Druhá křížová výprava: Proč skončila fiaskem?

Po triumfálním a náročném vítězství v první křížové výpravě (bitva u Dorylaia, obléhání Antiochie, obléhání pevnosti Ma'arr, dobytí Jeruzaléma), jež se uskutečnila v letech 1095–1099, vznikly na Blízkém východě tři křesťanské státy: Jeruzalémské království, knížectví Antiochie a hrabství Edessa. V roce 1109 byl založen čtvrtý územní celek, a to hrabství Tripolis. Hrabství Edessa bylo svým geografickým umístěním (nejseverněji) i osídlením nejslabší, a proto muselo čelit mnoha útokům od muslimských sousedů. Roku 1144 bylo hrabství Edessa obléháno vládcem syrské provincie Seldžucké říše, přičemž po měsíčním obléhání 24. prosince roku 1144 hrabství padlo do rukou muslimům. Muslimům práci s dobytím Edessy usnadlila špatná politická a diplomatická pozice hraběte Joscelina II., který se kvůli sporům s hrabětem z Tripolisu a knížetem z Antiochie ocitl bez spojenců.

Toto muslimské vítězství spustilo řetězovou reakci a bylo jedním z impulsů pro papeže Eugena III. k vyhlášení druhé křížové výpravy. Dalším impulsem k vyhlášení křížové výpravy však byla touha francouzského krále Ludvíka VII. vyrazit do Jeruzaléma – Svaté země, aby odčinil své hříchy. Spekuluje se, že i bez zásahu papeže by Ludvík výpravu uskutečnil. Papež Eugen III. vydal dne 1. 12. 1145 papežskou bulu, kterou vyzval k druhé křížové výpravě. Křížová výprava měla za cíl ochranu a obranu zbývajících křesťanských států.

Roku 1147 se začaly formovat dvě evropské armády – francouzská pod vedením krále Ludvíka VII. a německá pod vedením krále Konráda III. Obě armády pochodovaly po Evropě do Svaté země nezávisle na sobě.

Existuje mnoho pramenů, které mapují pohyby vojsk a celkový průběh druhé křížové výpravy, nicméně v rámci článku se dále budeme zabývat více francouzským vojskem a králem Ludvíkem VII., přičemž průběh výpravy zaznamenal Odo z Deuilu, její přímý účastník a kaplan Ludvíka VII.

Němečtí křižáci dorazili po potyčkách s byzantskými jednotkami do Konstantinopole a následně vyrazili do Anatolie, kde se rozhodli nepočkat na francouzské vojsko. Konrád svou armádu rozdělil na dvě divize, což vedlo k fatálním následkům. Hlavní voj tvořený rytíři byl 25. října 1147 zdecimován seldžuckými Turky v bitvě u Dorylaia. Turci u Dorylaia využili svůj taktický um, přičemž předstíraným ústupem přiměli Němce k pronásledování, kdy se turecká jednotka otočila a Němce rozdrtila. U Dorylaia byl raněn i sám král Konrád III. Druhá divize vedená Ottou z Freisingu dopadla podobně. Po útrapách z hladu a vyčerpání podlehla v listopadu 1147 tureckým přepadům u Laodiceje a většina přeživších skončila v otroctví.

Zbytky Konrádova vojska se spojily s Francouzi v Anatolii později. U Efesu a řeky Maiandros konečně zaznamenali první společné vítězství. Takto vítězství u řeky Maiandros líčí Odo z Deuilu:

„Poté, co však král seskupil svá zavazadla a neschopné boje do středové linie, kryl předvoj, zadní voj i křídla ozbrojenými muži a takto postupoval bezpečně, ale ne příliš výhodně, po dva dny. Ve skutečnosti ho nepřátelské obtěžování křídel armády brzdilo spíše lstí než silou, neboť byli obratní a hbití v útěku a smělí v pronásledování. Vzhledem k tomu, že s nimi nemohl mít mír ani svést bitvu, protože směle útočili a obratně a snadno ustupovali, chtěl řeku překročit; nevěděl však, kde je brod, a protože Turci blokovali cestu, nebylo možné se o přechod bezpečně pokusit.“ (BERRY 1948, str. 109-111)

„Kolem poledne druhého dne se však jedna skupina Turků shromáždila za naší armádou, jak měli v plánu, a další proti proudu řeky, kde byl pro nás vstup snadný a výstup, tváří v tvář ostatním Turkům, obtížný. Poté vyslali tři muže, aby na nás stříleli šípy, a zatímco stříleli, obě skupiny zahučely v současném hluku a lučištníci uprchli po cestě, po které přišli. Ale vynikající hrabata, Jindřich, syn hraběte Theobalda, Dětřich Flanderský a Vilém z Mâconu, se za nimi vrhli jako smršť, zdolali strmý břeh a pronikli deštěm šípů a tureckým zástupem rychleji, než lze vypovědět.“ (BERRY 1948, str. 109-111)

„Také král, s podobným štěstím, když jel plnou rychlostí proti Turkům, kteří stříleli šípy zezadu, je obrátil na útěk, rozdělil jejich síly a zatlačil zpět do jeskynních hor ty, kterým jejich rychlí koně umožnili uniknout. Každý z našich útoků tak rychle a snadno posel pole až k horským doupatům mrtvolami z obou tureckých divizí. Jistý emír tam byl zajat, a když byl předveden před krále, byl vyslechnut a usmrcen.“ (BERRY, 1948  str. 109-111)

Zásadní zlom však přišel v lednu 1148 u hory Kadmos. Kvůli neuváženému oddělení předvoje křižáci utrpěli drtivou porážku a sám král Ludvík jen stěží unikl smrti. Vyčerpaná a zdecimovaná armáda, neustále napadaná Turky, se nakonec stáhla do přístavu Adalia. Kvůli kritickému nedostatku lodí král Ludvík odplul do Antiochie a poté do Francie. Zbytek vojska byl ponechán svému osudu a při pokusu o pěší přesun byl téměř zcela zničen nepřátelskými útoky a nemocemi. Takto událost líčí Odo z Deuilu:

„Když tam dorazil předvoj (rychle, protože nebyl nijak zdržován), nedbaje na krále, který v té době chránil zadní voj, vystoupil na horu a, zatímco ostatní následovali, rozbil své stany na druhé straně zhruba v devátou hodinu. Hora byla strmá a skalnatá a my jsme museli stoupat po hřebeni tak vysokém, že se zdálo, jako by se jeho vrchol dotýkal nebe a proud v dutém údolí pod ním sestupoval do pekla.“ (BERRY 1948, str. 117)

„Zde se zástup při výstupu zahustil, tlačil se vpřed, pak se těsně směstnal, zastavil se, a nedbaje na jízdu, uvízl tam, místo aby postupoval dál. Soumaři klouzali ze strmých útesů a vrhali ty, které zasáhli, do hlubin propasti. Uvolněné kameny rovněž páchaly zkázu. Tak, když se muži rozptýlili široko daleko, aby vyhledali stezky, všichni se obávali, že udělají chybný krok, nebo že je jiní [při pádu] prudce zasáhnou. Navíc Turci a Řekové, jejichž šípy bránily padlým znovu povstat, se shlukli proti druhé části naší armády a radovali se z této podívané v naději, že jim večer přinese další výhodu.“ (BERRY 1948, str. 117)

„Den se chýlil ke konci a masa našich opuštěných věcí se v údolí dole stále zvětšovala. To však našim nepřátelům nestačilo; naopak, stávali se ještě troufalejšími. Vyrazili proti nám, protože se už nebáli předvoje a zadní voj ještě neviděli. Bodali a sekali a bezbranný dav prchal nebo padal jako ovce. Odtud se zvedl křik, který pronikl až k nebesům a k uším našeho krále. Král sice dělal, co tváří v tvář té katastrofě mohl, ale v té době z nebe žádná pomoc nepřišla, kromě toho, že padla noc.“ (BERRY 1948,str. 117)

„Král, nedbaje na vlastní život a s touhou osvobodit umírající dav, se probil přes zadní voj a odvážně zastavil vraždění svého středního sledu. Směle zaútočil na nevěřící, kteří ho stokrát přečíslili a jimž velmi nahrával terén – na kluzkém svahu nemohli koně cvalem zaútočit a rány rytířů postrádaly dodatečnou sílu koňského nárazu, zatímco Turci pálili šípy z bezpečí skal a stromů. Dav se díky úsilí rytířů osvobodil, utekl a vystavil krále a jeho druhy smrti místo sebe.“ (BERRY 1948, str. 119)

Zbytek francouzských a německých vojsk poté došel do Jeruzaléma. V červnu 1148 se vůdci druhé křížové výpravy na shromáždění poblíž Akkonu rozhodli změnit cíl výpravy. Nově se cílem stalo dobytí Damašku.

V červenci přitáhla k Damašku křižácká armáda o síle desetitisíců mužů. Vojsko zaútočilo ze západu, kde mu sady poskytovaly zásoby potravin. Obránci však kladli tvrdý odpor a požádali o muslimské posily. Křižáci byli následně 27. července nuceni k přesunu na hůře opevněnou východní stranu, kde byli odříznuti od vody a zásob.

Když k městu dorazily silné muslimské posily, místní křižáčtí velitelé odmítli dál bojovat. Už 28. července tak musely křesťanské armády obléhání vzdát a za neustálých nepřátelských přepadů ustoupit zpět do Jeruzaléma.

Lze uzavřít, že až na jedno vítězství u řeky Maiandros skončila druhá křížová výprava fiaskem. Na evropské půdě sice křižácká armáda pomohla získat portugalskému králi Alfonsu I. Lisabon, zbytek výpravy a její hlavní cíl však byly neúspěšné.

Ke kronice Oda z Deuilu lze bezpečně uvést, že mimo to, že jde o cenný zdroj informací, se jedná o chvílemi propagandistické dílo sloužící jako obhajoba francouzského krále. Nadto je v ní patrné až démonizování Řeků (Byzantská říše), jako by za neúspěchem křížové výpravy stála jedna zrada za druhou ze strany Byzantinců.

Velmi kriticky a stručně se ke křížové výpravě vyjádřil neznámý německý mnich v kronice Annales Herbipolenses, v níž uvádí:

„Bůh dopustil, aby byla západní církev kvůli svým hříchům sražena. Vyvstali vskutku jistí lživí proroci, synové Beliálovi a svědkové antikrista, kteří sváděli křesťany prázdnými slovy. Marným kázáním přiměli muže všeho druhu, aby vytáhli proti Saracénům za účelem osvobození Jeruzaléma. Kázání těchto mužů mělo tak obrovský vliv, že se obyvatelé téměř každého kraje na základě společných slibů dobrovolně nabídli ke společné zkáze. Nejen obyčejný lid, ale i králové, vévodové, markýzi a další mocní muži tohoto světa uvěřili, že tímto způsobem prokazují svou věrnost Bohu. Biskupové, arcibiskupové, opati a další služebníci a preláti církve se k tomuto bludu připojili a vrhli se do něj po hlavě k velkému ohrožení těl i duší…

Úmysly jednotlivých mužů se různily. Někteří vskutku prahli po novinkách a šli, aby poznali nové země. Byli tu jiní, které hnala chudoba a kteří doma trpěli nouzí; tito muži šli bojovat nejen proti nepřátelům Kristova kříže, ale dokonce i proti přátelům křesťanského jména, kdekoli se k tomu naskytla příležitost, jen aby ulevili své chudobě. Byli další, kteří byli utiskováni dluhy vůči jiným lidem, nebo se snažili uniknout službě, jíž byli povinováni svým pánům, nebo dokonce očekávali trest zasloužený za své hanebné činy. Takoví muži předstírali horlivost pro Boha a spěchali hlavně proto, aby unikli před takovými potížemi a strastmi. Jen stěží se dalo najít těch několik málo, kteří nesklonili svá kolena před Baalem, kteří se řídili svatým a spásným úmyslem a kteří byli zažehnuti láskou k božskému majestátu, aby opravdově bojovali a dokonce prolili svou krev za svatyni svatých.“ (Annales Herbipolenses, s.a. 1147, překlad James Brundage)

Zdroje:

ODO of DEUIL, De profectione Ludovici VII in orientem, editováno a přeloženo BERRY Gingerick Virginia, Columbia University Press, New York, 1948

Annales Herbipolenses, s.a. 1147, in MGH, SS, XVI, 3, translated by James Brundage, The Crusades: A Documentary History, (Milwaukee, WI: Marquette University Press, 1962), 115-121

Baldwin, Marshall W.; Setton, Kenneth M. (1969). Dějiny křížových výprav, svazek I: Prvních sto let. Madison: University of Wisconsin Press.