odkud se vzalo takové množství Turků, Arabů, Saracénů a dalších, které ani neumím vyjmenovat; neboť takřka všechny hory, pahorky, údolí i všechny roviny uvnitř i vně byly ze všech stran pokryty tímto zlořečeným plemenem. Mezi námi se neslo tajné heslo, v němž jsme chválili Boha, radili se a říkali:

Buďte všemožně svorní ve víře v Krista a ve vítězství Svatého Kříže, neboť dnes budete, dá-li Bůh, všichni učiněni bohatými.“ (HILL 1979, str. 19)

Turci byli zaskočeni. Dosud si na bojišti dělali, co jen chtěli, ale nyní okusili zuřivost franských mečů. Boj se vlekl jako jedna velká šarvátka. Zhruba po sedmi hodinách bojů došlo k finálnímu zlomu. Do boje se připojila poslední družina, a to pod vedením biskupa z Le Puy. Biskupovo vojsko Turky napadlo zezadu. Turci byli zdrceni, byli šokováni houževnatostí křižáků a postupně se dávali na útěk. To autor komentuje takto:

„Jakmile naši rytíři zaútočili, dali se Turci, Arabové, Saracéni, Agulani a všechny barbarské národy na rychlý útěk přes horské stezky i po rovině. Počet Turků, Peršanů, Paulikiánů, Saracénů, Agulanů a dalších pohanů byl tři sta šedesát tisíc, kromě Arabů, jejichž počet zná pouze sám Bůh. Prchali velmi rychle ke svým stanům, avšak tam jim nebylo dopřáno dlouho setrvat. Znovu se dali na útěk a my jsme je pronásledovali a pobíjeli po celý jeden den. Získali jsme mnoho kořisti: zlato, stříbro, koně, osly, velbloudy, ovce, voly a mnohé další věci, které ani neznáme.“ (HILL 1979, str. 20)

Turci postupně opouštěli své pozice a křižáci je nemilosrdně pobíjeli. Celá bitva trvala od ranních hodin až do večera a vítězství přineslo Frankům bohatou kořist. Odhaduje se, že celkově bylo zabito 4 000 křižáckých bojovníků. Turků padlo 3 000. Poté, co byli Turci donuceni k ústupu, se sice začali znovu formovat, ale k dalšímu přímému střetu v Anatolii se již neodvážili. Díky tomu se křižákům otevřela cesta napříč Anatolií dál k Antiochii. Ačkoli následující slova musela jít autorovi proti srsti, jako závěrečné zhodnocení bitvy uvedl:

„Kdyby Hospodin nebyl s námi v boji a neposlal nám rychle druhý šik, nikdo z našich by neunikl, neboť tento boj trval od třetí hodiny až do deváté. Avšak všemohoucí Bůh, zbožný a milosrdný, jenž nedopustil, aby jeho rytíři zahynuli či padli do rukou nepřátel, nám poslal rychlou pomoc.

Padli tam dva naši vznešení rytíři, totiž Geoffrey z Monte Scaglioso a Vilém, syn Markýzův, bratr Tankredův, a další rytíři a pěšáci, jejichž jména neznám.

Kdo by byl kdy tak moudrý nebo učený, aby se odvážil popsat rozvahu, vojenské umění a statečnost Turků? Domnívali se, že zastraší francký národ hrozbou svých šípů, tak jako zastrašili Araby, Saracény, Armény, Syřany a Řeky. Avšak, bude-li se líbit Bohu, nikdy se nevyrovnají našim. Vždyť sami o sobě tvrdí, že pocházejí ze stejného rodu jako Frankové a že nikdo na světě se přirozeně nemá rodit jako rytíř kromě Franků a jich samotných.“ (HILL 1979, str. 20-21)

Autor Gesty Francorum byl překvapen bojovým uměním Turků. Na závěr svého líčení bitvy jim vysekává poklonu:

„Povím pravdu, kterou se nikdo neodváží popřít: Kdyby bývali byli vždy pevní ve víře v Krista a svatém křesťanství a chtěli vyznávat jednoho Boha v Trojici a věřili přímou myslí a vírou, že se Syn Boží narodil z panenské matky, trpěl, vstal z mrtvých a před zraky svých učedníků vystoupil na nebesa a seslal v plnosti útěchu Ducha Svatého a že kraluje na nebi i na zemi, pak by nikdo nemohl nalézt mocnější, statečnější nebo ve válečném umění důmyslnější válečníky. A přesto byli z milosti Boží našimi poraženi.“ (HILL 1979, str. 21)

Bitva u Dorylaia představovala pro křižáky zásadní moment celé první výpravy. Šlo o první velký střet dvou naprosto odlišných vojenských světů. Frankové sice utrpěli těžké ztráty a taktika protivníka je zpočátku ochromila, díky víře, podpoře žen v táboře a včasnému příchodu posil však dokázali zvrátit hrozící katastrofu ve své vítězství.

Zdroje:

HILL Rosalind. THE DEEDS OF THE FRANKS AND THE OTHER PILGRIMS TO JERUSALEM. Oxford: Clarendon Press, 1979

France, John (2006). „Dorylaion, Battle of (1097)“. In The Crusades – An Encyclopedia. s. 363–364

Runciman, Steven (2005). The First Crusade. New York: Cambridge University Press. s. 95